Zlo, přežití, touha po moci. Shakespeare byl nadčasový génius, říká herečka Lenka Krobotová

Rozhovor s Lenkou Krobotovou

Lenko, vítám vás. V jakém období jsme vás zachytili?

V takovém lehce rozlítaném. Ale když vidím, co se všechno kolem nás děje, tak si říkám, že mám hezké starosti. Teď momentálně řeším hodně anabáze kolem středních škol, protože mám dva chlapce, devátá a osmá třída, takže je to hodně zajímavé.

Takže máte za sebou přijímačky?

Ano, ale my jsme takový specifický případ, protože syn je hodně umělecky laděný a talentovaný, ale myslím, že celý ten způsob CERMATu a školního systému je špatně. Nejvíc mi na tom vadí, že se to tváří spravedlivě, ale vůbec není. Můj syn je toho zářným příkladem, ale ty případy jsou prostě specifické a myslím si, že ten systém by měl vypadat úplně jinak.

Jste optimistka, že se v tom něco změní do budoucna?

Myslím si, že to souvisí s tím, aby se lidi nebáli takzvaně “otevřít pusu” a víc o tom diskutovat, víc se ozývat. Ale speciálně určitá generace je spíš zvyklá nadávat v hospodě a dnes na sociálních sítích. Málokdo se umí ozvat a správně formulovat věci. I já s tím mám leckdy problém, ale snažím se učit. Co se týče těch přijímaček, tak navíc ne každý má na to, aby mohl dětem zaplatit přípravu na přijímačky nanečisto. Takže to tvoří i sociální rozdíly. Proč se ta příprava nedělá automaticky v té 8. a 9. třídě? Ten systém by prostě měl vypadat jinak, myslím.

Věřím, že to dobře to dopadne. Musíte doufat, nic jiného vám zkrátka nezbývá, tak jako všem dalším rodičům.

Své jsme si k tomu řekli, pojďme dál.

Budou prázdniny, ale u herců to už není tak, že to je v podstatě volno. Jak vítáte ten trend, že vlastně v létě se hraje dál, že jsou různé letní scény? Jsou vlastně všechna kamenná divadla zavřená?

Myslím, že v posledních letech řada těch takzvaně kamenných divadel už má svou letní scénu, což je vlastně hezká myšlenka. Lidé se chtějí bavit i v létě a myslím si, že je fajn, že je z čeho vybírat, že to můžou skloubit i s hudebními festivaly a třeba jedou někam na výlet. Já to beru jako takový doprovodný program. Většina lidí chodí do práce i v létě, takže proč ne my. A netajím se tím, že miluji Shakespeara a třeba ty shakespearovské slavnosti mi přijdou jako skvělý počin a jsem ráda, že toho mohu být součástí. Takže do práce v létě se těším.

Baví vás Shakespeare už dlouho?

Je to velice těžká disciplína, která se samozřejmě na hereckých školách a na DAMU učí, ale není lehké jí prezentovat tak, aby to bylo zároveň autentické, věrohodné. Ten verš s sebou nese spoustu komplikací a zvlášť venku. Tam je potom práce s hlasem i s tělem úplně jiná než třeba v menších kamenných divadlech. Ale zároveň Shakespeara už od školy vnímám jako něco nadčasového. Každá ta hra v něčem působí aktuálně. Jak říkal pan profesor Hilský, “ta doba sama o sobě je skoro vždycky kulisou”. Takže Shakespeara považuji za nadčasového génia. Jak se lidé nemění a jak se historie opakuje, tak z toho ta nadčasovost vlastně vždycky vyleze. Ty principy prostě jsou, bohužel, někdy bohudík, pravdivý.

Vy účinkujete ve hře Macbeth, ta je z roku 1606. Budu citovat: “Slavná tragédie Macbeth klade znepokojivé otázky směřující i do našich časů. Kým je Macbeth 21. století? Kam až sahají hranice našeho strachu? Jak vysokou cenu jsme ochotni zaplatit za relativní klid a pohodlí? Jsme stále schopni racionálně přemýšlet? Je vůbec možné zastavit zlo? To jsou mrazivé a aktuální otázky.

Shakespeare v mnoha ohledech působí jako vizionář toho, co tu společnost neustále bude obklopovat. Zlo, přežití, touha pomoci. Už při zkouškách jsem vnímala až mrazivě, že v té jednoduchosti je ta krása a hrůza zároveň. Ta hrůza je v tom, že člověk si prostě nemůže pomoct. Ta touha po moci nebo po bohatství je prostě často silnější než on sám. A že člověk propadá tomu řekněme tahu na branku, i když si nějak uvědomuje, že to je na hraně, že to může být velký průšvih, že to může mít dopad na jeho rodinu a tak dál. Stejně to pokouší.

Jaká je vaše Lady Macbeth v tom představení?

Jak jsou ty shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, tak jsou hodně determinované tím, jak to tam vypadá, tím prostředím. Takhle na takovém prostranství musí člověk zacházet trochu jinak s hlasem i s tělem. Spolu s řadou kolegů to vnímáme jako takovou svébytnou disciplínu. Je také výzva tomu co nejvíc dát nějakou autenticitu, aktuálnost a vlastně snažit se to “neošálit” jen nějakou technikou, ale být v tom nějak i vnitřně. Je to těžké ale máme skvělou partu. Marek Němec je skvělý Macbeth, doufám, že i jemu se se mnou hezky hraje. Ale někdy je to složité i kvůli třeba větru nebo zvukům Prahy. To vše musí člověk přeřvat. Ale ta hra mě baví, je prostě dobře napsaná. A ta Lady Macbeth… Je to ženská, která si kompenzuje i to, že nemá děti, myslím. Že vlastně ale chce mít pro co žít - pro svého muže, pro to, aby se někam posunuli. Myslím, že u ní nejde jen o tu moc a peníze, ale o nějaké dobrodružství, chce si zkusit, kam se dá až zajít. Ale zároveň si myslím, že to je vlastně nešťastná ženská, to se tam také snažím vložit. Je nešťastná i proto, že ty děti nemá nebo se cítí osaměle. Myslím si, že svého muže zároveň bezmezně miluje… Přes všechnu tu hrůzu, co se tam odehrává, je vlastně i taková smutná, osamělá duše.

V jedné recenzi na Macbetha jsem četla, že vy tam vystupujete v podstatě jako taková drsná šéfka z korporátu. To tam někdo také našel.

Tak to je také možné nahlédnout. Já jsem to k tomu připodobnila v tom současném kontextu, že dnes některé ženy v těch firmách jdou i “přes mrtvoly”. Snad tedy ne doslova, ale prostě ve významu: můj byznys, moje firma se musí posunout.

Teď se hodně řeší ženská emancipace, genderová vyváženost a příležitosti pro ženy ve vysokých funkcích. Jsou ženy, u kterých je ta práce, byznys, manažerská pozice vlastně důležitější než mateřství a našli v tom smysl jejich života.

To mi vlastně přijde hrozně smutné. Tu nadčasovost Shakespeara vidím ještě v tom, že hodně pracuje s tematikou svědomí, charakteru, toho, v jaké situaci jsme schopní se na sebe podívat, nebo nepodívat do zrcadla. To mě na tom taky zajímá. Často někomu prochází nebo mohou projít věci, protože ví, že se dají nějak obejít, ale pak je zajímavé, kdo si jak moc připustí, že mu je vlastně z toho blbě. Že na to takzvaně má nebo nemá žaludek.

Pak je to taky o té zpětné vazbě, kterou si člověk pustí k tělu a začne se zamýšlet nad tím svým konáním, nebo to jde mimo něj a dál si jede to svoje.

No je to tak, a to je právě otázka toho svědomí.

Co s vámi dělají divadelní kritiky? Čtete je?

V mládí jsem je samozřejmě prožívala, teď už to beru jako takovou doprovodnou součást, která k tomu všemu prostě patří, stejně jako třeba názory na sociálních sítích. Myslím, že člověk se musí snažit o nějaký nadhled a zároveň to vzít jako zpětnou vazbu. Každá reflexe může být dobrá v tom, že vás může donutit k nějakému zamyšlení nebo možnosti to zkusit jinak a třeba i lépe. Takže je beru jako takovou pracovní součást, kterou je potřeba brát s lehkým nadhledem a zároveň se může hodit. Ale nehroutím se z toho. Je to vždy do velké míry subjektivní názor. Troufám si ale říct, že to je zároveň disciplína, která dřív byla na trochu jiné úrovni, kdy ten kritik prostě přišel na představení alespoň pětkrát, než něco napsal.

Nedávno tady byla Sylva Zimula Hanáková, kostýmní výtvarnice, která letos má na starost premiéru Marné lásky snaha. Ona říkala, že její úloha není, aby to hercům a herečkám slušelo. Že naopak má kolikrát tu herečku i zošklivit a to tak, že vlastně ty herečce to v první chvíli vůbec nemusí dělat dobře, když vidí ten kostýmní návrh. Jak vy to vnímáte?

Já beru kostým vždycky jako prvek, který mi může tu roli dotvořit. Ať na první pohled vypadá jakkoliv. Když si v těch prvních hlavních zkouškách do kostýmu vlezu, tak hned cítím, jestli to koresponduje s tím, jak mám tu postavu uchopenou nebo “nahozenou”. A když cítím, že mi to ten kostým pomáhá dotvořit, což se velmi často stává, naštěstí, tak jsem šťastná a pracuji s tím dál.

Vy jste jednou z výrazných tváří Dejvického divadla. To divadlo na mě vždy působilo jako taková rodina. A vy tam tedy máte i otce, Miroslava Krobota.

Já bych řekla, že jsem v divadle nikdy nevnímala otce jako příbuzného. My jsme v divadle měli vždycky nastavený tvrdý pracovní vztah, až tak, že se mě někteří kolegové zastávali, že na mě nemusí být až tak přísný, třeba. A ani nevím, jak se to stalo, ale za ta léta jsme ty rodinné vazby nějak ani neuměli vměšovat do práce. No a s kolegy z divadla jsme i jezdili na společnou dovolenou, ale pak přišly děti a začalo to být složitější samozřejmě. Ale troufám si říct, že přesto, že máme za sebou různé ponorky a výměny názorů, tak se na sebe dál těšíme a rádi se potkáváme i mimo divadlo. Ale zároveň nechci říkat, že jsme nějaká šťastná “prima parta” nebo tyhle obraty, protože tak to samozřejmě není. Máme různé názory, hádáme se, různě se vyvíjíme a dochází ke střetům. A bylo by asi divné, kdyby to tak nebylo. A samozřejmě dochází i ke zdravým obměnám v souboru. Někteří odešli, jiní přišli. Teď máme dvě nové mladé členky: Aničku Fialovou a Toničku Formanovou. A asi už není tajemství, že budeme mít nového uměleckého šéfa. Takže ty věci se zdravě obměňují a já jsem za to ráda.

Co ty nově příchozí bytosti do vašeho souboru? Jak je přijímáte?

Je důležité, jestli si vlastně ti lidé vzájemně nějak lidsky sedí, jestli se v rámci kolektivu dokážeme respektovat a samozřejmě je důležitý i humor a tak. Samozřejmě vždycky jde o to, aby ten který kolega zdravě doplnil kolektiv v hereckých kvalitách.

To mají podobně asi i Cimrmani. Četla jsem nějaký rozhovor se Zdeňkem Svěrákem, že vlastně ti nově příchozí do souboru museli už tím, co vyzařovali, vlastně zapadat automaticky.

Jo, ale tak Cimrmani jsou specifičtí, že se to úplně nedá srovnávat. Asi bych to jenom uzavřela tím, že teď všichni stárneme a je jasné, že se musí přibírat mladší, noví lidi a že se to prostě bude vyvíjet nějakou přirozenou cestou.

Od 25. ledna budete mít nového uměleckého šéfa, režiséra Jiřího Havelku. Co od toho čekáte?

Já se na to velice těším. Teď jsem s ním měla tu čest dělat jeho poslední režii v našem divadle, představení Bitva o Hernaniho. Mě baví, jak Jirka uvažuje o divadle, společnosti, kam až může herec zajít, koho se může dotknout… Zabývá se tam právě tím generačním divadlem, tedy do jaké míry jsme právě už takzvaně na odpis. Je tam ta rovina i toho generačního rozdílu – jsou tam mladí studenti z DAMU, kteří nám nastavují zrcadlo.

To, že je vaše divadlo dlouho dopředu vyprodané, svědčí samozřejmě o tom, že jste úspěšný soubor a že hrajete evidentně hry, které lidi přitahují. Jak moc podle vás chodí lidi do divadla a jsou tomu světu otevření? A jak je to generačně zacílené?

U nás se to dobře míchá. Často vidíme mladé i starší, zároveň vnímám že u nás to není až tak o věku, spíš o způsobu uvažování. Lidi zajímá, jak ten soubor dál pracuje ve smyslu nějaké kontinuity, humoru a tak dál. Samozřejmě je pro nás těžké, jak moc jít tomu divákovi takzvaně na ruku. Proto jsem si třeba vážila toho, že jsme se pustili na takovou jako tenkou plošinu s tím Jiřím Havelkou. Pro mnohé to bude třeba kontroverzní, ale mě to o to víc baví. Pak jsou tam samozřejmě představení které jsou takzvaně jako pro širší publikum, komedie klasičtějšího typu. Těší mě ten zájem, ale je tam samozřejmě i aspekt toho, se kterým bojujeme už delší dobu, že jsou diváci, kteří se chtějí podívat na známé obličeje a když to řeknu lidově, tak vám sežerou všechno. Chtějí hlavně vidět třeba Ivana Trojana nebo další kolegy. Je čím dál tím těžší rozeznat, jestli jdou na tu hru, nebo na ty ksichty.

Už jsme zmínily nešťastný systém ohledně přijímacích zkoušek, CERMAT a tak dál. Ale kdybyste měla vzít mateřství jako roli, tak jaká matka jste?

Jak vést dialog s tím dítětem je věčný otazník. Když jsem byla těhotná, tak mi moje maminka řekla, že porodit, to je prd, ale vychovat, to je něco. Já jsem to brala na lehkou váhu, ale dnes jí musím dát za pravdu. Děti vám navíc nastavují zrcadlo – vidím to v každodenních detailech. Jak jsem naznačila na začátku, můj starší syn je hodně umělecky založený a ten dialog se s ním musí vést trochu jinak než třeba s tím druhým synem, který je víc racionálnější. No, dělám co můžu a učím se.

Co s vámi dělá ten digitální svět okolo nás?

To souvisí i s tím mateřstvím – jak s těmi sociálními sítěmi pracovat, aby si ty věci nebraly děti osobně, aby se nepouštěli do debat s někým, kdo za to vůbec jako nestojí a tak dále.

No, navíc dnes se ten úspěch lidí kolikrát měří podle toho, kolik má sledujících na Instagramu.

To mi přijde strašně smutné. Děje se to i u herců, hereček, moderátorů…Tím pádem může být herec v podstatě kdokoliv, kdo si udělá nějakou scénku na Instagramu.

Jak z toho ven? Co se s tím dá dělat?

To je těžká otázka. Asi je to zase v jistém smyslu věc té výchovy, školství a debat mladými lidmi. I to jak se volí, jak se uvažuje o politicko-společenském dění, je výsledek toho, jak rodiče mluví se svými dětmi.

Jak moc si do života pouštíte politiku?

Tak střídmě, aby mě to právě zbytečně nerozčilovalo. Přes všechny chyby, které tahle vláda dělá, tak já si jejich práce vážím, protože si myslím, že to převzali v hrozném stavu a že to opravdu nemají lehké. Uklízejí spoustu bordelu po tom, co se dělo předtím. Snažím se na to nahlížet co nejvíc objektivně a nedělat unáhlené závěry.

Sledujete teď dění na Slovensku?

Ano a samozřejmě mě to děsí. Mám tam spoustu kamarádů a vím, že velké množství lidí smýšlí podobně jako my a nestačí se divit, kam to až došlo. Takže, jak řekl Peter Bebjak, měli bychom si z toho vzít příklad a nepodceňovat tu situaci ani tady.

Váš otec je součástí kampaně na evropské volby. V podstatě tam zastává názor mladých lidí, kteří kvitují to, že jsme v Evropské unii. Co vy a Evropská unie? Jste šťastná, že jsme součástí něčeho většího i za cenu toho, že jsou tady nějaké restrikce, omezení a tak dále?

Za posledních pár let jsem se jen utvrdila v tom, že být součástí evropského společenství je nesmírně důležité. A jsem ráda, že můj otec je součástí, také bych chtěla být součástí. (smích) Jsem vděčná za to, že jsme v Evropské unii.

I přesto ty eurovolby nepřitahují moc lidí. Čím si to vysvětlujete?

Myslím si, že podceňují tu významnost. Že je to moc daleko od nás. A že mají pocit, že se to stejně nějak vyřeší za ně, ale tak to není.

Co byste si přála?

Když tedy začnu u svých dětí, tak bych si přála, aby měli možnost vystudovat to, co je baví. A pochopili, že to vzdělání pro ně může mít velký význam. A aby byli prostě šťastní, aby je nesemlely nějaké systémy, o kterých jsme mluvili na začátku. Nechci tady být nějak patetická, ale samozřejmě bych si přála, aby se uklidnila situace na Ukrajině. My ubytovávali dvanáct Ukrajinek, mezi nimi byly dvě těhotné. Další dvě přišly o manžela. Chtěla bych, aby to skončilo. A spousta lidí na to má různé, černobílé názory. Přála bych si, aby lidi byli schopni nahlížet ty věci z více úhlů, aby se tolik nepodléhalo těm dezinformacím a manipulacím, abychom měli sílu vystoupit z těch sociálních sítí, aby člověk žil nějak důstojně. Ale mám pocit, že o tom mají mluvit lidi, kteří o tom opravdu něco ví a myslím si, že by se vlastně umělci neměli přeceňovat.

Teď jsou před vámi Letní shakespearovské slavnosti, hraje se na Pražském hradě, ale hrajete i v Ostravě a v Brně.

Ano, hrajeme v takových blocích. Takže ano, čeká nás Brno, Ostrava, Bratislava, Praha.

Co dál? Dejvické divadlo?

Tam se těšíme na spolupráci mimo jiné s Janem Fričem, s mladým, nadějným a talentovaným režisérem. Takže to bude asi taky zajímavé. A jinak mě čeká nějaká malá spolupráce, natáčení s Jirkou Strachem, s Martou Ferencovou a doufám, že přijdou další výzvy.

No, tak já vám to moc přeju, Lenko.

Děkuji moc.