Zalesňování a konec stád. Cílem EU je zničit evropské zemědělství, říká prezidentka Potravinářské komory

Rozhovor s Danou Večeřovou:

Vy jste letos v lednu řekla, že chcete víc zasáhnout do vývoje evropského Green Dealu. Máme víc než polovinu roku za sebou a vláda se v tichosti pokusila přijmout Green Deal, aniž by si toho veřejnost všimla. Tak nejprve mi řekněte, jak vlastně ty zásahy, o kterých jste mluvila, měly vypadat?

Jedna z hlavních věcí, které jsme chtěli rozporovat a apelovat na vládu, aby se na té evropské úrovni daleko více snažila, bylo odlesňování. Spousta lidí si pod tím nic nedokáže představit, ale znamená to, že každý producent skotu, sóji, kakaových bobů, dřeva nebo třeba palmového oleje musí do 30.12. tohoto roku certifikátem doložit, že od roku 2020 na plochách, kde jsou buď ta zvířata chována, nebo ty plodiny pěstovány, nedošlo k odlesňování. K podání těchto certifikátů je potřeba geolokace a spousty složitých úkonů, jinak za to hrozí pokuty až do čtyř procent z obratu, což u velkých firem může znamenat samozřejmě hodně. Bohužel do této doby není vůbec žádný software, ani jiný prostředek, který by to umožnil těm producentům – a následně i zpracovatelům, kteří mají povinnost požadovat od nich tento certifikát. Neexistuje nic, co by mohli vyplnit, podle čeho by se mohli řídit a ty pokuty jsou, jak říkám, velice vysoké.

Takže vlastně vy, potravináři, musíte požadovat od vašich dodavatelů ze třetích zemí, někde třeba v centrální Africe, potvrzení, že od roku 2020 neodlesnili půdy, na kterých pěstují třeba kakaové boby. Přičemž oni tam často nemají třeba ani počítač. A když vám to nedodají, tak buď budete platit velké pokuty, nebo od těch producentů nesmíte nic odebírat.

Přesně tak. Ale netýká se to jen třetích zemí, ale týká se to i dodavatelů v České republice. Proto my třeba upozorňovali zemědělce, že od 1. ledna příštího roku každý kus hovězího nebo skotu musí mít tento certifikát. To je naprosto nesmyslná byrokracie. V mnoha případech se zase bude podvádět… A navíc se to bohužel bude týkat i malých firem. Ty si pak musí najmout dalšího člověka, protože to nejsou schopné za provozu udělat. A nikdo s tou věcí nechce nic dělat. Přitom je proti tomu odpor v celé Evropské unii. Ve všech státech řada i velkých výrobců jasně ukazuje, že to výrazně zdraží produkci. Ale Evropská komise na to vůbec neslyší. Sice se říkalo, že se posune ten termín spuštění nebo ta účinnost, ale vzhledem k tomu, že je to rozhodnuto v legislativním procesu, tak prostě ta šance, že by se to nějakým způsobem odsunulo, je velice malá.

Naše česká vláda se v červenci pokusila v tichosti přijmout do právního rámce českou formu Green Dealu, ale když si toho novináři všimli, tak se zalekla svých vlastních kroků a odsunula to do budoucna. A když vláda říká, že se to pokusí ještě nějak vyjednat, tak je to vlastně taková habaďůra na voliče. Navíc je to i retroaktivní opatření, že? Protože to neodlesňování se musí dokazovat od roku 2020. Takže teď lidé zjišťují, že budou muset dokládat, jak se chovali v roce 2020.

Přesně tak. Možná bych to i pochopila, kdyby bylo třeba deset let času na přípravu, kdyby se to týkalo jen té Afriky nebo Jižní Ameriky, kde to odlesňování skutečně probíhá – a ne vždy úplně šťastně. Ale jestliže Česká republika je známá tím, že tady dochází k zalesňování, tak to už vůbec nechápu. Je to další byrokratická zátěž výhradně pro podniky. Navíc i státní úřady musí kvůli tomu nabrat další lidi, takže je to i další zvednutí se administrativy. Takže i ty proklamace typu “budeme snižovat byrokracii” nevidím jako reálné.

Mně to přijde i pokrytecké. Pokud ten hypotetický producent z centrální Afriky nebude moci dodat své zboží do Evropy, protože to neprojde skrze “greendealovskou” byrokracii, tak předpokládám, že to zboží dodá například do Číny. Jestli to chce udělat Evropská unie za účelem záchrany planety a záchrany klimatu, tak tímto klima stejně neovlivní.

Cíl Evropské unie je asi zničit evropské hospodářství, konkrétně tedy zemědělství a potravinářství. Všechny ty různé předpisy, ke kterým se snad ještě dostaneme, jsou jen v Evropě – netýkají se zbytku světa. A Evropa ani nemá vůbec žádnou páku zatlačit na zbytek světa. Oni to nemusí dodržovat. A když bylo třeba francouzské předsednictví, tak francouzská vláda požadovala takzvané zrcadlové doložky. Měla velmi bohulibý úmysl, že by to ty třetí země dodržovat měly, když dováží do Evropy. No, samozřejmě veto to zatrhlo s tím, že to není v žádném případě možné. Takže my si tady děláme takový, řekla bych, ekologický a environmentálně čistý ostrůvek uprostřed světa, ale ten zbytek světa na to úplně kašle a Evropa přitom ani není největším znečišťovatelem.

Co vám dalšího ještě na tom Green Dealu vadí?

My jako potravináři nejsme s Green Dealem kamarádi už od začátku, protože jsme samozřejmě hned poukazovali na to, že nejsou dopadové studie o tom, jak to vlastně dopadne právě na zemědělství a potravinářství v Evropě a v České republice. Bohužel máme jen americké studie – jediná evropská je z univerzity ve Wageningenu a ta také nebyla příliš pozitivní – a ty dokládaly, že dojde ke snížení produkce, ke zdražení surovin a že Evropa, v současnosti vývozce potravin, se v mnoha případech může stát i dovozcem potravin. To, co nám dál vadí, ještě není úplně přijato, ale jsou to potravinové odpady. Protože Evropská komise – zase ve své bohulibé činnosti – se záměrem snížit potravinový odpad, se vydala tou nejjednodušší cestu a zaměřila se na potravináře, tedy že potravináři by měli snížit odpad z výroby o deset procent.

Co znamená ten odpad z výroby?

To je to, co se nedá využít – kopyta ze zvířat, různé skrojky sýrů, syrovátka nebo třeba odpadní kaly. Udělali jsme si velkou analýzu napříč potravinářským průmyslem, protože jsme přesně tušili, co se ukáže – že žádný potravinový odpad v potravinářství prakticky neexistuje. Jde maximálně o jedno procento výroby, protože žádný potravinář si nemůže finančně dovolit odpad a nevyužít části surovin. I ty vedlejší živočišné produkty třeba jdou na zkrmování, jdou domácím mazlíčkům nebo se to vrací zpátky – skrojky sýrů se prodají, protože z toho se dají dělat tavené sýry… Prakticky žádný odpad neexistuje. A Evropská komise po nás chce, abychom ho i tak snížili o deset procent. Nevím, jak se z nuly udělá minus deset, ale pozor, Evropský parlament, který je ještě větší úderník, tak ten chce minus dvacet procent. A zase jsme upozorňovali, že v různých jiných zemích i na západ od nás je ten odpad daleko větší než u nás. A hlavně největším zdrojem potravinového odpadu jsou domácnosti. Jenomže lehčí je samozřejmě zakleknout na průmysl, začít vyhrožovat, že budou pokuty. Domácnostem se řekne “prosím neplýtvejte, nebo budete platit za ten odpad víc”. K tomu bohužel přispívají akce typu “2 plus 1 zdarma”, kdy si ten třetí výrobek, třeba jogurt, koupíte – protože proč ne – a potom ho vyhodíte. Ale samozřejmě je jednodušší zakleknout potravináře než domácnosti.

Já jsem osobně přesvědčená, že sice v posledních měsících ceny potravin klesly, ale je to jen přechodný jev. Právě kvůli Green Dealu ty ceny zase vzrostou, a to nejpozději v okamžiku, kdy začne být uplatňováno uhlíkové clo na dovážené potraviny. A dost možná ještě dříve, protože zdraží energie kvůli postupnému vypínání elektráren. Také si myslíte, že potraviny budou dál zdražovat?

Na začátku roku jsme ty potraviny zlevnili, ale říkali jsme, že to není prakticky možné, protože řada těch vstupních nákladů se nedostala na předválečnou úroveň. A upozorňovali jsme na to, že vláda nás nemůže překvapovat, tak jako nás na konci listopadu 2023 překvapil Energetický regulační úřad s tím, že se najednou začne vybírat poplatek za obnovitelné zdroje energie, což pro mnohé firmy nebyly úplně zanedbatelné peníze. To je skutečně v řádech milionů navíc. Jestliže dojde k jakémukoliv růstu nákladů – ceny energií, to odlesňování, kdy ty komponenty jako je ono hovězí maso, sója, palmový olej, kakao, budou kvůli certifikacím dražší – tak ceny logicky půjdou zase nahoru. Další věcí jsou i obchodní řetězce, které rozhodně nejsou lidumilné organizace, ony chtějí vydělat. A vydělávají u nás velmi pěkné peníze, ale je to samozřejmě také o těch přirážkách.

Jaké vlastně všechny náklady potravinářům rostou v souvislosti s politickými rozhodnutími? Už jste zmínila ceny energií, zmínila jste ty budoucí pokuty za likvidaci odpadů… Co třeba ceny obalů? Nebo nějaké zaměstnanci, pohonné hmoty, co může ještě hrát roli a co v poslední době zdražuje?

Všechno, co jste řekla, má velký vliv. Také tlak na minimální mzdu samozřejmě také hraje roli. V potravinářství je nedostatek zaměstnanců, protože to není úplně jednoduchá práce, nemohou tam být úplně nekvalifikovaní lidé, musí se to nějakým způsobem naučit. Takže tam ty mzdy skutečně rostou, ty podniky se snaží pracovníky udržet, protože opravdu není lehké někoho nově zacvičit. Co se týče pohonných hmot, to je totéž – i tu logistiku si potravinář většinou platí sám a to se mu také počítá do nákladů. No a samotná kapitola, která je rok od roku dražší, je likvidace obalů a odpadů, kdy potravinář za jakýkoliv výrobek, který uvede do prodeje, tak platí za jeho sběr, třídění a likvidaci. A ty poplatky se rok od roku zvyšují, třeba u výrobců nealkoholických nápojů se meziročně zvedly o sto procent. A my ještě platíme další úžasnou záležitost, kterou vymyslela Evropská unie, a to je takzvaný “littering”. Potravinář nejenže zaplatí za ten sběr, třídění a recyklaci obalů, které vyprodukuje, ale ještě zaplatí za to, že obal někdo odhodil na zem, což je také naprosto geniální. Bylo nám řečeno “vždyť je to jen 50 milionů za rok”. No jo, ale tady je to 50 milionů, tam je to 50 milionů, ve finále přicházíme o stovky milionů. A pak těžko může někdo mluvit o tom, že máme zlevnit výrobky.

Jak se díváte třeba na změny v zaměstnávání brigádníků a v dohodách o provedení práce? Třeba v zemědělství je hodně sezónních prací a změny tam pocít velmi intenzivně. Co potravináři?

Potravináři na tom samozřejmě nejsou tak jako zemědělci, ale také máme řadu pracovníků na DPP v některých obdobích, kdy je vyšší produkce. Takže to má i na nás dopad. Jako potravinářská komora jsme na to také upozorňovali, ale bohužel ne úplně úspěšně. A co je třeba takovou další perličkou, je to zvýšení rozhlasových a televizních poplatků, kdy vlastně i výrobní společnosti musí platit tyto poplatky za své zaměstnance. To si vláda tedy představuje, že všichni zaměstnanci mají při práci na páse nebo při nějaké výrobě tolik času, aby sledovali televizi na mobilu? V tom součtu vám to samozřejmě zvyšuje náklady.

Vy jste veřejně řekla, že se vám ve spolupráci s dalšími organizacemi podařilo “pozdržet nerealistická kritéria, která byla určena pro hodnocení udržitelnosti projektů při financování ze strany finančních institucí”. O co tam přesně šlo?

Jde o takzvanou taxonomii, která úplně legračně spadá pod Ministerstvo financí, byť se jedná o zemědělství, potravinářství a vůbec o celý průmysl. V panelu, který o ní v Evropské unii pro oblast zemědělství a potravinářství rozhodoval, paradoxně nebyl jediný zemědělec a potravinář. Byly tam pouze ekologické organizace, bankéři a různí ekonomové. Vlastně jde o to, že prakticky kdokoliv by chtěl od banky jakoukoliv podporu pro živočišnou výrobu, nedostal by nic, pokud není dostatečně zelená anebo musí počítat s obrovským úrokem. Spojenými silami s Agrární komorou a se Svazem průmyslu a dopravy se nám to podařilo nějakým způsobem odsunout, ale bohužel to není konec. Zase se přijmou nějaká opatření, ale my se aspoň snažíme, aby tam zazněl odborný hlas a aby vlastně to hodnocení zelených projektů nebylo podle aktivistického přístupu, ale podle toho, co skutečně ta Evropa potřebuje. Protože se bere jako strašidlo živočišná výroba, ale my ta zvířata prostě potřebujeme, protože jak chcete zúrodnit půdu, když nemáte hnůj? To přináší organika do té půdy, jinak tady vlastně děláme experimenty a pak to budeme dohánět chemií… Takže to jsou nesmysly, které se bohužel plodí v kancelářích v Bruselu a potom nezměrně dopadají na tu praxi.

Je pravda, že Evropská unie cíleně zaklekává na živočišnou výrobu? A v podstatě tady ještě nebyl nikdo, kdo by řekl “my nepotřebujeme zvířata”. A pak právě od státních úředníků slyším “my nejenomže nepotřebujeme zvířata, ale my nesmíme mít zvířata, protože škodí přírodě”.. Vy jste řekla, že se zatím tenhle nesmysl podařilo pouze pozdržet. Takže nakonec po vás banky tenhle bizarní nesmysl budou chtít?

Je to tak a bohužel některé banky už v současné době ty projekty skutečně hodnotí podle toho, jestli jsou dostatečně zelené. Tady už nejde o udržitelnost, tady jde o “zelenost”. Já sice chápu podporu ekologického zemědělství, nemám nic proti biovýrobkům jako obohacení trhu, ale většina plochy – chlubíme se, že tady je 15 procent ploch v ekologickém zemědělství – pěstuje bioseno. Tak z toho se ale opravdu nenajíme.

Jak se vám vlastně líbí to slovo “udržitelnost”? Mně osobně se zdá velice manipulativní – jakoby naznačovalo, že když nebudeme chudnout, když si nebudeme uměle zdražovat potraviny, tak je společnost nějak neudržitelná, Jak se na to díváte?

Je to zvláštní slovo. V současné době, a možná taky 10, 15 let zpátky, si nikdo, kdo dělá zemědělství a potravinářství, nemohl počínat takzvaně neudržitelně – protože by nemohl fungovat a měl by velké náklady. Přece nebudete vyhazovat, nebudete si drancovat půdu, jak se tady často říká a není to pravda. Možná si to neuvědomují hlavně ti, kteří o tom rozhodují – nikdo z nás se nemůže chovat neudržitelně.

V Evropě taky existuje, coby součást Green Dealu něco, čemu se říká Proteinový plán. Ten původní návrh v podstatě vůbec téměř nezahrnoval živočišnou produkci jako zdroj bílkovin. Evropané, zjednodušeně řečeno, měli být v podstatě všichni přeučeni na vegetariánství. Počítalo se také s hromadnou konzumací hmyzu a brouků. Co vy o tomhle plánu víte?

O tom Proteinovém plánu víme hodně díky tomu konsorciu, které máme uzavřeno s Agrární komorou, Zemědělským svazem, Svazem chemického průmyslu i se slovenskými kolegy. A právě díky této aktivitě došlo přes europoslance k tomu, že v tom Proteinovém plánu se nakonec ty živočišné bílkoviny objevily. Ono by to vegetariánství ještě šlo – to aspoň připouští mléko, sýry a vajíčka – ale bohužel Proteinový plán směřoval k veganství, což je daleko horší. Dále byla snaha v Evropské unii o to, že třeba ve školním mléce by měly být rostlinné náhražky – vlastně různé mandlové a sojové mléko. A to se také povedlo zamezit. Takže tady opravdu je potřeba sledovat prakticky dennodenně nějaká rozhodnutí nebo návrhy Evropské komise, aby se mohlo právě těm šílenostem zabránit.

Takže Evropská komise chce mít nejen chudou populaci, ale také nezdravou populaci, která nebude mít dostatek bílkovin. Čím si to proboha vysvětlit? Jak je něco takového možné?

Já tomu říkám aktivistický přístup, protože on vám každý zastánce té veganské stravy řekne, že ty živočišné bílkoviny se dají nahradit rostlinnými. No, nedají. Rostlinné bílkoviny nebo vůbec ty rostlinné látky jsou daleko hůře pro člověka využitelné. Člověk prostě musí mít i nějaký doplněk stravy na to, aby se to vůbec dalo strávit. Já nevím, proč si takhle chceme zlikvidovat populaci, ale ono to souvisí s tím, o čem jsme se bavili – že prostě ta živočišná výroba je brána jako něco špatného, pojídání zvířat je něco špatného… Přitom to lidé dělali prakticky od doby, kdy se naučili lovit – a najednou máme změnit přístup. Vůbec se mi to nelíbí, protože to samozřejmě bude mít dopad na ty další generace. Nedostatek živočišných bílkovin a živočišných aminokyselin ve výživě se musí logicky projevit.

Jaká je vlastně role potravinářského a zpracovatelského průmyslu coby toho článku, který stojí mezi farmáři na jedné straně a obchodními řetězci na straně druhé? Jak velkou roli vy jako potravináři vlastně hrajete ve vytváření ceny? Například farmáři často říkají, že prakticky vůbec nejsou schopni promítnout své rostoucí náklady do výkupních cen, protože výkupní ceny určují potravináři.

Potravinář je v tomto směru ve dvou kleštích. Samozřejmě zemědělci chtějí dostatečnou cenu za své produkty, ale z druhé strany obchodní řetězce chtějí zase nakoupit co nejlevněji. To znamená, že vy vždycky můžete nakoupit tu surovinu jenom za takovou cenu, za kterou jste schopni to realizovat a prodat, protože nikdo nemůže pracovat se ztrátou. Já si pamatuji, když ještě na přelomu roku 2022 až 2023 byla cena litru syrového mléka od zemědělců kolem 13 korun. To bylo opravdu hodně a všichni potravináři to prostě akceptovali, protože věděli, že ti zemědělci mají takové náklady. Ale v mnoha případech to nepromítli do těch výrobků, protože to prostě nešlo. Ty řetězce se dostanou do pozice, kdy říkají “jestli mi to dáte za takovouto cenu, tak já si to dovezu ze zahraničí”. A bohužel takové výhružky tady byly. Je třeba být také realistický – jestliže třeba je něčeho hodně, tak prostě ta cena je nízko. A nikdo vám nezaplatí víc, protože za tu cenu to neprodá. Když ale třeba vypukla válka na Ukrajině, tak se snad z týdne na týden zvedla cena obilí prakticky o sto a víc procent, ale to nikdo neřešil a potravináři se s tím museli vyrovnat. Takže ono se to přelévá.

A jak to je mezi výrobcem a obchodníkem? Přednedávnem tady byla kauza, kdy vláda obvinila prodejce, že si údajně svévolně nasadili příliš vysoké marže, jenže když na ně potom naběhl Nejvyšší kontrolní úřad, tak se ukázalo, že to celé byl nesmysl. Vy vidíte do toho, jak řetězce tvoří ceny – jsou tedy vůbec někde nějaké přehnané marže?

Já si pamatuji, že když začalo toto šetření na ÚOHS od zemědělců přes zpracovatele až po obchodní řetězce, tak jsme upozorňovali na to, že je to přesně za účelem “ukážu viníka a nebudu řešit příčinu”. Jasně jsme všichni přitom říkali, že je to kvůli vysokým nákladům, že to není o ničem jiném. A co se týče toho sortimentu, který byl hodnocen… No, to bylo jasné, že tam se na nic přijít nemůže. U těch zpracovaných výrobků – jako je něco sušeného, nějaké směsi, ochucené jogurty, ochucené tvarohy, masné výrobky, uzeniny… – tak tam opravdu máme zkušenosti, že ta obchodní přirážka se v mnoha případech pohybuje kolem sta procent. U těch základních potravin to tak není, protože každý supermarket je samozřejmě chce prodat. To je třeba mléko, chléb, rohlíky, maso… Tam nejsou takové velké přirážky. Ale u těch zpracovaných výrobků velké přirážky jsou. Trošku pořádek v tom udělal zákon o významné tržní síle, ale je potřeba, aby se dodržoval a aby se skutečně kontrolovalo.

Takže já si z toho beru to, že ta pravda je někde uprostřed, že u některých typů zboží jsou snad i zbytečně vysoké marže, ale současně u toho základního zboží vysoké marže nejsou. Tam všichni jedou na doraz a zkrátka dlouhodobě rostou náklady, a to zejména kvůli administrativním regulacím na straně energií, na straně zemědělství… Prostě jednoduše řečeno – Green Deal.

Přesně tak a ještě bych tady zmínila jednu bolest České republiky, a to je DPH. Protože i po snížení na 12 procent máme jednu z nejvyšších DPH na potraviny v regionu. Když začala válka na Ukrajině, tak jsme na podzim dokonce i ve shodě se Svazem obchodu a cestovního ruchu požádali vládu, aby snížila třeba přechodně DPH tak, jak to udělali Poláci. Buď na nulu nebo na pět procent – prostě na něco, co by skutečně pomohlo spotřebitelům, co by opravdu udrželo ten nákupní košík na takové úrovni, jako byl předtím. Bohužel nám bylo řečeno, že to je nemožné. My ale nechápeme, proč to v Polsku jde a u nás ne. Když jsme měli daň patnáct procent a Poláci nulu, tak nám někdo vyčítal, že oproti Polsku máme drahé potraviny. To už byl úplný nonsens a bohužel přicházel i z vládních kruhů. Takže nás nevyslyšeli a ještě nám to vyčetli.

Tak to je DPH, které jednoznačně prodražuje české potraviny, ale vedle toho tady máme ještě další specifické daně, které jsou uvalené na konkrétní výrobky, a to spotřební daně. Samozřejmě typické je to u alkoholu, ale vláda tady přichází ještě s dalšími nápady, jak vytipovat potraviny, které považuje za špatné a nějak je ztrestat – jako například cukr. A to je obzvláště bizarní kauza, protože nedávno cukr velmi zdražil a následně – poté, co cukrovary byly pranýřovány vládou, že mají vysoké marže – se ukázalo, že výroba cukru je velmi energeticky náročná. Tudíž v době energetické krize, kdy nám velmi zdražily energie, tak logicky zdražil i cukr a nešlo vůbec o žádné vysoké marže. Následně tedy cena cukru zase trochu klesla s tím, jak trochu polevila cena energií – a jen co cena cukru klesla, tak vláda přichází se zdaněním cukru, protože cukr je moc levný a vzhledem k tomu, že to není údajně zdravá potravina, tak ho musí zdražit. Co vy na to?

To je také téma, kterým se teď velmi intenzivně zabýváme. K těm cukrovarům je ještě třeba dodat, že jsou jediným potravinářským podnikem, který musí platit emisní povolenky.

Zatím.

Zatím, ano. Ale už dva nebo tři roky je platí a to se samozřejmě také přičítá do nákladů. Ty emisní povolenky se už staly normálním platidlem a prostě se kupují za drahé peníze, takže to není něco, co by přispívalo k čisté výrobě, ale je to prostě v mnoha případech spekulativní nákup. Ale co se týče té daně z cukru, tak to je nápad, který probíhá ve vlnách celou Evropou. Je třeba říci, že řada států to sice přijala, ale má s tím divné nebo také minimálně sporné zkušenosti. A řada států, jako třeba Dánsko, zjistila, že po pěti, šesti letech to stejně nemá ten zamýšlený dopad na obezitu – to, že když budou lidé pít méně slazených nápojů, tak budou méně obezní, tak to se neprojevilo. Na to bylo řečeno, že to je krátká doba a že obezita také vzniká další dobu. Ale třeba v Dánsku byla ta daň na cuku uvedena v třicátých letech dvacátého století a zrušená byla v roce 2013. Myslím, že to je dostatečně dlouhá doba na to, aby se zjistilo, že to k ničemu není a že to vede jen k tomu, k čemu vede mimochodem i zvýšená spotřební daň u cigaret a alkoholu – a to je, že lidé to nenakupují tady, ale v zahraničí. Takže ten stát nevybere už ani tolik, kolik vybral, když ta spotřební daň byla nižší. Ze stejného důvodu zrušilo tu daň na cukr Dánsko a Norsko – už to nikdo nekupoval doma, ale jezdili si do sousedních států, kde ta daň nebyla.

Existuje cesta, jak množství závadných látek snižovat?

My máme založenou platformu pro reformulace, kde se bavíme právě o soli, tuku, energii, cukru a sami potravináři na své vlastní náklady, bez přispění státu, snižují tyhle živiny a složky v potravinách a opravdu se jim to daří – v mnoha případech to šlo o třicet procent dolů. Ale i tak nám stát ještě bude komplikovat život – nestačí jim ani to, že se zvýšila DPH pro nealkoholické nápoje z 15 na 21 procent, takže tady už k tomu dodatečnému zdanění vlastně došlo.

Máme časové řady, které skutečně ukazují, že čím víc roste daň na tabákové výrobky, tím méně se z ní vybere. To by pravděpodobně u těchto spotřebních daní fungovalo i v potravinářství. A jen tak mimochodem – v Evropě existuje i daň ze soli, což byla zase reakce na zpracované masné výrobky a také se to úplně neosvědčilo. Takže otázka na závěr: Myslíte si, že je z toho všeho vůbec cesta ven? Nebo už jste rezignovala?

Určitě jsem nerezignovala. Evropské komisi a Evropskému parlamentu se snažíme skutečně dávat relevantní podklady. Musíme být velmi zarputilí a chytat to už v tom Bruselu a nečekat, až to přijde do České republiky. Ona Česká republika má ještě tu zvláštnost, že si k těm předpisům z Bruselu většinou přidá ještě něco vlastního, což je ještě horší… Ale nerezignovala jsem, nemohu rezignovat, to bych nemohla dělat to, co dělám.

Koneckonců byla to právě současná vláda, která v Bruselu prosadila tu stávající ostrou variantu Green Dealu, takže potvrzuji vaše slova, že česká vláda má sklon si k tomu ještě něco svého navrch přidat.