Základ je netajit to, ale nechlubit se tím, říkají o svém vztahu hosté Intimníku Láďa a Pepa

Ladislavem Kroupou a Josefem Zettlem:

Co děláte za práci?

Pepa: Já pracuji v jedné IT společnosti, kde pomáhám klukům z obchodu. Jsem takový úplně první kontakt se zákazníkem. A celý život se věnuji vzdělávání dospělých, tak do toho ještě “vzdělávám” i ten tým – třeba ohledně nějakých komunikací a tak dále.

Láďa: Já dělám manažera prodejny v maloobchodní prodejně. Teď budeme otevírat další pobočky, takže spíš lítám z jedné pobočky do druhé.

A jak jste spolu dlouho?

Láďa: V červnu to bylo jednadvacet let.

Kluci, vy máte zajímavý příběh i tím, že jste vychovávali Ládi syna.

Láďa: Ano, přišel k nám v roce 2012 a až teď do svatby byl u nás.

Pepo, ty jsi věděl už od narození, že jsi na kluky, nebo to přišlo postupem času?

Pepa: Já to vím od malička. Když si vzpomenu na svoji první lásku, tak ta byla už ve školce a byl to kluk. Kamarádil jsem se s holkami, hrál jsem si s panenkami a líbil se mi kluk. A hlavně dítěti to nepřijde vůbec divné – “mojí kamarádce Katce se také líbí kluk, tak proč by se nemohl líbit mně?”.

A v jakém městě jsi vyrůstal?

Pepa: V malinkém městečku v jižních Čechách. Jako dítě nebo jako puberťák jsem nevnímal, že nějaká komunita nebo nějaká homosexualita vůbec existuje. Já jsem vnímal to, že jsem jiný. Ale přesto jsem samozřejmě zkusil chodit s děvčetem. Trvalo to půl roku, chodili jsme na procházky, občas jsme si dali pusu – ale takovou tu husákovou. No a ve chvíli, kdy chtěla víc, tak jsem to utnul. Tím jsem se jenom utvrdil v tom, že bych vlastně chtěl být spíš na jejím místě.

To ti bylo kolik?

Pepa: Zhruba čtrnáct.

A coming out přišel kdy?

Pepa: Já jsem divný. Já jsem asi žádný neměl. (smích) Věděl jsem, kdo mě přitahuje a nepotřeboval jsem si uvědomit kdo jsem. Ale velmi intenzivně jsem si prožíval co teď s tím.

Já vím, že nemůžete mluvit za všechny gaye na světě, ale jaké to je, říct to té rodině?

Láďa: To záleží na té dané rodině, ale z mé vlastní zkušenosti i z okolí vím, že je nejtěžší to období předtím, než to řekneš. A pak tě šokuje odpověď “my víme”. Často to respektují, ale v hloubi duše si přejí, aby to bylo jinak.

Pepa: Rodičům jsem to řekl ve chvíli, kdy jsem potkal Láďu, to už mi bylo třiadvacet.

Láďo, jak jsi to měl ve školce ty?

Láďa: Na školku upřímně nemám jedinou vzpomínku, třeba do osmi let si nepamatuji vůbec nic ze svého života. Žili jsme na malé vsi – tři baráky, pět chalup a kilometr a půl na nejbližší autobus. Bylo to něco nádherného. Každou zimu jsme dávali pryč plot a srnky nám jedli suchý chleba z parapetu – já ležel v posteli a koukal se na ně, to bylo úžasné. Miluju přírodu. V osmi letech mi umřel táta a tam mám nějaký blok. Pamatuju si den, kdy jsem se to dozvěděl, ale nepamatuji si jedinou minutu předtím. Když mi bylo patnáct let tak jsem věděl, že se mi líbí kluci, ale jediné, co jsem o takových lidech věděl, bylo, že patří do ústavu nebo do kriminálu. Věděl jsem, že to nesmím nikomu říct, že bych to měl potlačit a snažit se přežít. Spíš jsem po těch klucích tak pokukoval, ale v té době nešlo někoho oslovit nebo na někoho vyjet. Já jsem ani nevěděl, co to znamená – věděl jsem, že se mi líbí chlapi, ale jediné, co jsem věděl, bylo, že chlap má mít ženskou, mají se vzít a mají spolu mít děti. Na té vsi se o tomhle nemluvilo. Věděl jsem, že je to něco strašně špatného. No a po revoluci jsem potkal svoji budoucí manželku. Jako člověk mě strašně zaujala. Strašně moc jsem ji miloval a měl jsem pocit, že jí musím pomoct. Pak jsme se vzali, což bylo také kvůli tomu, abychom spolu mohli bydlet a aby se dostala z určitých poměrů. Po třech letech soužití jsme měli kluka.

To jste spolu spali až po třech letech?

Láďa: Ne, my jsme spolu spali celou dobu. Já miluji lidské tělo a vždycky jsem chtěl být masér, takže jsme měli strašně dlouhé předehry. Tak dokážeš vyvolat dva ženské orgazmy, aniž by k tomu došlo a ten konec už uděláš za chvíli. No a když se narodil kluk, Michal, tak toho jsem miloval od prvního dne. Žili jsme spolu do jeho pěti let, pak jsme se rozvedli. Celá rodina nás vždycky uváděla jako vzor ideálního manželství. (smích) Všichni nám záviděli. Nikdy jsme nezažili, aby jeden na druhého žárlil. A hlavně jsme na sebe koukli a hned jsme věděli, co si ten druhý myslí. To mám dnes s Pepou stejné. Koukneš a víš. Každopádně můj coming out jí logicky ublížil, ona nic netušila. Měl jsem v té době milence, ženáče, ale vídali jsme se párkrát do roka. Pamatuji si, že přišla domů, sedli jsme si a řekla: “Tobě se líbí chlapi, viď?” Já jsem řekl, že ano, že je to pravda. Po tom rozvodu jsem všechnu lásku směřoval k synovi, měl první i poslední.

Jsou gayové, kteří jsou v manželství se ženou, v té ložnici aktivní?

Láďa: Jsou, a hlavně si myslí, že to heteráci dělají tisíckrát líp. Takže o to víc se snaží, kupují dárky, berou jí na dovolenou, nosí ji na rukou… Protože oni neví, že to u heteráků funguje úplně špatně. (smích)

Pepa: Já se obávám, že jsi právě někoho rozvedl. (smích) Nechci to nijak snižovat, ale ženy to mají o trošku jednodušší, protože většinová společnost je přijme snáz než dva chlapy.

Láďa: Když manžel řekne, že je na chlapy, tak jde z baráku. Když řekne ženská, že má přítelkyni, tak se jí chlap zeptá, jestli se může přidat. To je ten rozdíl.

Pepo – co se v tvém životě dělo, než jste se s Láďou poznali?

Pepa: Byl jsem na škole a pak jsem šel na vojnu. A ještě, aby tomu dali všichni korunu, tak já byl u letců. (smích) Byl jsem tam rok. Pak jsem se vídal s různými muži, i s ženatými, takže sám moc dobře vím, že co tady Láďa popisoval je pravda, opravdu se to děje.

Láďa: Zadaní milenci jsou nejlepší milenci, protože po vás nic nechtějí.

Pepa: Každopádně tenkrát jsem nebyl taková princezna jako dnes. Nikdo o tom nevěděl, něco věděly jen kamarádky. Jsem spíše introvertní člověk, který má takový vnitřní svět, takže já jsem si hromadu věcí prožíval sám.

Co byl tvůj největší strach?

Pepa: Asi to, abych nebyl celý život sám, protože jsem měl tenkrát pocit, že jsou gayové promiskuitní. Přitom je to blbost, jsme stejně promiskuitní jako všichni ostatní. V těch 19 letech jsem chtěl, aby přijel ten princ, zkusil mi ten střevíček a abychom spolu žili šťastně až do smrti, a to se nedělo. A já jsem sám sebe začínal utvrzovat v tom, že se to nikdy nestane. Právě proto jsem si tehdy hodně užíval. Můj první kluk se jako velmi mladý zabil na motorce a to ve mně něco zlomilo. Začal jsem si užívat, lízal jsem smetanu a prolízal jsem se až k Láďovi. (smích)

Láďa: My jsme se tehdy vůbec nemohli sejít. Tenkrát jsem začal dělat lepší práci a začal být takový blázinec, že to jeden z nás musel vždycky zrušit. Na to první rande s Pepou jsem šel strašně nervózní, protože jsem byl do něj zamilovaný.

Pepa: Já ne. (smích) Já jsem si šel užít. V té době vydala Lucie Bílá píseň Esemes a ten den to hrálo všude, kam jsme přišli.

Láďo a jak jsi to oznámil mamince?

Láďa: Pomohla mi moje bývalá manželka. Ona jí to jela říct. Nejdřív to byl šok, ale dnes už tam jezdíme s Pepou normálně. Jinak naše druhé rande bylo druhý den.

Pepa: A to už pod námi rupla postel. (smích)

A jak to potom probíhalo?

Pepa: Já jsem si uvědomil, že s ním chci být, že ho miluji. Voněl mi. Začali jsme spolu bydlet v Českých Budějovicích a strašně dobře nás tam přijali.

Láďa: Základ je netajit to, ale nechlubit se tím.

Jak Pepu přijal tvůj syn?

Pepa: Byl to parchant, musím říct. Jemu se nedalo zavděčit. Uvařil jsem třeba svíčkovou a on mi na to řekl: “Tohle jíst nebudu, máma vaří líp.” Já znám svou cenu, ale zároveň jsem se mu snažil vycházet vstříc.

Láďa: Kámen úrazu byl, že syn byl zvyklý, že je tatínek jenom jeho. Musím říct, že Pepův sen nikdy nebylo stát u plotny, ale od prvního dne dával mému synovi stoprocentní péči. Zamiloval jsem se do něj díky tomu ještě víc, protože bych nikdy nečekal, že tohle pro moje dítě někdo udělá.

Po jaké době si Míša zvyknul?

Pepa: Asi po půl roce. Vzal jsem si ho do obýváku a napřímo jsem se ho zeptal, o co mu jde. On mi řekl, že nechce, abych byl s jeho taťkou. Chtěl, aby byl táta s mámou. Každopádně jsme si to vyříkali, poprosil mě, abych mu to jídlo nandal znovu, všechno snědl a řekl, že nic tak dobrého ještě nejedl. No ale pozor – on začal dělat pro změnu problémy mámě. Třeba rajskou jí do dneška jenom ode mě.

Láďa: A když si potřeboval vylít srdíčko, tak zásadně Pepovi.

Pepa: A s Míšou jsme se spojili proti Láďovi a přemluvili jsme ho, že budeme mít psa. A když bylo Míšovi jedenáct, tak jsme se přestěhovali do Prahy. No a Míša za náma přišel s tím, že chce s námi bydlet. Tak jsme přemýšleli, jak to udělat, aby se nerozhádala celá rodina.

Láďa: Hledali jsme nějaký důvod a našli jsme chemickou školu, na kterou strašně chtěl. A to pomohlo, protože ta byla tady v Praze.

Jak to soužití fungovalo?

Pepa: Tak najednou máš doma puberťáka a on byl v tu dobu i dost nemocný. Nebylo to jednoduché, ale neřešili jsme žádné velké průšvihy. Na třídní schůzky jsme chodili oba dva. (smích) Já si nemyslím, že máme ideální manželství, je to spíš tím, že já jsem svatý a on je hluchý.

Láďa: My se spolu furt smějeme, i po jednadvaceti letech. (smích)

Staly se během té výchovy nějaké komplikace?

Pepa: Problém byl v tom, že když byl Michal nemocný, tak já, jelikož nejsem jeho rodič, tak jsem si musel brát dovolenou. Láďa totiž nemohl pokaždé odejít z práce. Takže problematické je, že ten partner nemá ty pravomoce vůči tomu dítěti. Takže nerozebírejme pořád dokola, jak se to jmenuje – partnerství, manželství… Říkejme tomu klidně mořská okurka, je mi to úplně jedno. Důležité je, co to pro mě znamená, co to pro mě nese a co to nese pro to dítě.