Začátky modelingu mi zkazily sebevědomí. Kariéru jsem si vydřela, říká modelka Iveta Maurerová

Rozhovor s Ivetou Maurerovou:

Moderuje Aneta Christovová

Vím, že malé holčičky chtějí být princeznami. Jaká byla vaše cesta k miss?

To bylo přesně ono. Už od malička jsem si hrála na princezny a každý rok jsem sledovala v televizi miss a pak jsem si hrála na vítězku. Od rodičů jsem dostala takovou plastovou korunku, se kterou jsem chodila i spát. Miss byla můj velký sen a řekla jsem si, že si ho splním, ať se děje, co se děje. Moje nevýhoda byla ta, že jsem malá a dříve se to v modelingu docela řešilo. Pamatuji si, že jsem pila hodně mléka, protože jsem si myslela, že vyrostu. (smích) Měla jsem 170 centimetrů a spodní limit býval kolem 175 centimetrů. Naštěstí to třeba u fotomodelingu nevadí a zjistila jsem, že člověk musí mít nějakou přednost – něco navíc, čím dožene, že není tak vysoký. Takže jsem se to snažila dohonit dobrou postavou.

A co jste na sobě vnímala za tu vaši přednost?

Docela jsem se uměla hýbat, protože jsem od malička sportovala. Deset let jsem dělala aerobik a předtím gymnastiku. Od svých patnácti let spolupracuji s brněnskou agenturou DFC Fashion Club, která má ve svých přehlídkách taneční choreografie a já jejich přehlídky miluji. Je to úplně něco jiného. Hodně lidí si myslí, že modelky umí jen chodit, ale není to pravda – ta choreografie je vcelku náročná a pro publikum je to velký zážitek.

Co modelky dělají, když jsou hodně unavené? Čím se “dopujete”?

Já kafe nepiju a energetické nápoje jsem zkoušela, ale hrozně mi z toho bušilo srdce. Občas si dám Coca-Colu.

Zažila jste nějaké velmi náročné focení?

Ano, vzpomínám si na jedno focení na střeše. Mám strach z výšek, takže to bylo náročné, ale řekla jsem si, že je to moje vysněná práce, tak ten strach překonám.

To je strašná síla myšlenky.

Já si myslím, že když člověk chce, tak jde opravdu všechno. A ta fotka byla hezká, takže to stálo za to. (smích)

Do jakého focení byste určitě nešla?

Nevím, jestli bych zvládla focení s pavouky.

Podporovali vás v kariéře vaši rodiče?

Ano, velmi. Byli na každé přehlídce – máme spolu krásný vztah. Koukali se vždycky na všechny fotky a schovávali si články. S modelingem jsem začala v patnácti, když jsem byla na gymnáziu. Jezdila jsem na různé soutěže a jelikož jsem ze Znojma, tak jsem strávila hodně času v autobusech a vlacích, kde jsem se učila. Neměla jsem žádný individuální plán, chtěla jsem tu školu dodělat bez něj. Mám to hodně vydřené.

Lidé mají hodně předsudků a neustále řeší, kdo jak vypadá.

Asi jsou sami nespokojení. Podívat se sám do sebe je samozřejmě těžší, než řešit ostatní. Vzájemně bychom se měli od sebe učit, inspirovat se a doplňovat se. Kdyby každý začal sám od sebe, tak by se hodně věcí vyřešilo.

Dělají si modelky nějaké naschvály?

Já jsem se s ničím takovým nesetkala. Naopak jsme si navzájem pomáhali.

Myslíte, že jste měla štěstí, nebo to bylo jen o té dřině?

Bez dřiny to nejde… A aspoň kapku štěstí potřebujete vždy.

Jsou ženy, které jsou krásné, pracovité, snaží se něčeho dosáhnout – a ono furt nic.

Když na to člověk hrozně moc tlačí, tak to naopak vůbec nepřijde a vůbec to nepůjde. Člověk musí počkat na ten správný čas. Ono to přijde.

Někdy to třeba nepřijde nikdy.

Když to nemá přijít, tak to nepřijde. Ale díky tomu, že na nečem pracuji, tak dělám něco ještě někde jinde – a třeba přijde něco z úplně jiného směru, než jsme původně čekali. Není to o tom cíli, ale o té cestě, na které se učíme. Důležité je se někam posouvat a v něčem se zdokonalovat. Dokonce si myslím, že neexistuje chyba – je to moment, který nás má něco naučit.

Proč jste založila nadační fond Klíč k úsměvu?

Zabýváme se problematikou domácího násilí, se kterým mám bohužel osobní zkušenost. Nezažila jsem domácí násilí ze strany rodiny, ale bývalého partnera. Snažíme se upozorňovat na to, že jsou týraní i muži. Modeling mi zamával se sebevědomím, protože jsem se necítila dokonalá a to právě vycítí někdo, kdo je agresor a manipulátor. To se mi stalo a on věděl, jak na mě. Stalo se mi to víckrát a zkoumala jsem, proč se mi takoví lidé v životě objevují.

Pamatujete si ten moment, kdy vám došlo, že už to takhle dál nejde?

Bylo to po těžkém rozchodu. Cítila jsem beznaděj, prázdnotu a řekla jsem si, že už to nechci znovu zažít. Neměla jsem na to už sílu. A věděla jsem, že mám problém sama se sebou, protože kdybych si sama sebe vážila, tak bych v takových vztazích nebyla. Začala jsem se v sobě vrtat a učit se, abych se měla ráda. Bylo to hodně práce, ale stálo to za to.

Máte na tu sebelásku nějaký tip?

Hodně často sami sobě nadáváme, ale důležité je vnímat se pozitivně a umět se pochválit. Ráda si rekapituluji každý den a sama sobě děkuji za to, že jsem to zvládla. Za každý den musíme být rádi – tak neztrácejte čas s někým, kdo je na vás hnusnej a s kým se necítíte dobře. Velmi mi pomohla Bára Englišová, což je úplně skvělá žena, která natáčí různá videa a píše knížky. Její techniky mi moc pomohly. S Nadačním fondem Klíč k úsměvu děláme i různé preventivní přednášky na školách a univerzitách. Především na těch středních školách, protože to je období, kdy člověk navazuje první vztahy.

Jak vás může někdo kontaktovat?

My nemáme krizovou linku, ale pokud se nám někdo ozve, tak ho přesměrujeme na správné místo. Oběti domácího násilí jsou logicky ve stresu a často neví, jak přesně tu situaci řešit. Také mají třeba jen pár minut na telefonát, protože agresor na chvíli odešel. Sdílím svůj příběh proto, aby to druhým otevřelo oči.

Když se to všechno otočilo k lepšímu, tak co vám díky tomu přišlo do života?

Našla jsem si třeba další práci snů – začala jsem pracovat na televizi Nova jako reportérka a později jako moderátorka. A řekla jsem si, že budu nějakou dobu sama, protože jsem se toho dlouho bála. To byl i jeden z důvodů, proč jsem v těch vztazích zůstávala. Po pár letech jsem našla pravou lásku, kterou jsem celý život hledala. Poprvé, když jsem viděla svou přítelkyni, tak mi proběhlo hlavou: “Tak, a ty jsi moje budoucí žena.” (smích)

Mně ten váš příběh přijde jak z pohádky.

Seznámili jsme se ve Snídani s Novou, kde jsem v tu dobu dělala webařku. Byla jsem tam za takovým pultíčkem, kde jsme říkali počasí, dopravu, aktuality a tak dále. Ona tam přišla promovat svůj nový song a nové album. Nevím jak to vyjádřit, ale ten silný pocit toho, že jsem v ten moment potkala svou pravou lásku, je se mnou pořád. Ona teda vůbec netušila, že jsem i na holky. Dokonce mi pak zpětně říkala, že si myslela, že jsem vdaná, že mám tři děti a tak dále. (smích) Pak jsem s ní dělala rozhovor na sociální sítě a ona mě poprosila, jestli bych jí nemohla poslat všechny ty fotky a videa. Tak jsem šla k ní do backstage, fotky jsem jí poslala, ale byla jsem tam nakonec asi půl hodiny. Ona něco povídala, nerozuměla jsem jí skoro ani slovo, protože mluví docela rychle, a já jsem se na ní koukala jak na obrázek. (smích) Vyměnili jsme si kontakty na Instagram a za nějaký čas jsme šly na randíčko. Ona mě pozvala i na natáčení svého videoklipu a tam asi pochopila, že mám zájem.

A předtím jste ji znala nebo nějak registrovala?

Ne, právě že jsem ji vůbec neznala. Znala jsem písničku Lost On You, ale jen z poslechu. Ona do té Novy přišla a jakoby se tam všechno rozsvítilo. Má neskutečnou energii, která vás pohltí a byla neskutečně sexy. Pak na několik měsíců odjela a my jsme zůstaly v kontaktu. Věděla jsem, že se do Prahy vrátí a těsně předtím, než přijela, tak mi napsala, jestli bych nechtěla hrát její holku v jejím novém klipu, který bude natáčet v Praze. Viděly jsme se hned ten první den když přijela a už jsme jedna druhou nepustily. Když se natáčel ten klip, tak to už jsme byly opravdu spolu – takže už jsem nic nehrála, ale byla jsem její holka doopravdy.

A jaký byl první polibek?

Nejkrásnější na světě.

Je vztah na dálku náročný?

Láska hory přenáší a já jsem příkladem toho, že je možné všechno. Samozřejmě to není vždycky jednoduché, ale všechno jsme zvládly. Teď už vztah na dálku ani nemáme, trávíme spolu hodně času. Los Angeles se stalo místem, kde je mi strašně dobře a jednou bych tam chtěla žít.

Takže tenhle vztah byl váš coming out?

Ano. Rychle jsem to v sobě zpracovala a vlastně mi došlo, že mi to ten život naznačoval celou dobu. Snažila jsem se to v sobě nějak udusit a když jsem měla nějakou holku, tak jsem byla v té mužské pozici a ona v té ženské. Jenže to mi úplně nevyhovovalo, já totiž potřebuji být ta holka. A chtěla bych říct, že pokud to v sobě také někdo potlačuje a řeší, co si kdo řekne, tak ať se na to vykašle – je to váš život a všichni si zasloužíme být spokojení a šťastní.