Z napjatých a vzteklých se stávají uvolnění lidé, říká o neurografice její instruktorka Hana Rakušanová

Rozhovor s Hanou Rakušanovou:

Co je neurografika?

Neurografika je moderní metoda, která je zhruba deset let stará. Vyvinul a certifikoval ji ochrannou známkou ruský profesor Pavel Piskarev, doktor psychologie. Je to metoda, která slučuje coaching, psychologii a kresbu a je vědecky dokázané, že obnovuje neuronové spoje, dokonce je umí rozšířit a zrychlit aktivitu neuronů. Existují fotky mozku před neurografickou kresbou, kde je v tom mozku pár svítících místeček, a po neurografice svítí obě hemisféry, dokonce je vidět více spojů a ten mozek má jinou záři, má vyšší frekvenci. A to je dobře – to je aktivita. Ty neuronové spoje nedorůstají dost často třeba dětem, které jsou nechtěné, dětství je totiž období, kdy všichni potřebujeme mít láskyplné, podporující a respektující prostředí.

Jak má rodič poznat, kdy říct dítěti “ne” je dobré a kdy ne?

To je docela zásadní otázka. Kdybych na ní měla jednoduchou odpověď, tak možná rozsvítím planetu. Ale jako matka tří synů vím, že děti milují hranice, a to konzistentní hranice. Více než patnáct let měřím a dělám energetickou diagnostiku. Téma třetí čakry je originalita, vlastní cesta, dospělost a je tam velké téma “ano a ne”. Když jsme dospělí, tak můžeme používat “ano a ne”. V dětství dost často používáme primárně “ano” – chceme být milováni, chceme, aby se na nás usmívala maminka, aby nás hladila, tak říkáme ano. Ale v dospívání se potřebujeme naučit říkat “ne”. V tom období je to velmi důležité, aby pak nastala dospělost a nebyli jsme jenom submisivní, abychom uměli říct třeba “ne, tohle už je nad moje síly, nad moje kompetence, nad moji pracovní dobu, nad moje cítění…”. No a pokud nám rodiče nedovolí říkat ne, tak se to ti lidé nenaučí.

Takže čím je člověk větší rebel jako puberťák, tím lépe pro jeho budoucnost?

Já to tak vnímám. Pro rodiče to není příjemné, ale je to důležité pro život, protože takový člověk se nenechá nikým manipulovat. Vidíme to u našeho sedmnáctiletého syna, on je jednobarevná aura, čili člověk celistvý. Ze svých zkušeností na terapiích vím, že oběti domácího násilí jsou často právě ženy, které neumí říkat ne. Ty vzorce se samozřejmě dědí, ale dneska máme metody, jako je neurografika, rodinné konstelace, regrese, kineziologie a podobně, kde tyhle věci můžeme čistit, zpracovávat a ty vzorce měnit.

Jak poznat nebo rozlišit, kdy to je budování charakteru a kdy už je to za hranicí slušnosti?

Já úplně nevím, jak budovat něčí charakter, ale vím, kde mám mantinely já. A to mi přijde jako hodně důležitá mez, přes kterou vlak nepojede. Já je můžu v rámci jeho dospívání jemně posouvat, ale zároveň mám svoji lidskou důstojnost, přes kterou vlak nepojede.

Mám pocit, že říkat ne je skutečně velké téma – některé matky se ho i bojí říct a obecně mi to téma “říkat, či neříkat ne” přijde velmi zmatené.

Přijde mi důležitá ta motivace. Když maminka brání dítěti lézt na prolézačku, protože se bojí, že to dítě třeba spadne, tak je to problém té matky, to ona má strach. Pavel Piskarev natočil na YouTube krásnou sekvenci s názvem Pyramida vědomí. Vysvětluje tam ty vrstvy našeho vědomí – příjemné i nepříjemné vzpomínky. Bloky nám tvoří právě nepříjemné myšlenky.

Jde se těch bloků zbavit?

Jde to změnit. Možná by stálo za zmínku, že ta pyramida vědomí je takovým základem i co se týče neurografiky. Neurografika má základní algoritmus, ten má osm bodů a to je něco jako zákon. Přes to nejede vlak. Má různé modifikace, ale tím se řídí všechny kresby, všechny algoritmy. U bodu jedna začínáme vždycky v hlavě a vypisujeme si k tématu, které si zvolíme, co nám hlava nabídne. A pak máme ty postupy, kompozici, zaoblení a tak dále. A najednou se v té pyramidě vědomí, aniž bychom chtěli, pohybujeme. Ta první vrstva jsou vzpomínky z našeho života. Další vrstva jsou minulé životy. To je takový koncept, kterému věří jen někdo. Já to nikomu nevnucuji, ale sama mám několik zážitků, kdy jsem se dostala do místa, kde jsem přesně věděla, co je za rohem, kde jsem osahávala zábradlí v katedrále, věděla jsem, že mám jít nahoru a něco říkat… Další vrstvou jsou rodové vzpomínky – vědecky to dokazují rodinné konstelace, doktor Hellinger na tom postavil systemiku a fungují v tom firmy, lidi, opravdu to není žádná esoterika. Každá skupina má nějaký svůj řád, někdo je vedoucí, někdo je podřízený. V rodech je to tak, že to co bylo před námi, to je nám nadřazené a že ta energie má proudit po proudu – když někde chybí, tak ten systém začne být v napětí. Pak je tam egregor vrstva a vrstva prvků – dřevo, oheň, země, kov, voda.

A to má na nás jaký vliv?

Já jsem třeba v rámci výuky neurografiky přišla na to, že jsem utonula v lodi. Já jsem rak v rybách, miluji vodu, ale mělčiny mám radši. A když byly děti malé, tak jsem měla hysterické záchvaty strachu, velmi jsem se o ně bála. Postupem času jsem se s tím naučila pracovat a děti se naučily plavat. Šla jsem tomu zkrátka naproti, udělala jsem si i kurz na řízení vodního plavidla. Čím víc na té pyramidě pracujeme a ty mínusy měníme na plusy, tak si můžeme tu energii, kterou máme úplně dole, přinést sem nahoru. Já jsem se prokreslila ke stům procentům v auře, což je absolutní spokojenost a znamená to, že traumata jsou vyčištěná. Na neurografice je geniální to, že vy můžete chodit třeba k neurografikovi na neurografický coaching, nebo se tu metodu naučíte a můžete to dělat kdykoliv, kdekoliv a úplně sama.

Jak jste s tou neurografikou začala?

Viděla jsem obrázek na Facebooku, kontaktovala jsem autorku a ona mi řekla o neurografice a o tom, že byla na nějakém kurzu. Tak jsem to místo kontaktovala a tam mi řekli, že to byl pouze jeden kurz a že žádný jiný neplánují. Tak jsem tu ženu požádala o vysvětlení, o čem ten kurz byl. Nějak mi to vysvětlila a půl roku jsem to nějak zkoušela a malovala jsem. A asi před dvěma lety mi na kurz jógy přišla mladá žena z mého rodného města a ona vystudovala v němčině neurografiku. Sháněla někoho, kdo by s ní kreslil na certifikaci. Kreslila jsem takzvaný neurostrom. Je to taková koučovací technika – kořeny stromu jsou minulost, kmen je současnost a koruna je budoucnost. Řešily jsme téma, že mi můj manžel nedává dost prostoru, že chce ve všem rozhodovat. Tak jsem to kreslila a výsledek té kresby byl, že já zabírám prostor a že já chci rozhodovat. To jsem byla v šoku, protože kdyby mě k tomu dovedl nějaký kouč nebo terapeut tak řeknu, že je to manipulace a že to nemůže být pravda – jenže já jsem si k tomu došla úplně sama. Mě to tenkrát tak nabudilo, překvapilo a začala jsem to studovat v ruštině. Místy to bylo kvůli jazyku opravdu čiré zoufalství. Co vím, tak jsem jediná Češka, která to dala až na tu instruktorskou laťku.

Pro koho ta neurografika je?

Přišla jsem na to, že mi dělá dobře, když se kolem mě to okolí mění, když z těch napjatých, vzteklých, nespokojených lidí jsou lidé spokojení. Pomáhám lidem v tom, aby se měnili. Při jedné online přednášce Piskarev řekl, že kdyby všichni kreslili, tak nejsou války. To mě hluboce zasáhlo. Kdyby na sobě každý pracoval, tak vyčistí tu pyramidu a jsou spokojení. Dělám neurografiku i ve firmách. Teď chystám projekt v Technické univerzitě v Liberci, kde je poradna pro studenty.

Dají se pomocí neurografiky odstranit i nějaké úchylky nebo naši vnitřní démoni?

Já s tím nemám osobní zkušenost, ale jsem si absolutně jistá, že to jde. Mám zkušenost s drogově závislými lidmi. Pomáhá i karmajóga. Důležité je najít v sobě sílu. A já věřím, že ji máme úplně všichni.

Jak přestat mít strach?

To je úplně nádherná otázka. Já mám maminku, které je sedmaosmdesát, skoro nevidí, skoro neslyší, ale má spoustu času na přemýšlení. Takže když jí třeba řeknu, že jedu měřit aury do Ostravy, tak nastane týden přemýšlení, pak k ní přijedu a vysype na mě všechny svoje strachy. Já chápu, že z hlediska její chatrné schránky je šílené jet do Ostravy, ale z hlediska mé zdravé schránky a bezpečného auta je to v pořádku. Kdysi jsem někde četla, že pětadevadesát procent našich představ se nikdy nestanou. Jsou to jen naše konstrukce, představy, které nejspíš vyplývají z té pyramidy vědomí, že už se nám to někdy stalo. Strach je strašně destruktivní.

Co proti němu pomáhá?

Mně osobně pomohla osho meditace. Je hodně zaměřená na tělo, na pohyb, na emoce, ale rozhodně ne na hlavu. Fyzicky se zaměstnáváte, aby vám nenaskakovaly ty všelijaké myšlenky. Neurografika to mimochodem také umí, protože má čtyři body pozornosti, kde si všímáme fyzických pocitů, emocí, obrazů, tedy co nám obrázek připomíná a jaký smysl, jakou myšlenku tomu dáme, což je také uvedení do přítomna. Mně se líbí to, co říká Honza Hnízdil – ne že lidé jsou nemocní, ale ta společnost je nemocná. Jenže my jsme v tom vyrostli, takže to považujeme za normální.

Kolik obrázků člověk musí nakreslit? Trvá dlouho, než se k něčemu dostanu?

Hned po prvním obrázku lidé vědí, že neurografika funguje. Protože ten jejich postoj se k tomu tématu tak razantně změní, že opravdu hned poznají, že je to ono.

Dá se do těch kreseb i něco napsat?

Samozřejmě, jsou algoritmy, kam se i píše. V rámci výuky děláme i popis, zastavujeme se u každého bodu a popisujeme, jak se cítíme, jaké emoce v tu chvíli máme, co vidíme v obrázku a jaký smysl nám to dává. A vím, že postupným kreslením těch témat se také umíme zcelit. Když zachráníme sami sebe, zachráníme svět. Dost často mi chodí na konstelace nebo na neurografiku ženy, které se bojí, že to, co v sobě mají, předají dětem. A to je velká motivace. Když v sobě uvolníme napětí, tak se bude lépe dařit i všem lidem kolem nás.