Radio Prostor

Vylézt na Sněžku je zážitek srovnatelný s tím, že se prodírám chodníkem od Můstku k Muzeu, říká Jakub Kašpar

Krkonoše

Hostem O všem byl náměstek ředitele Krkonošského národního parku Jakub Kašpar. S Markétou Rachmanovou si povídali o lidech, co chodí do hor, o podzimních Krkonoších nebo i o neukázněných návštěvnících.

Máme září 2023. Tak kdy podle tebe ten Krakonoš vypustí poprvé sněžné koně?

To je dobrá otázka. Kdybychom to věděli, tak by všichni naši partneři v regionu byli nadšení a stáli frontu na takovou informaci, ale zatím to nevíme.

A ani není něco takového cítit ve vzduchu?

Posledních deset, patnáct let je to všechno jinak. Teď se strašně špatně předvídá, co bude. Takové ty pranostiky našich předků vlastně přestaly fungovat, protože počasí je opravdu úplně jiné, než bývalo dřív. Doufám, že zima bude dobrá, protože to není dobře jen pro lyžaře, ale je to dobře i pro přírodu a pro zásoby vody. A té vody se ani v Krkonoších v posledních letech nedostává.

Jaká mají Krkonoše čísla, co se týká návštěvnosti letos v létě?

Letos vlastně celková čísla ještě nemáme. Čísla ze sčítačů, které jsou postavené na hranicích toho jádrového území – takzvaného klidového území Národního parku – tak naznačují, že to klidové území má návštěvnost podobnou, jako mělo v loňském roce, možná o něco málo menší. Ale ty vlastní dojmy z terénu – ať už moje nebo kolegů nebo informace, které mám od obcí nebo od ubytovatelů, od boudařů, hotelierů v Krkonoších – jsou, že ta letošní letní sezóna je pravděpodobně o dost slabší, než ta loňská. Přinejmenším je to tak v počtu lidí, kteří zůstávají alespoň jednu noc. A i když loňská sezóna v Krkonoších byla rekordní, u nás bylo přes 12 milionů návštěv za ten loňský rok, tak 84 procent z těch návštěv byly jednodenní návštěvníci – to znamená lidi, kteří přijedou převážně z Prahy a ze Středočeského kraje a přijedou na otočku. A to je problém jak pro životní prostředí, tak pro ten region, protože to je návštěva, která v tom regionu, který minimálně z 30 procent závisí na příjmech z turistického ruchu. A když se bavíme přímo o tom regionu Národního parku, tak tam je to ještě větší podíl. Ta základní změna, která se odehrává v podstatě od začátku covidových lockdownů, je v tom, že se nevrátila velká část lidí, kteří v Krkonoších trávili víc než jeden den.

V roce 2022 byla ta návštěvnost opravdu rekordní. To vás až trápilo, ne?

No, ono nás to trápilo v podstatě od druhého roku covidu. Jak se zpřísňovaly lockdowny, tak vlastně taková ta městská turistika úplně skončila, takže se nedalo navštěvovat vlastně nic jiného než přírodu, a to především v chráněných územích. A problém to byl jednak kvůli počtům lidí a jednak kvůli tomu, že najednou do národních parků a do chráněných krajinných oblastí začaly přijíždět lidé, kteří si vůbec neuvědomují, že tam platí nějaká pravidla. A na těch horách je to problém o to větší, protože mají drsné klima a pro vegetaci je velký problém se obnovovat. V Praze je vegetační sezóna 220 dnů, v Krkonoších, když je pěkný rok, tak sedmdesát. Také přibývá lidí, kteří chodí po horách v noci s čelovkou, a to působí problémy zvířatům. Ale odpadky jsou naštěstí menšícím se problémem – zdá se, že zabrala dlouhodobá několikaletá komunikace, kterou k tomu vedeme.

Takže problém může být, když lidi chodí, i když nechodí. Jaká je z toho cesta ven? To je začarovaný kruh.

No, my vlastně s výjimkou jediného místa, a to je vrchol Sněžky, nemáme zásadní problém s tím množstvím lidí, pokud se chovají tak, jak se chovat mají. A opravdu to není nic složitého. My nic neuděláme s tím, že Sněžka je nejvyšší kopec v zemi, neuděláme nic s tím, že z toho hlavního hřebene jsou nejkrásnější výhledy – tak to prostě je. Ale o to důležitější je, aby lidé, kteří k nám jezdí – a my jsme rádi, že k nám jezdí – dodržovali jednoduchá pravidla. A pak by mělo být všechno v pořádku. Na Sněžce to ale zatím opravdu nejde jinak, než že v létě je to místo, které je pro lidi vyhrazené, označené tak intenzivně, že má podobu prostě oranžových sítí, které se jinak používají na stáda ovcí.

Čím vlastně ta hora tak přitahuje?

Je to nejvyšší kopec České republiky, je to nejvyšší kopec Dolního Slezka… A vedou tam lanovky. Myslím, že jiný důvod to vlastně nemá. Z české strany vede lanovka až na vršek, z polské strany vede lanovka kousek pod vršek a ty lanovky vedou z top turistických lokalit – z Pece pod Sněžkou a z Karpače. Tohle je prostě jasný důvod, proč ta Sněžka tahne. Já rozumím tomu, že každý v Dolním Slezku a v České republice potřebuje alespoň jednou v životě na ten kopec vylézt. Ale přiznám se, že moc nerozumím tomu, proč tam někdo potřebuje několikrát za rok. Protože to je opravdu zážitek srovnatelný s tím, že se prodírám chodníkem od Můstku k Muzeu. A nic moc lepšího od toho člověk očekávat nemůže. Na začátku srpna, bylo sobotní ráno, v pět ráno bylo na sněžce 400 lidí a 100 psů. Já myslím, že větší romantiku na východ slunce si člověk neumí představit. A přitom východ slunce vypadá podobně krásně, i když budu stát na Černé hoře nebo na Zlatém návrší a nebudu se tam tísnit ze stovkou psů. A ta Sněžka má ještě jeden velký rozdíl, který právě souvisí s těmi lanovkami. Struktura těch návštěvníků je tak hodně jiná oproti zbytku Krkonoš včetně těch hlavních hřebenů. Všude jinde člověk musí někam jít. Musí aspoň kus ujít, udělat si turu, udělat si výlet. Kdežto na tu Sněžku se dá opravdu vyjet až úplně nahoru. Je to pro ně jedna z dalších atrakcí, kterou na dovolené navštíví. A tak, když je hezky, tak vylezou z krytého bazénu a vyjedou si na kopec.

Pro spoustu lidí je to taková ta životní meta, že? Že byli nejvýš, co v Čechách můžou.

Pro mě byla životní meta, když jsem tam vyšel a za sebou jsem táhnul vozík s tříletým klukem. Trochu nám kazilo dojem, že vedle mě šla Monika, moje žena, a v břiše nesla mladší sestru toho tříletého kluka. A jí si nikdo nevšiml, ale já jsem byl za strašného hrdinu, že táhnu vozík. Ženy to mají u nás těžké.

Co ty oranžové sítě na Sněžce? Pomáhá to, když už to bylo takové téma?

Pomáhá to. Je to velmi funkční. Jen málokdo opravdu přeleze tu síť a jde si piknikovat do horského trávníku. Potíž je, že když tam byly jen sloupky, mezi kterými byly řetízky s piktogramy zákazu vstupu, tak je prostě nikdo nerespektoval. Spousta lidí si asi myslela, že to tam je kvůli jejich bezpečnosti, aby nespadly do rokle. Ale tak to není. Ty horské trávníky prostě nemají šanci se vzpamatovat z návštěvnosti, která je na Sněžce v létě osm až deset tisíc lidí za den. Tráva a ty kvetoucí rostliny tohle to prostě nedávají. A jsou tam druhy, které prostě nikde jinde v České republice nerostou – jen na tom vrcholu Sněžky. A byla by opravdu škoda přijít o to jen proto, že tisíce lidí potřebují být na Sněžce a neumějí se držet za řetězem. Takže ty sítě fungují. Bohužel jsme museli zasíťovat i okolí Slezského domu, protože pro tuhle skupinu návštěvníků ty sítě na vrcholu znamenaly, že tam, kde sítě končí, tak můžou úplně všude. To je skupina lidí, která nějak nedisponuje schopností si zjistit, že v Národním parku platí to jednoduché pravidlo, že se v té jádrový zóně zkrátka držím na cestě. A tím se ti návštěvníci Sněžky hodně liší od ostatních. Když se potkáváme s lidmi mimo ten masiv Sněžky, tak těch problémů je opravdu řádově méně. A ty problematické situace se většinou týkají spíš zimní sezóny, freeriderů a skialpinistů, který nejsou ochotní držet se naznačených cest. Mají pocit, že když investovali tolik peněz do skialpů, tak si můžou jezdit, kde chtějí – a hlavně tam, kde jsou ty atraktivní sjezdy, což jsou především ledovcové kary. Ale ty jsou velmi problematické z hlediska ochrany přírody – především ptáků.

Ty by sis Sněžku raději vyšlápl, nebo by sis vzal i tu lanovku?

A já si to radši vyšlápnu. Jednou jsem ale jel dobrovolně. Jel jsem s dětmi, vzali jsme běžky a jeli jsme lanovkou na Černou horu – na Sněžku tedy ne. Rozumím tomu, že pro řadu lidí je třeba dovolená v Krkonoších ekonomicky náročná, protože jsem se docela vyděsil, když na mě vypadla z té kasy ta celková částka za rodinnou jízdenku. Já nejezdím lanovkou na Sněžku dokonce ani v situaci, kdy tam mám tu službu.

A kudy chodíš?

Já rád chodím třeba Šramlem. To je cesta, na které jsem ještě snad nikdy nikoho nepotkal – takže doporučuji. Potom pokračuji podél lanovky nahoru na vrchol. Nebo chodím Obřím dolem, kde to je taky fajn, akorát je to delší.

Máš pocit, že dnes je osvěta ohledně ochrany přírody a ekologie u nás dostatečná?

Já mám hlavně pocit, že ona nikdy nebude úplně dostatečná. Ale nemám pocit, že by se to nějak zhoršovalo. I podle výzkumů, které dělala Brněnská univerzita, tak se ukazuje, že lidé mají docela dobrý přehled o životním prostředí i o ochraně přírody. A chtějí oboje chránit. Potíž je ve dvou věcech – jedna je, že ta ochota nebo ta vůle chránit přírodu a životní prostředí dost často končí ve chvíli, kdy člověk musí sám sebe nějak významněji omezit. A významněji může být jen to, že prostě místo autem jede veřejnou dopravu. A druhý problém je v tom, že je nás hodně. My máme za to – i když na tohle přesná data nemáme – že těch lidí, kteří ta pravidla nedodržují, je v Krkonoších jako do dvou procent. Což je vlastně hrozně málo.

To je hezký výsledek.

Někteří dokonce dodržují i pravidla, která vůbec neexistují. Kolikrát vysvětluji rodičům, že nemusí vyhánět z lesa děti – že jsou sice v národním parku, ale děti klidně můžou v lese běhat a nic se nestane. Ten problém ale je, že když si vezmu dvě procenta z dvanácti milionů, tak je to čtvrt milionu lidí. Tak to je prostě strašně moc.

To už je dost.

A v tom citlivém horském prostředí nebo třeba v Českém ráji, se tohle malé procento porušovačů pozná. A některé ty věci prostě nejdou vzít zpět. Pak tedy musíme nějaké území zasíťovat. Pak se po těch dvou, třech letech, kdy tam ty sítě jsou, vegetace začíná docela pěkně zpamatovávat. Ale některé věci, třeba poškození těch pískovcových skal v Českém ráji, jsou úplně nevratné – a bude trvat 200 tisíc let, než se to spraví.

Já si pamatuji, že když jsem byla na základní škole, tak jsem chodila do kroužku Mladých ochránců přírody. Nemělo by třeba Ministerstvo školství nebo životního prostředí nějakým způsobem to v těch školách vrátit zpátky?

Říkám, holka z Krkonoš prostě – to se pozná. Já si nemyslím, že systém v České republice v tomhle ohledu funguje úplněšpatně. Ať už jde o Ministerstvo v školství nebo Ministerstvo životního prostředí, ale hlavně pokud jde o ten terén. Když bych vzal jen to, co děláme my, tak pracujeme s desítkami škol v širším regionu, nejen v Krkonoších a Podkrkonoší, ale opravdu od Hradce Králové po Liberec, jsou u nás školy pečené, vařené. A myslím, že to není vůbec špatné. Ale v samotných školách mají učitelé strašně moc věcí, které musí zvládnout během školního roku. A ten čas v té škole není natahovací. A ani kapacita těch učitelů není natahovací. Takže na tohle to naráží.

Jak často vás v kanceláři napadne myšlenka, že byste zavedli vstupné?

No ona je ta myšlenka už tak nějak napadlá. A to už řadu let. Čeká se na to, až reálně začne nějaká debata na politické úrovni o tom, že by mohl být dobrý nápad něco takového udělat. V současné době to možné není – česká legislativa to neumožňuje. Zákon o ochraně přírody a krajiny takovou možnost nezná. Do roku 2010 ji znal, ale neuplatňovala se na vstup do Národního parku. My máme tu zkušenost bezprostřední, protože sousedící Polský krkonošský národní park vstupné má od roku 1994. A pro nás bylo hodně zajímavé, když jsme si v letech 2018 a 2019 nechali zpracovat výzkum mezi návštěvníky parku. A vylezlo nám z toho, že 54 procent českých návštěvníků považovalo zavedení vstupného za dobrý nápad. V celkovém počtu to bylo 62 procent. Cizinci s tím měli menší problém, zejména Poláci souhlasili se zavedením vstupného i na české straně. Ale 54 procent Čechů, bez toho aniž by o tom byla jakákoliv veřejná debata, tak řekli, že vstupné třicet korun za den, by byl dobrý nápad. A zajímavé na tom bylo, že se ta podpora vstupnému zvyšovala s věkem. A třicet až padesát korun, kolik se platí v Polsku, není vstupné, které by regulovalo počty návštěvnosti. Ale udělala by obrovský rozdíl v tom, že Národní park – ač si spousta lidí myslí opak – dnes nemá vůbec žádné peníze z návštěvnosti. Vůbec žádné, kromě vstupného do muzea a pár kaček z toho, že si někdo u nás v informačním středisku koupí suvenýr, pohled nebo mapu. Ale náklady, které park má s udržováním infrastruktury pro návštěvníky se počítá od nějakých řekněme dvaceti do sta milionů korun ročně. A ten rozdíl není daný tím, že by ta potřeba těch nákladů byla vyšší a nějaký rok menší. Ale je to dané tím, jak moc se nám podaří sehnat peníze z projektů – především z evropských fondů. Protože my a naše činnost – a to je zase další věc, kterou si lidi bohužel mylně myslí – nejsme placeni ze státního rozpočtu. Ale to, abychom mohli v té přírodě něco dělat, ať už to jsou ochranářské projekty nebo právě projekty pro návštěvníky, tak na to si musíme sehnat peníze jinde. A nebýt evropských fondů, tak by ty věci nebyly.

O VŠEM S MARKÉTOU RACHMANOVOU

Rozhovor s Jakubem Kašparem

0:00

0:00

Foto: RADIO PROSTOR