Všichni jsme schizofrenici. Je důležité si to uvědomit, říká kouč Vojtěch Zapletal

Rozhovor s Vojtěchem Zapletalem:

Často se pro vaši práci používají označení jako “životní kouč” nebo “lifestylový kouč”. Jaké označení vy preferujete?

Já jsem asi v pohodě s jakýmkoliv názvem, když ten daný člověk rozumí slovu “kouč” stejně jako já. Jako studenta ekonomiky mě to vždycky táhlo někam jinam – věděl jsem, že mám empatii, ale nevěděl jsem, k čemu ji použít. Bavila mě typologie osobnosti, což byla má vstupenka do světa koučování. Já pod tím povoláním vidím mluvení s lidmi a vytvoření bezpečného prostoru, kde řešíme situace, strasti, otazníky a vykřičníky ze života, se kterými si lidé nevědí rady. Díváme se na dané situace z různých úhlů pohledu.

Jakou mám jistotu, že nebudete ventilovat to, s čím se vám svěřím?

S každým člověkem, se kterým se vidím poprvé, tohle řešíme. Kouč totiž není právně zaštítěný. Jsou ale výcviky, které nějak zaštítěné jsou, jedná se o dvě světové organizace – International Coach Federation a druhá je European Mentoring and Coaching Council.

Jak poznám, jaký kouč je opravdu dobrý?

Zkusím na to odpovědět trošku zeširoka. Když mám v Česku nějakou firmu, jsem kouč a mám zájem dělat koučovací výcviky, tak napíšu do těchto organizací, jestli ten můj výcvik budou akreditovat a pak musím projít spoustu kroků k tomu, abych dostal “to razítko”. K těm dvěma institucím se pak často přidává i ministerstvo školství. Otázka důvěry je neuchopitelná – to už záleží na daném člověku, jak se s daným koučem cítí. Každý kouč by se měl řídit etickým kodexem – dělat tu svou profesi co nejsvědomitěji a dodržovat zásadu mlčenlivosti.

Jak postupujete v případě, že si s klientem nerozumíte, ale on s vámi ano?

Je to o nějaké sebereflexi a introspekci. To jsou základní stavební kameny každého kouče – tázat se sebe, co se děje. S tím klientem se o tom třeba i bavíme a rozebíráme, proč mi něco nesedí.

Stává se, že se s klienty hádáte?

Většinou se to neděje. Co se týče rad, tak to je pro koučování takový citlivý bod, protože při koučování ty odpovědi hledáme spolu. Já nemám patent na pravdu, nejsem tady kvůli hodnocení a nejsem expert na cizí život. Můj přístup je, že si se svými klienty tykám, abychom ty cibulové slupky, které máme před veřejností, nechali za dveřmi a mohli se bavit o čemkoliv bez strachu z hodnocení. Důležité je dostat se k jádru věci.

Stalo se vám, že se do vás nějaká klientka zamilovala?

To se mi nestalo, já se držím toho etického kodexu.

Jaký je rozdíl mezi koučem a psychologem?

Psycholog je člověk, který vystudoval magisterské studium v oboru jednooborová psychologie. Nicméně psycholog většinou dělá konzultační činnost, je zaměstnán ve firmách a dělá nějaké poradenství. To nejčastější, co si představujeme pod pojmem psycholog, je terapie. A terapeut dělá trochu jinou školu, víc aplikovanou do praxe. Je to sebezkušenostní výcvik, který trvá pět let a člověk se učí různé techniky. Coach je něco podobného, také má nějaký sebezkušenostní výcvik, ale je to mnohem méně legislativně regulované, takže proto je v tom guláš. Ten koučovský výcvik trvá od půl roku do jednoho roku. Prášky vám mohou pomoci, ale důležité je zkoumat ty základy – lidský kontakt je to, co vždycky hledáme. Chceme najít někoho, kdo mi bude rozumět, a chceme vědět, že na tom světě a ve svých problémech nejsme sami.

Jaké typy lidí si vás nejvíc vybírají?

To je různorodé. Pracuji s muži i se ženami a většinou jsou mí klienti ve věkovém rozmezí dvacet až padesát let. Je pravda, že se jedná často o podnikatele a manažery, ale pracuji i se studenty. Nechci se nějak škatulkovat, že pracuji jen s určitým typem lidí – tak to opravdu není. Přijde mi, že má hodně lidí pocit, že musí zvládnout všechno sami, převážně muži. Mají tendence dělat ramena a zlehčovat své problémy.

Co když za vámi přijde někdo, kdo potřebuje pomoct, ale nemá peníze?

S každým se snažím individuálně domluvit, aby to pro něj nebylo finančně náročné. V těžkých situacích se dohodneme třeba na tom, že spolu budeme pracovat nějakou dobu zdarma.

Jak dlouhá jsou vaše sezení?

Má sezení jsou na dvě hodiny. Za ten čas se dá dojít k jádru pudla. Nenutím své klienty, abychom se vídali často, protože je to velmi individuální. Na začátku se ptám, co si chce z toho sezení klient odnést, aby to mohl na závěr zhodnotit. A musím říct, že do toho cíle často dojdeme a klient je spokojený. Součástí toho být koučem je hluboká introspekce a sebereflexe. Každý kouč, psycholog i terapeut je v pozici moci. A když tu svou moc zneužívá, tak je to smutné a je to samozřejmě špatně.

Co si myslíte, že dnes lidé nejvíc potřebují?

Důležité je si uvědomit – ať je to vtipné a šílené – že jsme všichni schizofrenici. Uvnitř sebe máme strach, lásku, a různé části sebe samotného. Je důležité rozpoznat, jaká část reaguje na danou situaci a zkrátka snažit se co nejlépe rozklíčovat své reakce. Lidem obecně chybí sebeláska. Kuráž, otevřenost, zranitelnost – to je něco hrozně hezkého, čistého. Chceme být součástí našeho okolí, chceme, aby nás naše okolí bralo a bojíme se, že nebudeme zapadat. Je důležité postavit se za něco, čemu věřím a nebát se mýlit. A hlavně je důležité poznat svůj strach.

Co kdyby za vámi přišel někdo s něčím, co zkrátka musíte nahlásit? Třeba že si chce ublížit.

Je to časté téma, na které jsou hodně rozporuplné názory. Dobré je nabídnout klientovi kontakty na lidi, kteří mohou pomoci lépe než já.

Máte nějakého odborníka, se kterým v takových případech spolupracujete?

Ano.

A co když by se vám klient svěřil s tím, že má potřebu vyvraždit svojí rodinu?

Bavil bych se o tom se svým supervizorem, abych věděl, jak mám postupovat.

Dokážete po prvním sezení odhadnout, na jak dlouho je nutná ta spolupráce?

Vždycky lidem říkám, že nemám nadpřirozené schopnosti. Často tu psychiku totiž řešíme až po letech a nemůžeme tedy očekávat, že se vše za jedno sezení vyřeší. Za mě je koučování o dvou věcech – o uvědomění a převzetí zodpovědnosti za to uvědomění. Já těmhle dvěma věcem říkám “najít křižovatku” – to je to uvědomění. Je to práce s vnitřním strachem versus s tím odhodláním. Tedy jestli zkusím jít tou druhou cestou, nebo budu pokračovat jako doteď. Pokud se jedná o dilemata, může být ta naše spolupráce kratší, pokud jde o to, že jste vyhořela za posledních pět let v práci, tak bych neočekával, že to bude zítra lepší.

Jak mají lidé poznat, že potřebují kouče?

Pokud se sami sebe ptáte, jestli potřebujete kouče, tak ho skutečně potřebujete. Může to být signál k tomu to vyzkoušet. Není potřeba mít strach – můžete to vyzkoušet a když vám to nebude vyhovovat, můžete spolupráci ukončit. Třeba vám to ve výsledku pomůže a bude vám to dávat smysl. Pomůže to minimálně v tom, že si ujasníte, jestli hoříte, nebo ne. Takže když cítím kouř, tak je dobré si s někým popovídat a rozklíčovat, jak moc je to vážné a co se s tím dá dělat.

Dokážete pomoci lidem, kteří bojují se závislostí?

Všichni jsme na něčem závislí, ale ty závislosti nám ovlivňují životy rozdílně. Rozhodně bych si o tom dokázal s člověkem promluvit, ale na tohle téma jsou větší odborníci.

Jak byste shrnul to, co děláte?

Když se mě někdo ptá, co dělám, tak říkám, že si povídám s lidmi o důležitých věcech. Není to o tom, že bych nějak radil – nemám ten kouzelný proutek pravdy. Bavíme se a prozkoumáváme různé cesty. I když jsem mladší, tak jsem určité situace zažil a mohu být nápomocen i někomu staršímu. Často vidím muže, kterého za mnou dotlačila jeho žena a cítím, že se se mnou nechce moc bavit. Rád bych rozbil to, že kouč musí všechno vědět. Ani náhodou. Náš cíl je najít společnou cestu. Já mám na svých webovkách takový obrázek, že máme v hlavě klubíčko, které se snažíme rozmotat. Nemůžu zaručit, že se nám to podaří, ale udělám všechno pro to, aby se to stalo. Otevřít se někomu je cesta.