Všechno v mém profesním životě byla náhoda, říká moderátor, zpěvák a herec Aleš Háma
Herectví a společnost
Tentokrát do pořadu O Všem zavítal Aleš Háma, stálice českých obrazovek i rádiových vln. Spolu s Markétou Rachmanovou probrali jeho profesní život, začátky, cestování a koníčky. Host se ale vyjádřil například i k problémům dnešní doby a politické korektnosti.
Rozhovor s Alešem Hámou:
Věnuješ se mnoha věcem, zájmům, činnostem… To je u vás doma nějaký standard?
Někdo by řekl devatero řemesel, desátá bída. Já za to děkuji Pánu Bohu, že to mám tak pestré. Díky té pestrosti mě to nikdy neomrzí. Je to dar a jsem za to nesmírně vděčný.
Jak jsi se dostal na konzervatoř?
To můžeme vzít velmi rychle a chronologicky. Já jsem byl extrovertní dítě. Máma říkala, že jsem si od malička něco broukal a zpíval. Ta moje akčnost se projevovala už ve školce a jako malý jsem začal chodit do dramatického kroužku, do Ostrova nad Ohří. Hrál jsem také s ochotníky v Divadelním studiu D3. A ty přijímačky na konzervatoř se zkrátka povedly.
Jaké byly? Co jsi dělal?
Měl jsem monolog Pošťáka z Rodiny Tóthů od Istvána Örkényho. Pak jsem měl vlastní monolog, který jsem si napsal – ten spočíval v tom, že sedí kluk u stolu a přemýšlí, co předvede na přijímačky na konzervatoř. Pamatuji si, jak jsem se tam potkal s Adélou Gondíkovou a dalšími. Hrozně jsem si přál být v té Praze, a to se povedlo. Dostal jsem se napoprvé. Opustil jsem rodné Karlovy Vary v patnácti letech a šel jsem bydlet k babičce. Můj starší brácha se musel od babičky odstěhovat na kolej, protože rodiče rozhodli, že ten mladší musí být pod dohledem. Strašně rád na to období studia vzpomínám, byl jsem obklopený skvělými lidmi – Táňa Vilhelmová, Lucka Benešová, Kaira Hrachovcová, Jakub Wehrenberg, Filip Jančík, Tereza Pergnerová, to všechno je náš ročník. Hrál jsem divadlo, ale ten náraz po příchodu do profesionálního divadla byl velký.
Byl to velmi jiný svět oproti tomu, jak sis ho představoval a idealizoval na škole?
Byl. Já jsem přišel do mého milovaného Městského divadla Kladno, což bylo moje první stálé angažmá. Takové to gro, to tvůrčí jádro, odešlo do Labyrintu a zůstala tam taková malá partička. Hodně se tam pilo. Pro mě to byla strašná ztráta iluzí. Představte si, že máte být před plným divadlem, máte být na jevišti tři a jste tam sama. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat a odjel jsem do té Ameriky.
A cílem bylo naučit se jazyk?
Ano, já jsem neměl žádné další cíle. Měl jsem peníze od října do Vánoc. U jazykové školy jsem chodil hulit dozadu k popelnicím a chodil tam se mnou takový elegantní pán v Armani obleku. Pak jsem se dozvěděl, že je to ředitel té školy. Praha ho šíleně zajímala a třetí den ze mě udělal školníka, takže jsem měl tu školu zdarma. Pak jsem dělal další různé práce – hlídal jsem děti, trénoval fotbal, dělal zahrady… Získal jsem těmi zkušenostmi úžasný pocit, že pokud to moderování nepůjde, tak se naučím nějakou jinou práci a svět se nezboří. Já vím, že se mi to říká z mojí dnešní pozice snadno.
V USA jsi byl potom ještě několikrát. Jak se podle tebe Amerika proměnila?
V Kalifornii došla ta liberálnost do šíleného extrému. V hodně městech jsou lidé bez domova, závislí… Byl jsem v Severní Americe na Aljašce a na Yukonu, a tam je svět ještě v pořádku.
Co to rádio? Kdy a jak to přišlo?
Byla to náhoda – jako všechno v mém profesním životě. V prosinci jsem se vrátil z Ameriky, něco málo jsem měl našetřeno a z toho jsem žil. Ten návrat byl těžší než ten odjezd. Půl roku jsem neměl žádnou práci. Dáda Gondík, který odcházel z Frekvence 1 na Evropu 2, uvolnil místo v rádiu. Šlo o tříhodinové bloky každý den. Pak přišel pořad Knedlo Zelo, což byl poměrně úspěšný pořad. Lásku k rádiu chovám dodnes. Většinu knih také moc rád poslouchám. Mám tu audiovizi nějakým způsobem radši, protože dává víc prostoru, aby si člověk dotvářel svoje vlastní představy.
Posloucháš rádio i dnes?
Ano, hodně. Samozřejmě nejhorší je, když se nepotká nálada posluchače a toho moderátora.
A co podcasty?
To mě moc nechytilo. Je to prostě jenom jiný název pro rozhovor. Díky technickým možnostem to dělají všichni a tím pádem mě to neláká dělat, ale nemám problém tam chodit. Velmi si vybírám.
Poslední roky máš za parťáka Ondřeje Sokola. Jak jste na sebe narazili?
My jsme se s Ondrou potkali na natáčení, kde hrál hlavní roli. Pak jsme se nějakou dobu neviděli a následně přišla moje účast v show Tvoje tvář má známý hlas a nějak to zafungovalo. Já jsem k němu vždycky choval hluboký respekt. Skvěle se mi s ním pracuje – je to dřina, ale radostná.
Hádáte se u toho?
Nejsou to přímo hádky, spíš takové tvůrčí dohadování.
Na sociálních sítích často sdílíš, že cestuješ. Byl jsi veden k cestování odmala?
Ano, s rodiči jsme často někam jezdili. Pak jsem jezdil pětadvacet let s kapelou, jezdil jsem také s divadlem a samozřejmě se svou rodinou.
Jak dlouho děláš pořad Kde domov můj?
Už sedm let.
Mám pocit, že tam lidé chodí rádi.
Nebudeme si lhát, je to taková suchoprdská soutěž, nemá to žádnou zásadní přidanou hodnotu. Lidé se díky tomu edukují a mě to baví.
Kde jsi v Čechách ještě nikdy nebyl?
Hodně jsem viděl díky pořadu V karavanu po Česku. Ale stále je hodně míst, na kterých jsem nebyl. Velké mezery mám v Jeseníkách a obecně ve Slezsku.
Když plánujete letní dovolenou s rodinou, tak kdo je ten plánovač?
My se střídáme, vždycky to nějak vyplyne. Většinou začínáme léto týdnem společné dovolené, kde nabíráme síly na prázdniny.
Máš nějaké vysněné místo, kam bys rád jel?
Polsko je podle mě naprosto nedoceněná destinace, takže to bych rád projel. Také bych chtěl do Wyomingu, do Montany, do Dakoty, do Appalačského pohoří…
A teď otázka na tělo – jak se loví divoký krocan?
V Čechách unikátně, protože se tu moc nevyskytují, ale je pár nadšenců, kteří je chovají, pak je kolem Vánoc vypouštějí do volné přírody a následně se loví. Dostal jsem to jako dárek od svého syna.
Ten lov, myslivost a rybaření je pro tebe tedy odpočinek od lidí?
Je to tak. Baví mě si zabrodit a aktivně hledat tu rybu.
A jak často si tohle dopřeješ?
Málo, ale o to cennější ty chvíle jsou.
Jak staré jsou vaše děti?
Jáchymovi bude dvaadvacet a Mikulášovi bude sedmnáct let. Ještě s námi jezdí.
Jak se s Gábinou hodnotíte jako rodiče?
Na obou dvou vidím zásadní chyby, kterých jsme se dopustili, ale myslím si, že to zdaleka to není tak strašné, jak to vidím já.
Jak se ti tady v současné době žije?
Mě vadí míra té agresivity, která se z toho světa sociálních sítí prolíná občas ven. Mám problém s absencí selského rozumu. Chápu, že se věci vyvíjejí a mění se, ale prostě nerozumím tomu, proč mám říkat člověku, se kterým dělám rozhovor, hostka. Je to pro mě problematická doba. Prostě si myslím, že málo pracujeme a málo se věnujeme důležitým věcem. Máme na starosti takové kraviny, jako jsou četnosti pohlaví a další nesmysly. To samé se týká ochrany zvířat. Dřív to bylo tak, že když bačovi na Slovensku sežral medvěd ovci a pak přišel podruhé, tak ho ten bača zastřelil – tak to prostě bylo. Tím nevybízím ke genocidě medvědů. Medvěd patří do přírody a má tam svoje místo, stejně jako vlk. Ale jakákoliv bigotní ochrana něčeho vede zase jenom ke zkáze. Tak to prostě je. Kdyby člověk přišel v sedm večer strhanej z pole, tak opravdu nebude přemýšlet nad tím, jestli je chlapeček nebo holčička.
Co by sis přál?
Já bych si přál ten návrat do toho úplně obyčejného uvažování, selského rozumu. Také to, aby se lidé měli rádi, nelhali, uměli říkat děkuji, prosím tě a promiň – pak nám bude všem dobře.