Velikonoční jízdy křižáků existují od 15. století, zastavil je až covid. Budou někdy jezdit i ženy?
42. epizoda podastu Hej, Slované
Na Boží hod velikonoční vyjíždějí v celkem devíti farnostech srbské Lužice velikonoční jezdci zvaní křižerjo (česky obvykle křižáci), aby cestou do sousední farnosti zvěstovali mrtvým radostnou zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zároveň u toho žehnají polnostem, aby v novém roce dobře nesly. Tento uhrančivý mix pohanského a křesťanského slavení příchodu jara se utváří od patnáctého století a dnes se za ním sjíždějí „na čumendu“ lidé z dalekého okolí. Aby ne: na stovky svátečně vystrojených koní a jezdců zpívajících s vážnou tváří křesťanské písně je uchvacující pohled. Člověk se při něm neubrání rozjímání. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované si jeho průvodci Lukáš a Jakub Novosadovi o tomto zvyku povídají s historicky prvním českým křižerem Janem Breindlem, učitelem, který v srbské Lužici vyučuje češtinu.
Rozhovor probírá historické, duchovní, symbolické i praktické stránky vyhlášené tradice, která přitom není jen lužickosrbská (přestože za takovou bývá považována), ale spíš německá, spojená s oblastmi Sudet. Ostatně velikonoční jízdy známe i dnes také z Čech, a to jednak ty obnovené – například v severočeských Mikulášovicích –, anebo tradiční, jež přečkaly i komunistický režim: takové jsou však už jenom ve slezském Lukavci u Fulneku. Jezdí se také v Polsku nebo Bavorsku či v braniborské Dolní Lužici, ale nikde nejsou jízdy tak výpravné, velkolepé, promyšlené a propojené s různými symboly jako právě v katolické Horní Lužici.
S hostem proto hovoříme o tom, kdo se smí stát jezdcem (pouze muž, katolík starší čtrnácti let), odkud a kam se jezdí, jak do historie jízd zasáhla druhá světová válka, jak komunistický režim, jak covidová pandemie. Ale také o tom, jak jsou koně nazdobení a co s tím mají společného Balkán a Turci. Nebo o tom, proč nejezdí ženy a zda se to někdy změní. Ostatně jaká je vůbec úloha žen v lužickosrbských Velikonocích? Někoho možná popudí či přinejmenším překvapí, že ženy při tomto zvyku mají zatím zakázáno na koních jezdit (na rozdíl od jízd v Dolní Lužici) a fungují jako důležité bezpečné zázemí, které se o jezdce neboli zvěstovatele s úctou stará, pomáhá jim připravit odění, koně nebo vaří pro hosty.
Jan Breindl také přidává řadu historek ze zázemí jízd, tedy své osobní zkušenosti s tím, jak se řádně připravit, jaké pokyny jezdci dostávají na školeních předcházejících Velikonocím, a vypráví také o překvapivě moderní písňovém složení velikonočního pěveckého repertoáru. Dozvíte se zkrátka skoro všechno o zvyku, který by vám mohl pomoct najít v Česku bohužel ztracenou náplň nejkrásnějších a nejdůležitějších svátků v roce. Čili konečně podcast, který zvěstuje radostné zprávy.