Ve filmu děti nehrají, ony to prožívají, říká dětská herecká koučka Veronika Duchková

Rozhovor s Veronikou Duchkovou:

K tomu dětskému hereckému koučinku – mě by zajímalo, jak se to s těma svištěma dá vůbec přežít.

K dětem jsem měla blízko už od malička. Když jsem byla malá, tak mi říkali sociální pracovnice. Ráda jsem si s dětmi hrála a starala se o ně. Svou práci jsem dříve popisovala tak, že dělám tlumočníka mezi dítětem a režisérem. Protože přece jenom to dítě mluví jinak, používá jiná slova. U mě se ta dospělost také ještě nedostavila a doufám, že se ani nedostaví. Takže proto já umím mluvit tou dětskou řečí.

Ono se říká, že je dobré zůstat aspoň trošku dítětem, aby si člověk užil ten jiný pohled na svět. Jak ta práce s dětmi ve filmové branži probíhá? Pracujete i se zvířaty?

Se zvířaty to tolik neumím, i když se říká, že je to podobné jako s těmi dětmi. Práce s dětmi se samozřejmě liší na základě jejich věku. Klidné miminko do půl roku je většinou v pohodě a je mu celkem jedno, kdo ho chová. Složité je to s dětmi od šesti měsíců do čtyř, pěti let. Ovšem záleží na temperamentu toho daného dítěte. Značka ideál je mít dvojčata nebo se vybírají miminka, která si jsou podobná a můžete je střídat – třeba když jedno pláče. Typicky bývají na place tři miminka. Nesmějí totiž točit tak dlouho, protože děti mají omezenou dobu, jak dlouho mohou být na place.

A od kolika měsíců se už může miminko používat na place?

Může se používat klidně od narození. Můj syn natáčel už v deseti dnech a hrál holčičku. Dodnes tím trochu trpí, ale už se nad to snad povznesl. (smích) Dušan Klein ten záběr tenkrát perfektně připravil, takže mé dítě tam šlo opravdu na nějakých dvacet minut.

Nemáte nějaký trik na to, jak to dítě donutit brečet?

Musíme se domluvit s maminkou, co na ně platí. Vím, že Marie Poledňáková jednou někde vyprávěla, že když si vybírala Matýska do filmu S tebou mě baví svět, tak trvala na tom, že bude mít na place dvojčátka. Ale pak si vybrala chlapečka, který nebyl dvojče, a to z toho důvodu, že se rozbrečel ve chvíli, kdy mu nastavili lžičku s jídlem a ucukli mu s ní. U těch miminek je to složité. Když potřebujeme, aby brečelo a nebrečí, tak se natočí zezadu a brek se dodělá v postprodukci. A děti obecně nehrají, oni tu situaci doslova prožívají.

Není jednodušší použít ty panenky, které jsou od opravdového miminka naprosto k nerozeznání?

Velmi často tam panenky máme. Je to otázka ceny, protože je to velmi drahá panenka záleží na rozpočtu daného projektu.

Bývá ten štáb k miminkům ohleduplný?

Já jako dětský herecký kouč jsem od toho, aby to dítě hrálo a to miminko opravdu nemůžeme nutit hrát. Nicméně já jsem se asi nesetkala s někým, kdo by nebyl naladěn na děti. Na tom place jsou lidé profíci.

Od jakého věku děti hrají?

To dítě to musí hlavně bavit, to je úplný základ. A musí to samo chtít.

Jak se to dá poznat?

To je sázka do loterie. Něco můžete vyzkoušet na castingu, ale pozná se to často až na place. Když se dělal casting na film Kukačky, tak byl strašně dlouhý a nechávali to tam ty děti pořád opakovat, aby viděli, které jim odpadnou. Postupovaly ty děti, které to byly ochotné pořád opakovat, protože o tom to je. U dětí velmi doporučuji, aby si vyzkoušeli nejdřív komparz, aby zjistily jaké to je na place.

Co když na to to dítě nemá? Řeknete to těm rodičům?

Ano, určitě. Často si rodiče plní své sny skrze to dítě a to dítě z toho není šťastné. Dlouho působím ve Vinohradském divadle a stalo se to mnohokrát. To i vidíte – jsou tři děti na jevišti, dvě úplně září a to třetí kouká do země, nesoustředí se. Já s těmi dětmi mluvím a často z nich vyleze, že je to přání rodičů – a to je špatně. Klíčem k úspěchu jsou pro mě vstřícní rodiče.

Takže i když je to dítě velmi talentované, tak mu to mohou rodiče zkazit?

Za mě určitě ano. Měla jsem třeba v divadle velmi talentovanou holčičku, ale maminka zapomínala na představení.

Co jste v tu chvíli dělali?

Chybami se člověk učí, děti mají už dnes nástupy mnohem dříve. Tím, že už to dělám třicet let, tak to máme vychytané a máme ty vstřícné rodiče. A když dítě nemůže, musí nám dát vědět dopředu, abychom stihli vyřešit alternaci. Většinou má každé dítě dvě nebo tři.

Jak by se to řešilo u filmu? Tam jsou také alternace?

Tam už by se to řešilo asi stejně jako když zapomene herec. Možná by se musel zrušit natáčecí den, což je pokutováno a má to každý ve smlouvě. Každopádně začátek natáčení se dá někdy posunout, u divadla to tak snadno nejde.

Co když si to dítě zkrátka řekne, že už v tom seriálu nebo filmu pokračovat nechce?

U dítěte by to bylo asi jednodušší, než kdyby to udělal dospělý herec. Vyměníte dítě za jiné a odůvodníte to tím, že trošku vyrostlo. Důležitý je dialog rodiče s dítětem o tom, zda tu roli opravdu chce a zda si uvědomuje, že je to na úkor třeba času na počítači a volného času obecně. Ta smlouva může trvat i dva roky a více, ale pokud to to dítě baví, tak by mělo chtít samo.

Vy máte dva syny a oba hrají. Dostali se k tomu díky vám, že?

Já jsem je do toho nikdy netlačila, nechci být jeden z těch rodičů, které si skrze své děti plní sny. Říkala jsem si, že pokud projeví ten zájem, tak to budou mít samozřejmě snazší, protože vím kudy kam, navedu je a podpořím, ale pokud chtít nebudou, tak v žádném případě. Matyášek se se mnou chodil často dívat do divadla a on sám přišel s tím, že by si to chtěl jako zkusit. V tu chvíli jsem řekla “dobře, běž na casting”. Myslím si, že měli obrovskou výhodu toho, že to prostředí znali. Všem dětem to moc přeji, určitě si to zkuste, pokud vás to láká, ale pak se běžte živit něčím stabilnějším. (smích)

Je to s těmi dětmi jednodušší v divadle nebo na natáčení?

V tom divadle je víc času na zkoušení, ale pak to dítě vypustíte a když to pokazí, tak to pokazí a neuděláte s tím už vůbec nic. Já jsem začínala s Jirkou Menzelem, který strašně rád pracoval s dětmi a bylo to úžasné. Ten mi říkal: “Prosím tě, když tam to dítě něco splete, běž za ním a dej mu pusu.” To bylo úžasné, protože ne každý režisér to takhle má. Zažila jsem i režiséra – nebudu jmenovat – který byl naprosto nepříčetný.

Do jakého věku s těmi dětmi pracujete?

Mívám děti do dvanácti let. Tomáš Hoffman se mě ptal, jestli by mě někdy nemohl použít i na dospělé. (smích)

Jak byste popsala svou práci?

Záleží na konkrétním režisérovi, konkrétní partě. Ale strašně dobře se tady dělá s partičkou Tomáš Hoffman, Martin Horský, Jana Gospičová… Ten kouč je i od toho odpočinku, odreagování, ale v momentě, kdy je třeba točit, musí se to dítě začít soustředit. Na place i v divadle mi říkají, že jsem krutopřísná. Může být legrace, ale v určitém momentě musíme pracovat. Další věc je, že mají občas dospělí herci tendenci ty děti rozptylovat. Takže ten kouč je tam i od toho, aby na place udržoval tu pozornost. Jsem tedy tlumočník, který překládá, štít, přes který nikdo nesmí a jsem jistotou toho dítěte, že tam má někoho, na koho se může obrátit. Hlídám i nejrůznější manýry.

I děti mají různé móresy?

Určitě – a daleko rychleji. My potřebujeme, aby to dítě na place fungovalo, takže mu v podstatě splníme všechno. Na to si strašně rychle zvykne. Já vždycky říkám: “Hele, začíná ti pršet do nosu.” Měla jsem možnost pracovat jako herecký kouč i se svými dětmi, ale od určitého věku už to nejde. Dospějí do toho stádia, kdy to prostě řekla máma a ne kouč.

Co byste poradila rodičům, kteří by pro své dítě rádi našli nějakou roli?

Dnes je těch možností samozřejmě daleko víc, je spousta dětských agentur. Jedna důležitá věc – děti nesmějí pracovat. Dítě smí pracovat a vydělávat peníze pouze uměleckou činností. Na tu musí mít od Úřadu práce pracovní povolení, které se vydává vždycky na rok a platí pro jeden konkrétní projekt. Dítě musí být i pojištěné a buď je to skrze agenturu nebo přímo ten projekt. My oslovujeme primárně agentury. A znova opakuji, to dítě by si mělo projít nejdříve tím komparzem, aby opravdu vědělo, do čeho jde. Jsou i dramatické kroužky, kde si to mohou děti vyzkoušet. Výborný je i Dismanův rozhlasový dětský soubor, mám s nimi skvělé zkušenosti. A i u dětí platí, že těch klučičích rolí bývá víc než těch holčičích.

Zažila jste během své kariéry to, že nějaké dítě nebylo úplně talentované, ale nakonec z něj vyrostl dobrý herec či herečka?

Asi teď neřeknu konkrétní příklad, ale myslím si, že takových je spousta. Funguje to i obráceně, že jsou některé děti skvělé a najednou to zmizí.

Co je pro děti, herecky, takový oříšek? Mají s něčím herecky vyloženě problém?

Třeba Theo Schäfer nemá problém s jakoukoliv situací. Někdy je s dětmi složité to, že jim něco přijde legrační v situaci, kdy mají být vážní. Často jim říkám, na co mají myslet. Pak to v těch očích opravdu vidíte.

Vy ty děti nejen dobře vedete, ale vy je i chráníte.

Produkce mají často pocit, že je to položka navíc, ale není. Ten kouč šetří strašně moc času a čas jsou peníze. Není to tady tak zažité.