V týmech trávíme hodiny denně a přitom v nich často chybí základy zdvořilosti. Chce to změnu, říká lektor etikety Šmíd

Rozhovor s Danielem Šmídem:

Jaká byla vaše cesta? Proč jste se tomu začal věnovat?

Studium na mě samozřejmě mělo jistý vliv, protože hotelové školy připravují své studenty na to, aby byli k hostům zdvořilí. Vliv měla i rodina, ale ta myšlenka, že by mě někdo chtěl poslouchat, tak ta byla dlouhá léta naprosto vzdálená.

Co jste pro to udělal nebo musel udělat? U čeho jste cítil, že je potřeba se v něčem zdokonalit?

Ten zásadní impuls přišel zvenku, nebylo to mé vnitřní rozhodnutí. Má tehdejší kolegyně se jednoduše zeptala: “A to, co víš, si chceš odnést do hrobu, nebo jsi schopen to někomu říct?” A tam začalo první přemýšlení o tom, zda jsem schopen se postavit před několik posluchačů, kdo ti posluchači budou, co jim budu říkat a zda-li je to bude zajímat.

Pamatujete si na ten svůj úplně první kurz? Jaké to bylo?

Hrozné. Přišlo devět lidí z řad mých přátel, protože veřejnost o mně nic nevěděla a připravil jsem si přednášku na šest hodin. Obával jsem se toho, aby neodešli už po obědě. Dali mi zpětnou vazbu, zda to mé povídání má vůbec hlavu a patu. Měl jsem hrozný pocit zodpovědnosti.

Nicméně se to během let vytříbilo, vy jste se zdokonalil a lidé si začaly vaše kurzy vyhledávat. Co vás třeba překvapilo ve chvíli, kdy se na vás někdo obrátil?

Mě stále překvapuje, že jsou lidé, kteří se chtějí tím mým oborem zabývat a kteří chtějí zlepšit a posunout dál něco ve svém chování, jednání, komunikaci nebo vzhledu. Když se chce někdo něco naučit přímo ode mě, tak mám potom pocit zadostiučinění.

Spektrum vašich kurzů je velmi široké, čím vším se zabýváte?

Dalo by se to shrnout souslovím “kultivovaný projev”. Jde tedy o projev verbální, neverbální včetně toho, jak se oblékáme. Potom je to nepochybně to, jak se chováme sami k sobě a jak se chováme k druhým lidem. No a v neposlední řadě učím i přednášet a mluvit. Já své klienty neposunuji jedním směrem. Já jim nabízím řešení, a to, jak to udělají, je potom na nich. Jsou to dospělí lidé.

Kdo jsou ti vaši klienti? Kdo vás vyhledává?

Myslím, že nemám takový vzorek, abych to mohl říct přesně. Pro firmy děláme zakázkové kurzy, kde probíhá diskuze s tím firemním zadavatelem – chceme vědět jaký je jejich cíl, proč do toho budou investovat čas a proč do toho máme investovat čas my.

Jak si jako Češi v těch firmách stojíme?

Řekl bych, že to nejde úplně porovnávat třeba s jinými zeměmi. Vnímám, že se nám do té vnitrofiremní komunikace dostává spousta neschopnosti vyjádřit se verbálně, protože používáme už dlouhá léta textové zprávy.

Kde je tedy prostor pro zlepšení?

Určitě ta verbální komunikace – formulovat myšlenku a veřejně ji pronést. Tam vidím velký prostor pro zlepšení. Také je třeba zapracovat na zodpovědnosti – za to, co dělám, čím jsem a kým jsem pro tu firmu.

Změnilo se něco ve firemní komunikaci tím, že nastoupily na vysoké pozice i ženy?

Já si myslím, že různorodost je klíčem k tomu, aby byl ten názor kompletní. Ženský prvek vnáší do skupiny mužů něco jiného, a to je moc dobře. Žena přináší do firem něco, co zkrátka muž nemůže.

To, jak vystupujeme v práci i doma, utváří to prostředí, ve kterém se nacházíme. Je to tak?

Je to tak – jsme produktem naší společnosti. Můžeme mít jisté genetické předpoklady, ale jak hovoří odborníci na genetiku – geny jsou něco jako náboje a prostředí je spoušť.

E-mailová komunikace je ve firmách na denním pořádku. Má e-mail podle té firemní etikety nějaká daná pravidla?

Ano, e-mail se stal králem korespondence, protože dopis nám odešel spíše na výjimečné události. E-mail by měl mít náležitosti obchodního dopisu, ale gramatika je někdy opravdu katastrofální. Často ten firemní dopis neodpovídá tomu, kdo to píše, za jakou cenu prodává své výrobky a jakým způsobem komunikuje třeba na billboardech. Je tedy v jakémsi nesouladu. Většina e-mailů začíná dobrý den – není to správně. Pokud dostanu čtyřicet e-mailů, kde bude napsáno “Dobrý den”, ale v jednom bude “Vážený pane Šmíde”, tak právě tomu budu věnovat úplně jinou pozornost.

Pak jsou firmy, které mají tyhle věci trošku na háku. Když mi přijde v noci zpráva od nadřízené či nadřízeného ohledně úkolu na další ráno, tak co s tím mám dělat?

Je to něco, na co v podstatě nemají právo. Nemusím si přečíst zprávu, která přichází v noci. Takovou povinnost nemám. Já bych těm vedoucím řekl, ať respektují také to, že musí jejich zaměstnanci odpočívat.

Jaké jsou ty nejčastější chyby v komunikaci ve firmách?

Já bych řekl, že je tam absence takové zdravé zdvořilosti. Mnohdy chybí základy – “prosím”, “děkuji”, “omlouvám se”, přijetí zodpovědnosti nebo odpuštění něčeho, co se stalo. Také absentují pochvaly, přitom ty toho zaměstnance mohou motivovat.

Je u nás ve společnosti dostatek vzorů – osobností, ke kterým bychom mohli vzhlížet?

Já si myslím, že jich dostatek je. Já jsem totiž takový nevyléčitelný optimista. Spousta vzorů je jenom méně hlasitých, nenápadných a možná o nich ví jenom pár jedinců, ale ze své zkušenosti vím, že je spousta lidí kolem nás, kteří jsou velmi inspirativní. Stačí jen hledat.

Mám pocit, že ve společnosti převládá dogma “to jsme se na škole neučili”, “to nevím, to už je dávno” a člověk neustále spoléhá jen na to, co zažil do těch svých zhruba pětadvaceti let a pak to tak necháváme plynout.

Mám ten pocit také. Jsou lidé, kteří si uvědomují, že vzdělávání nekončí vlastně nikdy, že by se měli pořád zkoušet a pouštět do nových věcí. Mě osobně velmi inspiruje historie a filozofie. Vzdělávání je podle mého názoru klíčem k tomu, abychom byli společností, která se posune dopředu a nezůstane někde v průměru. A nemyslím tím vzdělávání jen dětí a mladistvých. Neznamená to, že začnu teď studovat vysokou školu nebo že se přihlásím na kurz, o kterém si budu myslet, že na něj nemám čas. Naše sociální sítě a televizní obrazovky by nám mohly povídat o tom, kolik máme času.

Dá se nějak sumarizovat, co všechno znamená slušné vychování? A jde dnes někoho slušně vychovat?

Někteří rodiče přemýšlejí o tom, že do té společnosti zasazují nového člověka, který bude jednoho dne tu společnost nějakým způsobem ovlivňovat. Určitě se dá hovořit o něčem, co je slušné vychování a co jsou nějaké zdvořilostní návyky. To, co se naučíme, je zdvořilost a to, co je nám vrozené, je slušnost. To, že jsme respektující osobou, že máme empatii, cit pro situaci nebo cit pro lidi, že jsme taktní – to je všechno vrozené. A to, jestli umíme pozdravit, poprosit, poděkovat, vzít správnou vidličku, napít se bez srkání, neolíznout lžičku od kafe, to všechno je naučené – to je zdvořilost. Děti samozřejmě vnímají, co jim ukazujeme – pokud sedí rodiče u stolu, tak jim nebude připadat otravné, aby si tam sedly též. Podívejme se na své děti a vidíme, jací jsme rodiče.

Co ta domácí etiketa? Co tam učíte?

Domácí etiketa je téma, které jsem položil na stůl české společnosti v okamžiku, kdy jsme se v roce 2020 uzavřeli do rodin a zjistili jsme, že spolu neumíme žít. Když se vidíme večer, tak to nějak jde, když někam jedeme o víkendu, tak to také nějakým způsobem zvládneme, ale už abychom byli v práci. Ta doba nám ukázala, zda jsou naše vztahy dobré. Začínají jíst děti jako vlčáci ještě předtím, než ten, kdo to jídlo připravil, si usedl ke stolu? Nadává tatínek nebo maminka na ty, kdo zaparkovali blíž u vchodu do supermarketu, přestože se tam chystají nachodit šest kilometrů? Jak se chovají v divadle a jak se oblékají, když jedou k babičce? Jakým způsobem jsou schopni reagovat na to, když přijde smuteční oznámení? Položil jsem na stůl témata, která by měla být v těch rodinách základem, ale nejsou.

Možná v těch rodinách chybí respekt?

Každý rodinný příslušník si může ten respekt zasloužit. Jsem takový otec, jakého bych si přál, nebo jen kopíruji nějaké vzorce? V mnoha rodinách je některá osoba strašákem – “počkej, až přijde máma”, nebo “počkej, až přijde táta”. Chybí vůle být vzorem v rodině, proto máme potom problém hledat vzory někde venku.

Pokud to takhle někdo má a ví, že je to špatně a chce to změnit – jak začít?

Společné jídlo může být jedním z podpůrných prostředků, ale v prvé řadě se musí ti dva rodiče dohodnout na tom, že se chtějí chovat zodpovědně a zdvořile. Doporučuji zavést něco jako rodinné porady – prostě si na půl hodiny každý týden sednout a říct si, co vás čeká, jak to vidíte, co se vám líbí, co se vám nelíbí, co plánujete. Zkrátka více spolu hovořit. A každý by si v té rodině měl uvědomit svoji roli. A tím nenarážím na nějaké stereotypy.

Součástí té domácí etikety je určitě i oblékání a odívání. Jak si v tom stojíme?

Možná budu mírně radikální, ale pokud doma nejsme oblečeni stejně tak, jako se oblékáme na setkání s cizími, tak je to nefér vůči těm nejbližším. Proč bych se měl obléci lépe pro cizí než pro ty nejbližší? Pokud nemůžete v tom, v čem jste doma, jít na rande, tak nejste doma dobře oblečeni. Potom se můžeme divit, že mají naši partneři oči pro ty, kteří jsou tam venku, kteří jsou oblečení do společnosti. Tím neříkám, že jsou hezčí nebo něco podobného, ale přece jenom, když se oholím, učešu a obleču do společnosti, tak tomu člověku dávám najevo, že mi za to stojí.

Co ta firemní etiketa oblékání? Co když někdo zkrátka tvrdí, že nosí celý rok kraťasy a nehodlá nic měnit?

Je to jistým způsobem sebestřednost. Pokud někdo takhle uvažuje, tak je to někdo bezohledný. Pokud nemám ohled na ty ostatní, tak to už bych si mohl do práce přinést toho pečeného lososa a sníst si ho v kanceláři – ano, losos je zdravý a já se chci stravovat zdravě, krátké kalhoty jsou pohodlné a já se chci oblékat pohodlně, ale to ještě neznamená, že to můžu dělat ve společnosti. Protože ve společnosti končí osobní svoboda tam, kde začíná svoboda toho dalšího.

Co byste si přál?

Já teď dopisuji knihu, která souvisí s naším tématem a to je Zlatá pravidla firemní etikety. Nevím, jestli to se bude jmenovat přesně takhle, jestli to nebude Zlatá pravidla etikety ve firmě. Přál bych si, aby tato kniha podpořila ten český nebo československý prostor v těch našich týmech, kde trávíme osm, deset, dvanáct hodin denně a abychom do práce přicházeli s radostí. Přál bych si vidět spokojené zaměstnance, nadšené šéfy, jásající šéfky, že mají ten nejlepší tým na světě. A přál bych si vidět mnohem víc lidí, kteří řeknou: “Dělám práci, která mě baví, která mě naplňuje a chodím do práce rád, protože je to tam skvělé. Nikdo mě nepomlouvá, nikdo se mě nesnaží vyštípat, nikdo mi nic nezávidí a všichni jsou krásní.”

Když si vás někdo bude chtít vyhledat, tak kde a jak?

Děkuji, že se ptáte. Na mých webových stránkách www.danielsmid.cz je jistý rozcestník pro všechny, kteří mají zájem se vzdělávat, něco poslouchat, něco si zdarma číst, koupit kurz etikety pro sebe nebo pro své děti. Nabízím i firemní vzdělávání, které bude ušito na míru. Také mě můžete najít na sociálních sítích.