Radio Prostor

V souboji o ratifikaci Istanbulské úmluvy jsme vyhráli bitvu, ale ne válku, říká senátor Zdeněk Hraba

Politika

Zdeněk Hraba je český politik, advokát a vysokoškolský pedagog a od roku 2018 senátor, který se zasloužil o první rozšíření práv v Listině základních práv a svobod. Je známý svými konzervativními názory – a nejen o nich mluvil s Markétou Šichtařovou ve středečním Prostoru pro dva.

PROSTOR PRO DVA

Rozhovor se Zdeňkem Hrabou

0:00

0:00

Rozhovor se Zdeňkem Hrabou:

Vy se hodně zabýváte ústavou a ústavním právem Senátu. A s tím souvisí i to, že jste letos v lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace takzvané Istanbulské úmluvy a dost aktivně jste tehdy vůči ní vystupoval. Piráti už avizovali, že by si po volbách rádi to legislativní kolečko zopakovali. Můžete osvětlit, co bylo tím vaším hlavním argumentem proti Istanbulské úmluvě a myslíte si, že by se to její projednávání případně mohlo vrátit na stůl?

Když se povedlo zabránit přijetí o ratifikaci Istanbulské úmluvy, tak jsem říkal, že jsme vyhráli bitvu, ale nikoliv válku a že to téma se bude objevovat stále dál a že to soupeř nevzdá a Piráti avizovali už tehdy, že se budou snažit, aby se to projednávalo znovu. Myslím si, že dost možná o tom napoví i výsledek senátních voleb na podzim – zda zvítězí rozumný, konzervativní přístup, nebo ten progresivistický, pirátský. Hlavní problém Istanbulské úmluvy nebyla samozřejmě ochrana žen proti domácímu násilí. To byla jen taková zástěrka. Tím hlavním problémem byly penězovody pro neziskovky a zakotvení právního rámce jak dostat tu progresivistickou “woke” agendu do školních osnov tak, aby tam byla povinně. A koneckonců i prolomení azylového práva, protože některé články istanbulské umluvy umožňují aplikaci tak, že by genderově podmíněné násilí bylo automaticky azylovým důvodem. Zatím to tak není, je to na výjimku, ale takhle by to bylo obecně a generálně a myslím si, že by se otevřela stavidla velké migraci.

Já když přednáším na toto téma, tak často mluvím o tom, že neziskovky indoktrinují naše děti ve školách a tím vlastně svým způsobem ovlivňují i tu ekonomiku – protože potom mají ti mladí lidé úplně jiný pohled na svět a jinak se ekonomicky chovají. Ale velmi často posluchači na to namítají: “Jaké neziskovky? V jakých školách? Můžete nějakou jmenovat?” Tak jak vy na tohle reagujete? Máte třeba nějak zmapované to, jak ty neziskovky tu “woke” politiku ve školách uplatňují?

Tak ony ty neziskovky mají poměrně mírumilovné názvy, aby implikovaly pomoc lidem v nouzi a podobně. Také se přejmenovávají. To platí i pro neziskovky, které zakládala paní Laurenčíková – jejich název se často mění tak, aby odpovídal duchu doby – tedy duchu progresivistické doby. Takže ony se skrývají a principem toho nabourání českého školství je to, že se rozbourají osnovy. Ministr školství mluvil o tom, že se budou učit věci průřezově – budou to průřezová témata. A to samozřejmě nemůžou ti učitelé sami zvládnout, protože na to nemají specializaci a budou si muset najímat neziskovky, které budou rády pomáhat – samozřejmě za velké peníze. Jednak na tom vydělají a jednak budou indoktrinovat české děti.

Máte mimochodem také dojem, že třeba aktivita učitelů ve školách docela silně opadá a že v poslední době je to jeden projektový den za druhým, jeden výlet za druhým, poslední tři týdny školy už se v podstatě děti vůbec neučí… A že to penzum učiva, oproti době třeba před dvaceti lety, výrazně opadlo. A protože se například málo učí historie, tak děti ani nejsou dnes schopné identifikovat mnohé neblahé a nezdravé tendence?

Určitě ano. Jednak co se týká změn v českém školství, tak já kritizuji tu změnu koncepce, že se má u dětí jednat o získávání kompetencí a nikoliv znalostí. Znalosti jsou přitom základ. Pokud nemáte znalosti, tak nemáte ani schopnosti, jak je aplikovat. To je jednoduchá věc. Co se týká třeba té historie, tak já jsem byl trochu kritický k tomu, jak se historie učila i v minulosti. Mám rád data a učil jsem se rád i data bitev podle dnů a měsíců, ale vím, že jsem v tom výjimka a ta data nejsou úplně zásadní. Ale v historii je potřeba znát ty příběhy, prolínání historie, vlivy různých států, události, které se odehrávaly ve stejnou dobu, ale z různých důvodů. A přece jenom ty dlouhé časové řady napoví, jak se to bude vyvíjet i dál. Prostě historie nekončí tak, jak říkal Fukuyama a jak se mu to pořád otlouká o hlavu – ten svět se vyvíjí a vyvíjí se v logice, v jaké se vyvíjel posledních tři tisíce let.

Z té mé ekonomické pozice vidím, že se dostáváme pomalu ale jistě do stavu, který už Evropa zná ze 30. let minulého století, třeba z Itálie. Tehdy se tomu říkalo nějak jako korporátní socialismus. A do toho korporátního socialismu opět směřujeme – malé korporace jsou likvidovány a velké korporace jsou silně provázané se státem, se kterým žijí v jakési symbióze, kdy si navzájem pomáhají s plněním svých úkolů. Ale právě když se tedy bavíme o tom školství, tak mám pocit, že toto už lidé nejsou velmi často schopni identifikovat právě kvůli té své neznalosti historie. Ale chci se vás zeptat na vaše další téma – vy jste v dubnu 2024 předložil v Senátu pozměňovací návrh, který by zamezil libovolnému výkladu u adopcí stejnopohlavními páry. On ten návrh ani nebyl projednáván, což jste kritizoval, ale mě by zajímalo, jak mám vlastně rozumět tomu obratu libovolný výklad u adopce? Co si pod tím představit?

Klíčem k řešení tohoto problému je paragraf 800 občanského zákoníku, kdy tam novelou, kterou odsouhlasila Poslanecká sněmovna a kterou neodsouhlasil Senát – ale automaticky to podle ústavy prošlo – přibylo doplnění, že “přiadoptovat”, “přiosvojit” mohou partneři. A problém je v tom, že občanský zákoník slovo partner používá jako zkratku pro registrované partnery. To znamená, že úplně striktní výklad je, že ti partneři z toho nového partnerství by nesměli “přiosvojit”. Na druhou stranu to nové partnerství říká, že není-li stanoveno jinak, tak se na partnery vztahují stejná práva a povinnosti jako na manžele. To znamená, že úplně čistě teoreticky by bylo možné tímhle výkladem dospět k tomu, že to, co chtěla Poslanecká sněmovna, tedy to “přiosvojení”, by bylo pouze pro registrované partnery a to plnohodnotné osvojení by bylo pro partnery – ale takhle to poslanci nechtěli. A bude záležet na soudu, jakým způsobem to bude vykládat. A tomu jsem chtěl zabránit. Prostě z parlamentu musí jít předpis, který je jasný a ne, že – tak, jak často slycháme – se to vyřeší výkladem. Tohle je prostě cesta do právních pekel – že se něco vyřeší výkladem a nevíme předem, jak se to bude vykládat a jaký je obsah té právní normy.

Je u nás více takových případů, kdy projde Poslaneckou sněmovnou nějaká právní norma, o které v podstatě není jasné, co prošlo a kdy se čeká na nějaký výklad za chodu?

Bohužel ano, protože některé ty právní předpisy mají ještě provazbu na právní předpisy nižší právní síly – nařízení vlády, vyhlášky ministerstev – kde se konkretizuje, co to vlastně znamená. Takže do určité míry nevíte, jaký je obsah té právní normy, protože se bude ještě dotvářet na té úrovni ministerstev nebo vlády – jakékoliv vlády. A druhá věc je, že mnohdy ty právní předpisy chodí v takové lhůtě, že nezbývá, než aby Senátem prošly a následně začít ihned pracovat na novele, protože ty lhůty jsou nastavené tak, že pokud by to Senát vrátil, tak se to nestihne přijmout, nemůže to platit a zkolabuje ta daná právní oblast, protože prostě nebude mít právní úpravu. 

Takže ty dnešní stejnopohlavní páry mohou, nebo nemohou adoptovat děti?

Tak jak to prošlo Senátem, tak mohou dvoufázově. Homosexuál může adoptovat dítě už desítky let, novinka je to, že to dítě může “přiosvojit” i druhý z partnerů. Myslím si, že soudy budou akceptovat výklad, že je možné toto dvoufázové osvojení. Což je upřímně řečeno nákladné pro soudní systém. Pokud mělo být diskutováno osvojení oběma, tak to mělo být řečeno natvrdo. Nebylo, obešlo se to tímhle způsobem. Takže si myslím, že poslanci trochu mystifikovali.

Vy se velmi kriticky stavíte k úvahám o zanesení nové skutkové podstaty šíření dezinformací do trestního zákoníku. Říkáte, že na potírání lží a pomluv stačí současná zákonná úprava. Takže jak je to s těmi dezinformacemi? V čem by ta nová úprava byla nebezpečná?

Protože pokud říkáte něco lživého a uvedete někoho v omyl, tak už to trestné je. Dezinformace jsou – jak to představují ti, kteří chtějí tuhle právní úpravu – něco jiného. Není to nepravdivá informace, ale je zavedena do kontextu, ve kterém může u posluchače vyvolat nějakou mylnou představu o situaci – alespoň takhle jsem to tedy pochopil. Problém je právě v tom, že chybí definice toho, co je to dezinformace a jaký je důsledek té dezinformace. Samozřejmě potom se musí odlišovat: Jestli je dezinformace to, že si spletete jízdní řád a někoho tím uvedete v omyl, tak to samozřejmě nemá žádný význam. Prostě definice chybí, bude velmi obtížná a bude se velmi dlouho soudně tvořit. A tam mám obavu, jak se bude tvořit a kdo to bude tvořit, protože to bude záležet na tom prvním, kdo bude rozhodovat – ten bude vytvářet ten systém. 

Není to tak, že za dezinformaci by měla být považována nějaká záměrně šířená lež s cílem někoho poškodit nebo záměrně vyvolat nějakou chybnou představu ve společnosti? A obyčejná lež může být šířena proto, že si chci sama pomoci, protože se třeba za něco stydím, chci něco zakrýt a není tam primárně zlý úmysl někoho poškodit. Takže mám pocit, že ten pojem dezinformace je velmi nadužíván, protože za dezinformaci je označován každý omyl či každý názor, který nemá za cíl třeba ani někoho poškodit, ale je zkrátka v nesouladu s nějakým obecným narativem. 

Je to tak. V podstatě všechny verbální trestné činy, které by měly být upraveny, už upraveny jsou. Dokážu si představit, že za určitých okolností – po zkušenostech s posledními čtyřmi prezidenty – by verbální útoky na prezidenta mohly být trestány, pokud dosáhnou nějaké velké intenzity. Tady bych si dokázal představit určitou diskuzi týkající se trestní úpravy. U dezinformací bych už byl velmi opatrný, protože to svádí k zpolitizování a k politickému boji. A tam už je to velmi tenký led, kde se to může snadno zvrtnout. 

V roce 2021 jste se zasadil o změnu listiny základních práv a svobod, kdy jste byl jedním z předkladatelů novely článku 6 odstavce 4, která rozšířila práva občanů o právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní. Jinými slovy – právo nosit a držet zbraň i díky vám vstoupilo přímo do ústavního pořádku, konkrétně do listiny základních práv a svobod. Nebojíte se, že se třeba časem budou znovu stupňovat pokusy o odzbrojení veřejnosti – třeba i v souvislosti s tím, že v poslední době, možná častěji než dříve, čteme o různých atentátech a útocích?

Právě protože se budou stupňovat snahy o odzbrojení obyvatel, tak považuji tuhle novelu za jeden z průlomových činů v moderní české historii, protože se jedná o první rozšíření práv v listině základních práv a svobod za její existenci. A ten urputný boj proti takovému rozšíření mi dal za pravdu, že ty snahy o odzbrojení – a tady nemluvíme o střelných zbraních, tady mluvíme o čemkoliv, čím by se člověk mohl bránit, tedy aby neměl pouze holé ruce – tak ty tendence jsou a budou. Vidíme i v okolních státech, že odzbrojení a slušní obyvatelé jsou bezbranní a jsou snadnějším terčem. Vidíme to v Německu, vidíme to v Británii a v podstatě kamkoliv se podíváme. Tím spíš si myslím, že by měla být ještě rozšířena možnost, kdy se dotyčný může bránit ve svém obydlí – tedy “můj dům, můj hrad”. Takový návrh jsem předkládal, bohužel TOPka a STAN ho v Poslanecké sněmovně blokují. Myslím si, že by člověk měl mít jistotu, že pokud se brání doma, tak zákon stojí jednoznačně na jeho straně – že to nebude řešeno tak, jako teď, kdy musí dokazovat, že útok trvá nebo hrozí a že ta intenzita obrany odpovídá a není nepřiměřená intenzitě útoku a tak dál.

Jakým způsobem reagujete na výtky, že máme právo na palnou nebo obecně jakoukoliv zbraň a současně roste počet útoků se zbraní v ruce? 

Nevraždí zbraně, vraždí lidé. A ti lidé mají nějaký psychický nebo socioekonomický problém. To není věc zbraní, to je věc rozpadající se společnosti, rozpadajícího se pořádku, rozpadajícího se řádu, rozpadající se hierarchie. Vidíme to ve škole, vidíme to u lékařů, vidíme to u policistů. Prostě hierarchie a respektování autority není to, co bývalo – bez diskuse. A to je vidět právě na těchto útocích. Ten, kdo útočí je většinou nějaký vykořeněný člověk s psychickými problémy, což může mít různé důvody, ale není to problém těch zbraní. Já bych se ještě vrátil k tomu, proč je potřeba, aby to bylo v listině základních práv a svobod na té ústavní úrovni. Kritici říkají – a i třeba u hotovosti to říkají – “vždyť to máme upraveno, vždyť se nic neděje”. Jenomže zítra může být zahájen proces v Poslanecké sněmovně a jednoduchou a krátkou cestou může být zrušena hotovost a může být zrušena možnost držet jakoukoliv zbraň. Ta ústava brání těm, kteří by to chtěli takhle rychle a bez dohody s většinovou společností udělat. Protože pokud je to v ústavním pořádku, tak je potřeba, aby to schválila Poslanecká sněmovna i Senát. Není to tak jednoduché, musí dojít k celospolečenské shodě, protože Senát je tvořený jinak a jeho složení většinou neodpovídá složení Poslanecké sněmovny. Prostě musí dojít k širokému konsenzu. A pokud k němu dojde, nechť je ta změna provedena. Ale pokud by to mělo být na úrovni obyčejných zákonů, tak já jsem zásadně proti. Zaregistroval jsem diskuzi v České televizi s Janem Skopečkem, kdy moderátorka říkala k návrhu senátorů na zachování práva platit v hotovosti, že už přece něco takového máme a je to zbytečné. Samozřejmě to byla dezinformace jak vyšitá – a z úst redaktorky České televize.

Ohledně hotovosti a české koruny se setkávám doslova dnes a denně s řadou chybných informací – často i z úst právě mediálních osobností a veřejnoprávních médií. Jedna z těch posledních chybných informací se týkala například toho, že v žádném případě nehrozí kontrola našeho spotřebního chování, ačkoliv Evropská centrální banka se chystá zavést digitální euro a víme, že samotná Ursula von der Leyenová mluvila o tom, že tato technologie bude sloužit určité kontrole plateb, což se teď moc nemedializuje. Ustáli bychom, kdyby na nás v tomhle ohledu bylo tlačeno třeba Evropskou komisí a my některá ta ustanovení ohledně práva platit v hotovosti měli přímo v ústavním pořádku? Je to dostatečná brzda?

Je to velká brzda, protože věci, které se týkají bezpečnosti země – a třeba si myslím, že platba v hotovosti v případě blackoutu se bytostně týká bezpečnosti země – tak si země mohou upravit svým vlastním způsobem. Samozřejmě by potom záleželo na tom, v jakém vztahu je evropské právo k českému ústavnímu právu. Zatím se okolo toho vždy chodí velmi po špičkách. Například u cukerných kvót český Ústavní soud částečně české právo podržel, ale myslím si, že i třeba u téhle upravy bylo důležité to dostat do ústavy. Na druhou stranu, když se upravovala regulace střelných zbraní – což je zase čistě bezpečnostní otázka dané země – tak to Evropský soudní dvůr obešel s tím, že se jedná o společný trh a že může tedy evropské právo zasáhnout. Takže tam je to na výkladu a myslím si, že někdy na cíleném výkladu, kdy je předem znám výsledek a hledá se důvod. Zrovna u téhle věci se Česká republika bránila a prohrála. 

My jsme už zmínili i veřejnoprávní média. Jak se vlastně díváte na poslední kauzu ohledně televizních poplatků?

Samotné zvýšení poplatků znamená 50 haléřů u televize a 30 haléřů u rozhlasu denně. Takže o takovou částku pro individuálního spotřebitele nejde. Problem je v tom, že se to rozšiřuje na uživatele internetových televizí a tam už se jedná o nějakých 300 tisíc subjektů. Ale ani v tom bych neviděl ještě problém, i když by to bylo lepší řešit přes “paywall” – kdo se chce dívat přes mobil na Českou televizi, tak ať si zaplatí příslušný poplatek – a nebude to paušálně, protože drtivá většina lidí se nebude dívat na Českou televizi nebo poslouchat Český rozhlas přes mobil nebo přes notebook. Jeden velký problém ale vidím v tom, že my nevíme, co by vlastně mělo být veřejnoprávní. Co je ta veřejnoprávní služba? Jestli to je výroba estrádních pořadů, jestli to je nakupování práv na velké sportovní akce, kdy ta cena raketově roste a veřejnoprávní televize už nejsou schopny ustát ten tlak soukromých televizí. Tady si myslím, že Česká televize by se třeba už měla vzdát fotbalu, hokeje a třeba i olympiády – koneckonců už to tak částečně je – a ty prostředky směřovat tam, kde ta veřejnoprávnost má být. Tady bych narážel na velký rozpor mezi zájmem o nezávislost České televize a nestrannost. Všichni, kdo bojují za nezávislost České televize, tak automaticky nebojují za nestrannost. Nezávislost je jedna věc. Mně je upřímně jedno, jestli bude Česká televize financována ze státního rozpočtu nebo z koncesionářských poplatků. Já chci, aby byla nestranná.

Co když najednou tohle médium přestane informovat nestranně? Dá se s tím vůbec něco dělat?

Česká televize má kontrolní orgány. Problém je v tom, že ani kontrolní orgány a jejich členové se nedostanou do detailů smluv, které Česká televize uzavírá třeba s některými moderátory. A to je naprosto skandální. Tam prostě musí ten, kdo platí – tedy koncesionář – vědět do detailu, za co se platí a kolik se platí, protože výroba některých pořadů je “black box”. Tam ani koncesionář, ani kontrolní orgán, neví, kolik se za ten pořad vydalo, protože dostávají agregovaná účetní data a z těch to prostě zjistit nelze. A tady si myslím, že pokud by měla Česká televize dál pokračovat, tak musí pokračovat maximálně transparentně. Jinak je to hazardování s důvěrou v nestrannost.

Pokud je obsazení těch některých médií jednostranné v tom, že je většina novinářů progresivisticky laděných, tak není trochu naivní po takovém médiu žádat, aby informovalo jinak než levicově a progresivisticky?

To máte pravdu. Mě zarazily průzkumy, které říkaly – a měla to být obhajoba zvyšování koncesionářských poplatků – že důvěra v Českou televizi je u 59 procent obyvatel. To je strašné. Čtyřicet procent lidí jí nevěří. Tam je prostě systémová chyba.

Já už si dlouho kladu otázku, jestli vůbec může naše země prosperovat s ústavou, která je napsaná tak, že v podstatě máme čtyři mocenská centra – prezident, vláda a dvoukomorový parlament. Je tak až nemožné uskutečnit nějaké větší reformy – třeba toho typu, které proběhly na počátku 90. let při transformaci ekonomiky. Jako kontrast k tomu bych postavila třeba francouzský systém nebo americký prezidentský systém, v zásadě i německý premiérský systém, který také vlastně to centrum moci má koncentrováno do jednoho bodu a ty další body to vyvažují už jen zlehka. Máte tedy pocit jako ústavní právník, že ta ústava je napsána tak, aby nám opravdu mohla zajistit dlouhodobou prosperitu, nebo byste případně byl i pro změnu?

Doplním, že se poslední dobou objevuje i páté mocenské centrum, a to je Ústavní soud. Pokud mě napadá nějaká rychlá právní úprava nebo změna, tak určitě by se mohlo prosadit, že Ústavní soud nemá být nějakým katalyzátorem demokratické diskuse. To je naprosté ustřelení od jeho role – narážím například na to poslední rozhodnutí, kde se konkrétně jednalo o takzvané třetí pohlaví. Tohle není role Ústavního soudu, ten má vykládat ústavu. Já už jsem měl problém s tím, když Ústavní soud rušil ústavní zákon, což z ústavy nesmí, ale udělal to, protože bylo podle Ústavního soudu zasaženo do materiálního jádra ústavy. Co se týká potenciálních změn, tak ono se to vychýlilo tou přímou volbou prezidenta, kdy ten prezident má skutečně velký a silný mandát, ale jeho pravomoci tomu neodpovídají. Pokud došlo ke změně na takový kvazi poloprezidentský systém, tak by potom měl samozřejmě prezident mít i vyšší pravomoci, ale měly by být vyvažovány – třeba u jmenování členů bankovní rady, tam je prezident naprosto nelimitovaný. A při přímé volbě je to narušení těch demokratických brzd a vah, které ta ústava po americkém vzoru mít měla.

Takže byl byste třeba pro to, aby prezident měl, když už tady máme ten kvazi prezidentský systém, nějaké větší pravomoce na úkor některých těch jiných center? Zkrátka trošku pozměnit ústavu? 

Spíš bych šel opačným směrem – třeba omezil právě tu možnost jmenování členů bankovní rady. Ideálně na něco ve stylu jmenování ústavních soudců, kdy je tam ještě korekce jedním orgánem. Podle toho, jak vypadají všechny přímé volby, tak vykopávají příkopy a pokud bychom prezidentovi dali ještě větší pravomoc, tak by to s českou společností zatočilo ještě víc. My jsme klasická parlamentní demokracie. Možná si dokážu představit – byť by to znamenalo horší dohadování – snížení toho kvóra, kdo se může do Poslanecké sněmovny dostat. Těch pět procent mi přijde až moc. Samozřejmě Itálie s tím má bohaté zkušenosti, kdy padá jedna vláda za druhou, ale zase mají možnost se vyjádřit i ti lidé, kteří tu možnost teď nemají.

U nás se vlastně dlouhodobě mluví o tom, že není výjimkou, když je až třeba jeden milion propadlých hlasů, které se pak rozpočítávají mezi strany, vůči kterým ty hlasy v podstatě protestovaly. Takže to samozřejmě nekopíruje to rozložení společnosti. Každopádně vy jste před nedávnem na sociální sítě napsal: “Polský parlament schválil zákon umožňující vojákům a pohraniční stráži použít ostrou munici proti migrantům, kteří útočí na státní hranici. Upřímně, celá Evropa by je měla následovat. Kdo se k nám chce dostat násilím, ten tu nemá co dělat. To je normální a správné.” Vy tedy asi nebudete zrovna příznivcem migračního paktu, že?

To rozhodně ne. Určitě nejsem ani příznivcem výmluvy, že Česká republika má výjimku – to také nemá. A uvidíme ještě, jak se to bude v průběhu dalších let vyvíjet. Myslím si, že tak, jak vypadá situace v Evropě, kde sílí konzervativní síly, tak dojde k velké revizi. A doufám, že k ní dojde před nějakým velkým problémem a ne až po něm – jako důsledek. A určitě si myslím, že Česká republika by si měla své hranice bránit, Evropská unie by si měla své hranice bránit – a i za použití síly, protože jiná cesta podle mého názoru není. Myslím si, že všechny ty levicové a progresivistické úderky, které dehonestují lidi, kteří brání hranice, potřebují právě takovouhle právní úpravu, jako v Polsku, aby věděli, že opravdu pravdu nemají.

Vy říkáte, že se to kyvadlo vychyluje víc ke konzervatismu, ale je to tak doopravdy? Nakonec třeba i v těch francouzských volbách zvítězila neomarxistická levice. 

Tak jedna věc jsou vzorečky, podle kterých se počítají křesla a druhá věc jsou nálady lidí. V Británii jsme to viděli, když Labouristé zvítězili drtivou většinou, co do počtu křesel, ale měli pouze o 1,6% víc, než když drtivě prohráli v posledních volbách. Ve Francii zase Marine Le Pen sílí a jen kvůli tomu, jak je nastavený volební systém ve Francii, se dospělo k takovému výsledku. Myslím, že u prezidentských voleb to ta ultralevice už nezvládne tak, jak to zvládla ještě teď. A uvidíme, jestli to vůbec zvládla, protože to Melenchonovo hnutí, ten pelmel všech možných progresivistů a zelených a dalších, tak bude pro Macrona složitým partnerem. Myslím si, že to nebude mít úplně jednoduché a že se ukázalo, že francouzský venkov si myslí své – stejně jako český venkov si myslí své.

Zdeněk Hraba · Foto: RADIO PROSTOR