V Jižní Americe mě nenechali spát venku. Čím méně toho lidé mají, o to víc se dělí, říká cestovatel Slávek Král
Cestování
Slávek Král je zkušený cestovatel, který nepotřebuje moc peněz, cestuje stopem, kempuje a často dobrovolničí. Napsal knihy Stopařův průvodce zeměkoulí a Stopem se psem: Do Japonska bez Japonska a nastopoval už statisíce kilometrů. O svých zážitcích se podělil v úterním O všem s Markétou Rachmanovou, kde mluvil mimo jiné o tom, jak jeho cestování začalo, jaké je cestování se psem a proč je ze všeho nejraději v Česku.
Rozhovor se Slávkem Králem
Můj dnešní host už má v nohách tisíce mil, poslední roky se k němu přidal ještě jeho pes a taky se oženil. Je to cestovatel Slávek Král. Slávku, vítejte, dobrý den.
Dobrý den.
Tak co, už jste se narajzoval dost?
No asi to vypadá, že jo. Je to jako strašně zajímavý sled událostí, co se poslední dobou stal. Teď, když říkáme, že pojedeme na Maltu, tak to znamená, že rekonstruujeme barák.
Vás proslavily cesty stopem. Když v 90. letech člověk vyjížděl z Prahy, tak dálnice byla často posetá stopaři s cedulemi a řidič si mohl vybrat, koho si k sobě pustí. Dneska už je to jinak. Tak kde byly ty vaše začátky?
Já si taky pamatuju, jak jsem vždy přišel do té fronty a byla taková slušnost všechny pozdravit, jít na konec a pak postupovat dopředu. Ale stopaře jsem už neviděl, ani nepamatuju.
Tu první cestu jste měl naplánovanou s cílem dostat se z bodu A do bodu B ideálně za nula korun?
No, ano. Ta první velká cesta byla na Nový Zéland, ale byla specifická tím, že jsem si za vlastní koupil letenku. Chodil jsem do práce, odkud mě vyhodili, ale po třech měsících jsem si našetřil asi 25 až 26 tisíc korun. Letenka stála 23 tisíc, tak jsem si ji koupil a přiletěl do státu, o kterém jsem nevěděl vůbec nic. Neuměl jsem anglicky, měl jsem tři tisíce korun na účtě a musel jsem si rychle vydělat. Začínal jsem jako zahradník, pak jsem šel sbírat kiwi, pak jsem pracoval na farmě, pak jsem pracoval v pivovaru… Střídalo se to a byla to jízda. Za první ušetřené peníze jsem si koupil auto, takže jsem bydlel zadarmo.
Ve vaší knize Stopařův průvodce zeměkoulí je informace, že jste nastopoval přes 250 tisíc kilometrů, projel 84 zemí světa a 21 států Spojených států. Platí to ještě, nebo se to nějak navýšilo?
Je to víc, ale o moc ne.
Ten dnešní svět se přece jen dost proměnil. Stále trváte na tom, že cestování autostopem může být bezpečná záležitost?
Určitě. Když člověk jede taxíkem, tak také jede s cizím člověkem, není tam zas tak velký rozdíl. A celkově si myslím, že ten svět je bezpečný. Lidé jsou hodní, jenom se mohou v nějaké fázi dostat do nějaké blbé životní situace nebo jsou chamtiví, tak udělají nějaký špatný tah. Ale sami sobě to obhajují, takže i oni si o sobě myslí, že jsou hodní.
Vy jste také řekl, že hodný člověk zastaví. Takže když k někomu vlezete do auta, tak předpokládáte, že ten řidič je v podstatě dobrák.
Ano, že se mu mě zželelo.
No a jak se na Evropana, který cestuje autostopem, dívají po světě?
Je to různé. Tam, kde stopaře neznají, tak je to samozřejmě jednodušší, protože zastaví už kvůli tomu, aby se zeptali, co to tam sakra dělám. To se většinou stává v Asii. Zajímavá mi v tom přijde Afrika. Ta mi dala hrozně moc, úplně jsem si jí zamiloval. Tam mi zastavovali a říkali mi: “Počkej, všichni Evropani jsou přece bohatý, proč jedeš stopem?” Vůbec nechápali, že já nemám peníze. Všichni Evropané, co oni v životě potkali, byli bohatí. Oni neznají ty chudé Evropany a prostě to nechápou.
Takže jste jim řekl, že jste chudý Evropan.
Ano, ano. Neříkám, že se snažím, aby to bylo vidět, ale nemám žádné luxusní věci. Ten batoh prostě něco zažil… Také se tím bráním krádežím.
Stalo se někdy, že by vás, jako toho chudého Evropana, pozvali k sobě domů?
Tady bych vytáhl tři lokality. Jednou je samozřejmě Írán, který je tím známý, ale pak i ta Afrika a Jižní Amerika. Tam jsem si po půl roce říkal, “sakra, už bych taky jednou chtěl spát venku”. Každý den mě někdo pozval k sobě, to bylo tak extrémně jednoduché. Ti lidé jsou úžasní. Když jsem si někoho stopnul a on mě pozval domů, tak jsem neodmítnul. Je to pro mě i pro něj přesah, že se bavíme, poznáme se, máme si co sdělit, ale když jsem ten den nic nedělal, nebo mě zrovna nikdo nepozval, tak jsem si říkal “Ježiš, super, dneska budu sám, dneska jsem sám se sebou”. A to se fakt málo stávalo.
Nelitoval jste, že jste třeba neměl v tu chvíli kameru v ruce? Že by se to dalo slušně prodat do televizí nebo na Netflix? Protože je spousta takových cestovatelů, kteří to mají opravdu scénaristicky podložené a jedou právě za tímto účelem.
Já mám telefon a fotím, i když má strašnou kvalitu. Snažím se tím motivovat lidi, občas dávám i nějaká videa, ale dělám to na koleni, na punk. Prostě nechci, aby za mnou běhal tým, nechci z toho dělat takhle velké věci. Protože když jsem na té cestě, tak to chci žít víc, než se soustředit na to, abych měl dobré záběry a měl všechno natočené. Takže záběrů mám strašně
moc, publikuji jich úplně minimum, ale vytahuji potom to, co si myslím, že je důležité, abych to mohl předat.
Když vás zvali na návštěvy, byly to vždy hezké příběhy, nebo vás někdy dostali do kolen, že vám jich bylo třeba líto?
Je to různé, samozřejmě čím méně toho lidé mají, o to víc se podělí. Já právě jezdím tam, kde v životě nebyl turista a vyloženě se snažím vyhnout místům, kam jezdí davy. A ta autentičnost je úžasná, hrozně mi to dalo. A teď, jakožto vlastně minimalisté, bydlíme úplně skromně v 2,5 na 4 metry v zahradní chatce v centru Prahy, kterou jsme si koupili. Takže neplatíme nájem, bydlíme tam díky tomu zadarmo na úplně malém prostoru, dva lidi a dva psy, vlastně v přírodě ale v centru. To bude super i pro dítě a já nic víc nepotřebuji.
No, a co si o vás myslí Češi? Přemýšlel jste nad tím někdy? Dostanou se k vám třeba někdy i negativní názory na ten váš styl života?
Nevím jestli mě někdo úplně řeší. Občas někdo vidí titulek někde v novinách, udělá si z toho rychle obrázek a samozřejmě mě “hejtí”, protože jsem třeba projel Rusko a miluju Rusko. To říkám, i když to tam řídí banda debilů, kteří to táhnou do pekla. Myslím, že to je fakt špatně. Ale ti lidé tam jsou prostě skvělí. Máme i hodně společného, ale nikdo to nechce slyšet, když se to vytáhne do titulku. Takže tohle lidé někdy řeší. Občas řeší psa, že se o něj třeba můžu špatně starat na té cestě, i když vůbec nic o tom neví.
Cestování se psem je i námět té vaší knížky.
Ano, ve své druhé knize jsem sepsal nejrůznější problémy. My jsme museli jet i přes země, kde bylo 55 stupňů, a to pes prostě nedává. Ale já to spíš zmiňuji proto, že kdyby si ten pes mohl rozhodnout, jestli chce páníčka, který chodí na osm hodin do práce, přijde unavený a pak ho jde teda vyvenčit, jenom aby se neřeklo, nebo aby jel tady na tu bláznivou cestu, kde prostě byly extrémní podmínky, kde jsme pořád něco řešili, tak by určitě volil tu šílenou cestu. Ten pes prostě žije s tím páníčkem, chce s ním být a jde s ním na cokoliv.
Chápu, že ten pejsek může být takový magnet na názory.
Ano, přesně.
Co to je vlastně za pejska?
Je to border kolie. Jednu jsem poznal tak devět let zpátky. To byl nejšikovnější, nejúžasnější pes. A tam jsem si řekl, že přesně takového chci.
A je přesně takový?
Je to holka, takže je tvrdohlavější, než ten kluk, kterého jsem potkal předtím. Každopádně je to skvělý pes, nezničitelný, dělá všechno se mnou.
A berete jí s sebou od štěnete?
Já jsem se na ní jel podívat, když měla dva týdny, ten den rozlepila oči. Vyzvedl jsem si ji v sedmi týdnech a jezdili spolu non-stop. Teď máme nějaké menší výjimky, například na svatební cestu jsme jí nebrali, protože jsme letěli letadlem. To byla výjimka i pro mě, protože moc nelétám.
Jsme národ pejskařů, měl byste nějaké doporučení pro někoho, kdo by se chtěl inspirovat a cestovat s pejskem? Asi od úplného štěněcího věku se musí k tomu přistupovat jinak, než když je ten pejsek starší.
Ano i ne, oni si zvyknou. Je důležité znát svého psa. Prostě něco jiného zvládne dobrman a něco jiného zvládne čivava. Tam se to musí všechno podřizovat tomu psu. A je důležité přemýšlet i nad tím, kam člověk jede. Malý spoiler: Nejlepší zemí na cestování se psem je Česká republika. Nikde to není tak skvělý. Na Slovensku vás jen tak někde neubytují. Jsou tam medvědi, do hodně národních parků už nemůžete. A to je jenom Slovensko, které je nám hodně podobné.
O čem jsou ty konverzace v autě poté, co vás někdo vezme stopem?
To je různé. Mám takovou svoji sadu otázek na začátek, abych otevřel diskuzi. Mě vlastně zajímá, co ten člověk dělá, kde pracuje. Ptám se z toho důvodu, že chci vidět, čím ten člověk vlastně tráví sedmdesát procent svého času. Od toho se odpíchnu.
No a co tak zjišťujete na těch cestách?
Je to různé. Na stopu je úžasné, že vás vezmou ti extrémně chudí, ale i ti multimiliardáři. A vlastně ten průřez je zajímavé sledovat.
A když vás takhle naložil nějaký boháč, tak o čem se s vámi bavil? Bylo to i v Čechách?
V Čechách vám většinou na první dobrou nikdo neřekne, že má strašně moc peněz. V cizině to člověk pozná spíš. Stopnul jsem si i politiky. V Chile jsem si stopnul politika, který měl s sebou svoji milenku a pozvali mě na pizzu. Potom, myslím, že to byla Keňa, tak tam jsme si s kamarádkou stopli týpka, který byl fakt nechutně bohatej. Černoch, ale živil se nějakým dovozem piva z Evropy. Každopádně jsme to bohatství poznali jednoduše, když jsme přišli do té nejluxusnější restaurace, která tam byla. Tam všechno, i pivo, bylo násobně dražší, než je u nás a on tam přišel stylem: “Číšníku, pojď sem debile, zdržuješ mě, panáky pro všechny.” A byl na něj hrubej, hnusnej, zkrátka super charakter. Ponižoval ho: “Zdržuješ, to je strašný, dones nám flašku.” Takže donesl flašku toho nejluxusnějšího tvrdého alkoholu, dal jí tam, on mu zase strašně vynadal, objednal toho strašně moc, polovinu tam nechal a pak mu dal dýško. V Africe je plat průměrně třicet korun na den a on mu tam nechal asi dva tisíce v našich korunách jako dýško vlastně za to, že je zkrátka boháč v chudé zemi. Potom svým autem vjel doprostřed restaurace, přímo na tu luxusní zahradu, kterou jim celou rozjel. Otevřel tam to auto, které mělo v sobě zabudovanou televizi, majiteli restaurace rozkázal, ať vypne hudbu a všechny vyžene a pustil si tam svojí muziku z toho auta. To bylo úplně strašné, ale na druhou stranu nám všechno nosil a zaplatil nám hotel a tak. Je to hrozně zvláštní, zpětně bych to možná udělal jinak, ale v té chvíli jsem chtěl ten zážitek. Říkal jsem si: “Ale já to chci prostě vidět, kam až to dotáhne tenhle blbec.”
Kdy vám šlo při autostopu o krk, kdy jste se necítil bezpečně?
Ne každý řidič je dobrý řidič. A to jsou ty nejhorší momenty. To, že mi občas někdo sahá na koleno, tak to se stane… Je to divný, ale není to nebezpečný, jsem vždycky větší než oni, toho se nebojím. A čtu řeč těla, takže když si k někomu sedám, tak vím, že to bude v pohodě. Takže z auta jsem vystupoval v životě asi dvakrát, a to kvůli tomu, že byli opilí.
Bál jste se toho, aby nedošlo k nehodě?
Celkově mi šlo o život vlastně dvakrát. Jednou to bylo v Číně. Týpek byl tak nadšený, že si mě stopnul, že si se mnou chtěl dát selfie za jízdy na dálnici ve 120 a koukal se do kamery, aby vypadal dobře. Takže jsme škrtli o svodidla. Pak ten blbec vzal ten telefon do ruky znovu, že se mu ta fotka nepovedla... A udělal to znova. Tak jsem mu ten telefon sebral, prostě “blbečku, ty nás tady zabiješ”. Teď je to úsměvné, tehdy ale ne. Potom mi jednou usnul řidič. Když mě vzal, řekl mi: “Jsem unavenej, musíme se spolu bavit.” Jeli jsme spolu 800 kilometrů, deset hodin. Já mu říkám: “Budu řídit, já tě tam odvezu”. Ale ne. Skvělý člověk, úžasný, ale tvrdohlavý blbec. A usnul.
Půjčují ti řidiči volant?
Ano, někde víc, někde méně. V Rusku, Číně, Mexiku, v Brazílii, tam všude vám půjčí bez problémů.
Jak nejdéle jste strávil v jednom autě?
Můj rekord je 4,5 tisíce kilometrů, pět dní. To bylo v Rusku. Paní Číňanka jela domů do Pekingu, já jel do Vladivostoku, už se psem. Ona jela karavanem, už řídila rok. Rok už cestovala po Evropě. Když mi zastavila, tak se neptala, kam jedu. Zeptala se, jestli mám řidičák. Řekl jsem, že mám, a ona: “Výborně, budeš řídit.” Neznali jsme se dvacet vteřin a už jsem seděl za volantem. Ona ten rok, co jezdila po Evropě, tak jezdila na místa, co jsou takové ty highlighty. Přijela, vyfotila a vrátila se k sobě zpátky do karavanu. Měla tam sprchu, záchod, postele, kuchyň, všechno. Ona z toho vůbec nevylézala a za ten rok v Evropě, jsem byl druhý člověk, se kterým se bavila. Jinak byla celou dobu na telefonu, ve městech chodila do čínských restaurací, protože jí evropské nechutnají, ale byla hrdinkou pro své kamarády, protože je na cestě. Všechno to dávala na TikTok. A já vás prosím: Takhle ne, cestování je o něčem jiném.
Když takhle cestujete, co zjišťujete, že svět ví o České republice nebo o Češích? Dostáváte se na tyhle témata?
Občas slýchávám, jaké máme fotbalisty a hokejisty a vědí to lépe, než já. (smích) Ale nejvíc mě dostala Amerika. V roce 2013 mi tam zastavil neznámý muž a říkal, jak je Česká republika super, že Havel je výborný člověk, že máme teď toho Klause… A zeptal se mě, kdo je náš ministr. Nestačil jsem zírat. Já byl mladý a byl jsem v tu dobu už dlouho na cestě. Vůbec mě to nezajímalo a nevěděl jsem to. Ten muž mě dost odsoudil pohledem.
A nebyl ten člověk nějak navázaný na Českou republiku?
Ne, vůbec. On tohle věděl asi o všech státech. Přitom o Američanech často slyšíte, jak mimo svojí zemi nic nevědí a já měl úplně jinou zkušenost.
Jak moc plánujete a jak moc to necháváte plynout?
Je to asi půl na půl.
A čerpáte z internetu nebo ze sociálních sítích podobných cestovatelů?
Ani ne, nemusím. Já se s lidmi radši bavím. Hodně čtu a sociálním sítím úplně nevěřím. Je to jiná země, když se bavíte s Íráncem a jiná země, když si o ní čtete na sociálních sítích. Každopádně mám přehled a vím, v jakém státě se jede jak rychle – je to totiž obrovský rozdíl. Tu stejnou vzdálenost, kterou jedu ve Švýcarsku hodinu, jedu ve Španělsku dva dny. Takže umím si to naplánovat, ale pak hodím ten batoh na záda a řeším to za té jízdy. Žiju tím momentem překvapení. Když si stopnu někoho kdo jede na svatbu a pozve mě, tak ano, prostě s ním jedu na svatbu. Nebo když řekne, ať jdu k němu domů na pět dní, tak pokud mám víza, tak prostě jedu.
A co v tom batohu tak nejčastěji co máte? Nebo takhle, co nejnutnějšího s sebou musíte mít, bez čeho nemůžete vyjet?
Člověk potřebuje dvě věci, pas a kreditní kartu. Vše ostatní je jen bonus. Já si beru věci, abych dokázal fungovat několik dní bez jakékoliv pomoci. Takže mám sebou spacák, nepromokavý obal na spacák, jídlo na dva dny, vodu, nebo většinou spíš prázdnou flašku, protože voda je těžká. A kde jsou lidi, tam je voda, takže když člověk ukáže prázdnou flašku, tak každý pochopí, že ji chci doplnit. Většinou táhnu i notebook, což je takový zbytečná blbost.
Zrovna k tomu chci mířit, protože přece jenom celý svět se zdigitalizoval. Co nějaké cestovatelský aplikace?
Mám prošpikovaný telefon všemi možnými aplikacemi. Ať už je to na kempování nebo mám stáhnuté mapy pro každý stát, abych dokázal bez internetu fungovat.
Je nějaká appka přímo pro stopaře? Existuje něco takového?
Je stránka HitchWiki, která vám poradí, jak se dostat z velkých měst, protože to je vždycky problém.
Ve světě se ke stopování staví jak? V některých zemích je to i zakázané, ne?
Je to celosvětově zakázané na dálnicích. A jsou asi čtyři státy v USA, kde je to zakázané, ale většinou to ti policisté vůbec neví. Ale jinak můžete stopovat kde chcete.
A co to Japonsko s tím pejskem, co se tam tedy nepovedlo?
Chtěl jsem vzít psa a udělat cestu kolem světa bez použití letadla. Že pojedeme do Japonska, z Japonska na Hawaii, z Hawaii na Aljašku, přestopujeme Aljašku, Kanadu, vezmeme další trajekt a uděláme cestu kolem světa. Každopádně psa nepustili na trajekt, hned na ten první do toho Japonska – kvůli nějakému razítku, nevím, moc jsem jim nerozuměl. Strávil jsem hodně času na policejních stanicích, pak mě zavřeli, protože jsem přetáhl víza v Rusku, soudili mě v ruštině, protože neměli překladatele… Takže to bylo takové vtipné. Vyhostili mě do Kazachstánu, kde mi začaly problémy, protože Kazachstán, a obecně státy kde vládne Alláh, koukají na pejsky jinak. Takže celou tuhle bláznivou šestiměsíční cestu jsem popsal v té knize, kde jsou přesně detaily toho, proč to tak bylo, proč si myslím, že byla ta cesta blbost, jaké chyby jsem tam udělal a na konci to hodnotím tak, že kdybych věděl, co všechno se stane, tak bych nejel. Bylo to náročné pro mě, ale i pro toho psa – tedy on to zvládal lépe, než já.
Takže jste si trošku posypal hlavu popelem?
Ano, asi bylo potřeba. Potom jsem začal dělat edukaci “jak cestovat s pejskem”. A jezdit s pejskem doporučuji, jen ne v Asii.
Kdybyste chtěli vědět víc, tak doporučuji přečíst knihu Stopem se psem: do Japonska bez Japonska. Teď jste se usadil, oženil, tak co na to vaše žena? Ona asi věděla, do čeho jde, ne?
No, žena nadává, že si vzala cestovatele a on přestává cestovat. (smích) Jeli jsme na svatební cestu do Japonska, Niki byla poprvé v životě mimo Evropu, takže jsem se snažil vybrat stát, kde je to hodně velký extrém, ale skvělý extrém. Všechno tam funguje, je tam čisto, příroda… Povedlo se to.
A tam jste jeli také stopem?
Ne, udělali jsme výjimku a nejeli jsme s pejskama. Letěli jsme. Byli jsme tam jenom pět týdnů, za mě to byla vlastně nejkratší cesta, taková rychlovka. (smích) Vybrali jsme si Shikoku Trail, což je posvátná buddhistická cesta, kdy jdete po 88 chrámech ostrova Shikoku. Bylo to neskutečné, doporučuji.
Co vám to dá? Ať už duchovně nebo třeba i fyzicky.
My jsme hodně nasáli tu kulturu jako takovou. Samozřejmě jsem se snažil udělat ženě takový rychlokurz, abychom zažili vše – od luxusního hotelu až po couchsurfing, abychom zažili jednou rodinu s pěti dětmi, jednou mamku s dcerou a tak. Zkrátka abychom viděli různé sociální skupiny.
A to se muselo hodně složitě plánovat, ne?
Ani ne, ten couchsurfing mi tady v tom hodně pomohl, ale já samozřejmě vím, jak na to.
Taková cesta vám o tom druhém hodně poví, že?
Ano.
A objevil jste to, co jste chtěl?
Ano, mám nejúžasnější ženu na světě. Ještě bych dodal, že jsem si po té naší cestě našel práci jako produktový manažer pro jednu jazykovou školu. Oni si všimli, že jsem šikovný a během dvou měsíců mě povýšili, takže já jsem teď ředitel školy. Takže se mi úplně otočil svět a do toho jsme šli do hypotéky.
No tak to jste opravdu otočil.
Otočil a těším se, až budu sám ubytovávat cestovatele. Pořídili jsme si i velkou louku a máme v plánu vytvořit oázu.
Když se vracíte na ta místa, kde jste byl třeba před deseti, patnácti lety, tak musíte vidět, že se ta krajina a klima proměňuje. Jak to vnímáte?
Já jsem v tomhle dost optimista. Vidím tam pořád to světlo a myslím si, že to bude dobré. Měli bychom začít víc makat každý sám, než nadávat na ostatní, ale i to se děje. Tím, že nějaký malinký stát uprostřed Evropy třídí odpad, tak i tím měníme strašně moc a vůbec si to neuvědomujeme. Celý svět kopíruje Evropu a Česká republika jde příkladem hodně státům.
A nechají se sebou Češi ještě hnout?
Určitě. Samozřejmě každý to má malinko jinak. Fake news teď jsou neskutečné a bavit se s někým, kdo je hltač tady toho, je fakt těžké. S někým hnout prostě nemůžete. Ale já mám takový zase příklad z Turecka. Tam je běžné vyhazovat odpadky z auta. I když ty odpadky jsou všude, tak jim to není blbý. A když vyhodí, tak já na něj nebudu křičet “běž to sebrat!”. To někteří stopaři dělají, ale oni se jim vysmějou a mají z toho v hospodě prču. Já to dělám tak, že když vyhodí cokoliv z okna, tak já řeknu: “Za tohle by jsi šel do vězení v České republice.” Není to pravda, že jo. Možná by dostal nějakou pokutu, což mu třeba i pak řeknu, ale já jenom chci, aby nad tím přemýšleli. A je na nich vidět, že jim to šrotuje a pak, až přijdou do té hospody, tak řeknou: “Hej kluci, tohle mi neuvěříte. On mi řekl, že bych za to u nich v zemi šel sedět. V té České republice mají hodně čisto. Jenom jim tím chci dát toho červíčka do hlavy.
Co vaše cestovatelské sny?
Hodně bych chtěl zažít Indii, nikdy jsem tam nebyl, je to úplně jiný svět, je to extrém. S rodinou bych chtěl jet na Blízký východ. Ale uvidíme Teď to asi bude hodně ta Evropa.
S cestovní kanceláří na válecí dovolenou byste asi pod slunečník nejel, že?
Asi ne, ale uvidíme, co manželka zavelí. Kdybychom jeli někam do hotelu, pamatovali bychom si to za deset let? Já potřebuji i ten diskomfort a v tom mi Niki dala za pravdu. Ale uvidíme.
A když máte takhle procestováno, tak je to tady pro vás tak, že všude dobře a doma nejlépe?
Miluju Českou republiku.
Nepřemýšlel jste někdy o tom, že někde jinde by se vám žilo lépe?
Byl to první impuls první cesty kolem světa, kdy jsem si řekl: “Končím s Českou republikou.” Bylo to v době, kdy se mi tady nepovedlo, co mohlo. Rozešel jsem se a vyhodili mě z práce. Sice jsem neuměl jazyk, ale řekl jsem si, že si najdu lepší zemi pro život a jedu pryč. A jel jsem právě do Japonska, na Zéland, do Austrálie, na Hawaii, Island, do Kanady. To v tu dobu pro mě byly ty nejlepší státy. A ve všech bylo nějaké mínus. Často i detaily, které vydržíte třeba dva roky nebo i pět let v pohodě. Třeba, že na Zélandu, který je jinak skvělý, pořád fouká. Pět let bych to třeba vydržel, ale jednou by mě z toho prostě jeblo. Často to jsou i blbosti, ale pak přijedu do té České republiky, ve “čtyřce” jsem si dal pivo a řekl jsem si, že tady jsem doma.
Tak já moc děkuji za váš čas a za to, že jste dostopoval až sem k nám. Ať se vám daří, ať všechny ty cesty mají smysl, ať už pro vás, nebo pro vaši ženu, a ať je vám fajn.
Mockrát děkuji za pozvání.