V extrémní situaci si poradí jen procento obyvatel. Lidé si myslí, že jsme v nějaké bezpečné bublině, říká instruktor kurzů přežití Ibrahim

Amar Ibrahim hostem Radia Prostor:

Jak jste se vlastně dostal k tomu, že byste ty své znalosti předával veřejnosti? Bylo to tak, že jste hledal nějakou novou práci a bavilo vás to, nebo jste měl pocit, že veřejnost je natolik nepolíbená, že potřebuje ty zkušenosti předat?

Mě to bavilo od malička, tak jsem měl nějaké zkušenosti. A za mnou a za mým kamarádem přišli kluci, že chtěli na kurz přežití do Vyškova, ale že tam pouští jen novináře. A tak jsme si řekli, že jim ten kurz zkusíme udělat sami, jim se to líbilo, přišli další a další, a tak jsem, jak se říká, si otevřel firmu.

Je podle vás česká společnost natolik odolná, aby bez velké úhony a mnoha mrtvých zvládla například takové události jako několikadenní blackout?

Já se obávám, že ne. Jeden generál záchranných sborů, který vyučuje studenty tyto věci, mi řekl, že si lidé zvykli, že natáhnou ruku a stát jim pomůže. Ale když se děje něco hromadného, tak ta pomoc není pro každého. A my máme dnes na elektřinu úplně všechno. Dnes si člověk ani nezakouří, když nemá elektřinu. Takže si myslím, že v případě blackoutu by během dvou dnů už začaly problémy. Lidé nemyslí na to, že když mají plynový sporák, tak by měli mít ještě plynovou bombu, aby si něco mohli ohřát, když jim nepůjde elektřina. Nebo že by měli mít ještě krb, aby si mohli topit dřevem. Nebo že by nemusela fungovat studna, když v ní je elektrická pumpa.

Co za lidi vlastně chodí na vaše kurzy? Poznáte třeba už na první pohled, kdo ten kurz zvládne projít a kdo ne?

My si tam ty lidi necháváme nastoupit, každý se mi představí, řekne, co dělá a co umí. A odhadnout se to dá. My s instruktorem jdeme bokem a třeba si řekneme, že s někým bude problém. Za ta léta, co to děláme, se to dá odhadnout.

Je u nás podceňování přípravy na extrémní situace opravdu velké, nebo se to zlepšuje? Konec konců, o možném blackoutu se i v médiích mluví víc než dříve.

Je to pořád problém, protože lidé neví, co si sbalit do evakuačního zavazadla. Jsou povodně, v televizi záběr ukazuje talíř a reportér řekne “vemte si s sebou talíř a příbor”. A co mi říkali hasiči, tak ti lidé si opravdu brali porcelánové talíře a balili si je. Lidé na to nejsou připravení. Stát ani nemá připravené nějaké příručky. Třeba Němci nebo Norové mají příručky pro případ ohrožení – že by měly mít nějaké zásoby jídla, kam by měly jít a co by měly mít sbaleno. Tady se bojí lidi takzvaně strašit. Někteří o tom víc přemýšlejí, ale podívejte se, ono stačí, když vypadne síť mobilních operátorů. Mladí lidé z toho mají úplné trauma. Když jsem začínal dělat kurzy, tak tři čtvrtě lidí kouřilo. Dnes v té skupině třeba dvanácti lidí nekouří nikdo, ale odebrat mobily je problém.

Před rokem 1989 jsme ve školách čas od času absolvovali pracovní sobotu a během těch pracovních sobot jsme měli cvičení civilní obrany – a všichni si z toho dělali legraci, protože věděli, že to je naprostý nesmysl. Možná, že něco z toho v naší společnosti zbylo a děláme si z toho legraci dodnes.

Já jsem z té generace, kdy jsem vlastně sloužil i v Československé lidové demokratické armádě, a to bylo někdy opravdu jako z těch Černých baronů nebo z Tankového praporu, ale my se musíme bavit o té nové generaci… Mně sedí chlap u ohně, usmívá se a řekne: “Hele, poprvé sedím u ohně, já jsem nevěděl, že je to tak super.” Ale to je chyba těch rodičů, že vlastně teď dorůstá generace, která vyrostla v obchodních domech a nic z toho nezažila. Jak říká Drábová: “Kdyby to někde bouchlo, tak se podívejte, nic hezčího už neuvidíte.” (smích)

My jsme se už bavili o blackoutu, ale těch situací je jistě více. Když se tedy bavíme o přežití a ohrožení, tak co si pod tím lidé mají vlastně představit?

Sama jste ekonomka, tak i nějaká ekonomická krize může přijít – taková, jaká byla třeba v Řecku nebo jaká byla v Argentině v roce 2000, kdy ten systém přestal fungovat. Pandemii jsme tady měli, přírodních katastrof je čím dál víc, příroda se mění… No, a válka je za rohem.

Myslíte si, že by se válka mohla dostat až k nám, nebo si myslíte, že to není pravděpodobné?

Já se vždy dívám do dějin a hodně se zajímám o první a druhou světovou válku. A mně tady to připomíná tu druhou světovou válku – jak Chamberlain přijel do Anglie a mával tam papírem “darovali jsme Československo, zachránil jsem mír v Evropě”. A taky si lidé nepředstavili, že přijde ta strašná válka. V té první válce to bylo ještě strašnější. Tam padlo okolo 120 tisíc Čechů, kteří byli v rakousko-uherských armádách. Takže nikdy neříkej nikdy… Ale dej Bože, ať to sem nepřijde.

Z těchto zmíněných rizik jako je pandemie, válka, velká přírodní katastrofa, velký ekonomický rozvrat, kdy nefungují bankomaty a je blackout, tak které z nich vy považujete za nejpravděpodobnější a nejvíce říkáte lidem, že se na to mají připravit?

Ten blackout je tam hodně. Jak je všechno propojené, tak někde vyhoří nějaká rozvodna a někde úplně jinde to přestane fungovat. Nejsem energetik, ale na tu elektřinu je přece úplně všechno.

V té přípravě na blackout vyzdvihuji to, aby lidé doma měli něco, čím se dá platit, a co není platební karta – ať už jsou to třeba nějaké drobné mince, stříbrné, zlaté, nebo třeba i nějakou chvíli by fungovaly bankovky. Ale lidé mi na to říkají, že by ale přece šli do bankomatu. Jinými slovy – ti lidé vlastně nemají ani tu základní představu, jak moc by se ten svět rozsypal. Setkáváte se také s tím, že lidé mají o blackoutu představu jako Hurvínek o válce? Že si neumí vlastně domyslet, do jakých konců by to zašlo – že by nefungovaly ani ty naprosto zásadní věci včetně tekoucí vody?

Ano, ty zkušenosti mám. My jezdíme i do škol a samotní žáci se ptají “proč se tadyto nevyučuje, vždyť je to hrozně důležité”. Samozřejmě nějaké zlaté slitky jsou dobré, víme, že to zlato vždy má nějakou hodnotu. Ale setkávám se s tou větou, že “oni to zase nahodí”, ale sama jste viděla, že byly záplavy – a co lidem nejvíc chybělo? Elektřina, filtry na vodu… Ty základní věci chyběly. Lidé si myslí, že jsme v nějaké bezpečné bublině.

Abychom se nebavili pořád jen o blackoutu, tak vy také radíte, jak si poradit v situacích, jako jsou třeba epidemie. A já se vsadím, že ta vaše rada nebude “nasadit si roušku a jít nakoupit do supermarketu ve vládou určenou hodinu”. Takže na jaké aspekty se vy zaměřujete pokud jde o ty pandemie?

Já si vzpomínám, že když začala pandemie, tak byla různá nařízení, ale já vlastně všechno doma měl – měl jsem filtr na vodu, měl jsem trvanlivé potraviny… Já si ani nepotřeboval jít nakoupit.

Zkuste udělat takový základní výčet těch úplně nejzákladnějších věcí, které by bylo dobré doma mít pro případ, že vypukne nějaká pandemie a dojde třeba k zákazu vycházení.

Měl bych si být schopen na něčem uvařit – takže záložní zdroj, plynovou bombu navíc nebo plynovou bombu s plynovým vařičem a měl bych mít nějakou zásobu toho, co mám rád. Lidé často říkají, že odborník na přežití něco doporučil, tak si to koupí, ale zjistí, že jim to nechutná. Doporučuji nějaké konzervy a dělat si zásoby – když si jdu koupit mouku, tak si koupím celý karton mouky, a jak ji dodělám, tak si koupím další karton. Doporučuji mouku, těstoviny, rýži, kuskus je také dobrý, protože není tak náročný na přípravu jako rýže. Potom nějaké konzervy, sušené maso, sladkosti, cukr, sůl, vodu. Kluci mi vyprávěli, že když byla válka v Jugoslávii, tak v horách našli ženské schované s dětmi. Byly tam skoro měsíc a měli jen cukr, sůl a vodu – minerály, energii a vodu. Lidé by také měli mít zásobu léků, které berou. A ten filtr na vodu je velmi důležitý. Ten nic moc nestojí a já se pak nemusím prát o pitnou vodu. Já si vodu přefiltruji.

Myslíte si, že lidé počítají s tím, že by nebyla k dispozici pitná voda? V případě blackoutu by ty vody z obchodů rychle zmizely.

No, zmizely by. Lidé s tím nepočítají, protože čekají, že státní hmotné rezervy mají cisterny na vodu a že ji tedy rozvezou. Ale ty cisterny se musí na něco naložit, pak je musí převézt a načerpat se do nich voda, takže to chvilku bude trvat. A obchodní domy mají také nějaké tabulky, komu přednostně mají vydat suroviny – to je záchranným sborům a dalším. Ale lidé s něčím takovým nepočítají, protože jsme si zvykli. Já jsem mluvil například se specialistou na vodárny, a ten mi řekl, že v Albánii a v Černé Hoře už je problém se napít z kohoutku, že už tam voda není pitná.

A co tam je za problém s tou vodou?

Jak je málo vody, tak se to nestačí vyčistit a jsou tam v ní bakterie. Ale ten problém tady může také nastat když třeba nepůjde elektřina.

Já jsem přesvědčená, že v takových situacích bude těžší přežít ve městě, než třeba v lese nebo někde na venkově. Jak to vidíte vy?

Ve velkém městě bych asi nezůstával, protože jsou různé studie, že tři teplá jídla dělí společnost od vypuknutí nějakých nepokojů a ono je určité procento lidí, kteří by vám v pohodě dali facku, mlaskli do vás nějakou židlí… K tomuto procentu se ale přidá dalších třeba 40 procent, které bude chtít ty věci, které máte vy. A zbytek budou takzvané ovce, které si nechají všechno líbit. No a jedno procento si bude umět poradit. Je to smutné, ale je to zdokumentováno v určitých studií z různých krizových oblastí. A je velmi zajímavé, že koncem 90. let říkali, že dvacet procent obyvatel by si dokázalo poradit. Teď už je to jen jedno procento. A já to vidím na těch kurzech. Tam prostě učím věci, které jsou k smíchu a lidé říkají “jo, tak takhle se to dělá” nebo “a proč bych tu vodu měl převářet?”. Ten takzvaný selský rozum už lidé přestali používat. Oni by si všechno dnes vygooglili.

My jsme se dostali i k jednomu obrovskému riziku, které leckdo asi podceňuje – a to je, řekněme, “zdivočelé obyvatelstvo”, které by si na někom vynucovalo jídlo, přístřeší a podobně. Také na to nějak školíte?

Ano, na to máme ty kurzy Urban survival. Ale podívejme se třeba na Argentinu, když tam byla v roce 2000 ta finanční krize – po týdnu policisté nepřišli do práce, protože nedostali výplatu. Státní policie nebo armáda bude chránit státní objekty a není jich tolik, aby na všechno dali pozor. Dnes je člověk zvyklý, že si vezme telefon, zavolá, přijede záchranka, přijede policie, hasiči. Ale když je to v ohromném množství, takže je problém. Když bylo třeba to tornádo na Moravě, tak mi jeden pán vyprávěl, že někomu držel tepnu na krku, aby nevykrvácel a sanitka přijela až za 50 minut, protože se tam nemohla dostat. A to může být dlouhodobé. Pomoc v takových situacích nedorazí a člověk si bude muset poradit sám a neměl by se spoléhat na ty státní složky. A když si uvědomíte, že si splachujeme na toaletě pitnou vodou a přístup k tekoucí pitné vodě má doma jen dvě nebo tři procenta populace, tak máme obrovské štěstí, že jsme se narodili tady.

Kdyby přišla nějaká velká krize, tak byste se snažil z toho velkého města dostat kam?

No, tak když přišla pandemie, tak hodně lidí odjelo hned na chalupy. Víte, vrátit se můžete vždy, ale s tím výjezdem to může být těžší. Kdyby třeba přestaly fungovat semafory, tak se hned ucpou křižovatky, a ten odjezd by byl komplikovaný. Takže někteří lidé, kteří se připravují hodně, tak za Prahou mají nějakou dodávku s věcmi a doma mají elektrická kola, na kterých kdyžtak dojedou k té dodávce a pak se odjede na tu chalupu. Víte sama, že stačí malý ťukanec a půlka Prahy je ucpaná.

Mnozí lidé se dívají na ty lidi, kteří se připravují na krizovou situaci, tak trochu s opovržením. Pejorativně je označují za “preppery” a mají pocit, že tito lidé zbytečně syslí nějaké zásoby vlastně i na úkor těch, kteří se nepřipravují. Tak zkuste těmto lidem vysvětlit, že to není syslení na úkor ostatních, ale že to vlastně nakonec pomůže všem.

To prepperství je ve světě hodně rozšířené. A když se někdo zeptá “kdo to je prepper?”, tak já říkám: “Prepper byla moje babička, moje prababička, co zažila první i druhou světovou válku.” Mít ve spižírně základní potraviny a být připravený “kdyby náhodou”, tak to je to prepperství. Dnes mi lidé říkají, že by si koupili nějaké potravinové dávky, ale kam to mají dát? Mají nový byt, ale architekti tu spížírnu ani nenavrhnou a lidé to fakt nemají kam dát. To prepperství není, že budu mít pancéřované auto. Není to blbost. Je to o tom, že lidé se spoléhají na pomoc od státu, ale ta pomoc není pro každého. Třeba státní hmotné rezervy mají jedno jídlo pro jednoho člověka na den.

To není mnoho. No a je třeba nějaká skupina obyvatelstva, která podle vaší zkušenosti podceňuje ta rizika víc než nějaká jiná skupina?

Ti mladí na to úplně kašlou. To je bez diskuse. Oni všechno podceňují. Všechno si pustí na TikToku, všechno si vygooglí, všechno ví a když něco neumí, tak jim to napíše umělá inteligence. Jako kdybychom přestávali používat mozek. My tam třeba lidem půjčujeme křesadla a teď na toho mladého člověka koukám, že to křesadlo nějak divně drží. Tak chvilku počkám – jestli nemá nějaký handicap. A pak mu říkám: “Hele, takhle se drží ten nůž nebo to křesadlo.” Jeden profesor mi jednou vysvětloval: “To víš, to dítě se narodí a dostane tablet. Na to se ťuká. Pak dostane Lego, do toho se taky ťuká. Pak dostane mobil, na to se taky ťuká. My, když jsme byli mladí, tak jsme dostali stavebnici Merkur a tam se šrubovalo.” Ti mladí ztrácí v rukou tu jemnou motoriku. A je to vidět.

Jak jsou na tom lidé třeba s nějakou medicínskou gramotností – třeba když vám teče krev nebo když si váš kolega vykloubí kotník?

Tak to už vůbec ne. My děláme taky medické kurzy – jak používat turniket, jak použít takzvaný izraelák… A někteří na to úplně koukají… Ale mám třeba příklad, že můj mladý proběhl prosklenými dveřmi, když jsem nebyl doma. Vzalo mu to tepnu na ruce, ale byli tam dva kluci, se kterými jezdíme do lesa, do srubu a tak. A oni věděli, co dělat. Hned mu chytli tlakový bod, zavázali, nezmatkovali, protože takové věci je učím. A to se mi líbilo, že jim bylo 11 let, ale věděli, jak se zachovat.

Takže 11-letí kluci věděli, jak použít třeba izraelák, ale 99 procent dospělých lidí by to asi dnes nezvládlo. To je docela smutná bilance.

Je to smutná bilance, ano.

Co třeba získávání informací o tom, jestli už se člověk může například vrátit do města? Uměli by lidé dnes třeba přes nějaké ruční rádio zjistit informace?

No neuměli… Ale už jsem zaznamenal, že některé firmy začaly dělat rádia, na kterých chytnete Český rozhlas, který by v případě krize vysílal

Vy také o těchto věcech píšete knihy. Dají se v těchto knihách najít všechny ty informace, které třeba učíte na kurzech?

Napsal jsem knížku pro dospělé, s Albatrosem jsem napsal knížku i pro děti, je to dětskýma očima. A do té knihy si děti mohou třeba čmárat… A napsali jsme s týmem knížku teenagery. Ta je trochu jako počítačová hra, aby to bylo zajímavé. A teď připravujeme ještě jednu věc, protože oni chtěli, abychom měli nějakou kuchařku.

Někde jsem zaslechla, že jste snad i byl na Ukrajině studovat, jakým způsobem tam lidé přežívají třeba v těch městských podmínkách. Je to pravda?

Ne, ne, ne. Byl tam můj kamarád, reportér – a ten to tam studoval. Měl jsem několikrát možnost jet, ale my ty kurzy máme tak narvané, že jsme museli odmítat lidi. Takže on tam odjel sám a dělal fotky a rozhovory s lidmi. Vemte si, že tam vám každý den pustí jen na hodinu elektrickou energii a za tu hodinu musíte všechno stihnout. Nebo si musíte postavit raketová kamna před barákem, abyste si uvařili, když je málo dřeva. Nás nezajímalo, jak žijí vojáci, o ně je dobře postaráno, ale nás zajímají ti civilisté. Protože dodnes se třeba čerpá ze zkušeností v obklíčeném Sarajevu.

Vy jste zmínil obklíčení Sarajeva. Jaká je nejlepší platidlo při takovém obklíčení? Z mých ekonomických záznamů vyplývá, že to bývají cigarety, kondomy a potom nějaké drobné mince.

Výborně, tak když se budeme bavit například o těch surovinách, tak to je tabák, alkohol a kafe. Na těchto věcech jsou lidé závislí. K tomu můžeme v dnešní době přidat i cukr, na tom je také závislost. Třeba minulý týden jsem dělal kurz a frajer mi tam úplně vypl a pak říká: “Já vypiju dva litry coly denně.” Tak jsme do něj narvali tři jablka, aby se nakopl. Takže cukr… Ty kondomy samozřejmě taky, i v tom Sarajevu byl sex platidlo. A pak samozřejmě ty zlaté slitky nebo malé stříbrné mince – nedoporučuji je mít za nějakou ohromnou cenu, ale něco, za co vám někdo třeba dá kilo mouky, to ano.

Tak ještě poraďte: Co může třeba nepřipravený posluchač v krátké době udělat, aby se alespoň základně připravil?

Přijďte k nám na kurz. (smích) Studovat na nějakém YouTube, číst si knížky, to je opravdu něco jiného, než si to zkusit přímo v tom terénu. Jak se vaří v peci, jak se ohřívá voda, jak se křesadlem rozdělává oheň – to můžete nastudovat na videu, ale sáhnout si na to, to je ten základ.