V ČT zůstávají nohama na zemi. Jsou velmi rozumní a dá se tam poměrně svobodně tvořit, říká režisér Jiří Strach

Rozhovor s Jiřím Strachem:

Moderuje Marek Stoniš

Ze zpráv jsme se doslechli, že v Kuvajtu chtějí zakázat film Barbie kvůli propagaci homosexuality. Zakazoval bys filmy i ty?

Já si vzpomínám na historku, která je tak pět let stará. Kontaktoval mě nějaký náš zástupce v Evropské unii, že bude v Jordánsku přehlídka filmů, které se natočili v Evropské unii a že tam navrhli film Anděl Páně 2. Tak jsem se těšil, že poletím promítat do Jordánska, ale dlouho se nikdo neozýval. Tak jsem zavolal do Bruselu a zeptal jsem se, jak to vypadá s tím promítáním. A oni mi řekli, že jsem neprošel. Film neschválila královská cenzorská komise, protože v Jordánsku by byl Anděl Páně 2 příliš křesťanský. Takže se zakazováním mám své zkušenosti a samozřejmě jako bytostný demokrat bych takhle nic nezakazoval.

Zvažoval bys nějaký zákaz, kdyby se jakási produkce snažila přetočit Anděla Páně tak, že by pána Boha hrála třeba v transexuální černoška?

Tak máme tu nějaké zákony, které ty autorské věci upravují, ale radost bych z toho neměl. Pravděpodobně bych na to poslal svoji zastupující agenturu Dilia, konkrétně skvělého právníka pana profesora Jiřího Srstku a pustil bych se do boje. I kdybychom v té dnešní překroucené době ten spor prohráli, tak bych pořád ještě věřil v tu mlčící většinu, která dnes není tolik slyšet a která by se proti takovému dílu určitě vyhranila tím, že by do kina nešla. Z poslední doby máme jeden krásný příklad a to je norská Popelka, kterou přetočili podle těchto novodobých pravidel.

Zažil jsi u nás s nějakým filmem něco podobného, jako s filmem Anděl Páně 2 v Jordánsku?

Ne. Zatím v České televizi zůstávají nohama na zemi, jsou velmi rozumní a dá se tam poměrně svobodně tvořit. Za to patří velký dík odcházejícímu generálnímu řediteli Petru Dvořákovi, že to takhle udržel a já pevně věřím, že v tom bude pokračovat i nový pan ředitel Jan Souček. Ty zákazy se týkají jiných věcí, například při natáčení filmu Klec jsme překročili od města povolený zábor, asi o tři metry čtvereční. Přijela tam na nás městská kontrola, která to tam začala měřit a když zjistili, že máme o pár metrů čtvereční překročeno, tak mi tím zásahovým autem vjeli do záběru, aby mi znemožnili natáčení. Příkazy, které vycházely z hlavního města Prahy, tak si myslím, že byly někdy skutečně až na hranici schválnosti nebo trapnosti. A já jenom doufám, že nové vedení hlavního města Prahy bude vůči nám filmařům velkorysejší.

Teď točíš nový projekt v České televizi společně s Jiřinou Bohdalovou. Vím, že se týká do jisté míry minulosti a vyrovnání se s minulostí. Sleduješ, co se v české společnosti děje ohledně vyrovnání se s komunistickou minulostí?

Já se přiznám, že jsem trošku přestal sledovat zprávy a odpojil jsem se z Twitteru, abych nebyl v té každodenní politice. Abych zůstal harmonický a čistý, tak jsem se před tímto světem uzavřel.

Proč jsi se stáhl ze sociální sítě X?

Dnešní doba na Twitteru už není jako v roce 2014 nebo 2015. Dle mého názoru se ztratil nadhled, schopnost ironie, schopnost nějakého pochopení a ztratila se především schopnost odpouštět. Dnes vás každý chytne za slovo, každý využije vaší dvacet let starou fotografii k tomu, aby mohl na ní dokázat, jakým kokotem jste. To není moje představa hezkého světa a nebudu ji tímto způsobem přes sociální sítě nijak rozvíjet, podporovat a legitimizovat. Každé ráno mě ten Twitter akorát naštval a považuji za zbytečné se takto mučit. Já jsem se mnohokrát přistihl, že když jsem s kamarádem v hospodě a chceme si říct upřímně nějaký názor, tak opět šeptáme. Tak, jako jsme to dělali za normalizace v roce 1986 – aby nás náhodou někdo nenahrál na mobilní telefon, aby tu nahrávku někdo nezneužil a nepřekroutil to, co jsme řekli.

Máš nějakou teorii, proč se ty vztahy tak vyhrotily?

On se nám vrací filozofický střet nominalismu a realismu. Ten už byl v husovských dobách, poté se několikrát opakoval a já se domnívám, že ho zažíváme znovu. Mezi bojujícími stranami musí vyhrát nějaký zdravý rozum a samozřejmě kompromis. Někdo říká, že to je to kyvadlo, které se vychyluje jednou doprava, podruhé doleva. Teď je ten výkmit doleva poměrně jednoznačný. Já budu dělat všechno pro to, aby nám Pán Bůh zachoval ten zdravý rozum a proti různým progresivistickým snahám budu vždycky ten, co bude do těchto soukolí házet drobet písku.

Dovedeš si představit, že by byl v době evangelistů Twitter?

Samozřejmě. Ono to stojí v listech svatého Pavla, kdy on tam píše: “Někdy mám pocit, že jsme divadlem světu, že jsme blázni pro Krista…”, že on ty posměchy a ty urážky musel zažívat i ve své době, tedy v době bez Twitteru. Mnohokrát je to ve skutcích apoštolů a právě ti se s tímhle ve své době setkávali. Kristus sám říká: “Budou vás tupit kvůli mně.” Jít proti mainstreamu a proti tomu, co svět zrovna považuje za správné a dobré, tak to vyžaduje jistou odvahu. Pojďme si vzpomenout, kolikrát přišel nějaký samozvaný spasitel, chtěl zachránit svět a jak to dopadlo. Narážím na doby jakobínské, ale vždyť i ten Hitler chtěl spasit Německo. Následně přišla komunistická ideologie, která chtěla zachránit dobro člověka… Já se vždycky varuji těch velkých výkřiků člověka, který chce zachraňovat svět.

Já to vnímám tak, že jsme uprostřed jakési náboženské války o tradiční rodinu. Co se to děje? Prohrajeme to, nebo ta rodina zůstane zachována a dvě pohlaví přežijí?

Tak tady musíme oddělit několik věcí. Poprvé, každý má ve svobodné společnosti právo pochodovat a demonstrovat za co chce. Já jako demokrat a člověk přející každému svobodu, nebudu nikomu diktovat, jak má žít. Ať si ti lidé žijí jak chtějí a ať mají naprosto stejná práva, jako je mají lidé žijící v manželství. Ale doslova “manželství” to nikdy nebude, protože v češtině nám to naznačuje vztah muže a ženy. Latinské matrimonium je vlastně ještě lepší, protože tam cítíme to mateřství. Při vší úctě, dva muži nemohou být matrimonium, ani kdyby se na zadní stavěli. Já chápu, že by to měli rádi stejně i v tom názvu, ale je to podobné, jako kdyby třeba Fiat Cinquecento viděl autobus a řekl: “Já chci být autobus.” A my mu říkáme: “Ne Fiate, ty jsi malý Fiat, ty jsi auto – tak jsi byl stvořen a vyroben. Autobusem nebudeš ani za tisíc let.” To je můj názor. Ale znovu opakuji jednu podstatnou věc – ať mají všechna práva stejná. Nerad bych někoho krátil na jeho právech.

V minulých dnech jsem zaznamenal fotky herce a režiséra Clinta Eastwooda, který točí ve svých třiadevadesáti letech film. Dovedeš si představit, že budeš v šedesátých letech jednadvacátého století ještě točit?

Já doufám, že v té době budu už dávno přizván do Boží náruče. Ale je to obdivuhodné a podobný příběh teď zažívám na svém place, kdy točíme s Jiřinou Bohdalovou, které je také třiadevadesát. Jiřina baví plac svými historkami, má neuvěřitelné množství energie. Mimochodem je to krásný příběh, který napsal Marek Epstein. Nebudu ho úplně prozrazovat, ale je o pravdě. Klade krásnou otázku, jestli je pravda vždy absolutní hodnotou a jestli ta láska nemá ještě o stupeň vyšší místečko. Zda-li ta pravda nemůže tu lásku někdy trošku nabourat a zničit. Předem divákům slibuji, že to nebude další komedie s nesmrtelnou tetou, ale že to bude vážný, tematický a velmi silný příběh.

Jaký je podle tebe stav českého filmu?

Já spatřuji krizi na pražské FAMU – nedostatečně kvalitně, podle mého názoru, připravuje mladé studenty na jejich budoucí profesi, konkrétně katedra režie. V roce 2002 došlo na FAMU k revoluci, ujal se toho filmový teoretik doktor Bregant a řekl, že se na FAMU nebude učit řemeslo, ale umění. Kde ti absolventi jsou?

Co se na té škole tedy učí?

Já jsem měl to štěstí, že jsem tam studoval v devadesátých letech, kdy tam byla elita českých filmových režisérů. Byl tam ještě Otakar Vávra, Karel Kachyňa, Juraj Jakubisko, Jiří Svoboda, Dušan Klein… Obávám se, že tam dneska učí někteří pedagogové, kteří v životě nenatočili jediný celovečerní film. Z nezávislých zdrojů mám potvrzeno, že se ta škola stala jen takovým diskuzním kavárenským kroužkem.

Ty sis jednou povzdechl, že rozpočet na tvůj film je stejný, jako je úvod velkých hollywoodských produkcí, a že se tomu nedá úplně konkurovat.

Já jsem tehdy řekl, že všechny moje filmy, které jsem doteď natočil, jsou jedna úvodní scéna velkého amerického filmu a možná ještě ani to ne. Nerad bych tady působil jako někdo, kdo si stěžuje a fňuká. Prostě taková je naše realita. Je tady nějaká kupní síla, je tu nějaký trh, nějaký počet lidí, kteří chodí do kin, a s tím jsme jako čeští filmaři nuceni pracovat. Já jsem velmi vděčný za to, že existuje Česká televize, protože je to instituce, která významně podporuje český film a hranou tvorbu obecně. Kde už jsem v sympatiích opatrnější, tak to jsou různé grantové komise. A lituji toho, že je v Čechách bohužel málo miliardářů a málo mecenášů, kteří by chtěli podpořit něco, co má smysl a co tu po nás zůstane. Přiznám se, že já nejsem člověk vhodný pro jakoukoliv spolupráci s americkými megafactories, protože mám strach, že bych tam přišel o část své tvůrčí svobody, kterou třeba v České televizi cítím. Možná bych vydělal velké peníze, ale necítil bych se komfortně ve ztrátě té tvůrčí svobody.

Co máš připravené v šuplíku?

Bohužel jsme se s panem producentem po deseti, dvanácti letech práce a příprav na filmu Dlouhý, Široký a Bystrozraký dohodli na ukončení vzájemné spolupráce, takže pravděpodobně tu pohádku bude točit jiný režisér. Já mám před sebou několik krásných scénářů, dva jsou od Marka Epsteina. Na podzim mě čeká pokračování detektivní série Docent s Ivanem Trojanem, s Ondrou Vetchým a s Terezkou Ramba v hlavních rolích.

Kdy bude film Anděl Páně 3?

Já si myslím, že tohle je přesný důkaz toho, že vůle Boží nás přesahuje, že člověk nemá sílu ovlivnit a zrežírovat všechno. Jestli bude, nebo nebude Anděl Páně 3, je teď v Božích plánech a pojďme si počkat na to, jak to dopadne.