Úspěšná klavíristka Jarmila Holcová: Na piano naučím i dospělé, ale hrát v Carnegie Hall už asi nebudou

Rozhovor s Jarmilou Holcovou:

Vím, že jsi se dala na pedagogickou dráhu mladá a už v osmnácti letech jsi se rozhodla, že budeš učit děti. Měl na to tvoje rozhodnutí vliv tvůj pobyt v Británii? Tam je to rozhodnutí klavírních hráčů mezi kariérou sólisty, v orchestru, nebo že budou učit, rovnocené. Ale u nás to učení vypadá jako ústup. Je to tak?

Ano, v Anglii to funguje opravdu tak, že když se zeptáte studentů, co by chtěli jednou dělat, tak oni úplně s rozzářenýma očima řeknou, že by buď chtěli hrát, nebo učit. My totiž v České republice máme něco, co na světě není – my tady máme koncept základních uměleckých škol, kterých tu je 520. To je vlastně jen u nás a na Slovensku. Takže u nás jít učit skoro není problém – když to člověk chce vyzkoušet, udělá konkurs a pokud se tam dostane, tak může. V Anglii to funguje tak, že ten člověk už musí něco dokázat, těch míst je tam opravdu strašně málo a když už se dostane na tu pedagogickou dráhu, tak je to obrovský úspěch a je to vlastně velký zářez v kariéře. A co se týká mojí cesty, tak já jsem se pro to rozhodla už na konzervatoři, protože moje maminka mi už dříve říkala: “Jak ti bude osmnáct, zkus to učení, protože jak budeš učit ty děti, tak tím začneš učit i sama sebe, protože musíš některé věci dobře specifikovat a pomůže to i tvému samotnému hraní.” Takže já to brala jako zkušenost ve své vlastní kariéře, ale od prvního dne, co jsem ty děti začala učit, tak jsem si uvědomila, že mám s nimi takové zajímavé napojení – že ty děti na mě opravdu dobře reagují a já s nimi strašně ráda pracuji. A po čase jsem zjistila, že ten dětský svět mám v něčem kolikrát radši než ten dospělý a že jsem mezi nimi strašně ráda. A takhle ta cesta vlastně začala. 

Co se týče toho systému výchovy malých klavíristů a klavíristek u nás a třeba v té Anglii, se kterou máš zkušenost, tak mi přijde, že u nás je ta cesta ke klavíru pro děti jednodušší. Ty ZUŠky jsou taková demokratická instituce a člověk nepotřebuje velké peníze k tomu, aby tam dítě přihlásil, kdežto v Anglii, tuším, že ta konkurence bude tvrdší a když člověk nebo ta rodina nemá peníze, tak je to složitější. Je to tak? 

Je to tak. Na ty ZUŠ výrazně přispívá Ministerstvo školství, takže ten rodič platí málo. Současně si ale potom toho třeba ani tolik nevážíme a vnímáme to spíš jako takový koníček, že si tam prostě dítě odskočí. To, co tady rodič platí za půl roku, tak v Anglii jsou schopni dát za jednu hodinu. Ale v tu chvíli, kdy ten rodič na to ty finance má a tomu dítěti to umožní, tak to berou opravdu vážně. Ne vážně ve smyslu, že se z něj musí stát pianista, ale že se opravdu chce dobře vzdělat, očekává od toho nějaký výsledky a perfektně se na to připravuje. Takže ona každá ta instituce má něco svého. Mně se třeba strašně líbilo, jak si toho ti lidé v Anglii opravdu vážili a jak strašně to chtěli. Tam se prostě nestalo, že by někdo šel studovat klavír a šel by si tam jen tak odskočit nebo ho ten klavír vlastně vůbec nezajímal. Tady se to občas může stát. Ale musím říct, že tím, že mám štěstí a vyučuji v Praze, kde ta úroveň je opravdu vysoká, tak ani já nemám problém s tím, že by se mi tohle stávalo. Většinou ke mně jdou děti, které to opravdu chtějí dělat. Ale vím, že se stává, že si rodiče zkrátka řeknou “aha, tak už chodíš do základky, tak tě přihlásíme i do ZUŠky” a vlastně ani úplně neví, jestli chtějí nebo nechtějí – prostě ho tam dají nějakou setrvačností.

Že to neberou ani jako investici. 

Neberou. Stává se, že to ti lidé berou opravdu jako koníček ve smyslu “já jsem tady zaplatil nějaký obnos peněz, tak mi to dítě naučte hrát na klavír”. Ale už nechápou, že to dítě musí samo chtít a taky musí trošku pracovat. Je to opravdu vzdělávací proces. Takže nejde to tak, že přijde jednou za týden a já z něj za půl roku udělám umělce. Ta touha je tam strašně důležitá. A já jsem zjistila za celou svoji pedagogickou kariéru, že jedna věc se nedá naučit – a to je touha.

Ty máš svojí vlastní soukromou školu Kouzelné Klávesy. Těch ZUŠek je ale hodně, tak jak si stojíš v takové konkurenci takhle na vlastních nohou?

My muzikanti víme, že s profesionálním vedením ve výuce hudby je nejlepší začít od nějakých tří let. Ale základní umělecké školy tuto možnost nemají, protože jako nejmenší berou od pěti let. Což vlastně naprosto chápu, ta práce s malými dětmi je hodně specifická. A já jsem vlastně chtěla spustit něco, aby ti lidé, kteří touží to dítě vzdělávat od neomezeného věku, měli možnost. Už v těch osmnácti letech jsem začala vymýšlet vlastní metodiku a pak ty výsledky najednou přicházely – třeba těmi soutěžemi. Už na začátku jsem si sama sobě specifikovala, že mým cílem není na té výuce zbohatnout, ale opravdu co nejvíc tu hudbu rozšířit – ale tak, aby to ty děti měly rády, aby to nebyla řehole. Ale tím, že ta soukromá výuka je samozřejmě dražší, protože tam není ta dotace, tak rodičům navrhuji, že když je dětem nějakých těch šest let, tak můžou přejít do základní umělecké školy, protože tam mají možnost i různých předmětů, jako je třeba sbor, tancování, výtvarka a tak. A líbí se mi, že se potom mohou zařadit do většího kolektivu, než když chodí jen do té soukromé školy. A částečný úvazek mám i tam. 

Četl jsem, že když se potkáš s adeptem, s tím malým dítětem, tak se mu nejprve podíváš do očí. Co z toho poznáš?

Já vidím tu touhu a hlavně tu osobnost. Jak se říká, že oči jsou opravdu brána do duše, tak ono to dítě, když se na vás podívá, tak samozřejmě v tu chvíli něco cítíte z toho malého človíčka. Často mají dospělí pocit, že ty malinké děti ještě ničemu nerozumí a vlastně nemají ještě na nic žádný názor a tak. Ona to není až taková pravda, protože ten stejný pohled, který na vás hodí tříleté dítě, tak na vás hodí až mu bude klidně třicet. Ty děti mají naprosto jasné emoce, jasné názory, oni jen nemají zkušenosti, ale v těch třech letech už je to dítě hotová osobnost. Sice nemají ještě kompletní slovník, mají úplně nulové zkušenosti, ale osobnost je naprosto hotová. Už tříleté dítě umí emocemi říct úplně cokoliv a v tu chvíli já s ním můžu pracovat. A když to dítě chvíli neposedí a má bohatý vnitřní svět a úplně to s ním šije, tak jsem nadšená, protože pro mě to znamená, že tam je strašně moc energie, kterou, když ji dobře pošleme, tak to bude mít naprosto skvělé výsledky a bude nás to strašně bavit. Pak jsou děti, které jsou hodně zaražené, ale někdy potřebují jen čas. Ani jedno neznamená, že by bylo něco špatně, jen to znamená, že mým úkolem je třeba to dítě v tomhle emočně otevřít.

A co když to dítě má touhu, vášeň a nemá talent?

Je jedna věc, která je poměrně důležitá, a to je rytmus. To je v podstatě jako tlukot srdce. Když to děťátko má velkou touhu a má rytmus, tak se s tím do určité úrovně dá udělat cokoliv. Neslíbím mu, že z něj bude pianista, ale slíbím mu, že mu dám natolik velkou svobodu, že bude moci jednou hrát úplně cokoliv si bude přát a bude tomu dobře rozumět. Když tam není ani ten rytmus, ale je tam ta touha – i to jsem zažila – tak i tak jsme to spolu zkusili a do určité úrovně jsme došli. Akorát vždycky je důležité odhadnout tu úroveň, kdy už to pro to dítě začíná být mučivé. Takže v podstatě to zkusím úplně s každým a zjistila jsem, že na určitou úroveň se dá dojít opravdu s každým.

Může se dobře naučit hrát na klavír i dospělý člověk?

Tak ono se v každém věku dá začít učit. Jenom z takového člověka zkrátka nebude pianista světové úrovně. Ale určitě se to naučit dá, ono to je hlavně skvělé pro mozek, pro paměť a pro koordinaci těla. To je něco tak skvělého, že bych to vlastně doporučovala úplně každému – viděla jsem i dokument o tom, co se přesně děje v mozku. Když člověk hraje, tak ten mozek je jako kdyby v něm byl ohňostroj. To je naprosto báječné – takže určitě v každém věku se dá začít. Jenom se člověk toho nesmí bát a musí si najít pedagoga, který ho dobře povede, aby to mělo nějaký smysl a aby mu tu lásku naopak třeba nezprotivil.

Ty jsi letos přivedla svoji žačku, Vivi Nguyen, k velkému mezinárodním úspěchu, když vyhrála soutěž mladých klavíristů v Miláně. V čem je ta soutěž výjimečná?

Je to opravdu mezinárodní klavírní soutěž, která je i v mladém věku poměrně náročná… Vivi v té době měla osm let a měla za sebou teprve dva roky klavíru. Ona ke mně nastoupila v šesti letech, předtím nehrála a ještě ke všemu začala za doby covidu. Takže my jsme prvního půl roku ještě ke všemu měli výuku online přes kameru, což bylo legrační. A až po půl roce jsme se opravdu potkali z očí do očí. A já jsem si samozřejmě všimla velice rychlých pokroků, viděla jsem tu její touhu – jak strašně to chce. Navíc jsem si všimla, že má výjimečné uši a že skvěle slyší. Po čase jsem zjistila, že má dokonce absolutní sluch, což znamená, že když někde bzučí mikrovlnka, tak ona je schopná říct, že bzučí na tón G. No a začali jsme spolupracovat s tím, že jsem se snažila jí dát co nejlepší základy, komplexní výchovu a co největší samostatnost, protože na tom je ta moja pedagogika založená – já se snažím těm dětem předat tolik, aby mě co nejrychleji nepotřebovali. Aby vlastně dokázali nad tím sami uvažovat, přemýšlet a sami si poradit. No a my jsme asi po čtyřech měsících, co jsme se viděli osobně, si řekli, že je vidět, že to Vivi strašně baví a že vyzkoušíme nějakou soutěž. Protože když člověk hraje skvěle a jen pro radost, tak to ale není vidět. Pokud ten člověk chce být nějakým způsobem viditelný, tak ty soutěže jsou v tomhle skvělé. Zase je ale důležité, že nesmí zapomenout, že jde pořád o tu hudbu a ne o ty úspěchy – ať potom není jako nějaká klisna na závodech. Pro mě je nejdůležitější, aby si to ty děti užily, to jim taky vždy před soutěží říkám. To je pro mě nejdůležitější aspekt té soutěže. No a ta Vivi všechny soutěže, kde byla, tak vyhrála, ale nejvíc jí na těch soutěžích vlastně bavilo to cestování a hraní pro ty lidi. A když jí bylo osm a já jsem viděla, jak ten pokrok je opravdu z roku na rok obrovský, tak jsme to šli zkusit i ven. Byla úplně nadšená, tak jsme do toho Milána odjeli. Vtipné bylo, že v jeden den bylo jedno kolo soutěže ve tři hodiny, další kolo bylo v jedenáct večer a bylo to v různých koncertních sálech v Miláně. A té holčičce bylo osm. I ty nervy nějakým způsobem pracovali a vyčerpání bylo fakt obrovské – a pak v jedenáct večer jít hrát v podstatě svůj nejlepší životní výkon… Nicméně ona všechno zvládla naprosto báječně a nakonec se stala absolutním vítězem, což se přiznám, že jsem nečekala.

Takže Vivi zjevně má velký talent. Cítíš za ní vyšší zodpovědnost?

Určitě to tak je. Ale přiznám se, že tu zodpovědnost vlastně cítím úplně za každého. Já totiž věřím, že třeba traumata u dětí nevznikají z velkých záležitostí, ale kolikrát z malých – kdy ten člověk třeba nešikovně řekne “hele, na tohle se vykašli, to nám nepůjde”. No ale to jsou věci, které si to dítě třeba pamatuje celý život. Takže v tomhle tu zodpovědnost vnímám úplně u každého. Ale když je to dítě soutěžní a už od malička říká “já by ten klavír chtěla dělat”, tak to znamená, že když udělám nějakou chybu, tak se jí to samozřejmě může promítnout do budoucna – takže v něčem je ta zodpovědnost ještě větší. Mám momentálně čtyři soutěžní děti a teď ještě vnímám, že musím dávat i pozor mezi nimi, abych nevytvořila třeba nějakou konkurenci – “ona jezdí a já nejezdím, proč nejezdím?”. A musím teda zaklepat, že zatím se mi to daří, že opravdu máme takový kruh, kde se navzájem ty děti podporují, radí si a pomáhají si. Třeba i chodí vyprovodit tu nejmenší holčičku na toaletu, když se jí chce čůrat. Takže z toho jsem nadšená. A co se ještě stalo – ale to už jsem tedy neplánovala – je, že mě ty děti přijali do toho svého pečujícího kruhu.

Takže tě taky jdou vyprovodit?

Udělali takovou ještě hezčí věc. Oni si všimli, že mám tolik práce, že nestíhám jíst. To zní absurdně, ale já učím každý den od devíti od rána, vracím se domů třeba v jedenáct večer a ty děti vidí, že jsem kolikrát na pokraji sil a že jsem třeba celý den nejedla. To vnímají a začali mi nosit svačinky. Oni třeba řeknou: “Paníšelko, já vím, že jste ještě dneska nejedla, takže jsem vám upekla koláč.” A maminka mi napíše zprávu, že to opravdu nepekla ona, že to vážně upekla její dcera. A to je třeba jedna z nejkrásnějších věcí. Já vždycky říkám, že ty děti – prostě když tam člověk vloží tu lásku, tak oni jí potom vracejí násobně a je to úžasné, že takhle pečují i o mě, abych jim co nejdéle vydržela.

Bavíš se s dětmi i o té klasické hudbě a skladatelích, nebo řešíš jen tu techniku?

Zrovna jak jsme se bavili o té Vivi, tak ona nedávno hrála na jedné z největších soutěží v České republice skladbu od Poulanca. A Poulanc tu skladbu napsal v momentě, kdy improvizoval a kolem něj si stoupla spousta lidí, natáhli krky a sledovali, jak improvizuje. V tom díle popisuje ty lidi, kteří k němu natahovali ty krky a obličeje. Jedním z těch lidí byla tanečnice – bujná ňadra, nadýchá na sukně – a ta skladba je vlastně o té tanečnici, která byla taková koketa. A já věděla, že ta skladba Vivi sedne, ale jak vysvětlit ten kontext devítiletému dítěti? Takže já jsem šla pro odpověď do jejích představy. Tu skladbu jsem jí pustila několikrát a zeptala se, co pod tím vidí. A ona říká: “Já tam vidím Toma a Jerryho, jak se honí a jak si hrajou a tak.” A já vlastně musela nějakým způsobem dát dohromady tu myšlenku toho Poulanca a tu její dětskou představu, protože já jí nemůžu vlastně aplikovat do hlavy představu, kterou ona ještě neprožila – jak by to potom dokázala zahrát na klavír? A vymyslela jsem, že v tom pořadu Tom a Jerry jsou díly, kdy tam Tom má tu bílou kočičku a ona na něj mrká těma dlouhýma řasama a svádí ho. A Tomovi tam vždycky bije srdce tak, že jde úplně ven – úžasné. Tak jsme se s Vivi koukli, jak ten díl dopadl. A ona ho vždycky vábila, vábila a pak ho nechala být a odešla za jiným kocourem.

Jako ta tanečnice?

Je to typická koketa. Takže my jsme takhle spojili její dětskou představu s představou Poulanca a ona si vlastně vytvořila svůj vlastní příběh, který je o té koketě, ale zároveň nevyšla z toho svého dětského světa. To dítě musí pochopit, proč ta skladba byla napsaná, musí pochopit, v jaké náladě byl ten skladatel, v jakém byl rozpoložení, ale musí najít vždycky průsečík s tím jejich dětským světem – aby jim to bylo blízké, protože když já jí budu v osmi letech mluvit o velké horoucí lásce, tak to je něco, co ještě nezažili. Maximálně to znají z pohádek, ale to je příliš abstraktní.

Jsou třeba skladatelé, které mají děti rády více než ostatní?

Já musím říct, že ten dětský svět je úžasný v tom, že jim se líbí skoro všechno. I když dítěti

pustíte nějakou neskutečnou modernu – v té klasické hudbě – tak oni jsou z toho nadšené. Jak mají tu neskutečnou fantazii, kterou jim ještě nikdo nezkrouhnul, tak oni pod tím vidí různé příběhy. Někdo tam vidí třeba obrazce nebo třeba různé hudební nástroje. Protože my tu hudbu vlastně rozvíjíme komplexně a já je učím, jak hudební nástroje hrají, já je na tu hodinu přinesu, oni na to zkoušejí a tak. Takže když slyší nějakou modernu, tak v ní třeba slyší cimbál nebo něco jiného. A vlastně je to neskutečně baví, vidí v tom ty příběhy, nejsou zaujatí a vlastně se jim líbí všechno. A potom až časem, když jsou starší a starší, tak pak někdo řekne “tohle je hezký, ale tohle se mi teda moc nelíbí”. Jakoby jim ti dospělí vlastně začali určovat tu cestu – co je hezké a co ne.

Já si vzpomínám, že když jsem jako dítě měl spolužáky, kteří se věnovali vážné hudbě, tak jim to vždycky vzalo část dětství. Že třeba s námi nehráli fotbal. Taky myslíš, že jim to bere část dětství? Protože přece jen to cvičení nějaký čas bere.

Já nemůžu mluvit úplně za všechny, ale z toho, co vím a jakou zpětnou vazbu dostávám, tak jim to dětství nebere, protože když ke mně nastoupí takhle brzy, tak oni ten klavír vlastně vnímají jako součást života a vrací se k němu a mají ho rády. Oni to nemají jako něco, co si musí odcvičit, aby je paní čelka pochválila. Když například přijde dítě třeba ze školy, tak hraje nějaké hry. Ale ty moje děti třeba přijdou ze školy a hodinu si zahrají na klavír, protože pro ně je to největší relax a největší nádhera. Oni z toho mají radost. A pak jdou třeba hrát ten fotbal. Já bych jim třeba nikdy neřekla “proboha nehraj volejbal, co když si uděláš něco s rukama” nebo “nehraj fotbal, co když si zlomíš pravou nohu, kterou potřebuješ na to, abys hrála pedál”. Já těm dětem vždycky říkám: “Musíte všechno vyzkoušet, ať o nic nepřijdete.” A o tom to dětství je, že člověk musí vyzkoušet všechno a pak taky musí i zjistit, po čem teda touží a co ho baví. A já i těm svým soutěžním říkám, že třeba za pět let za mnou přijdou a řeknou, že už je to prostě nebaví. A já řeknu: “No jasný, pokud tě to nenaplňuje, tak běž jinou cestou. Proč ne?”