Umění je o radosti. Mělo by lidem pomáhat v odpočinku, říká umělec Jaroslav Róna

Rozhovor s Jaroslavem Rónou

Nemáme tady nikoho spojeného s hokejem, do studia pozvání přijal sochař, grafik a malíř Jaroslav Róna. Máte toho teď hodně, že?

Ano, snažím se k stáru proslavit. A jenom chci podotknout, že bych rád byl hokejista, ale nikdy jsem se nenaučil bruslit. A to zřejmě bylo na překážku toho být hokejistou. Ale včera (26. 5. – pozn. red.) jsem se díval na finále a bylo to famózní, úžasné. Jsem v podstatě v euforii. Musím říct, že ten tým, který jsme vytvořili, mě od začátku zaujal, jak je dobrý. Jak je zase po letech neskutečně energetický. A jakmile jsem se dostal k nějakému zápasu, tak jsem se na to strašně rád díval.

Prezident Pavel přišel poděkovat do kabiny a vlastně řekl, že přesně tohle ten náš národ potřeboval. Vnímáte to stejně?

Já se poslední dobou dívám na náš národ velmi skepticky, zvlášť když vidím, jak stoupají preference jistého slovenského spolupracovníka StB. Takže to, že se shodneme na tom, že by český tým měl vyhrát, je docela hezké. Ale asi se už neshodneme, kdo by měl být příští premiér.

Na co jste hrdý vy?

No tak já jsem hrdý na to, že jsem z Česka. I když popravdě řečeno moje víra v český národ od revoluce tak nějak klesá. Za sebe se snažím ten svůj talent co nejvíc dávat do služeb společnosti a pokud možno vylepšit to veřejné prostředí svými sochami – aspoň doufám, že to lidé chápou jako vylepšení. Ale je pravda, že ta země jde celkově nahoru, to je prostě úplně jasné. S Českem před dvaceti lety se to vůbec nedá srovnat. A musím říct, že v poslední době jsem i docela rád, že jsme se rozdělili na Česko a Slovensko. Dříve jsem o tom velice pochyboval.

Vy jste procestoval velký kus světa. Máte pocit, že jsou některé národy opravdu hodně pyšní na to, kde žijí?

To je hrozně zajímavá otázka. Řada lidí pociťuje určitou diskriminaci, že žijí třeba v Indii. A stalo se mi tam mnohokrát, že nás různí lidé v různých situacích atakovali, jestli bysme jim nepomohli se vystěhovat z Indie. Ale na druhou stranu se mi Indové zdáli docela šťastní, i když jsou velmi chudí. A myslím si, že tam obrovskou roli hraje jejich náboženství a to, jak vnímají svět a život. “Být šťastný teď a tady” a moc nepřemýšlí o budoucnosti ani minulosti. Mají takový stoický přístup, že je to prostě takhle dané a konec. U nás to tak není. Lidé žijí v kultuře, která je absolutně na výši – kulturně i ekonomicky. Ať se to tak možná spoustě lidem nejeví, třeba ve srovnání zrovna s tím Švýcarskem. (smích) Já vždycky říkám, že by se měli lidé donutit a vycestovat do zemí třetího světa, aby pochopili, v jak šťastném prostředí mohou žít.

Vaše cesty po světě jsou za výtvarnem, za inspirací?

No, popravdě řečeno, já jsem začal pořádně cestovat až po revoluci. I když je pravda, že jsem vycestoval i před revolucí díky mému profesorovi Stanislavu Libenskému, který byl světoznámá hvězda sklářského umění i za komunistů. Vzal si mě s sebou do Ameriky jako svého asistenta. Díky tomu jsem mohl cestovat po Americe a po Mexiku ještě před revolucí. Ty moje cesty byly čistě za účelem zjistit, na jaké planetě žijeme. Na prvním místě archeologie, staré památky, současné umění… Památky všeho druhu, které jsou třeba zrovna v tom Mexiku. Jednou jsem jel i na pár dní do Káhiry, abych zjistil, jak jsou ty pyramidy velké. Protože jsem nemohl to měřítko přesně určit. A opravdu ten pocit z té pyramidy máte až ve chvíli, kdy před ní stojíte.

Pocit té malosti člověka?

Té monumentálnosti. A nejen že je ta pyramida úžasná zvenku, ale uvnitř má nějakou zvláštní magii, zvláštní magnetickou energii, která působí přímo na vaše nitro. Opřete se v pohřební komoře uvnitř Cheopsovy pyramidy a z té stěny jde do vašeho těla tepelná energie, která ve vás způsobuje pocit absolutního štěstí. Přitom já jsem klaustrofobik a mělo by mě to spíš děsit. Ale vůbec to tak nebylo. Napopak jsem tam zažíval pocity absolutního štěstí… Dokumentární filmy o světě a tak dále jsou skvělé, ale člověk na tom místě musí být, vnímat ho, aby to poznal. Všechno tam na vás působí – teplo, pachy, zvuky, povrchy materiálů… To do sebe člověk nasákne a už to v něm zůstane. Celý život vám to obohacuje a pro umělce je cestování naprosto zásadní.

Napadá vás nějaké místo, které vás vyloženě zklamalo?

Hodně mě to zklamalo v Thajsku. Protože tam jsou všude hotelové resorty a místní lidé ani nemohou sejít k moři. Z toho jsem byl dost zničený. Možná je to tam dobré někde na severu v horách, ale tam jsem nebyl. Nebo mě dost zklamal ten ostrov se hřbitovem v Benátkách. Myslel jsem si, že to tam bude jak na obraze Ostrov mrtvých, ale bylo to tam takové unifikované a vůbec se nedostavil pocit toho tajemna. Ovšem jinak Benátky miluji i přes všechny davy turistů. Klidně bych tam bydlel.

Teď musíte zaplatit, abyste se tam vůbec dostal.

To si myslím, že je dobře. Já tam jezdím každý rok – někdy jednou, někdy dvakrát. Když tam jezdíte pravidelně, tak už víte, kde jsou ta místa, kde není tolik turistů, a je to vlastně podobné jako v Praze, kde se všichni táhnou tou Královskou cestou, a když jdete pár set metrů vedle, tak už je tam zase klid. Benátky jsou ohromující. Dnes člověk bohužel nemůže vidět ty nejlepší věci na světě bez turistů. Ale je na to lék – musíte navštěvovat obří monumenty, kde vám lidé nepřekáží. (smích)

Na jakém místě na světě jste nebyl a chtěl byste ho navštívit?

Vůbec jsem neprocestoval Afriku. Má neuvěřitelné kouzlo a myslím si, že bych si to tam zamiloval. Nebo rád maluji ledovce, ale naživo jsem žádný ledovec neviděl. To cestování je zároveň velmi složité spojit s osobním životem. A zejména do zemí třetího světa bych si netroufl jet s malým dítětem, není tam kvalitní lékařská péče. I když sám klidně riskuji.

Když se po revoluci otevřely brány do světa, potřeboval jste, jako člověk, který vystudoval výtvarné umění, ta díla vidět naživo?

Ano, přesně tak. Ale podařilo se mi vycestovat už v roce 1981 a předtím jsem s nadsázkou o západní Evropě tvrdil, že neexistuje. (smích) Říkal jsem, že dokud to tam neuvidím, tak nebudu věřit, že opravdu existuje. Když jsem takhle poprvé stopem cestoval po Evropě, tak můj cíl byl Sagrada Família. To je podle mě dodnes vrchol moderního umění vůbec. A když mi někdo řekne, že se mu nelíbí nebo má výhrady, tak ho “škrtnu”. (smích)

Pojďme k tomu současnému modernímu světu, který je plný globalizace, digitalizace, sociálních sítí, nových médií, umělé inteligence. Jak se vám v tom žije?

Neustále bojuji s nějakými věcmi na počítači, ale nějak to zvládám. Moje žena mi hodně pomáhá. Ale musím se zkrátka přizpůsobit. Mám chytrý telefon, dívám se na Netflix a podobně. Každopádně například to bourání soch a řeči o kolonialismu mi přijdou absurdní, je to přepisování historie. A také se mně strašně dotýká, jak se na těch univerzitách chovají k židovským studentům ve vztahu k tomu izraelsko-palestinskému konfliktu. Myslím si, že lidé, kteří demonstrují s palestinskými vlajkami v ulicích, vůbec nechápou, co se vlastně stalo a co všechno musel stát Izrael podstoupit, aby v tom šíleném prostředí vůbec přežil. A že ti lidé jsou potomci těch, kteří přežili holokaust. Myslím si, že by se měli lidé stydět za to, že ten Izrael napadají.

Ten konflikt je strašně složitý, trvá dlouho a bohužel se vyjadřuje spousta lidí, kteří si myslí, že o tom ví víc, než ten druhý. Může se ten izraelsko-palestinský konflikt dostat i do výtvarného umění?

Určitě může, ale ne u mě. Já se zabývám tématikou válečných konfliktů nebo totality a takových temných věcí světa, ale je to ve více nadčasové rovině. Nezabývám se konkrétním konfliktem.

Takže je to taková abstrakce?

Není to abstrakce, ale je to zkrátka zobrazení obecných problémů, které v těch obrazech svým způsobem připomínám, ale na druhou stranu dost pochybuji o tom, že to vůbec k něčemu je. Poslední dobou si myslím, že nejlepší by bylo, kdyby bylo umění víc radostné nebo kdyby pomáhalo lidem k odpočinku. Jako třeba pomáhá Henri Matisse nebo Pierre Bonnard – takové nezatížené umění. Vím, že já tato témata často zobrazuji, ale nevyhledávám to. Mám to tak, že ono samo si říká, co chce být zpodobněno. Nepracuji konceptuálně, já si prostě sednu s nějakým perem k papíru a najednou do mě něco vstupuje, já to zakresluji a pak z toho vytvářím nějaké kompozice, které potom třeba převedu do obrazu nebo do sochy. Je to taková zvláštní meditativní komunikace s nějakou energií z vesmíru.

Jak často se stane, že do vás něco vstoupí? A jde to i na povel?

No, člověk má vypracovanou metodu, jak to přivolat. Já to mám tak, že já si zkrátka sednu, vyndám notes, přepne se mi to v hlavě a najednou začnu kreslit nějaké siločáry, ty se začnou zhutňovat a najednou z toho rostou nějaké tvary a prostory.

Kdykoliv procházím kolem vaší sochy Franze Kafky v Dušní ulici, tak zpomalím a jsem fascinovaná tím, kolik lidí si ji fotí, kolik lidí ji různě obchází a studuje. Letos to bude sto let od jeho úmrtí. Proč si myslíte, že byl ten Kafka tak populární?

No, on ve své době populární nebyl, byl známý jenom pro úzký okruh lidí. Populární byl jeho kamarád Franz Werfel, taky fenomenální spisovatel z Prahy. Myslím si, že ho proslavila filozofická vlna existencionalismu, zejména v Paříži. Oni Kafku četli a začali ho popularizovat. Takže paradoxně se to začalo šířit z Paříže. Zpopularizovali ho další lidé, v dnešní době třeba Haruki Murakami, ten se ke Kafkovi neustále odkazuje, dokonce napsal knihu Kafka na pobřeží. Všem doporučuji knihu Konec světa & Hard-boiled Wonderland, to je má nejoblíbenější kniha od Murakamiho a je strašně silně kafkovská. Kdyby ji Kafka četl, tak bys řekl: “Tak to je víc kafkovský než já.” (smích) Ve chvíli, kdy ti spisovatelé hledali obraz světa, který lidé neovládají, ale který z nějakých nesrozumitelných příčin ovládá je, tak nutně museli dojít k tomu kafkovskému modelu. Ti spisovatelé se tomu nemohli vyhnout a museli přiznat, že tenhle pražský rodák našel ten nejjednodušší symbol pro tenhle pocit. Samozřejmě Kafka nenabízí jen pocit toho jedince, který je vláčen nesrozumitelnou realitou. Má i velmi zábavné příběhy. Ale samozřejmě to není pro každého.

Já jsem tady nakousla hudební ceny Anděl. Už dlouho se rozdává vámi navržená socha Anděla, který drží šalmaj. Je to pro vás pocta?

Samozřejmě. Myslím si, že by sochař měl, kromě své volné tvorby, plnit i zakázky pro tu společnost, ve které žije – pokud tedy souhlasí s její ideologií. U Anděla jsem vyšel samozřejmě z Oscara. Zjistil jsem si, jak je přesně velký a udělal jsem sochu v zhruba stejné velikosti. Ale ta křídla z toho dělají něco velkolepějšího než je ten Oscar. Oscar je taková celkem směšná stylizovaná figurína nějakého chlapa s mečem. Tohle je anděl, který je velice propracovaný. Na románských freskách, které oslavovali narození Ježíše Krista byl anděl se šalmají, anděl s nějakým strunným nástrojem a pak tam byl anděl, který hrál na nějaká cinkrlátka. To je jedna z prvních fresek k zvěstování narození Ježíše Krista a já jsem si vybral tu šalmaj. Má symbolizovat hudební zvěstování radosti. Když tu sochu někdo zvedne nad hlavu, tak působí velkolepě a to jsem chtěl. Navíc hudebníci mají tu cenu rádi.

Vrátím se ještě do Brna, protože to je další věc, o které se hodně mluví. Jak moc často musíte vysvětlovat sochu markraběte Jošta Lucemburského?

To myslíte ten podhled, že. Je mi to hrozně trapné a já pořádně nevím, jak se k tomu mám vůbec vyjadřovat. Já si myslím, že kdyby lidé měli možnost vlézt přímo pod sochu jakéhokoliv koně, ale nemůžou, protože jim v tom brání právě ty veliké kamenné nebo betonové sokly, tak by viděli něco podobného. No, tak jestli jim to dělá radost, tak ať si tu radost užívají. Záměr v tom žádný nebyl. Já jsem z toho byl překvapený, ale byl bych rád, kdyby lidi tu sochu nevnímali jenom takhle a byl bych radši, kdyby ocenili velmi harmonické proporce – i když je ta socha samozřejmě absolutně disproporční. Ale to už záměr je. Několik měsíců poté, co byla socha instalovaná, tak mi každý den chodily dopisy z Brna a většina z nich byla pozitivní. Spoustu lidí ta socha jako zaujala, zajímala je a snažili si k ní najít vztah. To je pro mě velice přínosné a musím říct, že se mi to s jinou sochou nestalo.

Teď se hodně řeší motýly Davida Černého. Do jaké míry má podle vás veřejnost svým názorem ovlivňovat to, co bude naplňovat jejich veřejný prostor?

To je citlivá věc, protože veřejný prostor je nás všech. Takže pokud se zvedne nějaká negativní vlna, která výrazně převyšuje polovinu, tak by se možná ti architekti a umělci měli nad sebou zamyslet. Jako máme zkušenost s tím, že vždycky vzniká nějaká negativní reakce na nové věci. To je v lidské přirozenosti, ale někdy ti lidé pravdu nemají. Například proti Eiffelovo věži se tehdy postavila řada intelektuálů, například Victor Hugo, a dnes je to světová ikona. Pak jsou samozřejmě stavby, které vzbudí odpor oprávněně. Já jsem například velký odpůrce brutalistní architektury a strašně mi vadí, jak to ti mladí architekti adorují. Kolikrát vůbec nevnímají to, že ty domy zabily část krajiny a prostředí. Třeba ty obrovské panelové domy v Troji od architekta Pragera, které absolutně ničí pohled na celou dolinu s tím návrším. Myslím si, že i třeba ten hotel Thermal, který by někde v Arizoně vypadal asi dobře, působí v tak jemném, subtilním, krajinném prostředí Karlových Varů jako pěst na oko.

Eva Jiřičná vám řekne, že je Praha nízká, že by se neměla bát být vyšší. Jaký na to máte názor? Jsme dostatečně odvážní?

Prosím vás, kdyby Britové nezavedli zákon v Jeruzalémě, že se tam smí stavět jen do určité výšky a jenom z bílého kamene, tak by Jeruzalém nebyl tak magickým městem, jakým je dnes. Myslím si, že v Praze není moc prostoru pro mrakodrapy. Výška těch mrakodrapů na Pankráci je tak akorát, tam to nevadí. Ale jsem absolutní odpůrce té knihovny od Jana Kaplického. Jakkoliv si Kaplického jako architekta vážím, to je naprosto prvoplánový a hloupý tvar a jsem rád, že to nevzniklo. Mně se líbil hned ten druhý návrh. Byla to stavba ve tvaru mýdla a vypadalo to fantasticky. Ale ještě chci říct, že Kaplický navrhl někdy těsně předtím knihovnu do Paříže, která byla vynikající a kdyby ji navrhl sem, tak by to společnost akceptovala. Jsem toho názoru, že úkolem architekta není navrhnout něco velkolepého a pak čekat, že se z toho celá společnost podělá, že to všichni přijmou a uznají, jak je on velkolepý. On má v popisu práce přesvědčit mocné lidi své doby, aby to chtěli. Jinak by ty věci zkrátka nemohly vzniknout. Kaplický vždycky říkal: “No ale vy jste tady sto let za opicema, svět je úplně jinde, vy mě nechápete.” Ale to už dvacet let lidé jezdili do zahraničí a viděli, jak vypadají kvalitní budovy.

Teď máte výstavu v Pražské Trafo Galerii v Holešovické Tržnici. Co tam uvidíme?

Tam je takový výběr z posledních dvou nebo tří let mé práce. Jsou tam obrazy i sochy a myslím si, že to vytváří takový příjemný celek, který není tak temný, jak jsou u mě lidé zvyklí. Na plakátu je fotka sochy průzkumníka. Já jsem chtěl celý život udělat sochu potápěče, protože se mi strašně líbily ty rytiny, co jsou ve verneovkách a říkal jsem si, že udělám takového toho potápěče bojujícího s chobotnicí. Ale mně se nedaří udělat sochu, která je akční. Vždycky to zpracuji archaicky, je to takové těžítko. No a tak jsem udělal potápěče, který je vlastně podmořský rytíř. Pak jsou tam třeba dva obrazy ukřižování, kterému se teď docela věnuji. Soustředím se spíš na pojetí toho kříže, je tam silná vertikalita. Pak tam mám jeden takový postkatastrofický obraz, kdy na světě zůstanou jen zvířata a nacházejí se v nějakých zbytcích architektury civilizace, která tam byla předtím. Také tak mám obrazy erupce sopky, ale jsou to abstraktní obrazy. Je to doplněné několika sochami, které jsou spíš geometrické a mám tam i soubor kreseb, ze kterých vycházím. A prodávám tam knihu 100 kreseb odněkud, což je výběr nejlepších kreseb za několik let a také svoji novou monografii, která se jmenuje Apokalypsy a vize – tam je moje celoživotní malířská tvorba. Napsala to Barbara Půtová a je to rozdělené na tematické kapitoly. Spolupracoval se skvělým grafikem Honzou Havlem, jsem z toho nadšený, je to grafický klenot. On dělal i mou předchozí knihu Architektony a stroje a ta se tam také prodává. Aktuálně vystavuji i v DOXu, na výstavě KAFKAesque, která je věnovaná právě Kafkovi. Vystavuje tam i David Lynch, který tam má úplně skvělé litografie.

A co vás vytáčí? Kdybyste to měl nějak pojmenovat.

Nejvíc mě vytáčí Tomio Okamura. Když ho vidím na nějakém billboardu, tak se div nevybourám.

A co vám dělá radost?

(smích) Dělá mi radost, když se mi podaří odpoutat od tohohle světa a být v tom svém.

Co byste si přál?

Přál bych si, aby byla naše země pevnou součástí západní civilizace a přál bych si, abychom byli silní, odolní a abychom se za sebe a za své sousedy nemuseli stydět.

Děkuji, že jste přišel a že jste si udělal čas, Jaroslave. Přeji vám hezký den.

Já děkuji za pozvání.