„Trénink udělají napůl a pak natáčejí video." Petr Kníže o tom, proč má Oktagon podporovat i amatéry

Rozhovor s Petrem Knížetem:

Co by se muselo stát, abyste přestal zápasit?

Dříve nebo později to přijde, to je jasné, ale zatím zdraví slouží a všechno funguje.

Kohokoliv ze scény MMA jsem se ptala na vaše jméno, tak vlastně první reakce byla takové uznalé kývnutí. A nezapomněli k tomu dodat, že vám zkrátka nejde nasadit real naked choke. Jste jediný neuškrtitelný člověk na české a slovenské scéně?

Ne, to si rozhodně nemyslím. Jak asi víte, tak já začínal s judem a tam to usnutí na tréninku bylo poměrně pravidelná záležitost. Samozřejmě je to o té obraně a o tom, na co jste zvyklí. Jeden z mistrů, se kterým jsem měl tu čest se seznámit a trénovat pod ním, sensei Kaji, ten říkal, že škrcení, které stihneš odplácat, je špatně nasazené škrcení. A to je docela věcné.

Takže “radši usnu, než odplácam”, chápu to správně?

Ano, oni Japonci trénují tak, že nasadí to škrcení a vlastně drží… Samozřejmě, že když nebudete trénovat tu situaci, kdy vlastně máte nasazené škrcení a jen se budete bránit nějakým silovým způsobem, tak to úplně nebude fungovat. Takže každá situace se musí trénovat a když to máte natrénované, tak máte zkrátka možnost vydržet déle.

Tak třeba vy, velmi zkušený zápasník, když to máte nasazené, tak dokážete vycítit, že už přichází to usnutí?

Je to o tom, že musíte to škrcení mít dobře nasazené – a když ho nasadíte dobře, tak už není čas odplácat. Mně se třeba stalo, že jsem seděl doma u televize a přítelkyně mi nasadila škrcení – já se dívám na zprávy a najednou jsem usnul…

Takže přítelkyně je schopná něčeho, čeho kluci v kleci schopni nejsou.

No, já se nebránil… Prostě je to i o tom, že když to člověk umí a má tenké ruce, tak vám vlastně dokáže správně posadit ty ruce na tepny.

Vzalo vám MMA něco, čeho litujete, nebo ten čas, dřina a vše kolem se zkrátka vyplatilo do úplně posledního puntíku?

Vždycky to je něco za něco. Myslím, že to platí ve všech sférách života a já se rozhodl jít tou cestou. Samozřejmě, že jsou věci, které bych změnil, ale čas nevrátíte… Cesta bojovníka je vždycky taková složitější. Ale pokud cítíte, že jdete po správné cestě, tak musíte občas udělat rozhodnutí, která třeba nejsou výhodná pro všechny.

Narážíte spíš na ta rozhodnutí v rámci toho fighterského, nebo i v rámci osobního života? 

Určitě osobního, protože být prostě trenér, závodník nebo fighter a starat se ještě třeba o gym, jako se v tuhle chvíli starám, tak to je prostě časově tak náročné, že některé věci musí stranou.

Na kolik let se cítíte?

Dlouho říkám, že od pětadvaceti je mi pětadvacet pořád. 

Řekl jste si někdy “to tělo už fakt neslouží tak, jak by mělo, možná musím trošku ubrat”?

Když se chcete rovnat mladým klukům v rámci nějaké dlouhodobé přípravy, tak tam je cítit, že prostě musíte dělat něco trošku jinak než oni. Ale i mladí kluci, co mají ještě úplně super regeneraci, tak ten trénink cítí druhý den – no a vy to cítíte i za dva nebo tři dny.

Jakým způsobem se proměnilo MMA za tu dobu, co ho děláte?

Teď se tomu dá víc říkat sport… Dříve to byly většinou jen střety bojových stylů nebo nějakých mladých kluků, kteří si chtěli něco dokázat a vlastně nedělali žádné určité bojové umění. Teď – a to mě trošku mrzí – se trošku odstupuje od toho bojového umění. Zůstává to jen na těch nejvyšších místech, kde kluci vlastně ještě pořád drží nějaké tradice, ale jinak je to sport a ten sport je v dnešní době – a to je ve všech oblastech sportu – strašně rychlý a všichni chtějí rychlé výkony.

Takže je to sofistikovanější, ale zároveň to možná není tak atraktivní nebo není v tom tolik toho rváčství?

Určitě to je sofistikovanější a třeba v rámci těch nejvyšších sfér je tam určitě víc metodiky a víc profesionality. Kluci na těch nejvyšších úrovních vlastně už musí fungovat jako firma – to znamená, že mají celý tým a bez toho týmu se neobejdou. Není to rozhodně jako dřív, že prostě byl jeden trenér a jeden závodník a mysleli si, že všechno dokážou. Takhle to už vůbec nefunguje. Takže to je první věc.

A to je špatně nebo dobře?

No to je samozřejmě dobře, protože to rozvíjí tu profesionalitu. V těch největších místech prostě nemůže být každý.

Takže to eliminuje vlastně část těch sportovců.

To ano. Ale vlastně to od MMA trošku oddaluje tu amatérskou sféru. Protože vlastně každý by se chtěl dostat do té pozice, že by vlastně už byl šampion a chtěl by mít nějaké zázemí a nejlepší podmínky a prostě si neprocházet tím, čím je potřeba si projít. Vždycky to má fungovat tak, že musíte projít nejdřív tou amatérskou scénou a mít nějaké základy z téhle sféry. A teprve potom, když už naberete zkušenosti, tak teprve potom přejít do toho profi.

Začít s tímhle sportem může vlastně každý a není to zase tak drahá záležitost jako jiné sporty. Na druhou stranu dělat jen tenhle sport a živit se jím je určitě velmi těžké.

To stoprocentně. Živit se tím můžou v podstatě jen ti, kteří jsou na těch nejvyšších postech. Jinak je to fakt těžké. Musíte mít velké zázemí od partnerů, od nějakých sponzorů… A pokud se takto velký sport dělá profesionálně, tak musíte dělat jenom to, nic jiného.

Ti zápasníci musí také umět fungovat nejen jako sportovci v kleci, ale i mimo ní – prezentovat se, prodávat se… Aby další peníze přicházely. Jak moc vám tahle složka k tomu sportu pasuje?

Mně vůbec. To o mně všichni vědí. Já jsem prostě takový odpůrce sociálních sítí, i když v dnešní době se bez toho neobejdete. Je to prostě propagace, možnost sehnat partnera a zviditelnit se. A bohužel se děje to, že i ti kluci, co jsou amatéři nebo přichází do toho profi a začíná se o nich vědět, tak tomu dávají už velkou část úsilí. Ale to úsilí by měli spíš věnovat tomu sportu nebo bojovému umění. A to mě to trošku mrzí. Vidím to u nás v gymu. Jsou to mladí kluci, kteří trénink udělají napůl, ale po tréninku si udělají takové video…

Ti kluci takovým videem nasbírají follow, lajky, nějakým způsobem se z nich stanou influenceři. I zápasníci už ze sebe nějakým způsobem začínají dělat veřejné osobnosti. Určují se i na základě toho ty zápasy, nebo to do takové míry ještě nedošlo?

Jsou tady organizace, které to protěžují a dokonce by vám bez toho asi nedali zápas. Ale to se mě netýká, já prostě říkám, že nejprve je nutné projít tu amatérskou úroveň - to přece musíte u každého sportu. Ale u nás se to trošku neděje. Oni by chtěli už jít do profi sféry. Ale nemají na to, protože nikdo přece nemůže bez zkušeností jít do profi. Prostě to není možné.

Vy sám se i se svými svěřenci nesoustředíte primárně a jenom na největší organizaci, tedy OKTAGON, ale zároveň působíte ve spoustě i zahraničních organizací. Tak když se nejprve zastavíme u OKTAGONu, myslíte, že je správně, že nemá vlastně u nás žádnou konkurenci? Může to nějakým způsobem tomu sportu u nás škodit?

Je samozřejmě vždy zdravé, když je nějaká konkurence. Ale OKTAGON je teď takový kolos, že asi těžko tady bude hledat konkurenci. Protože ve své podstatě tu svojí práci tady odvádí OKTAGON perfektně. A bude fakt hodně těžké, aby se nějaká jiná organizace dostala na jejich úroveň. Prostě není možné, aby to, co oni mají za sebou, někdo udělal za pár let. To je první věc. Ale pak tady chybí podobná organizace, která by se zaměřovala čistě na ty amatérské zápasy. Protože toho tady je strašně málo. Tady jsou dvě amatérské organizace, které tak nějak ještě mezi sebou bojují. A my jsme prostě malá země. Není možné, aby tady potom rostli nějací kvalitní profíci, když je to tady takové rozbité. Takže ti kluci, pokud chtějí sbírat zkušenosti, tak musí jezdit na nějaké amatérské závody do zahraničí nebo navštěvovat mezinárodní turné. Takže pro mě by bylo zajímavější, kdyby tady byla podobná organizace, co se týče velikosti, ale směřovala to spíš na ty amatérské nebo semi-pro.

Když se podívám na ty zápasníky, které máte v gymu, tak asi nejvýraznější je Makhmud “Mach” Muradov nebo Martina Jindrová. Když pomineme tyhle dva, tak u koho z vašich zápasníků vidíte takový vyloženě největší talent? Kdo by mohl prorazit nějakou díru do světa?

Martina Jindrová teď má nějaké zdravotní problémy. Makhmud Muradov – to je jasné, i když poslední zápas byl trošku smolný. Ale rád bych zmínil jednoho člověka, a to je Dominik Humburger, který teď zápasí v KSW. Ale ono to slovo talent je trochu zavádějící, protože někdo může mít talent pro nějakou dílčí část toho bojového sportu, ale většinou ti talentovaní nemají takový tah na branku v rámci tréninku… To známe ze všech sportů. Ta dřina a píle prostě vždycky předežene talent. O tom jsem přesvědčený.

To byl případ i vašeho šampiona Muradova?

Asi ano, protože když přijel, tak něco uměl, byl pohybově nadaný, ale co se týče bojových zdatností, tak musel dohnat spoustu věcí. A vlastně chvilku trvalo, než to pochopil. Naštěstí to pochopil a tam, kde je, se dostal dřinou a pílí. A já tohle spatřuji i u Dominika – že taky dře, až ho musíte kolikrát hlídat, aby se uklidnil, protože přetrénování je velký problém ve sportu. Ale těch skutečně talentovaných, bojovných a atletických lidí je málo.

Jak jsou dnes na tom mladí, kteří s MMA chtějí začít?

Na základních školách může každý dělat, co chce. Přijdou třeba dvanácti, patnáctiletá děcka, co neumí nic – ani kotoul. To je prostě šílené. A najít někoho talentovaného, to je fakt těžké. To spíš najdete někoho, kdo prostě bude mít tah na branku, protože v tom vidí nějaký potenciál. Ani ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že prostě vidí, že tam by prostě mohl být slavný nebo že by si tím mohl vydělat nebo něco takového. A to je zase trošku smutné. My jsme se teď o tom bavili s Karlosem, že v dnešní době to už zkrátka není tak, jako u nás zamlada. Když se podívám, jaké vybavení máme v gymu, tak o tom jsem si nemohl nechat ani zdát. A ty možnosti mají kluci dnes o tisíc procent lepší než my. Ale že by to někdo dělal proto, že by to prostě skutečně miloval, takových je fakt málo. Bojová umění jsou v podstatě o morálce a o výchově, teprve pak by měla rozvíjet ty bojové dovednosti.

Takže když k vám přijde někdo nový, kdo třeba ještě není tak políbený bojovými sporty, tak cítíte, že tam chybí nějaká disciplína nebo nějaká morálka?

To je dnes skoro u každého, fakt. To je prostě šílené. Jako já osobně děti netrénuji, ale největší potenciál spatřuji ještě v těch dětech, protože tam se ještě to dá tvarovat, něco dělat… Ale je to potřeba podchytit brzy. 

A proč děti netrénujete?

Já na to nemám. Já to zkoušel několikrát, ale prostě mě ta děcka nikdy neposlouchala. Já prostě u těch dětí nemám autoritu. (smích) Snažím se na ně být vždycky hodný a oni to nějak asi vycítí.

Když přijde jeden zápasník postojař a druhý zemař, koho z nich dvou je těžší převrátit do role toho druhého?

Tak jestli se pobavíme o zemaři jako o wrestlerovi, tak to je v pořádku, protože já teďka trošku bojuju s tím brazilským jiu-jitsu už delší dobu, protože to samozřejmě je nezbytná součást MMA, ale když se potom hodně lidí směřuje jenom na tu zem samotnou, tak prostě přichází o ten wrestling celkový – a ten wrestling je důležitý. Takže já vždycky říkám, že primární je wrestling, tím bych vždycky začínal, současně s tím bych začal dělat nějaký postoj. A na to byly i nějaké studie, že je prostě mnohem snazší předělat wrestlera na postojaře než naopak.

Musí být vlastně strašně těžké se připravovat na vlastní zápas, když ještě musíte obstarávat gym, plnit roli trenéra – a ještě trénovat sám sebe. Nebo ty tréninky, které máte s klukama, jsou zároveň i tréninky pro vás?

Už bohužel ne. Dřív jsem se o to snažil, abych prostě trénoval i s nimi, ale poslední dobou už to není možné. Kdyby tam byli jen profíci, kteří mají ty dovednosti už na vysoké úrovni a nepotřebují můj dohled, tak by to možné bylo. Ale v současnosti to takhle možné není, protože spousta lidí si dělá, co chce. Právě kvůli tomu, že větší část svého úsilí věnují těm posledním deseti minutám před kamerou. Takže já si musím svoje tréninky oddělovat a protože potřebujete i sparovat nebo prostě drillovat s nějakým sparing partnerem, tak to musím už dělat jinak.

Přijde mi, že jste vlastně háklivý na to, jak se zápasníci chovají. Dřív jste třeba kritizoval Karlose Vémolu nebo Patrika Kincla. Je někdo ze stávajících zápasníků, kdo má váš respekt?

Za přístup k bojovým sportům a za pohled na věc respektuji Jirku Procházku. To je takový můj oblíbenec, ačkoliv zpočátku to tak nevypadalo. Já ho znal, ještě když byl malý kluk. V té době to tak rozhodně nevypadalo, ale to, co dokázal za posledních třeba deset let, a to, jakým způsobem vystupuje na veřejnosti a jakým způsobem přistupuje k tréninku – tak to prostě respekt. Tak to má být.

Když jsem tady měla Davida Kozmu, tak mi řekl, že prohra s vámi pro něj byla nejvíc zlomová věc v jeho kariéře. Máte vy někoho, kdo byl pro vás zlomovým momentem, nějakou vaší nemesis? 

To takhle asi nemůžu říct. Určitě ne v rámci nějakého zápasu, protože když jsem udělal nějakou chybu v zápase, tak to byla vždycky moje chyba – ať už v rámci přípravy nebo nějaké koncepce. Spíš bych se měl soustředit sám na sebe. Je možné, že jsem sám svojí nemesis. Nejvíc problémů si asi každý člověk dělá sám.

Velká většina jmen, která v české MMA dominuje, je zahraniční. Vytlačují zahraniční zápasníci ty české?

Jestli se u nás něco nezmění, tak tady bude ještě víc zahraničních zápasníků v rámci profi zápasů, protože ta úroveň venku je pořád trochu vyšší než u nás. Proto pořád apeluji na to, aby se podporovala ta amatérská scéna, aby se do ní dávalo víc prostředků, aby o ní byl zájem, aby se hledali noví talenti a lidé, kteří mají nějaký potenciál. A současně, aby ti, kteří už mají nějakou amatérskou scénu za sebou, tak aby měli zázemí pro to, aby se mohli dostat mezi ty profíky a v těch se posouvat. A to se u nás bohužel neděje. A dokud tady bojovalo Česko proti Slovensku, tak jsme si mysleli, že to u nás je skvělé, vždycky nejlepší… Ale ve chvíli, kdy přišli lidé ze zahraničí, tak jsme pochopili, že zas na tak vysoké úrovni kluci nejsou. Pokud s tím něco sami nebudeme dělat, tak nám to začne utíkat.

A kdo by s tím měl teda vlastně jako něco dělat? Kdo je v té České republice ten orgán, který s tím může nějakým způsobem pohnout?

Tak na té první úrovni to určitě musí dělat amatérské organizace, které se o to snaží, ale nemají prostředky. A na té druhé úrovni to musí samozřejmě dělat organizace, která tady zatím vládne.

Takže OKTAGON.

Ano, měl by to dělat s tím, že bude podporovat rozvoj semi pro a profi zápasníků a bude jim dávat prostředí pro to, aby tam mohli růst – protože to samé dělá UFC. Když jsme teď byli s Machem v UFC Performance Institutu, tak tam se dělají před každým turnajem ty fight weeky, kde vlastně všichni závodníci mají možnost trénovat v tom prostředí. Máte tam nejen zázemí pro tréninky, máte tam přesně dané to prostředí, ve kterém zápasíte, tedy malou klec, velkou klec, máte tam fyzioterapeuty, výživové poradce, regenerační zónu, máte tam poradce pro všechno… A tohle je prostředí, které vám pomůže růst, protože vám poradí v oblastech, ve kterých máte mezery nebo kde potřebujete něco vyřešit. Pomáhá vám v tom, abyste měli adekvátní regeneraci, což je samozřejmě důležité a můžou vám pomoci v tom, abyste tam sehnali správné partnery. A to se u nás vůbec neděje. U nás to bohužel pořád je trošku “při starym” – že si každý gym jako hlídá svoje a nespolupracuje. A proto tohle musí dělat ta velká organizace, která poskytne nějaké zázemí k tomu, aby ti lidé mohli růst.

V Česku došlo k obrovskému boomu v popularitě MMA, ale pokud se něco nezmění – jak říkáte – a české zápasníky nahradí ti zahraniční, tak na koho budou lidé chodit, když v aréně nebudou mít toho svého miláčka?

Přesně tak. Pochybuji, že budou Češi chodit na irské a britské fightery. A už jen kvůli tomu, že ten oborský boom přinesl takový zájem, tak by byla škoda to teď zahodit jen kvůli tomu, že nemyslíme dopředu a nevidíme to, co je potřeba dohánět. Takový jednoduchý příklad je Lukáš Krpálek, který vlastně cestoval po světě se všemi možnými zápasníky, kteří byli na světové úrovni. A díky tomu se dostal tam, kam se dostal. Díky tomu vyhrál to, co vyhrál. A tohle potřebujeme dělat i my.