To, čemu dáváme pozornost, utváří náš život, říká herečka Zuska Velichová

Rozhovor se Zuskou Velichovou:

Moderuje Aneta Christovová

“Každému bych přála zažít, co znamená být hercem. Prožít tisíce životů v jednom, ponořit se do hlubin lidské duše a objevit sílu příběhu, které formují naše osudy. Herectví mě naučilo naslouchat, cítit a rozumět lidem kolem mě i sobě samé. Je to dar, který otevírá srdce a rozšiřuje obzory”. To jsou slova herečky Zuzany Velichové. Tobě se tím herectví plní sny, viď?

Ano, je to tak, plní se mi sny. Já jsem si všechno vysnila už v šesti letech. Jako malou mě neskutečně dojal film Zachraňte Willyho!, strašně se mi líbilo, jak ten kluk zachraňuje tu kosatku a chtěla jsem být jako on. Ptala jsem se, co je to za kluka a řekli mi, že je to herec – tak jsem si řekla, že budu také herečka. Byla jsem i velkou milovnicí knih a před hereckou školou jsem studovala knihovnictví.

Co ráda čteš?

Beletrii teď úplně nestíhám, takže se spíš věnuji osobnímu rozvoji. Ráda se vzdělávám.

Jaké role nejraději hraješ?

Já už jsem hrála i kluky a musím říct, že mě baví každá role. Mě baví se proměňovat. Trpěla jsem, když jsem se po škole dostala do seriálu Ordinace v růžové zahradě a dostala jsem škatulku na určitý typ role. Byla jsem v tom období trošku smutná a říkala jsem si, že se musím z té škatulky vymanit, abych ukázala, že jsem schopná zahrát cokoliv. Navíc diváci mě trochu šikanovali za to, že jsem hrála takovou potvoru.

Jak ta šikana vypadala?

Třeba jsem šla po ulici a paní na mě začala křičet, ať se začnu chovat líp, že to je strašný, jak se chovám.

A to byla nějaká starší paní?

Právě že ne – stávalo se to s lidmi z různých generací. Nebo mě někdo neznámý na ulici obejmul, tak to mi bylo nepříjemné. Ale měla jsem i milé interakce. Jedna paní mě potkala cestou z práce, zahlédla mě a šla se mě zeptat, co se dnes stane v Ordinaci v růžové zahradě. (smích)

Máš nějaké příbuzné v rámci českého showbusinessu?

Nemám. Důležité je mít cíl, jít si za ním a překonávat překážky. Mám pocit, že ten film Zachraňte Willyho! mě v těch šesti letech celkově zformoval. Takže já vždy říkám, že je důležité, kam dáváme naši pozornost, na co se díváme, co přijímáme a co necháváme vplout do našeho blízkého prostoru. Je to důležité, protože to formuje celý náš život. A já mám všechno v mém životě díky filmu Zachraňte Willyho!. Když jsem nastoupila do té Ordinace v Růžové zahradě, což byl v té době nejsledovanější seriál, tak jsem z ničeho nic – ze dne na den – získala hrozně moc pozornosti. Špatně jsem to v té době psychicky zvládala. To byl jeden z důvodů, proč jsem si řekla, že v tom nechci pokračovat a také jsem od té profese potřebovala na chvilku pauzu. Šla jsem tedy za kameru – pracovala jsem jako asistentka režie a časem i jako asistentka produkce. Pak jsem se vrátila k herectví v plné síle. Musela jsem si uvědomit, že ta pozornost je zkrátka součástí herecké profese.

Kde jsi se narodila?

Já jsem vyrůstala na vesnici, takže dostávat tolik pozornosti byl šok.

Proč se tvé jméno píše Zuska s “s”?

To písmeno “s” vzniklo svým způsobem ve Španělsku, kde jsem studovala herectví. Říkali mi tam Susana a já jsem si ho chtěla nechat na památku. A zároveň jsem si říkala, že to písmeno “s” je takový symbol nedokončené osmičky, tedy symbol nekonečna. V tom mém příjmení “Velichová” pak najdeš slovo “love” – láska. Když to spojíš dohromady s tou osmičkou, tak to znamená nekonečná láska.

Jak jsi na tom s láskou?

No, s láskou je to asi komplikovanější. Moji poslední lásku jsem měla před osmi lety a od té doby jsem sama, takže se věnuji zejména té práci. Ten rozchod byl náročný i když jsem byla ta, která ten vztah ukončila. Rozešli jsme se hlavně kvůli práci, protože on nemohl pracovat v Čechách a já jsem zase nechtěla odejít do Argentiny – byl cizinec. Nějaký čas jsme to táhli přes telefon, ale moc to nikam nevedlo. Odletěla jsem se po rozchodu léčit do Španělska, kam jsem šla studovat.

A jste stále v kontaktu? Víš o něm něco?

Po rozchodu jsem si ho musela všude zablokovat, protože vím, že by o mě bojoval. On byl totiž krotitel koní. Ale jednou jsem nějak vycítila, že na mě myslí a podívala jsem se na jeho sociální sítě. Je to bolestivé, ale stojím si za svým rozhodnutím.

Co jsi v tom Španělsku studovala?

Kurzy o vztazích. V tom kurzu jsem se právě dozvěděla, co jsem udělala špatně při výběru partnera. Hodně jsem se v tom Španělsku našla, ale najít svou spřízněnou duši je extrémně náročné. Každý člověk by měl najít hlavně sám sebe a přiznat si, jaký je.

Jako herečka bys chtěla působit i v zahraničí?

Ano, k tomu zahraničí inklinuji, nikdy jsem nechtěla jít do žádného stálého angažmá a to jsem si tady prošla už všemi možnými divadly. Jako malá holčička jsem začínala v divadle v Karlových Varech a potom jsem hrála v divadle v Plzni a dalších.

Přišlo ti to Španělsko hodně jiné? Byl to pak těžký návrat k nám do Česka?

Krásná otázka. Ano, po návratu jsem měla kulturní šok. Začalo to hned na letišti, kde mě nějaká paní sprdla, že jsem přešla prostor pro zavazadla. Ve Španělsku téměř neexistuje stres a tady jsem ho cítila hned po příletu. Probrečela jsem několik měsíců. Se spolužákem jsme v tom Španělsku napsali divadelní hru, kterou tam Španělé milovali. Plánuji se tam pracovně vrátit.

Co tě drží v Česku?

Nic, ale kdybych našla tu svou spřízněnou duši, tak se odtud nehnu. Přála by si, ať jde každý člověk za tím, co cítí ve svém srdci.

Kdo je tvůj oblíbený herec?

Těch je víc… ale asi Javier Bardem