Tatínek těžce nesl, že nic nedělám. Už mu spadl kámen ze srdce, říká režisér Jan Svěrák

Rozhovor s Janem Svěrákem:

Jsem moc ráda, že jste přišel, protože momentálně se dle vlastních slov nacházíte ve fázi, kdy úplně netoužíte po tom být moc vidět a slyšet. Z kluka z plakátu je muž, který přemýšlí někde v ústraní. Fakt to tak je?

Ani moc nepřemýšlí, spíš jen je v ústraní. (smích)

Vy jste před časem někde řekl, že si teď dáváte lehkou tvůrčí filmovou pauzu, abyste dohnal to, co jste předtím zanedbával, že?

Nevím, jestli je to úplně přesné a ani nevím, jestli to dokážu pojmenovat. Ale představte si, že jsem celý život jel na výkon a na to dosahování vítězství – vypozoroval jsem, že třeba nedělám sporty, ve kterých nemůžu vyhrávat. Třeba ve fotbale jsem nikdy nebyl dost dobrý, vždycky mi ten míč sebrali, tak jsem fotbal prostě nehrál. Vždycky jsem chtěl mít naději na to, že bych mohl vyhrát. A u toho filmu se mi to dařilo. Jenomže ta touha vítězit a být pořád první a nejlepší vás trochu zotročí. Takže jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych se zbavil této potřeby a uvědomil jsem si, že to jsou takové otěže a že když se jich zbavím, tak se mi hrozně uleví.

Ale zase bez těchto vlastností byste asi nebyl tam, kde jste.

Všichni lidé, kteří jsou v něčem výjimeční – třeba hezky zpívají, hrají a tak dále – tak je za tím vždy nějaká úchylka. (smích) A také velký tlak, který je donutí k tomu, aby podali ten nejlepší výkon.

Umíte být jenom sám se sebou?

Naučil jsem se to a jsem sám se sebou strašně rád. V jednadvaceti jsme měli první dítě, takže jsem pořád obklopený rodinou – je to moc příjemné, ale už jsem i rád sám. 

Pojďme k vašemu dalšímu dítěti, ke vzpomínkové knize Světakrásy, kde se snoubí historky, které jste reálně zažil, s fantazijními momenty.

To je všechno pravda, ale žádná fantazie tam není, akorát to tak vypadá, protože jsou to sny. To jsou takové momenty, když se probudíte a ještě jste trochu v tom snu. Takže to nejsou žádné fantazie, to se skutečně stalo.

Jak dlouho ta knížka vznikala?

Zhruba pět let. Mám v tom trošku zmatek, ale řekl bych, že to začalo roku 2019, kdy jsem si řekl, že slezu z toho plakátu a půjdu do ústraní pozorovat to, co mě zajímá a nebudu se štvát. Takže jsem potřeboval nějakým způsobem ventilovat přetlak té tvorby. Koupil jsem si lepší telefon, abych si mohl natáčet záběry sám pro sebe, protože mi to chybělo. A k tomu jsem si zapisoval různé vize, sny, postřehy nebo úvahy a dával jsem si to do složky v počítači, kde se to hromadilo. Vznikl z toho i film – takový psychologický materiál.

Nedávno tady na vašem místě seděl malíř Jaroslav Valečka, který strávil velkou část svého dětství v Lužických horách – v Sudetech. Ta krajina pro něj byla tenkrát velmi depresivní, ale dnes maluje právě jenom tuhle krajinu. To, co může být pro ostatní ošklivé a depresivní, tak je pro jiné nádherné. Máte to tak s něčím také?

To je zajímavé. Napadají mě dvě úvahy a jedna z nich jsou ty prvky, ze kterých jsme stvořeni. Naše tělo se každých asi sedm let celé obnoví, buňky se vymění, takže jsme někdo jiný. Ale z něčeho jsme vznikli na místě, kde nás ta maminka porodila a to, co tam jedla – tak z toho jsme stvořeni. Něco nás táhne k tomu místu, z jehož atomů jsme byli spojeni, protože tam je ta naše matka země. A tu druhou úvahu jsem zapomněl. (smích)

Vy jste hodně cestoval. To se také nějakým způsobem promítlo do té povídkové knížky?

Já jsem se nacestoval dost – nejen na festivaly kvůli svým filmům, ale dříve jsem i rád poznával cizí kraje, což mě dneska už tolik neláká, protože jsem objevil tu neuvěřitelnou vnitřní krajinu, kterou mám v sobě. A ta je mnohem zajímavější.

Nejste z těch vnitřních cest občas unavený?

Samozřejmě, ale mě na tom těší, že to je strašně ekologické. Nemusím stát ve frontách na letišti, uhlíková stopa žádná, prostě je to bezvadné. A ještě si tím trošku můžu pročistit karmu a udělat si v sobě pořádek.

Pro Divadlo Na Fidlovačce jste napsal a režíroval muzikál Branický zázrak. Hudbu a texty napsal Tomáš Klus. Proč jste se dal na divadlo?

Ten muzikál vznikl v době, kdy jsem nechtěl nic dělat. Nebo jsem odjel na chalupu s rozhodnutím, že nebudu kouřit. A jak jsem se nudil, tak jsem napsal divadelní hru. (smích) Ale tyhle věci jsou nejlepší, protože tam vůbec nejste přítomen vy jako autor. Najednou je to prostě hotové, jako by se to dělo samo. S tím muzikálem jsem pak přišel za Tomášem Klusem, protože už byl takový “ezo”. Ale nenapadlo mě, že lidi, které by tohle téma zajímalo, nepřijdou na muzikál, protože muzikál se za ta léta u nás stal pojmem pokleslého umění.

Máte ještě něco divadelního ve vašem šuplíku?

Dál tam mám komorní představení. Nechci o tom zatím moc mluvit. Napsal jsem velice nekorektní hru, ve které vystupují různí zástupci z naší společnosti, včetně umělé inteligence. A měla by to být komedie.

Co na ta vaše divadelní díla říká tatínek?

Tatínkovi nejvíc vadilo, když jsem se rozhodl nic nedělat. To mu hlava nebrala. Snažil se mi vnutit pohádku. Říkal, že ji napíše… Nesl to vcelku těžce. Tak jsem udělal film Betlémské světlo, aby dal pokoj. Jenže to mu nestačilo. Teďka, když viděl Branický zázrak, tak si myslím, že ho částečně nechápal, protože je pro jeho generaci moc složitý. Ovšem ta nová divadelní hra se mu asi líbila. Spadl mu kámen ze srdce, že nejsem úplný blázen a že se u toho bavil.

Je podle vás svoboda v tuhle chvíli něco, co může být ohroženo?

Pokud se necháme, tak ano. Pokud jste uvnitř nastavení jako svobodné bytosti, tak s vámi nic a nikdo nehne. A pokud chcete mít nějaké výhody z toho, že jste zařazeni v té společnosti, v těch strukturách, že máte třináctý plat, dovolenou a tak dále, tak tím se dobrovolně znesvobodňujete, protože se zařazujete a necháváte si navléct ten chomout. Periodicky se všechno vrací a to poučení přichází znovu a znovu. U nás si musíme vždycky zkoušet ten útlak, abychom se potom mohli radovat z té svobody a vážit si jí.

Jak vnímáte náladu v naší dnešní společnosti?

Nebudu hodnotit naši vládu, kterou jsem volil. Každý dělá, co umí. A samozřejmě po období, kdy jsme se zadlužovali, tak je potřeba začít uvažovat ekonomicky a že někdo neumí promovat nebo propagovat ty svoje kroky tak, aby to bylo srozumitelné a jedlé, tak to je samozřejmě velká chyba. Uzavíráme se do svých bublin a nekonfrontujeme se s jinými názory. Tou technologií se od sebe vzdalujeme. Lék na to je – nehledat zlo mimo sebe. Je to komplikovaný koncept. Měli bychom to zlo najít u sebe, odhalit ho a snažit se ho nějakým způsobem rozpustit, omluvit se za něj, už to příště nedělat, nebo pochopit, proč to tak bylo – nějakým způsobem ho zpracovat. Takže já se snažím nic a nikoho nehodnotit, protože za tím vždycky vidím to vyvážení toho zla sám ze sebe.