Tahal jsem bedny a vyměňoval toaleťáky na toikách. Teď kapelám vymýšlíme světovou show, říká Jan Lippert

Rozhovor s Janem Lippertem:

Dnes je se mnou ve studiu člověk, bez kterého by žádný festival a žádný velký koncert nebyl ani vidět, ani slyšet. Honza Lippert je totiž ten, který se svým týmem z agentury ZL Production plní sny interpretům i hudebním fanouškům. Honzo, vítej, ahoj.

Ahoj, zdravím všechny. Na začátek musím říct, že to úvodní slovo je trošku přehnané. Já bych spíš řekl, že bych tady mohl reprezentovat obory, bez kterých by tyhle akce neprobíhaly. Ale co se týče nás a naší činnosti, tak my jsme jenom zlomek toho, co se tady na české hudební scéně odehrává. Ale hezky se to poslouchalo samozřejmě. (smích)

Myslíš, že bez vás by dneska ty velké produkce, které jsou v této zemi k vidění, nebyly?

To určitě. Nejenom bez nás, ale spíš bez nás a našich kolegů. Děláme technické a produkční zajištění. Za vytvořením toho prostředí je opravdu hodně práce, kolikrát na tom pracuje několik stovek lidí, kteří to realizují v rámci několika dnů.

Kdy tebe a tvé kolegy napadlo, že budete dělat zábavu pro lidi?

Byl to přirozený vývoj. Začali jsme na přelomu osmdesátých, devadesátých let. Po revoluci tady bylo to know-how strašně malé, takže jsme to doháněli takovou tou českou improvizací. Poprvé jsem měl střet s touhle prací někdy po roce 2000 na festivalu Rock for People, kam jsem se dostal náhodou. Ještě týden předtím jsem nevěděl, kam jedu. Pak jsem tam čistil mobilní toalety, ale viděl jsem, jak to tam funguje. Začali jsme z nadšení, dnes je to samozřejmě obživa. Tahali jsme tehdy s kamarády kapelám bedny, bavilo nás být u toho a přišlo nám to hrozně fajn. Časem se ukázalo, že bychom se tím mohli i živit. Takže jsem odešel ze školy a začal jsem se v uvozovkách živit tím, že jsem pomáhal nebo realizoval nějaké malé koncerty. Postupem času to začalo narůstat a už z toho skoro nebylo úniku. Ta cesta nahoru je vždycky velice rychlá, najednou to velice vyeskalovalo a neměl jsem ani čas přemýšlet, jestli je to správně, jestli je rozumné pouštět se do open-air koncertů, které může sfouknout vítr, může pršet… Takže rizikové prostředí to rozhodně je a s věkem si ta rizika uvědomujete víc a víc. Ta odpovědnost je tam velká, ale na druhou stranu to byla tehdy taková jízda, že jsme nad tím ani nepřemýšleli a najednou má člověk kolem sebe nějaké lidi, investice, závazky, klienty a už to jede. A myslím si, že i u spousty mých kolegů to nebyl záměr. Byl to přirozený vývoj. My jsme to vzali hodně zeširoka, snažíme se poskytovat tu službu komplexně, ale spousta kolegů potom tvoří ty jednotlivé složky, dodávají dílčí prvky pro akce, festivaly a tak dále.

Pamatuješ si na úplně první event, který jsi pořádal a který už byl jen na tvé triko?

Ze začátku to bylo na bedrech mé ženy. ZL production je spojení dvou lidí a já jsem přišel jako ten druhý, proto je “moje L” v tom názvu jako druhé. Moje žena s tím má delší zkušenost. Já jsem se trošku vezl a učil jsem se od lidí, kteří už to dělali nějakou dobu. Žena už tehdy prošla nějakými prvními kroky a neúspěchy.

Takže vaše žena obrousila ty hrany.

Ano, já přišel v době, když už dělala s Divokým Billem nebo Třemi sestrami. Dostal jsem tedy příležitost vidět víc do toho, co se odehrává, co se děje za tím pódiem a hledal jsem si tam to svoje uplatnění. S těmi kapelami jsme se skamarádili, oběma stranám ta spolupráce vyhovovala a řekli nám, ať už jim neděláme jeden koncert někde na Vysočině, kde jsme začínali, ale ať s nimi jedeme na celé turné. A to spustilo takovou lavinu. To byl ten kamínek, který začal padat z té pomyslné hory a který vyústil v to, co dneska děláme.

A co všechno nabízíte? Co všechno si u vás může klient, kapela, možná i jednotlivec objednat?

V současné době jsme spojení téměř všeho, co je potřeba pro realizaci jednorázového koncertu, vícedenního festivalu, nebo i nějaké sportovní či kulturní události. Začali jsme od těch obyčejných pořadatelů, kteří měli jenom telefon a počítač a pak jsme už měli nějakou první skupinku lidí, která začala tvořit ten organizační tým. Pak se to rozšířilo a postupně jsme začali disponovat vlastní technikou. A také jsme začali zastupovat kapely. Takže když se rozhodnu, že chci zítra realizovat nějaký koncert a dokážu si zajistit místo, tak 90% věcí jsme si schopni udělat sami v rámci naší agentury. To jediné, co nemáme, jsou ty prostory a nemyslím si, že do té fáze někdy dojdeme. Povedlo se to třeba klukům z Rock for People, kteří mají svůj festival v prostoru, kterým disponují a to je obrovský benefit. Každopádně my tedy tvoříme buď program nebo turné pro kapely, které zastupujeme. Seženeme nejdříve to místo a poté se ta práce dělí na produkční a technickou část. Produkce řeší to, aby byly pohromadě všechny informace, potřebná povolení, časové harmonogramy, reklamní kampaňe, prodej lístků a podobně. Je to ten office work, to, co se odehrává na pozadí. Někdy to je hrozná administrativa a to nemám rád. A vedle toho se začne tvořit ta technická produkce – ta mě baví. Spojují se obory zvukařů, pódijáků, osvětlovačů, lidí od videa, od efektů a podobně, aby společně vytvořili vhodné prostředí pro ten koncert. Pak už přichází ta tvrdá práce, kdy musíme poskládat komponenty zvuků, světel a podobně, aby to jako tvořilo nějaký kompaktní celek a fungovalo to. A pak je potřeba dát dohromady šikovný tým lidí, protože jedna věc je mít bedny a druhá věc je umět s nimi pracovat.

O České republice se říká, že je festivalová velmoc. Když jezdíš po republice, máš tu profesionální deformaci, že si říkáš: “Tady by byl hezký festival”? Dá se dnes ještě jezdit po republice s tím, že objevíš nové místo pro festival?

Obecně je člověk v našem oboru postižený tou profesní deformací. Když jsem šel na hokej, tak jsem koukal, jak mají pověšená světla a odkud hrají zvuk, protože v O2 areně také děláme nějaké sportovní události. Sociální sítě mám plné festivalů a kapel. Tahle práce je trošku droga, člověk tím žije a je to kolikrát náročné skloubit s osobním životem. Ale když pak vidíte všechny ty lidi, kteří přijdou, tak to za to prostě stojí. Koncerty a festivaly mají tu moc spojit lidi dohromady. Mažou se rozdíly v osobnostech, všichni přišli za jednou věcí a to tvoří obrovskou energii.

Spousta interpretů potom končí s nějakými psychickými poruchami, protože jsou nabití těmi tisícovými davy lidí, kteří jim dávají energii a pak jsou zase sami zpátky na hotelu nebo doma, mezi čtyřmi stěnami.

Z vnějšího pohledu to vypadá, že mají všechno, po čem ostatní touží – nekonečný zdroj peněz, obdivu, popularity, práce která je baví… Ale pak vidíme i časté sklony k depresím a dalším problémům. Jeden den je člověk král světa, druhý den stojí v krámu a kupuje si čtyři rohlíky. Já respektuji každého, kdo má tu vůli vlézt na pódium. Pokud my uděláme všechno podle plánu, tak je to riziko relativně malé, ale ten interpret může zapomenout text, zpívat falešně… Ti lidé v sobě musí mít vůli, něco mnohem víc než má obyčejný člověk. Proto tam jsou a my bychom strašně chtěli být jako oni. Možná tuhle práci dělám kvůli tomu, že neumím zpívat ani skládat a našel jsem si cestu k tomu, jak být ta megastar, i když o mně nikdo neví. Když vidím zpívat ty masy lidí nějakou písničku, tak si říkám, že beze mě by to nebylo. Je to hrozně hezký pocit.

Zároveň si myslím, že ten frontman musí vědět, že za ním stojí někdo, na koho se může maximálně spolehnout a že to bude fungovat.

Teď jsi vystihla gro naší práce – vytvořit prostředí, kde se interpret cítí natolik svobodomyslně, že se může soustředit jen na tu svou práci a zároveň aby lidé dostali to, co jim chce on dát. To je naše práce, přenos toho zážitku.

U Rock for People jste pořád?

Rock for People je věc, která nás vytvořila. Bez Rock for People by naše agentura nebyla. Vyrostl jsem od měniče toaletního papíru na těch mobilních toaletách až po technického ředitele a správce všech těch pódií a staveb v tom areálu. Po letech jsme došli do situace, kdy jsem s těžkým srdcem z toho festivalu musel odstoupit a dát prostor někomu jinému.

Zažili jste ten ročník, kdy tam byla kapela Fate No More a byla ta bouřka?

To pro mě byl jeden z nejintenzivnějších zážitků, kdy jsem chtěl s tou prací skončit.

To naprosto chápu. Ještě že se nikomu nic nestalo. Jak se dá žít s tím, že to počasí může opravu vše překazit?

To tady budeme do večera. O tom přesném dni bych mohl vyprávět velice dlouho. A musím říct, že jsme na to tehdy nebyli připraveni. A myslím si, že by na to nebyl připraven žádný český festival. Jako nějaké bouřky na festivalech proběhly, ale na Rock for People to bylo opravdu extrémní. Od té doby se nic takového nestalo a rozhodně to nikomu nepřeji. Potkaly se tam tehdy dvě bouřky a vytvořily na okruhu asi pěti kilometrů extrémní počasí. My jsme věděli, že má něco přijít a byli jsme připraveni, ale pak jsem viděl to temno. které se blížilo a říkal jsem si, že jde do tuhého. Vyhlásili jsme, ať ti lidé odejdou, ale oni na to také nebyli připraveni. Žádné pódium naštěstí nespadlo, nikomu se nic nestalo a my jsme byli schopni druhý den pokračovat. Nechci říct, že bych to chtěl zažít znovu, ale byla to důležitá zkušenost. Ta technická profesionalita za posledních deset let strašně vyrostla a už jsme opravdu na té evropské úrovni.

Jak moc vlastně zasahuje inspirace zahraničím do vašeho byznysu?

Jsou dvě věci, které se odehrávají. Jedna je ta konferenční, to sdílení know-how. Konkrétně třeba Rock for People je už velice dlouho v asociaci, kde čerpá nejen po té technické, produkční a bezpečnostní stránce, ale třeba i programové. Ty festivaly si zkrátka pomáhají. Vlastně se jim taky víc hodí, že ti interpreti, kteří projíždí Evropou, budou mít deset koncertů za sebou, než když přiletí na jeden a všechny náklady by měl táhnout jeden velký festival. Takže to je přirozené spojení. Co se týče těch produkčních a technických firm, tak si jdeme trošku po krku, protože chceme být vždycky lepší, aby ti interpreti chodili za námi nebo aby byli spokojeni u nás a nechtěli chodit jinam. Takže vlastně fungujeme trošku jinak a z toho zahraničí i jinak čerpáme. Když v zahraničí byli hodně před námi, tak jsme jezdili a na různých festivalech jsme měli ty backstage a dívali se, jak to dělají jinde. Dál se inspirujeme, děláme i světovou show, ale máme české peníze. Takže se díváme na tu zahraniční produkci a vymýšlíme, jak by to šlo udělat tady – s tím, že nepoužijeme stejné věci, ale nějak se tomu “po česku” přiblížíme. A když je show jako Eurovize, tak jim všichni koukáme pod ruce, abychom mohli nějak uspokojit ty interprety, kteří chtějí hrát v Česku, ale světově.

Když jsi zmínil tu Eurovizi – jak se na ní díváš? To, co těm vystoupením musí předcházet je přece neuvěřitelná dřina, ne?

Často říkám, že jsou vlastně tři události, co mě strašně štvou, když to řeknu slušně. Jednou z nich je Super Bowl, další je zahájení olympiády a třetí je Eurovize. A štvou mě, protože člověk vidí, co je možné a zároveň ví, že to tady, i kdyby se rozkrájel, prostě není schopen udělat. To je, jako bych tady jezdil na tříkolce a díval se na Elona Muska, jak letí raketou na měsíc a zpátky. Tříkolkou taky někam došlapu, ale je to prostě jiná disciplína. Tyhle akce jsou spojení nekonečné technické dispozice – a to bychom asi dohnali – ale také kreativity a know-how těch nejlepších lidí na světě. Můžeme být tady šikovní garážníci, ale tohle nikdy nedáme... My se můžeme jen přibližovat nebo inspirovat v tom, kam směřuje ten trend.

Ta inspirace je vidět na práci Matyáše Vordy a Lucie Hájkové, vlastně produkčního dua, kteří u nás dělají třeba Ceny Anděl.

Spíš bych řekl, že ten Matyáš má takový level, že spíš je “nečeský”. A to co dokáže se nedá ani naučit. Tam už nehrají roli peníze, nebo kde se člověk narodil. On je výjimka, bych řekl. Neříkám, že nikdo není schopný to dělat podobně jako on, ale minimálně byl první, který do toho přinesl jinou myšlenku a nabalil na sebe šikovné lidi, kteří to dokážou realizovat. On něco navrhne, jeho lidé dokážou pochopit tu jeho myšlenku a do toho je ten hezký obsah. A ani nemyslím, že by potřeboval inspiraci v zahraničí. Naopak si myslím, že v zahraničí by mohli čerpat inspiraci z něj.

Co se podle tebe může ještě stát a co se ještě v tomhle oboru může posunout? Může se nějak využít umělá inteligence?

Já jsem špatný prorok. Ale tu umělou inteligenci vítám, ta nám pomůže v procesu plánování, vymýšlení, možná i té kreativity. Ale co mě obecně strašilo a straší je, že lidi přestanou mít zájem o ten živý zážitek. Dneska už hraje i notebook jako kdyby člověk měl obrovské repráky kolem sebe. Takže toho jsem se bál. Do toho přišel ten zmatený covid, bláznivý pro náš obor dvojnásob. Začalo se streamovat a ty koncerty velice zrychleně přešly do virtuálního prostředí. Takže jsem si říkal, jak to s tím naším oborem bude. Ale vlastně mi přijde, že to paradoxně nakoplo akce. Že ty technologie vlastně přivádí lidi na ty akce. Je tam změna, ale ti lidé chodí. I když si tam chtějí jen udělat selfíčka a dát story na Instagram, že tam byli. Ale ať už to bude jakkoliv, tak to stejně bude o té hrubé práci – o tom, že člověk musí přijít, vyměřit to, postavit ten stánek s pivem, dát sem jídlo, tam záchody a tady postavit pódium a šatny pro kapely a příjezdy a cesty a všem dát ty informace a tak dále. Takže to bude ta stejná dřina jako předtím. Nemyslím si, že by se něco zásadně mělo měnit v té práci. V té hudbě a v těch žánrech… Kdo ví.

Co by sis přál?

Já bych se rouhal, kdybych řekl, že bych chtěl, aby se něco zásadně změnilo. Myslím si, že jsme tou prací a tím nasazením vytvořili v Čechách poměrně zdravý byznys – i po stránce kvality. Opravdu fandím všem těm festivalům, tomu, na jakou úroveň se dostaly. A to nejen ty velké, ale i všechny ty střední festivaly. Takže v tomto směru jsme velice dobří a práce je dost. Možná bych si přál, aby se to v roce víc rozložilo, v tom květnu, červnu fakt nikdo nestíhá. A kvůli všemu, co se stalo a děje, tak musíme slevovat v množství i v kvalitě lidí, které si najímáme jednorázově Takže tam bych si přál, aby se trošku narovnal ten pracovní trh. Abychom mohli dostát tomu, že kultura pozitivně obohacuje život.