Svůj vnitřní svět vtiskávám do skla. Práce pro pivovar je splněným snem, říká umělecký sklář

Rozhovor s Lukášem Novákem:

Máte doma hodně skla?

Asi jako běžný člověk. Sklo mám ve studiu, které mám kousek od domu, takže si to vynahrazuji tam.

A tu vlastní tvorbu doma máte?

Jenom nepovedené kusy. To, co se povede, jde ven klientům, sběratelům a tak dále. Ono se často děje, že ty nejhezčí věci třeba nevyjdou, tak se pak na ně doma dívám a nevadí mi, že jsou prasklé. A ta chyba je často jako velká jiskra k něčemu větším.

Když se někdo narodí v Novém Boru, tak si může pořídit penzion v Lužických horách, může jít pracovat do Německa, nebo může být ve sklárně. Měl jste ke sklu rodové předpoklady?

Je to tak. Snažil jsem se tomu strašně dlouho vyhnout. Doma máme dodnes malírnu skla, vcelku malý prostor, ale smrdí terpentýnem v podstatě celou dobu. Nejdřív jsme ji měli doma v malém bytě, pak ve větším domě. A vlastně ten terpentýn pořád v tom životě byl...

Ale on je trošku omamný, ne?

Je, no. (smích)

To byla veselá domácnost.

No, taková veselá, sudetská domácnost. Ale vlastně všichni kamarádi měli doma nějakou výrobu skla. Ať už to byla brusírna, malá huť s malou pecí, kde se dělá lesní sklo nebo pískování skla. A než jsme mohli jít ven zažívat ty dětské radosti, museli jsme všichni udělat práci doma. Takže jsme byli rodiči nuceni pracovat a nosit a tak – jako malí otroci. A já se ani nedopočítám, kolik času jsem takhle neplaceně strávil a dřel jako kůň.

Dřina v dětství vás na jednu stranu formovala a na druhou stranu jste tomu chtěl utéct, ne?

Přesně tak. Říkal jsem si, že bych chtěl dělat cokoliv jiného než sklo. Hrozně mě bavilo LEGO, takže doma přišli s tím, že bych mohl jít na stavárnu jako architekt. Ale mám starší sestru a ta mi tady ten nápad vyfoukla a šla na stavárnu do Liberce první. A když jsem zjistil, co to všechno obnáší, tak už se mi nechtělo. Byl jsem docela problémové dítě, ale bylo to korigované sportem. Můj temperament se vytrácel většinou v trénincích, soustředěních a tak. Všechno jsem dával volejbalu.

Jak jste se nakonec dostal ke sklu?

Bylo to složitější, protože jsem v osmé, deváté třídě moc nevěděl, co se sebou. Šel jsem na střední školu sklářskou, ale chtěl jsem být volejbalová hvězda. Ze střední mě nakonec vyhodili a vylifrovali na učňák. Ten jsem udělal během dvou let místo tří a vrátil se zpátky na tu průmyslovku – už proběhl nějaký iniciační okamžik, kdy jsem si uvědomil, že není tak špatné to sklo kreslit a umět ho udělat. Učňák jsem bral jako velkou výzvu a na huti jsem byl i čtyřicet hodin týdně. Bylo to skvělé, protože ten materiál je úžasný. Také se tam navazují nějaká přátelství a trénuje se tam v podstatě týmová hra, stejně jako ten volejbal. Nějak ty věci dobře zapadly do sebe a došlo mi, že není tak špatné umět to řemeslo. Věřil jsem, že řemeslo má zlaté dno, aniž bych si to v ten moment uvědomoval.

Co Umprum? Pod vedením profesora Ronyho Plesla to muselo být inspirativní.

No, s Ronym jsme docela bojovali. Ten skok ze střední školy na vysokou, zvlášť na takovou, která nemá v podstatě žádná pravidla a spíš vás učí se dokonale pohybovat ve vlastní kreativitě nebo ve vlastním světě, tak to je hrozně složité. Během studia jsem potřeboval rok pauzu, tak jsem šel na stáž – na módní tvorbu – a vrátil se zpátky. A v ten moment mi to zase začalo jít a dokonce i s tím Ronym jsme spolu začali nějak vycházet, protože já potřeboval ten odstup a trošku si uvědomit, co se vlastně děje a čeho jsem součástí.

Co ta škola vlastně tomu talentovanému jedinci dá? Je důležité vystudovat ji?

Já myslím, že ano, protože ono přece jen to umění už dnes nějakou podobu má a i ten řekněme umělecký provoz ji má a je mnohem jednodušší na to přijít v rámci té školy. Tam přece jen přicházíte do nějakého mistrovského ateliéru, učíte se nápodobou i úkoly od někoho, kdo už před vámi absolvoval, takže vás koriguje, což je přínosné. Samozřejmě tam nejspíš člověk ztratí část přirozenosti. Samouk může k tvorbě přistupovat úplně jinak než ostatní. Já osobně jsem ale potřeboval ze školy vypadnout co nejdřív. Bylo to také dané tím, že jsem na tu školu nastoupil trochu později než ostatní, takže jsem končil skoro ve třiceti.

Někdo to zase vyhledává a jsou to ti věční studenti, jak se jim říká.

To je taky dobré, ale na to prostě potřebujete buď prachy nebo prachy.

Nebo prachy. A vy jste s Rony Pleslem ještě v kontaktu?

No, v tvůrčím kontaktu úplně ne, ale v září jsme spolu měli výstavu v Helsinkách

Takže už jste pro něj ten respektovaný student?

Těžko říct, to se musíte zeptat jeho. Já mám totiž problém s těmi autoritami a zároveň mám přílišnou důvěru v autority. A já vlastně Ronyho, i když si tykáme a můžeme si myslím říct cokoliv, tak s ním nemluvím jako s kámošem. Protože pět nebo šest let jsem mu vykal a měl jsem ho prostě jako pana profesora, ke kterému člověk vzhlíží a zároveň se snaží ho potěšit tou prací a tak dále. Je to takový hrozně zvláštní vztah, který věřím, že je spoustě lidem velmi nekomfortní a je v tom nějaké “daddy issues”.

Rony Plesl je například tvůrcem sochy Českého lva. Je pro uměleckého skláře takové ocenění důležité?

Určitě pro někoho jo. Pro mě je nejdůležitější to, jak si to sedne se zadavatelem – jestli je tam velká důvěra, velký prostor pro to uplatnit své myšlenky, tak je to určitě fajn. Já se ale poslední dobou už té zakázkové tvorbě tolik nevěnuji, protože mě to zas tak nenaplňuje. Je to něco, co mě spíš zdržuje v tom hledání sebe sama v těch věcech… Dál dělám zakázkové věci, ale potřebuji pro to určité pole a porci svobody. A přece jen když vymýšlíte něco, co musí někdo zvednout, musí se to každý rok vyrobit a tak dále, tak to přináší určitá úskalí a omezení. Třeba pět let zpátky by byla zakázka na takovou sochu můj velký sen a velká meta v mojí práci, ale v tuhletu chvíli to vlastně není úplně moje téma.

Co ta výroční lahev pro Pilsner Urquell – to musela to být výzva, ne?

To jsem miloval. Já jsem totiž velký fanda piva a Plzeň mám strašně rád. Už jenom ten branding je úžasný a už jako dítě jsem vnímal etiketu Pilsner Urquell. A to, že z té lahve zmizel ten zlatý alobal nahoře mě strašně mrzelo. To jsem úplně obrečel, já to úplně miloval. Ale ta zakázka byl opravdu splněný sen, protože já jsem jako student viděl, jak každý rok Pilsner osloví jednoho tvůrce, který vytvoří tu lahev. Teď je kolem toho velké haló. Vždycky to má nějaký velký silný příběh, k něčemu se to váže. A přede mnou vždycky ten úkol dělali zajímaví lidé. Pro mě byla obrovská pocta být jedním z nich a ujmout se toho. Takže já to miloval.

“Mou vizí je tvořit svět, do kterého budu lidi zvát.” Ten svět je odrazem toho vašeho soukromého života, nebo je to odraz celé té společnosti, ve které se právě teď nacházíme? Jak to máme chápat?

Je to takový můj vnitřní svět do kterého zvu lidi skrze mojí práci se sklem. Vlastně všechno to, co já jsem v životě zažil a to, čeho jsem součástí, co mě obklopuje, co mám rád, tak to se vtiskává do mého skla a to si potom právě ti lidé odnáší, nebo to obdivují, nebo to nesnáší, jak kdo. A je to vlastně reprezentace mojí osobnosti a mého života.

Je pro vás inspirace i cestování?

Obrovská. Nedávno jsem se vrátil z Tchaj-wanu, kam jsem chtěl letět už hrozně dlouho – držel jsem to v hlavě třeba deset let. A letos jsem po strašně dlouhé době najednou potřeboval vypadnout a na ten Tchaj-wan jsem si vzpomněl jako na takovou tu vysněnou lásku, kterou jsem kdysi v sobě pěstoval. A hrozně rád jsem tam byl, protože ta inspirace zrovna v Asii je obrovská. Lidé se chovají k prostředí – ať už ze společenských, náboženských nebo nějakých principiálních důvodů – trošku jinak. Že třeba na ulici vidíte různé kompozice věcí a tvarů, které tady nenajdete. Když se něco válí tady, tak je to bordel, ale oni si tam ty věci různě skládají.

S kým cestujete?

Byl jsem tam sám, takže to pro mě bylo o to silnější, protože mě nikdo nikam netáhl, nikdo na mě nevolal, ať už jdu… Nikdo mi tam nerozuměl, tak jsem si v hlavě povídal sám se sebou. A přísahám, že jsem zhruba po týdnu mluvil na ulici sám k sobě nahlas. “To je vysoko, to je daleko, to je moc zelený,” tak jsem si tam pro sebe povídal a to okolí komentoval. To bylo moc fajn.

A člověk má pocit, že tam vyčnívá a že je malinko za exota, že?

Přesně tak. Člověk je tam strašně vidět. V té Tchaj-peji samozřejmě ne, ale když vyjedete ven, tak tam jste najednou sám. Jako Evropan a běloch doslova vyčníváte.

A co jste si přivezl profesně? Zkoušíte pracovat na něčem, co je inspirované vaším cestováním?

Asi přímo ne. Mnohem cennější je pro mě nahlížet na tu slepou mapu svých schopností.

Čemu se teď ve své tvorbě věnujete?

Poslední dva, tři roky hlavně volné plastice. Často mají moje výtvory minimálně pozůstatek určité funkce, ať už to je třeba funkce zrcadla, zrcadlení v nějakém objektu nebo připodobnění tvaru k něčemu existujícímu z našeho světa. To jsou věci, které mě baví. Dělám klidně skleničky i třímetrové sochy. Baví mě přeskakovat skrze jednotlivé úkoly. Během covidu jsem například udělal sadu z borosilikátového skla na překapávanou kávu. A to jsem udělal z nudy, protože už jsem viděl celý internet, Netflix a HBO dohromady a už jsem si říkal, že je na čase něco udělat. Zároveň dělám reliéfní objekty ze skla na zeď, které reflektují svoje prostředí.

Když si to u vás někdo objedná, tak s ním tu instalaci konzultujete?

Já se o to snažím, protože je to velká součást toho objektu – reflektuje své okolí a je hrozně důležité, kam ho člověk dá. Vždycky mám nějaké doporučení, nějaké představy a příklady, kde by to fungovalo nejlépe. Funguje to velmi dobře třeba naproti oknu.

Kdo je váš klient? Kdokoliv, kdo má rád hezké věci?

Je to člověk, který má zkrátka rád dobré věci. Mně nejde jenom o to, aby ta věc byla hezká.

Ty moje věci ztělesňují i řemeslnou tvorbu za posledních tisíc let. V tom se zobrazuje úplně všechno – řemeslný um, kvalita, kvalita materiálu, schopnost tím materiálem vyjádřit nějakou myšlenku… Je v tom spousta věcí. Já dělám i různé velikosti, ale s mým týmem, ve kterém ty objekty tvoříme, nejsme schopni udělat víc než dvanáct, patnáct velkých kusů ročně. Není to fyzicky možné. Každý kus je ovšem unikátní, leč vznikají v sérii šesti kusů.

Pojďme vysvětlit spolupráci s Janem Kalábem, s Alžbětou Jungrovou a s KodlContemporary. Co je to za projekt?

Jednoho hodně horkého červnového odpoledne mi volá Jakub Kodl, zakladatel galerie, že má nápad – z Porsche 911, už tak ikonického objektu touhy, udělat ještě zajímavější kus umění. Nakonec jsme se dohodli, že budu dělat interiérové díly a bylo to velmi zajímavé, protože to byl jeden z nejsložitějších úkolů, který přede mnou stál. Velká otázka byla váha, protože to auto má být co nejfunkčnější. Cílem tedy bylo nevymýšlet nesmysly, spíš to auto jen tak podepsat a hlavně aby to bylo bezpečné. V tom autě jsem jel a byl to obrovský zážitek. Každý detail je v něm dokonalý a můj cíl tedy bylo tohle geniální auto nepokazit.

To auto bylo vystavené v Galerii Kodl. Teď je kde?

Já si myslím, že to auto bude různě parkovat po Praze a bude se sebeprezentovat.

České sklo bylo vždy výjimečné. Nejstarší sklárna na světě je v Harrachově. Ekonomicky to bohužel některým sklárnám poslední roky úplně nevychází. Myslíte si, že “skláři budou mít co žrát”?

Ti nejlepší určitě, ti nejlepší si vždycky tu cestu najdou. Bohužel teď se nacházíme v situaci, kdy i ti, kteří patří mezi ty nejlepší, třeba končí. To je velmi smutné, ale je to realita a je potřeba se s tím nějak popasovat.

Je to třeba nějaké přechodné období a může se stát, že to bude za pár let zase dobré?

Ne, bohužel ne, protože tyhle osobnosti, které mají malou sklárnu a jsou nejlepší v tom, co dělají, tak těch je hrozně málo. A když se zdraží plyn a oni se na to takzvaně vykašlou, tak se do toho zpátky nevrátí, když se ten plyn zlevní. Protože to je celý řetěz událostí, které se musí stát, abyste mohli nějak fungovat. To sklo je hrozně zajímavé v tom, že má spousty možností takzvaných rafinačních technik – sklo se maluje, brousí, leští, reje… To je ta síla, která v tom českém skle je. A je to taková legenda, že v nějakém okruhu 100 km jsme opravdu schopni vyrobit ze skla v podstatě cokoliv. Ale v momentě, kdy si ti malí skláři na to vykašlou, tak je nikdo nezastoupí. A když ano, tak to bude trvat dalších pět až deset let, než se ten člověk vyučí. Takový profesionál se tvoří celý život.

Co byste si přál?

Já připravuji vlastní sólovou výstavu a s celým mým týmem děláme nejlepší možné kroky k tomu, aby se vše podařilo. Přeji si to, abych mohl věnovat celý rok jen tomu vývoji. Minulý rok bylo opravdu hodně práce, proto proběhl i ten Tchaj-wan, kde jsem se z toho potřeboval trošičku otřepat a zjistit, co je pro mě opravdu důležité. Takže se těším, až se zase vrátím do studia a budu dál pracovat.