Stud zmizí až na pódiu. Tereza Balonová napsala první písničku už ve dvanácti letech

Rozhovor s Terezou Balonovou:

Už jsi dnes měla v ruce kytaru?

Neměla.

Takže to není ranní rituál.

Není to ranní rituál, ale já jsem navíc přijela pozdě v noci z koncertu. Ještě tady si připadám trochu pomačkaná.

Vnímáš ocenění a nominace v cenách jako Zlatý slavík nebo Anděl jako nějaký závazek?

Řekla jsi to dobře, že to je závazek. Já si těch cen hrozně vážím a beru to spíš jako takovou zpětnou vazbu. Třeba když jsem dostala právě toho Slavíka, tak mě to namotivovalo a utvrdilo v tom, že to, co dělám už několik let a postupně se to rozvíjí, tak že to dělám dobře a že v tom mám pokračovat. Takže vnímám to jednak jako i zpětnou vazbu, tak i jako závazek k tomu, abych dál na sobě pracovala a abych psala čím dál tím lepší písničky.

Český Slavík je cena za popularitu, To znamená, že si tě všimla ta široká veřejnost a Andělé jsou ta odborná veřejnost. Takže to je hezké, ne?

No je to nádherný. První písničku, se kterou jsem někdy vystupovala, jsem napsala ve dvanácti letech. A od té doby je to pro mě nezbytná součást života. Zpívám nejen o sobě, o tom, co prožívám já a moji známí. Jsou to věci ze života. A přijde mi, že mi to trochu jde. A ve výsledku tyhle věci, o kterých zpívám, prožíváme všichni.

Každý se v tom trošku najde.

A to je právě to, co je pro mě důležité – když se v tom najdou ti posluchači. A když to dokáže ocenit i profík, tak to je potom pro mě ještě další level.

Ty jsi v osmnácti letech vyhrála Portu a to byl ten moment, kdy tam si tě všimli Martin Červenka a Martin Ledvina?

Přesně tak, to byl ten moment. Kapela Jelen jako hlavní hvězda hrála na portě poslední den, kdy už bylo jen vyhlášení výsledků soutěže. Před jejich koncertem bylo sólo pro vítěze. A díky tomu, že jsem to vyhrála, jsem měla to sólo.

A mohla jsi se ukázat.

Přesně tak. A já si pamatuji doteď takový moment, kdy hraju písničku Období SOS. A tam je takový krásný amfiteátr, takže člověk opravdu vidí každého, kdo tam sedí – nikdo se tam neschová. A najednou jsem viděla, jak se Jeleni přišli koukat do toho publika. A protože mě hudba zajímala už úplně od raného dětství, tak jsem se i nějak trochu pohybovala v těch kruzích a věděla jsem, kdo je Martin Ledvina. A najednou ho vidím v publiku. A já jsem začala být trochu nervózní. A najednou tam šla i Kateřina Marie Tichá, která s nimi byla ten den jako host. A šla takovou tou uličkou ke mně a začala si mě natáčet. A já jsem si říkala: “Ty jo, Kateřina Marie Tichá.” To jsem tenkrát netušila, že Káťa bude jeden z mých nejbližších lidí, taková moje spřízněná duše a že budeme spolu psát nejen moje, ale i Kátiny písničky.

Co se dělo po tvém vystoupení?

Přišli za mnou Jindra Polák s Martinem Ledvinou, vzali si na mě kontakt a potom se mi ozvali za pár dní, jestli bych za nimi přišla do zkušebny. No a tam se mě zeptali, jestli bych s nimi nejela turné, že mají první velké halové turné a jestli bych jim tam nedělala předskokana. Což bylo pro sedmnáctiletou holku, která hrála po studentských klubech, akcích a podobně, hrozně velký šok – že najednou jsem se měla postavit před tisícovky lidí a opravdu dokázat, že to chci dělat, že to je ta největší vášen a láska a že na tom pódiu je moje místo. Vzpomínám si, že když jsem šla z té zkušebny, tak mě vyzvedávala mamka a čekala na parkovišti. A já jsem přišla úplně rozzářená a říkám: “Mami, prosím tě, že bych mohla s nimi jako předskakovat na turné?” A mamka úplně ztuhla, ona je hrozný introvert. Vůbec si tím nebyla jistá, ale pro mě to byla hotová věc.

A kde se vzal v tobě ten talent? Po mamince to asi nebude, když je introvert.

Ale já jsem taky introvert. Čím starší, tím větší introvert jsem. Ale prostě když jsem na pódiu, jsem tam jenom s hudbou a s lidmi, co jdou za tou hudbou a prožívají ty emoce se mnou. Muzika je o něčem jiném a ten stud úplně zmizí. Já teď ještě studuji vysokou a když jdu na studentský večírek a jsou tam lidi z celé fakulty, tak se stydím vlastně mnohem víc, než když jsem na pódiu.

Vím, že pro herce a zpěváky je to pódium obrovsky nabíjející. Ale pak když zalezou na hotel, cítí se někdy strašně sami.

Tak já to mám úplně stejně. Když jsem na pódiu, tak to je taková energie – člověk se dostane někdy až do euforie. A potom nejhorší – a teď jsme se právě o tom včera bavili s Káťou Tichou, že úplně nesnášíme ten moment, kdy jsme po tom koncertě na hotelu a dáváme si dolů ten make-up. Stojíme v té cizí koupelně a vezmeme si ty odličovací tamponky… A to mi je vždycky nejvíc smutno a osaměle. Takže honem zalezu do postele a jdu spát. Vlastně i doma jsem úplně největší introvert, ale když jsem mezi lidmi, tak jsem schopná je bavit.

Co studuješ za vysokou?

Studuji pedagogickou fakultu a hudební obor. Takže vlastně poprvé v životě se pořádně vzdělávám v hudbě. A je to docela inspirující. Nejdřív jsem se bála, že by mě to mohlo nějak hudebně omezovat, ale myslím, že hrozně záleží na tom, co od toho čekám. A já jsem tam fakt šla s tím, že jdu čerpat inspiraci a učit se. A my jsme nedávno vydávali desku Lampiony, kde mám nahraný i živý orchestr. A když jsem byla v tom studiu, tak jsem koukala do těch partů a přesně jsem věděla, co se děje. A doufám, že si prostě třeba na příští desku ty partie rozepíšu zase sama. A já jsem strašně ráda, že Martin Ledvina s tím nápadem na živý orchestr přišel. To byli profíci. Dostali noty a hned to začali nahrávat. A jak začali hrát, tak mě to úplně paralyzovalo. Vím, že jsem jen stála za tím sklem a koukala na ně. A dali tam do toho přesně tu emoci, kterou jsem tam chtěla dát. Člověk má při produkci občas pocit, že ještě něco chybí. Je to hodně podle intuice. Ale jak začal hrát ten orchestr, tak jsem slyšela, že to je ono. A strašně jsem byla vděčná, že to takhle zaklaplo do sebe a bylo mi jasný, že to je jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsme udělali.

Když takhle pracujete s Martinem Ledvinou a máte každý trošku jinou představu, tak kdo potom vyhraje?

No, my s Martinem si to oba dva umíme vyargumentovat. Člověk má vždy nějakou představu a někdy to prostě zaklapne a někdy ne. Takže i když máme někdy odlišné názory, tak zkoušíme obě verze a to, co té písničce nejvíc prospívá, tak se tam otiskne a víme, že to je to správný.

A dokáže uznat, že to můžete mít vymyšlené lépe než v tu chvíli on?

Ano, to mi přijde hrozně krásné – Martin je přitom zkušený, ostřílený producent, který je v té branži delší dobu, než já jsem na světě. Strašně si toho vážím. A myslím si, že jenom díky tomu dokážeme spolu tak spolupracovat, že my se vzájemně hrozně respektujeme. A bez toho to v žádném vztahu nejde. Zvlášť to platí u takového pracovního vztahu, kde děláme vlastně intimní věci – protože tvorba je vlastně intimní proces. A Martin je ten člověk, kterému prostě věřím, že chce udělat pro tu písničku to nejlepší a který mě toho strašně naučil.

Jak se to tak stane, že se toho ve vaší tvorbě najednou urodilo tolik?

Ta první deska Půlnoc je takový výběr mých nejlepších písniček, které jsem napsala od mých patnácti do mých dvaceti let. Do toho přišel covid, hrozně věcí se dělo… Proto jsou na té desce čtyři producenti – dělala jsem to se čtyřma různýma lidma, kteří mají úplně jiný pohled na hudbu a kteří pracují jinak. Ale zároveň ta deska drží pohromadě a v tom jsem strašně vděčná Martinovi Červinkovi, že mi dal ten prostor.

Ty texty jsou výhradně jen tvoje?

Převážně ano. Občas s Káťou Tichou píšeme spolu – já jsem dyslektik a dysgrafik a mám občas takovou svoji hatmatilku. Občas řeknu třeba i slovo, které neexistuje. A Kátě dávám text na takovou korekturu, kde mi třeba správně přehodí slovosled. Ale kromě toho někdy mám i problém s vyjadřováním – že třeba vím přesně, co chci říct, ale hrozně dlouho hledám ta správná slova. Třeba mi chybí poslední verš, jinak už to mám celý hotový, napsaný. A tak si říkám, jo, musím za Káťou. Protože my, jak se hrozně dobře známe a už roky prožíváme spolu naše všechny lásky, vztahy, všechny věci, co se nám v životě dějí, tak ona na to koukne, já jí řeknu, co chci říct a ona to za pět minut má. A pak zase, když píšem Kátiny věci, tak to dělám hrozně ráda, protože jsem v tom úplně svobodná. Třeba písnička Poprvé, kterou má Káťa teď na nové desce, tak to je podle mě nejrychlejší písnička, jakou jsme spolu napsali. To jsme udělali třeba tak za deset minut. Já jsem jen hrála tu melodii a Káťa do toho sázala ta slova. Ta písnička je boží a skvěle na koncertech funguje.

Vy to dáte na ten papír, natočí se to ve studiu, ale dostane to ten život až na tom pódiu, ne?

Přesně tak. A tam vlastně teprve člověk vidí život té písničky. A to je ta největší odměna, když pak vidím, že to lidi zpívají, že to milujou. Kolikrát mi lidi napsali, že jim nějaká moje písnička pomohla ve složitém období. A to je úplně to nejvíc.

A zároveň je to možná i v některých případech důvodem, proč to někteří muzikanti psychicky nemusí zvládnout. Že je to vlastně vysaje – to je zase ten druhý pohled.

Ono hrozně záleží, jak se člověk rozhodne ty věci vnímat a jakou jim přiřadí hodnotu. Čím starší jsem, tím víc vidím i v tom showbyznysu, jak je důležité si nastavit, které věci budeš vnímat a které ne. Které si budeš pouštět k srdci a kterým se rozhodneš nedávat tak velkou hodnotu. A myslím si, že to funguje.

Už jsme tady naťukli, že ty jsi jela turné s klučičími kapelami - Jeleny a Divokým Billem. A s kým ještě? Kryštof?

Ano Kryštof. Taky jsem jela pár koncertů s kapelou Mirai.

A když takhle jezdíš se samýma chlapama, tak přejímáš někdy i to chlapské myšlení?

Ano, ale jsem ten typ holky, co si už od malička vždycky rozuměla s klukama. A já jsem tu klučičí srandu vlastně brala už od mala.

A ono to asi je přirozené.

Ale spousta holek to má asi jinak. Zatímco já jsem prostě jela s těmi Jeleny, s Divokým Billem a je pro mě normální se pohybovat mezi klukama a chlapama. A třeba kluky z Jelenů beru vyloženě jako moje bráchy. Teď jsem s nimi nikam nejela měsíc a oni jsou taková parta, že se mi po nich stýská. A když v létě člověk jezdí na ty koncerty a netráví čas skoro s nikým jiným, než s klukama, s kterými jezdí nebo i s mojí kapelou, tak když pak třeba přijdu zpátky do školy, do toho reálného světa, tak vždycky vlastně koukám a musím se zase trošku přenastavit, včetně svého slovníku.

Lampiony mají krásný videoklip, který dotvořila umělá inteligence. Má podle tebe vlastně v dnešní době vůbec smysl dělat klipy? Najdou to uplatnění, se kterým do toho ten tvůrce jde?

Nějakou tu funkci to pořád má. Když sleduji nějakou kapelu a najednou vydá k nějaké písničce klip, tak zbystřím a zareaguji na ní mnohem víc. Navíc ten vizuál těm písničkám dá hrozně moc. Kolikrát je třeba super písnička, ale ten klip mi nesedne a zkazí mi ji, anebo naopak. Je důležité, aby ti filmaři tím tu písničku podpořili.

No a co umělá inteligence? Někteří songwriteři a tvůrci mají trošku obavu, co všechno to udělá.

To je téma, které se ted hodně řeší – alespoň v mém okolí. A jak studuji tu pedagogickou fakultu, tak vím, že se to řeší i ve školství. Je tam samozřejmě riziko, ale v něčem to může být skvělý kreativní nástroj. A vlastně v tom videoklipu jsme se ji snažili právě využít jako kreativní nástroj. A myslím si, že Kryštofovi Sadílkovi a klukům, kteří to s ním dělali, se to vydařilo skvěle.

Co by sis přála?

Jako obecně v životě? No, tak to bychom tady byli hodně nadlouho. Já mám hrozně moc přání, ale prostě ať jsme všichni kolem mě i já v životě šťastní a zdraví. A ať lidi neválčí mezi sebou, protože někdy zírám na to, jak člověk jako druh dokáže být strašně zlý. A co se týče mé kariéry, tak bych si přála, aby lidé chodili na moje koncerty a abych mohla na tom pódiu stát i třeba v sedmdesáti letech a aby to mě i lidi dál bavilo stejně. Tak to je takové moje velké osobní přání.