Strach je fenomén. Bojíme se dětem dopřát zodpovědnost a zkušenosti, říká Olga Studničková Šípková

Rozhovor s Olgou Studničkovou Šípkovou:

Jaké jste měla dětství?

Já vždycky říkám, že jsem měla krásné dětství. Jistým procentem si za tím dál stojím, ale optikou dneška a tím, co dělám dnes a jak pracuji s tím, aby mi spoustu věcí nebralo energii tak jako před patnácti lety, tak si uvědomuji, že tam byly určité záseky, které nebyly úplně šťastné. Od malička jsem dělala moderní gymnastiku, protože i moji rodiče byli gymnasté. V pubertě, když jsem začala mít zadek, prsa a tváře, tak jsem se přestala trenérkám líbit – byla jsem pro ně ta tlustá, nemožná a dávaly mi to velmi jasně najevo. Já si nedovedu představit, že bych své pubertální dceři řekla: “Adélko, měla bys zhubnout.” Nedovedu si představit, jak bych jí tím ublížila. Já přitom slyšela každý den na tréninku, že jsem nemožná a dokonce mi jednou řekli, že jsem obezní. Zažila jsem tam velkou šikanu a cítila jsem se nepřijatá. Z toho dětství si nesu takovou příšernou větu “když nezhubneš, tak nebudeš přijatá”. Ta šikana mě velmi ovlivňuje, ale dá se s tím pracovat a netahat si minulost do přítomnosti. Jinak jsem měla krásné dětství, byla jsem sporťák, jezdila jsem na sportovní tábory díky tátovi, který učil na FTVS UK, kde jsem později studovala. Já jsem byla hrozně šťastná holčička. Akorát jsem dělala osmnáct let moderní gymnastiku, která mi brala vítr z plachet a nechala na mně velké stopy.

Díváte se na gymnastiku v televizi? Co si říkáte, když to vidíte?

Já se na to nedívám, je mi těch holčiček líto. Hrozně bych chtěla věřit tomu, že se k nim zlepšil přístup. Nedívám se na gymnastiku, nevím, jestli je ještě v této době ten kult šílené štíhlosti a toho drilu.

Jakou roli v tom hrají rodiče? Jen tak tomuhle přihlížet je přece hrozně morbidní.

Rodiče jsou samozřejmě klíčoví, protože pokud dítě vyrůstá v přijetí, lásce a pochopení, tak má v sobě ten silný střed a samo se učí, co mu dává smysl a co ne. Moderní gymnastky, kterým je jako mně, tak mnohé z nich mohou vzpomínat na tu nesmyslnost. Ten sport je nádherný – kultivuje ženský pohyb a laskavost. Ale zažily jsme obrovský tlak na výkon, do dospělosti si neseme pocit nepřijetí a navíc nás už jen tak někdo nepochválí. Už nejsme ty roztomilé holčičky s culíčky, které pochválila alespoň babička nebo paní sousedka. Mnohé ženy přitom prahnou po pochvale a po uznání.

To se asi projevuje i v partnerském vztahu.

Určitě. Snažím se na sobě pracovat, abych nebyla smutná a vyčerpaná, protože nechci trápit své okolí, své děti, vnoučata, ani manžela tím, že budu blbě koukat a nebudu mít energii – oni si to zkrátka nezaslouží. Sjednocuje se to v tom, že si hodně žen nevěří, necítí se přijaté, ať už od svého partnera nebo kolegy a hodně na sebe tlačí. Když jsem se stala mistryní světa, tak jsem sklízela obdiv všude. Jenže když si vy sama nevěříte, tak nevěříte ani tomu, že o vás někdo smýšlí lépe než vy sama. Bála jsem se toho, co si o mně kdo myslí.

Dělala jste si to horší, než to ve skutečnosti bylo?

Absolutně. Je to jedna z věcí, kvůli kterým jsem na prahu čtyřicítky vyhořela.

Možná je to i tím, že jste na tom pódiu musela neustále vyzařovat ten úsměv. Nemůžu si pomoct, ale já tomu úsměvu nevěřím. Ta žena sleze z podia a najednou ten úsměv zamrzne.

Do toho všeho nemůže ani dýchat, protože třeba sportovní aerobik, který jsem dělala já, je spíš anaerobik. Tam jste minutu a půl a z toho určitě polovinu jedete na bázi anaerobního zásobení těla kyslíkem, což je nezásobení těla kyslíkem a k úsměvu máte mnohdy daleko. A je pravda, že se v tomhle sportu hodnotí i ten úsměv. A proto mnozí závodníci, kteří to v sobě nemají, tak ho opravdu nasadí a sundají. Já ho měla přirozený, protože já to fakt milovala. Akorát jsem si říkala, že všude, kam pak vejdu, tak ho musím mít také. A to bylo horší. Můj manžel mi dává zpětnou vazbu, občas říkal: “Olinko, teď nejsi na pódiu.” (smích) Hodně mi pomohl, abych z toho obličeje sundala tyhle vzorce. Když jsem zveřejnila v České televizi, ve 13. komnatě, že jsem vyhořela a že jsem brala antidepresiva, tak mi spousta lidí psalo a říkalo, že by nikdy neřekli, co se za tím úsměvem skrývá. Když jsem vyhořela, tak jsem sama nechápala, co se děje. Já jsem myslela, že je to tím, že jsem porodila druhé dítě a blíží se ta čtyřicítka, tak to bude nějaká norma. Na prahu padesátky jsem začala dělat velké změny. Hodně jsem se trápila okolím a různými lidmi, ale došlo mi, že musím začít u sebe. Všechno jsem to popsala v knize Kniha pro ženy, kterou jsme vydali s manželem. Píši tam i o tom, jak se zbavit strachu, o tom, abychom na sebe netlačili, abychom se uvolnili, abychom projevovali lásku sami sobě a tím pádem i lásku těm druhým. Abychom byly ženy laskavé, jemné a v klidu.

Jak jste se s vaším mužem seznámili?

My jsme se seznámili při práci. Oba dva jsme byli najati jako lektoři pro olympijský výbor, který dělal takové víkendy pro své lektory, cvičitele, trenéry… A můj současný muž, Milan Studnička, tam přednášel a koučoval – a já jsem tam cvičila. Poznala jsem člověka, který žije to, co říká a dává mi to obrovský smysl. Začala jsem chodit na přednášky. Pak se začal zakládat projekt Dovychovat, který založil Sláva Černý a právě můj manžel. Nabízíme tam kurzy, já jsem je udělala snad všechny. Najednou jsem zjistila, že nemám strach, že se mohu uvolnit, že je mi téměř šumák, co si lidé okolo mě myslí a jak na mě pohlížejí. Najednou jsem cítila, že jsem odhodila takové těžké brnění, do kterého jsem se choulila, aby mi nikdo neublížil. Cítila jsem, že se můžu smát, že můžu být autentická a že se vracím k té holce, o které jsem povídala na začátku – že jsem byla veselá, rozesmátá, radostná holka, která se všude smála, sportovala a tak dále. A uvědomila jsem si, že už se nemůžu vrátit do svého života předtím. Takže jsem se po pár letech rozvedla a vykročila jinou cestou. Dokonce stále cvičím i aerobik a jsem lektorka jógy. Vystudovala jsem si jógovou terapii. Aerobik je taková ta jang síla a jóga je jin, abych se dostala do rovnováhy. Optikou dneška se na to vyhoření dívám jako na strašně důležitý úsek v mém životě, protože, jak říká můj manžel “zkušenostmi i tím, co nás vyčerpá, rosteme”.

Já si pamatuji na ty vaše VHSky v devadesátých letech, to byl obrovský hit.

Tenkrát jsem podepsala smlouvu s jedním hudebním magnátem a oni té prodejnosti vůbec nerozuměli. Já jsem prodávala statisíce VHSek. (smích) Vnímala jsem, že existují nějaká cvičení v televizi i na VHSkách, ale vždycky mě dráždilo, že tam byly takové ty vyumělkované ženy, které to natáčely na pláži. A já jsem si říkala, jak tohle může strávit žena, která pracuje deset hodin denně, doma má tři děti, zástěru na krku a chce cvičit. Udělala jsem to, že jsem zkrátka natočila svoji normální lekci a ukázalo se, že to ženy potřebovaly – autentičnost.

Jak vnímáte komentáře lidí na sociálních sítích? Čtete to někdy?

Někdy ano. Dřív mi to ubližovalo, teď jsme s manželem na sociálních sítích dost aktivní. Nedávno jsem natočila upoutávku a jedna žena tam napsala komentář, ať zapracuji nejdříve na sobě a až pak ať mluvím k ostatním. Lidé, kteří nás sledují se do ní opřeli a ona se ve finále omluvila. Také se stává to, že když manžel vysílá třeba o přístupu k dětem, tak lidé řeší, že nemá oholený nos a obočí.

Sport u dětí je dnes velmi diskutované téma. Děti málo sportují a nedopřáváme jim ten přirozený pohyb, radši je třeba do té školy dovezeme autem. Proč jsme tak úzkostní rodiče?

My si vytváříme spoustu strachu, a to se projevuje i v té výchově – snažíme se to dítě ochránit před nějakou situací, se kterou by si třeba nevědělo rady. Je to takový koloběh strachu a výčitek. Často rodiče na své děti tlačí, i když už jsou dospělí a jak říká můj manžel – tlak vyvolává protitlak. S manželem vedeme každé léto online kurz pro ženy a minulý rok jsme tam měli 1180 žen. Pracují na tom, aby měly hezké vztahy s dětmi, samy se sebou a se svými partnery. Já jsem si také uvědomila jednu věc, která mi strašně pomohla. My ženy kolikrát děláme spoustu věcí, které nám nedávají smysl. Je to nějaký automat, který nás žene – ať už je to bláznivý předvánoční úklid, nebo jarní mytí oken. Nemáme na to energii a mohly bychom si místo toho sednout k dítěti a navazovat důvěru. Pokud budeme pod tlakem po dětech chtít, aby si třeba uklidili a oni se to pod tím tlakem naučí, tak se už od dětství učí dělat něco, co jim nedává smysl. Vezměte si, kolik lidí pracuje, nedává jim to smysl a stráví v té práci dvě třetiny života. Pak přijdou domů, jsou vyřízení a tuhle náladu jenom přemísťují na své děti nebo na své partnery.

Ještě by mě zajímalo téma skloubení mateřství, práce, rodičovství. Jak se na to díváte?

Kdybych mohla vrátit čas, tak nelítám po pódiích a po fitku, ale jsem se synem doma. Přijel ze školy a byl naučený být sám doma. Když jsem se ho ptala, co ho v dětství nejvíc trápilo, tak mi řekl, že byl hodně sám. Roli babičky si moc užívám a obdivuji svoji budoucí snachu, že to zvládá, že je s nimi doma a že se nežene do práce. Prosím, užívejte si to. Děti utečou, roky utečou, ale ta práce nikam neuteče. Čas strávený s dětmi se vám v životě vždycky vrátí. Mívám občas výčitky, že jsem byla ta žena s tou medailí a přitom jsem mohla dát svému synovi mnohem více. Byl by si potom v životě třeba i víc jistý.

O čem je projekt Dovychovat? Kdo tvoří celý ten projekt? Protože to nejste jenom vy, váš manžel a Sláva Černý, ale je to spousta dalších lidí, že?

Je to tým třiceti lidí. Obklopujeme se lidmi, kteří rozumí svému řemeslu. Drtivá většina z nich prošla našimi kurzy a smýšlí podobně jako my. To znamená, že velmi ctíme kulturu naší firmy. Můj syn říká, že máme dream job. Neustále vymýšlíme nové kurzy a nové projekty. Je to pro nás koníček, život i práce. Můj muž se hodně věnuje přístupu k dětem a rozdílnému přístupu k výchově holčiček a kluků. Aby byla jednou holčička jemnou ženou a mohla si užívat svoji křehkost a aby byl kluk pořádným mužským, který bude stát za tou ženou jako pevná skála.

O čem je Kniha pro ženy?

Je v ní moje cesta – té vyhořelé ženy, která neměla radost ze života, až po tu ženu, která má šťastný život.

Máme to jako rodiče těžší, než to měli naši rodiče?

Jaké si to uděláme, takové to máme. Může se ozvat spousta lidí, kteří mají třeba smrtelně nemocné okolí a nesou si nějaká traumata. Určitě je to pravda, ale je dobré si uvědomit, že máme svůj život ve svých rukou. A pokud to takhle máme, tak jsme na dobré cestě, protože můžeme pracovat s traumaty z dětství, můžeme pracovat se strachem, se svou energií, náladou… Je důležité zamýšlet se nad tím, co můžu ve svém životě posunout a změnit. Umět vystoupit z těch stereotypů, které nás ničí, tak je to frajeřina.

Co je aktuálně před vámi?

Za pár dní se online sejdu se čtyřmi ženami a budu s nimi řešit jejich životní trable jako koučka. Hrozně se na to těším. Lidé se mě ptají, jestli se dokážu od těch trablí odpojit a já říkám “ano, protože já to za ně neřeším”. Já se jich ptám, a to je základ koučinku, který jsem si vystudovala. Čekají mě hezké dny.