Snažím se neřešit blbosti. Největší fanynka je máma, říká herec Filip Březina

Přepis rozhovoru:

Hezký den. Na Radiu Prostor je s vámi Markéta Rachmanová a mým hostem je mladý herec, se kterým by v podobně velké místnosti a na takhle blízko chtěla být asi nejedna seriálová fanynka. Obzvlášť tak dva měsíce zpátky, kdy v České televizi vrcholil úspěšný seriál Smysl pro tumor. A dneska tu mám jeho hlavní hvězdu, Filipa Březinu. Filipe, vítejte, dobrý den.

Dobrý den, moc zdravím posluchače.

Můžeme si tykat?

Můžeme, samozřejmě.

Bude to lepší. Vždy, když je tady někdo mladší než já, tak mám pocit, že mu musím tykat. Tak já jsem Markéta, ahoj.

Tak já jsem Filip, těší mě, ahoj.

Dívala jsem se, že poslední dobou hodně běháš. A vyvrcholilo to v neděli maratonem.

Přesně tak. Já jsem docela rád, že to mám za sebou. Já jsem se k tomu rozhodl, protože jsem měl dost volna a říkal jsem si, že abych úplně nezvlčel a nechodil jenom do hospody, neležel na gauče, nekoukal na seriály, tak jsem si říkal, že to přihlášení a vůbec ten závod mě může donutit k tomu, začít jako něco dělat a dělat to pořádně. A nakonec se to vyplatilo. Začal jsem trénovat v polovině ledna a měl jsem šestnácti týdenní trénink. Chodil jsem běhat čtyřikrát týdně, ten trénink jsem si nevymyslel sám, ale zaplatil jsem si takovou aplikaci, která mi plánovala tréninky.

Takže tě buzeroval mobil.

Přesně tak. Já mám i chytré hodinky, se kterými se to dá krásně spojit a začalo mě to dost bavit.

“Je čas dopřát si trochu pohybu, Filipe”.

Ne, takhle to není, ale když člověk běží a chce to zaběhnout v určitém tempu, tak ty hodinky pípají, když běží moc pomalu.

To bych chtěla. Jaký byl maraton? Běžel jsi Pražský maraton poprvé?

Já jsem ty závody běžel všechny a všechny poprvé. V březnu jsem běžel deset kilometrů, 6. dubna pražský půlmaraton a teď 5. května maraton. A všechno to...

2.58.57 – to je krásný čas, ne?

Je to super čas. Jsem s tím hodně spokojený, protože když jsem se v lednu rozhodoval jestli to zkusit, tak jsem si říkal, že cokoliv pod tři a půl hodiny by bylo super. A pak jsem během tréninku zjistil, že to půjde líp. V sobotu den předtím jsem psal tátovi, že bych to chtěl dát za tři hodiny a čtvrt, ale už jsem tušil, že bych to mohl dát pod tři hodiny. Takže jsem byl fakt spokojený.

A celou dobu jsi to držel? Nepřišly nějaké stavy, kdy by ses nejradši otočil a vzdal to?

Krize přišla. Slyšel jsem, že ty krize přichází kolem 33. 34. kilometru. Do té doby to bylo úplně v pohodě.

A po sedmi letech manželství, jo?

To já zatím nevím, takže v pohodě.

To říkám tak jako předem.

Děkuji za upozornění, budu si na to dávat pozor. Já jsem se snažil držet jako 4 minuty a 10 vteřin na kilometr. A tam jsem musel zpomalit, chytal jsem křeče do zadních stehen, lýtek a achilovek. A pak mi na posledních dvou kilometrech prasknul puchýř na prstě, takže jsem měl pocit, že se mi trhá nehet od prstu, ale nějak jsem to přes tu bolest zvládl. Koukl jsem na hodinky, měl jsem dva kilometry do cíle a na stopkách jsem měl 2 hodiny 50 minut, tak jsem si řekl, že to prostě musím zvládnout. Byla to pro mě velká motivace.

Poslouchal jsi nějaké vyklidněné audioknihy?

Ne, ne, ne. Při tom tempu je lepší poslouchat dynamičtější hudbu – já poslouchám mainstreamový pop, třeba Sia.

Dua Lipa.

Ano. Nerad to říkám veřejně, ale je to tak.

Jako, že se stydíš, že posloucháš Sia?

Ne, že bych se za to úplně styděl, ale moc to k tomu běhání nesedí.

Tomu asi rozumím. Ty máš za sebou údajně i Beskydskou sedmičku, ale ne celou – nebo ano?

Mám ji za sebou za sebou dva a půl krát.

Fakt? Tak to někde napsali úplně špatně, že ses podíval na ty kopce a že ses pomalu otočil a šel domů.

Vůbec!

A tak víš, jak to dnes ti novináři mají, oni píšou bůh ví co. Takže jak to teda bylo? Moji kamarádi Beskydskou sedmičku šli, respektive chvíli to běželi a pak to došli, protože je to fakt masakr. Je to těch sedm beskyckých vrcholů a startuje se někdy večer nebo v noci?

Naposledy jsem to běžel během covidu a start byl kdykoliv od tří hodin odpoledne, do devíti hodin večer, ale jinak se startuje podle mě v devět večer.

Ale máš nějaký limit, do kdy se musíš úspěšně vrátit, aby ti to ještě započítali.

Ano, ten limit je třicet hodin. Když to bylo šestnáct tak jsme to šli s tátou úplně poprvé a bez přípravy. A to jsme skončili na padesátém kilometru. Já bych šel dál, ale táta už nemohl a tehdy se to šlo ve dvojicích. O rok později jsme to s tátou ušli za osmnáct hodin a čtyřicet pět minut. Teď během covidu jsem si to vylepšil na sedmnáct hodin a dvacet jedna minut, to už jsem šel jako jednotlivec a táta mi nandal dvacet tři minut, byl rychlejší.

Tyhle všechny věci o tobě ukazují, že v sobě máš přirozenou disciplínu, ne?

Myslím, že ano, podle mě je to dost důležitá věc. Nejen pro život obecně, ale i pro jakoukoliv práci. Být disciplinovaný a mít vůli to někam dotáhnout. Pro mě to je jednodušší v tom sportu, protože tam je úplně jasný cíl, běžím to na nějaký čas – ale v té práci se to občas ztrácí.

A sportovní vlohy jsi měl už jako dítě?

Myslím, že ano. Já jsem měl to štěstí, že je táta sportovec a vždycky nás ke sportu vedl, což si myslím, že je správné. A fyzická průprava už od dětství je hrozně důležitá.

Do toho dospělého života, kolektivního, třeba i pracovního to dá hodně. Moje zkušenost je taková, že v týmu spolupracovníků poznáš, kdo má za sebou sportovní zkušenost, kdo hrál týmový sport a kdo byl individualista. Říkají to i personalisté, že pro práci v týmu je lepší, když někdo dělá týmový sport – fotbal, volejbal nebo když si v tenise vybírá jenom čtyřhru.

Já jsem hrál odmala florbal. protože můj táta založil klub v Ostravě. No a pak jsem přešel na běhání, protože s tím hereckým rozvrhem se nedá udržovat nějaká pravidelnost. Běhání byla úplně jasná volba, protože je to časově flexibilní, jsem tam sám a můžu to dělat kdy chci. A pro mě je to fakt nejlepší sport. Strašně mě to baví – teda ne úplně ta silnice, ale těším se znovu na hory.

Co kolo?

Kolo mám také hrozně rád.

Co elektrokolo?

Ne, vůbec. Ani náhodou.

Takže seš nepřítel a odpůrce toho, když si někdo průběžně nabíjí kolo.

Nejsem úplně nepřítel, pokud je tomu člověku třeba víc než 55 let, nebo 60 let.

Ale svým dětem bys to nekoupil.

Ne, v žádném případě.

Před českou populací ses ukázat jako herec role, ve které jde hodně o rozměr prevence a zdravotního stavu. Co ti ta role do života dala? Máš za sebou tu zkušenost, sice seriálovou, ale ten seriál byl nastavený tak, že se v něm promítaly i reálné příběhy pacientů a nějakým způsobem spolupracuješ s pacientskou organizací FUCK CANCER. Co ti to dalo do tvého osobního života?

Prevence se každý tak trochu bojí, cítím to i na sobě, protože je to určitý krok k tomu, se dozvědět něco, co by s člověkem mohlo hodně zamávat, nebo by to mohlo znamenat nějaký konec. A toho je potřeba se zbavit. Chtěl bych zmínit, že v registru dárců kostní dřeně přijali strašně moc žádostí a že se hodně lidí zaregistrovalo na základě toho seriálu. Já jsem se také registroval a všem to doporučuji udělat, protože tím chráníte ostatní i sebe.

Ano, ale nemůže to udělat každý, protože musíš absolvovat nějaké testy, jestli jsi vhodný dárce. Ale už jenom to, že tam zkrátka někdo přijde, je dobrý krok.

No jasně, asi ano. A co se týče té prevence, tak já se přiznám, že jsem nikde nebyl. Což je asi chyba, ale já nevím, jestli ta rakovina souvisí s nějakým zdravým životním stylem, protože to je tak náhodná věc… Může potkat každého, ať se snaží žít zdravěji sebe víc, ona si nevybírá a v tom je celá krutost té nemoci. Tu hlavní věc, kterou si z toho odnáším, tak není fyzická věc, ale psychická nebo taková až jako filozofická. Lidé z organizace FUCK CANCER, ti heroes, kteří tu rakovinu porazili, tak když jsem se s nimi setkal poprvé, přišli mi živější než lidi, kteří si něčím takovým neprošli. Sami to popisují tak, že u nich dochází k přehodnocení všech životních priorit, neřeší blbosti a to jsem si z toho odnesl.

Takže neřešíš blbosti.

Snažím se neřešit blbosti, je důležité si to pořád připomínat.

Na druhou stranu, je normální občas řešit blbosti, ale tenhle ten stav, který popisuješ, ti dává takovou stopku, kdy si sám uvědomíš, že řešíš blbosti.

Přesně tak a ono taky může jít o způsob řešení těch blbostí. Samozřejmě, blbosti budeme řešit vždycky, ale nemusí to být tak, že mě nějaká malichernost úplně rozhodí.

Kdybys nehrál medika Filipa, který onemocní rakovinou, myslíš, že by ses k tomu tématu také nějak dostal? Že by to k tobě stejně přišlo, nebo že by ses o to zajímal?

V mém blízkém okolí se toho vyskytovalo dost, takže jsem o tom povědomí měl, ale asi jsem nevěděl tolik o té prevenci. Je to hlavně o tom zdůraznit, že rakovinu může mít i mladý člověk. Já jsem to také vnímal ze začátku tak, že rakovina se mě týkat nemůže, protože tím trpí jen staří lidé.

Říká se tomu zdravotní gramotnost a v Čechách bohužel není úplně zakotvená, stejně jako finanční gramotnost a mediální gramotnost. Já jsem tady měla nedávno primáře stomatochirurgie a on říkal zajímavou věc, že v severských zemích mají děti od první třídy předmět, který se jmenuje zdraví. A mně to přišlo strašně jednoduché a říkala jsem si, proč to není u nás?

Já s tím naprosto souhlasím.

Jak jde dohromady sportování s tím divadelním životem?

Během studií na DAMU je těžké se odpoutat od toho společenského dění a nebýt toho součástí. Takže člověk chodí do těch hospod, na ty párty, premiéry, ale myslím si, že naše generace začíná od toho trendu trošku ustupovat. Myslím si, že konzumujeme alkohol daleko méně než ti starší herci, což je dobře. Člověk musí dávat pozor, aby to nějak nepřeháněl. Je to taková berlička.

Ty jsi součástí současné mladé generace, o které se říká, jako se ostatně vždycky říkalo o mladých, že jsou takový a makový a proč by měli být lepší. Personalisté tvrdí, že jsou z lidí pod třicet let běsný, protože jsou prý líní – nechtějí v pátek pracovat, zkrátka nechtějí si tu práci nechat přerůst přes nějakou určitou mez, která už by narušovala jejich osobní život.

Já si myslím, že přesně takhle to je. Generace nad námi obětovala práci vlastně všechno. Sám na sobě cítím, že do mého volného času nesmí nic vlézt a mám ho radši, než tu práci. Naše generace si to podle mě otočila – že můj život není ta práce. Můj život je ten volný čas a to je pro mě hrozně důležité, protože já chci mít volno chci se starat o sebe nejen fyzicky, ale i psychicky. Je to strašně důležité. A když budu mít to volno a dobře si ho naplním, tak pak budu produktivnější i v té práci, protože mě to bude více bavit, nebudu tím zahlcený. To se mi stalo v divadle – už toho bylo tolik, že mě to přestalo bavit, což je špatně.

To je pak to hoření a tak dále.

No přesně tak a ještě u takovéhle profese, kdy když to nebaví mě, jak to pak může bavit toho diváka.

To je pravda.

Takže si myslím, že to není lenost. Je to zkrátka ten životní postoj “nenarodili jsme přece proto, abychom pracovali”. Všichni víme, že je to důležité, že si tím vyděláváme peníze, ale je pravda, že doba, kdy se do mladých lidí vtloukalo “hlavně si najdi skvělou práci”, je pryč. Důležité je najít balanc. Myslím, že je to možná i o tom, že se naše generace nežene za nějakým obrovským ziskem. Mně stačí to málo, co mám, výměnou za ten volný čas. Nemusím být extrémně bohatý, ale chci mít volný čas.

Díváš se na sebe? Nemyslím ráno v zrcadle, polonahý, a říkáš, že jo, tak teď jsem to tam pěkně vyrýsoval.

Jo, dívám se na sebe.

A jsi k sobě kritický?

Jsem k sobě hodně kritický.

To je ale v pořádku, ne?

Myslím si, že jo. Já jsem si dal takové motto, “nikdy nebýt spokojený”. A já tomu říkám, jak je to ve sportu, rozbor elektronickou tužkou. Že se vlastně koukám třeba na ten tumor, každý díl jsem viděl třeba pětkrát. A koukám na to, jak jsem to mohl udělat jinak, jak jsem to mohl udělat líp.

Takhle ses bičoval.

No jasně, no. Ale tak jako umím se samozřejmě i pochválit.

No a k čemu to potom zpětně je? Protože ten tumor už podruhé hrát nebudeš.

Já z toho neberu ty konkrétní věci té postavy, ale vlastně nějaké moje herecké metody, prostě ten vjem, jak to působí. A ten se dá ohýbat, že jo. S tím se pořád dá něco dělat. Člověk nikdy neví, když točí, jak to vlastně bude působit ve výsledku, v tom střihu a tak.

A co tě na sobě nejvíc štvalo?

No, to asi nechci konkrétně říkat. Ale jsou tam momenty, kdy jsem si říkal, že tohle, takhle ne.

Že jsi se i zastyděl, jo?

No, trošku jo.

Co okolí a reakce tvého nejbližšího, třeba rodinného okolí? Jeden čas tě opravdu bylo všude plno. V době, kdy se seriál vysílal, kdy se dovysílal, tak všichni chtěli s Filipem Březinou mít fotku, zajímal jsi je na Instagramu, předpokládám, že si denně odepisoval hromadě lidem.

Jo, odepisoval. Já mám štěstí na rodiče, protože ti mě vždycky ve všem podporovali a jsou to moji největší fanoušci.

Takže tě vystřihávali z novin a časopisů.

No to úplně ne, nevystřihávali. Ale samozřejmě mají všechno doma, máma mi občas i pošle… Dneska ráno jsem se třeba probudil a ve Whatsappu jsem měl článek z bulváru, ke kterému bych se nikdy nedostal, a nevím, kde to vždycky vyhrabe. Nevím… Ona asi googlí moje jméno, nebo nevím, jak to dělá. Takže jsem informovaný úplně o všem i když nechci. To je moje máma. Je moje největší, největší, největší fanynka.

Takže ti poslala něco hezkého, abys měl hezčí den.

Jo, přesně, přesně.

No a co odborná kritika? K tomu se dostáváš dobrovolně, že si to přečteš, protože tě to zajímá, nebo se tomu cíleně vyhýbáš?

Tak člověk je samozřejmě zvědavý, co se o tom píše a já si to čtu a pak jsem občas naštvaný, ale ale u toho tumoru si myslím, že vlastně 90% kritik bylo pozitivních. Až mě vlastně fakt překvapilo, jak moc pozitivní to bylo. Což je skvělý pocit.

Byl to nějaký odrazový můstek pro další role? Že si tě všimlo víc tvůrců a začal jsi dostávat víc nabídek?

Zatím ne, ale ono to je zkrátka v takových vlnách. Že člověk se tak jakoby použije nebo vypoužívá a pak musí přijít nějaký propad, asi protože jsem byl už všude. Už po odvysílání čtvrtého dílu jsem začal odmítat rozhovory, protože já jsem měl pocit, že toho je hodně. A hlavně, člověk se opakuje pořád dokola a už na mě šlo i vidět, že mě to moc nebaví. Tak jsem řekl, že už stop. Ale měl jsem samozřejmě nabídky na nějaké věci, ale takové věci zatím asi dělat nechci. Nějaké nekonečné seriály… Myslím, že to zatím nemám zapotřebí. Člověk k tomu asi stejně jednou dojde, ale dokud nemusím, tak to dělat nebudu.

Až budeš ten stárnoucí herec a nebudeš vědět co, tak si myslím, že si to asi může ten herec dovolit. Ale teď by to byla, myslím, škoda.

Ne, já bych do toho asi nešel, no.

A co divadelníčení, to je vlastně větší náplň tvého profesního života, než to televizní hraní?

No, asi zatím je, no.

Hraješ tedy v Národním divadle?

Jo. A v Městských divadlech pražských, kde jsem byl v angažmá čtyři roky, tak tam všechny věci dohrávám, dokud nebudou derniéry a pak už to tam úplně opustím.

Ty hraješ v nové inscenaci SKUTRu v Národním divadle v Hamletovi. Jaké to je pracovat v této “zlaté kapličce”, kde jsi obklopený busty umělců, kteří tam trávili ta minulá století? Je tam ten duch toho opravdu pravého divadla?

Je to tam trošku cítit.

Není to pro mladého herce třeba moc zaprděné?

Prostředí? Ne, to si nemyslím. Ne, ne, ne, ne. Tak SKUTR to vlastně tak jako vytáhli, že ono se to tam tak jako ztratí. Ono to prostředí není zaprděné, ale samozřejmě to má určitou míru nějaké vážnosti

Ten respekt.

Přesně. Tak za A je to obrovské. Stát na jevišti, ve srovnání třeba s divadlem ABC, tak je to daleko větší, v ABC je ten kontakt daleko bližší než v Národním, kde vlastně ty lidi ani nevidím. Což je hrozně zvláštní. Oni jsou ode mě třeba 20 metrů.

Mluvíš do tmy.

Mluvím do tmy, přesně. Ale zase tam se člověk lépe schová vlastně. Je tam snazší si vytvořit nějakou svoji “veřejnou samotu”, než když ten kontakt je daleko bližší. Ale samozřejmě mám pocit vnitřní zodpovědnosti, že to už vlastně výš nejde.

Musel ses učit nově mluvit nebo jinak mluvit v Národním? Protože tam je právě ten větší prostor, ta akustika…

Ne, ta akustika je tam právě dobrá, takže není potřeba. Člověk musí hulákat samozřejmě, ale to má taky nějaké meze, ale je to jako fakt mluvení nahlas. Ale učit se mluvit nějak znova nebo jinak jsem se nemusel.

Před tebou je premiéra na Shakespearovských slavnostech Marná lásky snaha. Je to jedna ze tří premiér letošního roku. Ty tam budeš hrát po boku Aničky Fialové, to bude ta tvoje nejbližší partnerka. Shakespearovské slavnosti to pro tebe budou poprvé, že?

Úplně poprvé, no.

A byl to někdy tvůj sen?

No jako vlastně jo. Já jsem si to chtěl vždycky vyzkoušet. Mně přijde, že to má určitou prestiž a že by si to měl každý zkusit, protože to hraní venku, si myslím, že má obrovské kouzlo.

Ano, zrovna v počasí, jako je dneska.

(smích) Tak jsem to nemyslel, ale že se vlastně začíná za světla a postupně to sluníčko zapadne a je tam tma a je to takové slavnostní.

A rozbíjí to ten stereotyp, že herci mají většinou o prázdninách prázdniny divadelní, i když teď spousta těch scén už leze ven i v létě. Tak je to vlastně, že abychom tomu divadlu dali prostor i v létě, tak jsme udělali Shakespearovské slavnosti. Kde zkoušíte teď? To se nezkouší rovnou venku teď ne?

Ještě ne. My jsme začali zkoušet docela brzo, protože jak to není vlastně jeden soubor divadelní a je to poskládaný z různých lidí, tak ty zkoušky se plánují strašně špatně, protože všichni mají nějakou další práci, a to se to zkouší tak jako střípkovitě a zkoušíme v divadle v Řeznické. A na Hradě máme snad jen 20 dní před premiérou. Abychom se sžili se scénou. A je to samozřejmě noční zkoušení. Že to bude většinou asi po tom, co někdo dohraje představení, ještě normálně jako sezónní, tak se bude zkoušet třeba od desíti od večera do tří, do čtyř do rána a takhle 20 dní v kuse.

Je to jedna z nejstarších komedií od Shakespeara, o čem vlastně je ta hra?

No, je to o tom, jak je vlastně marná snaha se zamilovat. Vlastně přesně o tomhle. No, tak ono to začíná vlastně nějakou přísahou toho krále, kterého hraju já, a jeho kumpánů. Že na tři roky zavřou hrad, nesmí tam ženy a budou spát jenom tři hodiny v noci a budou studovat, nebudou moc jíst, budou se postit a vlastně udělají tuhle přísahu.

Takže něco jako před maratonem.

Ano, jo, jo, přesně tak. Nebudu pít, budu chodit brzo spát.

A zaběhnu ten nejlepší čas.

No a do toho tam prostě přijíždí francouzská královna, nebo francouzská princezna vlastně ještě v tu chvíli, samozřejmě se svýma družkama, se svým dvorem. No a tam se to začíná všechno zamotávat, když ti kluci se de nich zamilují a začínají porušovat ty přísahy. A celé se to tam nějak semele. A co je vlastně zajímavé, tak to je jediná komedie od Shakespeara, která vlastně končí tragicky. Což asi můžu říct, protože to je notoricky známá věc, že to vlastně končí smrtí otce té francouzské princezny, vlastně francouzského krále, a ona se stává francouzskou královnou a skončí to tak… jako já tam prostě vidím šedou barvu. Je to prostě celé šedé - vlastně jako dneska, jak prší a je to takové ponuré a nechutné, no. (smích)

Co ta parta kolem těch Shakespeareovek? Baví tě to?

Baví, hrozně baví.

Kdo tam ještě třeba hraje?

Lukáš Příkazký, Honza Jankovský, Petr Vaněk, Vašek Kopta, pan Čtvrtníček, Leoš Noha, Anička Fialová, Anička Kameníková a tak dále. Je to super parta, no.

Co kostýmy? Ty jsou vždycky velmi výpravný.

No já jsem zatím vydělal návrhy, ale bude to docela rodeo.

V jakém smyslu?

No bude to takové trošku šílenější. Měla by tam být na scéně, já nevím, jestli to můžu prozradit… Možná jo. Měla by tam být vířivka. My jsme si říkali, jako celý ten tým, že když tam budeme celé léto, tak ať to máme aspoň pěkné. Snad se to podaří, prý je tam nějaký problém, jako s památkáři, s vodou… Že by vířivka neměla asi být na Hradě, ale já doufám, že to vyjde, já se chci čvachtat.

My máme fajn prezidenta, ten by to mohl nějak zařídit, ne?

To by mohl, to je pravda.

Předpokládám, že pan prezident se přijde podívat, ne?

No já doufám, jako.

Tak 26. června je premiéra, pak celé léto se hraje nejen v Praze, ale hraje se i v Brně a v Ostravě. Ty budeš hrát jen v Praze, nebo je to putovní i pro tebe?

Nemáme nikoho, kromě Vaška Kopta, kterého alternuje Jura Vyorálek. Tam je jediná alternace, jinak všichni hrajou pokaždé.

Takže prázdniny mít nebudeš?

No, mám tam dva týdny.

Takže potom na podzim si dáš nějaký oddech?

Přesně tak, přesně tak.

Už si maluješ, jak budeš oddychovat?

No, já jsem si už zarezervoval 9 nebo 10 dní přes silvestra a v lednu. Takže to asi chci zase odletět někam do tepla. Když ty prázdniny nebudu mít úplně.

Jak se ti dneska žije v České republice? Jak ty, člověk, kterému ještě nebylo třicet, vnímá náladu ve společnosti, jak se máme, jak se nemáme, jak se můžeme mít a jaký by to bylo, kdybychom se chovali nějak?

Já mám podle mě štěstí na tu bublinu. Já jsem ve společnosti nebo ve skupině, která mi vyhovuje, která je tolerantní, je vnímavá, mám super kamarády, se kterýma se můžu bavit úplně o všem, takže mně se ve výsledku žije hrozně dobře. Ale co se týče nějaké společensko-politické situace, tak já nevím. Já vlastně nevím. Já už jsem rezignoval, vnitřně vlastně. Já jsem třeba dělal to, že jsem si každé ráno pouštěl Studio 6, ale ono se to prostě nedá. Je toho tolik, že... Já nevím. Prostě nevím. To je to slovo. Nevím. Občas tady mám pocit, že po mně ta společnost chce nějaké názory, a to úplně na všechno. A občas mám strach říct “nevím”, ale já prostě fakt nevím. Já nevím, co si o tom všem mám myslet. Já si prostě žiju tady na tom svém písečku a nechci aby to znělo nějak sobecky, ale ono se to fakt, mám pocit, jinak nedá.

Člověk asi musí v určitou chvíli začít vytěsňovat věci, které se ho bezprostředně netýkají, než aby se tím zahltil.

Přesně tak. A do mě to tak nějak leze a se už tím nechci nějak zbytečně zahlcovat. Samozřejmě se snažím sledovat tu celou situaci, ale s mírou. Nějak to úplně neřešit v sobě do hloubky. Ale no, vlastně jsem se třeba už úplně rozloučil s tím, že bych třeba vlastnil byt. To je úplně nereálná věc.

To je ale hodně smutné, vlastně.

Je to hodně smutné, trvalo mi dlouhou to přijmout, ale ono to prostě už jinak nebude. Já budu celý život v nájmu a nebudu vlastnit nikdy žádný dům ani byt… Co no.

No a na to by ti některý politik možná řekl: To je proto, že jste právě ti líní a že vám jde jenom o ten volný čas.

Tak to bych ho asi poslal do p***le. (smích)

Vidím to stejně a udělala bych to taky, kdyby mi bylo jako tobě. Co by sis přál?

Ten byt právě! (smích)

A kdybys, jako zástupce mladé generace, měl možnost nějakému vrcholnému představiteli, který to má dnes na svědomí - nemyslím nikoho konkrétního - kdybys měl možnost mu na nějakém fiktivním večírku říct “hele víš, co se mně nelíbí?” nebo “víš, co bych si přál? Já mladý kluk, kterému bude 30, který vlastně hodně pracuje, dělá lidem radost, sportuje, má kamarády…”

Já bych mu asi řekl, aby si pustil písničku od Johna Lennona Imagine. (smích) Já fakt nevím, co bych mu řekl, já fakt nevím.

A tak jo, tak to stačí. On by to sice nepochopil, ale to už je věc druhá.

Jako mně se asi nelíbí hodně věcí, ale to jsou takové dílčí věci a jako udělat z toho něco komplexního vlastně ani nejde… Protože, a to přesně z toho pramení to “nevím”, protože já se v tom ztrácím, protože těch proudu je tolik a jde to zleva, zprava. Teď jsou tihle proti těm, ti jsou zase proti těm a tam se to jakoby převrací. Že já mám pocit, že i vlastně ta divadelní témata už jsou pro mě jako tak složitá, že je nechápu. A vlastně nevím ani, co chci sdílet, nevím, co bych chtěl vlastně sdělit…

Ještě jsme neprobrali sociální sítě. Co pro tebe znamená tenhle fenomen? Jseš tam aktivní?

Docela jo, ale já jsem v tom takový nováček a rozhodně se tam nechci nějak zaprodávat a chci, aby to byl otisk mně a aby to byly moje osobní věci, které tam chci dávat.

Přišly nějaké nabídky na spolupráce? Třeba právě po úspěchu v televizi?

Přišly, no. Mám spolupráci se Suzuki a to je asi jediná spolupráce, kterou budu dělat, protože ty ostatní mi za to nestojí. A já si pak přijdu jako hrozně prodejná čubka. (smích) A já to hrozně nemám rád, někam se tlačit a něco někomu vnucovat. Ať si každý dělá, co chce.

A co nabídky od slečen?

No, nějaké jsou, no.

A teď se chci zeptat, jestli využíváš, ale to bys...

Ne, nevyužívám. Já takový nejsem. Já jsem hodný kluk, takže...

No, vypadáš na to, že tvou neřestí je jenom to ranní kafe.

Přesně tak.

Tak to byl Filip Březina. Já moc děkuju, ať se ti daří, ať jsi spokojený a ať se ti splní všechno, co si přeješ. A dneska jsi nám to třeba úplně neřekl, ale já vím, že těch věcí tam je určitě spousta.

To je hrozně hezké. Děkuji a děkuji za pozvání.