Sen o olympijskou medaili jsem nevzdal. Ve svých rukou to mám já a Bůh, říká Artur Omarov

Rozhovor s Arturem Omarovem:

Moderuje Adéla Konewka

Vzdal jsi se myšlenky na olympijskou medaili?

Nevzdal. Sice se mi to teď trochu vzdálilo, ale já v tu medaili furt věřím. Teď mě čeká dlouhá cesta, protože další olympijské hry jsou za čtyři roky.

Na tu úplně první olympiádu jsi se kvalifikoval na sedmý pokus. Dost ti omílají o hlavu tvůj věk. Jelikož je ta další olympiáda až za čtyři roky, tak je ten věk nějaký strašák, nebo si to vůbec nepřipouštíš?

Snažím si to nepřipouštět, ale já už jsem to řekl několikrát – když se budu cítit dobře, tak se o to budu dál pokoušet. Jakmile vycítím, že už ta výkonnost nejde zvýšit nebo nejde nahoru, tak mi nezbyde nic jiného než skončit.

Myslíš si, že budeš umět takzvaně odejít?

Já už jsem chtěl odejít teď. Sice jsem to nikomu úplně otevřeně neřekl, ale teď po olympiádě v Paříži jsem řekl, že se rozloučím s medailí. Takže pokud bych získal medaili, tak bych se přímo v Paříži rozloučil se zápasnickou kariérou, protože pro mě by to bylo takové nejsladší ukončení kariéry. A řekl jsem, že pokud by mi olympiáda nevyšla, tak bych se chtěl rozloučit buď na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa s medailí.

Jak moc roste v českých vodách toho řecko-římského zápasu konkurence?

Samozřejmě konkurence roste. Musím říct, že máme spoustu šikovných, mladých kluků – Zelenku, Serkise, Albiniho… A je úkolem toho trenéra, aby pokračovali v medailích i v mužích. Mají dobře našlápnuto a věřím tomu, že když budou makat, tak ty medaile dřív nebo později přijdou. Ta kvalifikace na tu olympiádu je pro Evropu strašně těžká. Máme výbornou zápasnici, Adélu Hanzlíčkovou, které těsně unikla kvalifikace. Ona patří k top zápasnicím i ve světě, má medaile ze světa i z Evropy a i přesto se jí to nepodařilo. Stalo se to i spoustě mých kamarádů. Ale i přes to všechno jde projít. Každý, kdo je na olympiádě, tak má šanci vybojovat tu medaili.

Co se odehrávalo v tvojí hlavě ve chvíli, když jsi zjistil, že ta medaile na olympiádě nepadne?

Já jsem si to do poslední chvíle vůbec nepřipouštěl. Věděl jsem, že to je špatné, ta noha úplně nefungovala, ale doufal jsem, že se to dá dohromady. Hned po té operaci jsem řekl, že na tu olympiádu pojedu. Nepřipouštěl jsem si, že by to bylo nějak fatální zranění a chtěl jsem zápasit. Kdyby mi to nezakázali, tak jsem byl odhodlaný odjet. S odstupem času chápu, že to bylo správné rozhodnutí. V té nemocnici jsem zažíval strašné pocity. Stalo se to den před zahájením Olympijských her a když jsem slyšel slovo olympiáda, tak se mi zvýšil tep, bylo to šílené peklo. Ani jsem se nemohl dívat na to slavnostní zahájení. Snažím se se k tomu nevracet. Musím koukat do budoucna, ale zanechalo to ve mně veliký šrám. Proto jsem se vlastně rozhodl, že takhle končit nechci.

Může tě tohle nějakým způsobem posunout dál?

Spousta zranění, nebo demotivací mě vždycky nakopne a motivuje. Vždycky si dělám všechno po svém a někdy jsem moc tvrdohlavý. Ale nejdůležitější pro mě je, že v sebe věřím. Když ten sportovec v ten úspěch nebo v to nasazení věří, tak ho to posouvá.

Ty jsi i sparring partner pro kluky z MMA a někde jsem četla, že jsi se chystal jít po Paříži do klece.

Chystal. Já jsem tohle řekl už i po Tokiu, protože po Tokiu jsem chtěl také skončit. Tam jsem totiž prohrál hned první utkání kvůli faulu, který jsem ani neudělal. Byla to pro mě taková potupná prohra a chtěl jsem to napravit. Proto jsem řekl, že budu pokračovat a povedlo se mi kvalifikovat do Paříže. A po Paříži jsem řekl, že bych chtěl zkusit MMA. Teď se ta moje cesta vyvíjí zase úplně jiným směrem a MMA je teď na druhé koleji, protože pro mě je přednější zápas. Nejde sedět na dvou židlích.

Přátel a kamarádů v MMA máte spoustu, že?

Ano a mám je strašně rád. Sleduji jejich zápasy a prožívám to, jako bych zápasil já. Jsou to obrovští srdcaři. Lidí jako jsme my je strašně málo. Oni tomu vlastně obětovali celý svůj život. Dřív o MMA nikdo nevěděl a oni to přesto milovali. Prošli si zraněními, neměli prachy a teď jsou na nějakém vrcholu, kdy už nemusí chodit do práce. Předtím si ale přivydělávali jako vyhazovači – a tohle ostatní lidé nevidí. Každý vidí to, jak berou peníze za zápasy a vnímají to tak, že mají strašně jednoduchý život. Ten život ale není vůbec jednoduchý.

Přál by sis, aby tu pozornost, kterou dostalo MMA, zažilo i to klasické zápasení?

To si přeji strašně moc a dřív to tak vlastně bylo. Mnoho let zpátky byly vyprodané haly, byla spousta fanoušků, ale momentálně je nemáme ani na co přilákat.

A není to otázka managementu?

Také si to říkám. Zápasy zviditelňují vždycky ty osobnosti, příběh, show, trash talk…

Jaká je nejčastější chyba, kterou kluci v MMA dělají?

Nemůžu to brát tak, že to je chyba – když si lehnu na záda, tak pro mě ten zápas končí, ale pro ně teprve začíná. Všichni ti kluci jsou silově zdatní, ale každý z nich má úplně jiný pohyb, než ten klasický zápasník. Ale trénuji s nimi hrozně rád.

Dalo by se říct, který sport je náročnější?

Za mě je zápas hrozně fyzicky náročný a troufnu si říct, že by ho nevydržel téměř žádný MMA zápasník. Nemyslím, že by to nevydržel fyzicky, ale protože neví, jak na těch nohách má stát, jak se zapřít, jak snížit těžiště, jak pasovat ruce…

Hraje se v zápasení nějaká mentální hra?

Ano. Já se snažím vždycky soustředit na to, abych podal co nejlepší výkon a ti soupeři se mě snaží kolikrát rozhodit. Třeba mi šlapou na špičky, lámají mi prsty…

Spoustu sportovců začalo využívat mentální coaching. Jak to máš ty?

Myslím si, že je dobré využívat kouče, ale já ho nevyužívám. Já jsem mentálně silný a vím, co chci. A jakmile tohle ten sportovec ví, tak nepotřebuje vůbec nikoho.

Je pro tebe důležitá víra?

Je pro mě strašně důležitá. Bez víry bych nemohl ani fungovat. Jsou olympijští vítězové, kteří nemají medaili ani z Evropy ani ze světa, ale povedlo se jim to v té nejvyšší soutěži. A pak jsou mistři světa, mistři Evropy a nemají medaili z Olympijských her. To je takový paradox. A já říkám, že někomu to je prostě souzené. Někdo má tu cestu trnitou, někdo jednodušší, ale já v to furt věřím a udělám všechno pro to, abych tu svoji vysněnou medaili urval.

Ty jsi původem Dagestánec a do Česka jsi přijel mezi čtvrtým a pátým rokem. Je ten tvůj původ něco, co ti v rámci charakterových rysů pomáhá?

Částečně asi ano. Od malička jsem to měl složité – neuměl jsem jazyk, neměli jsme peníze… A o to víc si teď všeho vážím. Třeba moje děti mají všechno a nedopustím, aby zažili to, co já.

A ty jsi přijel jen s maminkou?

Ano. Ale byl tady i můj strýc a ten mě přivedl k zápasení.

A měl jsi to v sobě už jako malé dítě?

Ano. Hned jsem chtěl soupeřit a zápasit. Bylo to pro mě i vykoupení z toho běžného světa. Ty tréninky pro mě byly za odměnu, chodil jsem tam strašně rád a konečně to bylo něco, v čem jsem vynikal. Protože ve škole mi to moc nešlo. Mamka neuměla číst česky, takže mi ani neměl kdo pomoct a poradit. Hodně se mi pletla čeština a ruština dohromady. Ale jsem rád, že jsem si to prožil.

Pamatuješ si na to období v Dagestánu?

Já si pamatuju hrozně moc, i detaily.

Vyčetl jsi někdy mamince, že jste se přestěhovali?

Ne, nikdy. Já měl domov tam, kde byla máma. Jen je to teda šílené, že prostě sedla na vlak a přijela s dítětem několik tisíc kilometrů daleko. Máma Prahu hrozně obdivovala a dřív sem jezdila moje babička, která tady obchodovala s porcelánem.

Projevuje se ten tvůj původ nějakým způsobem na výchově tvých dětí? Snažíš se jim něco předat?

Snažím se hodně, ale ten můj vliv je malinkatý protože děti pak chodí za ženou, jelikož vědí, že ta jim to třeba koupí. (smích) Já jsem přísnější, ale hodně ustupuju.

Máte společnou víru, nebo to je čistě tvoje záležitost?

Je to moje záležitost, ale žena mě ve všem naprosto podporuje.

A jak to mají s vírou tvé děti?

Já jim nic nenutím, nechávám to být, protože mě k tomu také nikdo nevedl. Zvolil jsem si to sám. Ale největší zásluhu na tom má babička, která mě učila modlitby. Já bych chtěl, aby byli moje děti věřící v srdci a ne na oko.

Měl jsi jako dítě nějaký mužský vzor?

Ano, byl to můj strýc. Ten byl pro mě jako táta. Můj tatínek je furt v Dagestánu a pokaždé, když tam jsem, tak za ním zajdu. Není to úplně ideální vztah otec-syn, ale máme spolu kamarádský vztah. Rád ho vidím. On za to podle mě nemůže, máma byla ta, která se odstěhovala. Táta má už jinou rodinu.

S tvojí manželkou jste spolu od osmnácti let – jaký je recept na dlouhý a spokojený vztah?

To je hezké téma, to žena ocení. Když mi bylo sedmnáct let a dělal jsem vyhazovače na diskotékách, tak jsem řekl, že si v životě nevezmu Češku. Viděl jsem totiž ženy, které se tam vracely a odcházely domů pořád s někým jiným. Já jsem to nechápal, nepřišlo mi to normální a kolegové říkali, že takové jsou tady všechny. Já bych tohle nesnesl, nechtěl bych to zažívat. Já potřebuju osobu, které budu plně důvěřovat a na kterou se můžu spolehnout. A moje žena, Sandra, je Češka. V Dagestánu je takových poctivých holek mnohem víc, než tady v Čechách. Možná je to i tím, že je tam víc strohý režim a nějaké diskotéky tam moc nejsou. Sandru jsem poprvé potkal ve dvanácti letech, a znovu jsme se setkali v osmnácti. Začali jsme se spolu vídat a trávili jsme spolu spoustu času. Mezi námi vše fungovalo, byla tam ta chemie a nemuseli jsme se nijak přetvařovat. Měli jsme stejné názory na rodinu a stejné hodnoty. Rozhodli jsme se, že se vezmeme a rodiče mojí ženy se mě ptali, jestli nechceme ještě počkat. Stejné obavy měli i moji nejbližší. No a vzali jsme se po půl roce a jsme spolu doteď.

Jak budeš přistupovat k nápadníkům své dcery?

Samozřejmě pokud uvidím, že se k ní chová hnusně nebo arogantně, tak ho může milovat sebevíc, ale budu muset zakročit. Pokud to bude hodný, skromný kluk, jako jsem byl v osmnácti já, tak neřeknu ani slovo a naopak mu ještě pomůžu a podpořím ho.

Cítím z tebe obrovský respekt vůči tvé ženě i dceři a je to nádherné. Jak moc se to budeš snažit předat synovi? Je to něco, co musíš mít v sobě, nebo se to dá předat?

Musíš to mít v sobě, ale samozřejmě že se mu to budu snažit nějak předat. Nosit holce každý den kytky je hezké, ale za mě to nevypovídá nic o charakteru. Já jsem zažil spoustu situací, kdy se moji známí bavili o své ženě nebo o své přítelkyni a říkali věci typu: “Ona je tak blbá” a podobně. Já jsem nikdy svou ženu nehanil, mluvím o ní hezky. A i když se někdy neshodneme, tak o ní nikdy nemluvím ve zlém. Vůbec bych si to nedovolil.

Vyčítala ti někdy Sandra, že jsi zápasník? Není to přece jen klasické soužití.

Nikdy. Ona ten sen žije se mnou. Teď po té operaci se o mě musela pořád starat. Tohle období bylo pro mě těžké, ale pro ní to bylo šíleně těžké. Chodila do práce a starala se o mě i o děti. Ale nikdy mi to nevyčetla, nikdy mi nic neřekla. I když cestuji všude po světě, tak se strašně těším domů – tam jsem nejradši.