S učiteli je to jako se studenty. Neměli bychom brát každého, říká ředitelka gymnázií PORG Dagmar Dluhošová

Rozhovor s Dagmar Dluhošovou:

Letošní novinka je odesílání elektronických přihlášek a zároveň možnost dát přihlášku na tři střední školy. Věřila jste, že se po těch loňských peripetiích se ten systém podaří nějakým způsobem rozchodit? A jde to správným směrem?

Popravdě nevěřila. Pro mě bylo příjemné překvapení, že se to nakonec podařilo. Možná, že se to podařilo i za nevelkých finančních nákladů, jak bývá při těchto změnách zvykem. CERMAT je před školami vždy o krok napřed, takže ten ucelený názor budu mít až to všechno dopadne – 15. května se vyhlásí výsledky. Myslím si, že by to školám pomohlo minimálně v tom správním řízení, protože odvolací řízení je dosti složité, časově i administrativně náročné, takže já ten systém v zásadě vítám.

Jak se s tím vypořádala vaše škola?

Myslím, že se s tím vypořádáváme dobře. My máme všechna ta přijímací řízení – máme prvňáčky, první ročník čtyřleťáků, první ročník osmileťáků a to na třech místech v České republice.

Kolik zájemců o studium letos máte?

Více než loni, a to i proto, že jsou teď silné ročníky, takže těch zájemců o studium je více. Možná i proto vzniká ta hysterie, že se ty děti nikam nedostanou. Nicméně zastávám názor, že ne všichni mají studovat na gymnáziích a že potřebujeme i ty výuční obory.

Přijímačky jsou u dětí velmi často spouštěčem psychických poruch a obrovské stresové zátěže.

My to dítě můžeme připravit, můžeme mu zařídit padesát přípravných kurzů a to dítě se tam nakonec dostane. Ale čeho tím docílíme? Docílíme tím toho, že se pak bude trápit a třeba v polovině studia bude muset z té školy odejít, protože na to zkrátka nemá. A to je přece špatně. My máme ty děti na startu roztřídit a máme si být jistí, že ten student, kterého přijmeme, potom celý ten běh pěkně dotáhne a bude z toho mít radost.

Ta úplně původní myšlenka víceletých gymnázií byla opravdu jiná: Dvě, tři děti z ročníku jsou ultra talentované a pedagog na základní škole vycítí, že jsou více studijně připraveni – a takovým dětem byl dán prostor. Ale stala se z toho taková honička – každý chce mít své dítě na gymnáziu, protože se to tak dneska zkrátka dělá.

Já si myslím, že to říkáte úplně správně. Zřizování osmiletých gymnázií se prostě vymklo. Osmiletá gymnázia měla být pro pět procent populace a znám takové základní školy, kde se opravdu vylidní celá třída, protože děti jdou na osmiletá gymnázia. Než se zavedly státní přijímačky, tak jsme se dostali do prapodivné situace, že se na osmiletá gymnázia bralo bez přijímaček. Tak jaká je pak kvalita toho maturanta? My se musíme dívat na celý ten běh vzdělávání. Ty děti mají jít na přijímačky proto, že mají talent. Nemají jít na přijímačky proto, že se učily rok a půl dopředu.

Já jsem ty testy od CERMATu viděla a z mého rodičovského pohledu jsou koncipované tak, že se dají naučit.

Je to širší téma, protože třeba testy od CERMATu na osmiletá gymnázia jsou nastavené na rámcové vzdělávací programy – to je závazný státní dokument, a ty školy by je měly mít ve chvíli přijímacího řízení splněné. To, že to tak není, tak to je na další dlouhou debatu. Rodič by se tedy neměl obávat, že to dítě tu látku neprobralo, byť někdy to je realita. Myslím, že by děti neměly být stresovány – když se dostane na osmileté gymnázium, tak paráda, maminka se pochlubí v kanceláři své kolegyni. Ale v zásadě o nic nejde, to dítě prostě může být na základní škole. Takže já jsem proti tomu, aby se ty děti doučovaly. Na druhé straně je to dobrý byznys pro školy, protože otevírají přípravné kurzy za poměrně vysoké částky.

Jenže pokud odejde většina těch talentovaných a chytřejších dětí, tak na základních školách pak zůstanou ty problémovější děti.

Určitě, ale zase si myslím, že když je ta základní škola je dobrá a nabízí dobrý program, tak ten rodič třeba ani nemusí přemýšlet o osmiletém gymnázium.

Proč máme stále takový problém sehnat kvalitní učitele jazyků?

To je dobrá otázka, kterou si kladu velmi často. Já bych řekla, že je problém sehnat kvalitní učitele obecně. Ten problém vidím v přípravě na pedagogických fakultách – otevírají se obory, neotevírají obory, přijímají se studenti, je jich málo, studenti nejsou motivovaní… V tom žebříčku zájmu stojí pedagogické fakulty někde hodně nízko. Všichni chtějí být právníci, ekonomové, lékaři a tak dále. Na pedagogické fakultě se vůbec neposuzuje, jestli má ten student na to, aby učil – aby to předal. My vidíme, že z těch fakult přicházejí odborníci, kteří jsou odborně zdatní, ale neumí to předat. Neumí si udržet kázeň, neumí si uspořádat den, neumí si šetřit síly a začnou mít problém třeba s vyhořením. No a s těmi jazyky, to pro mě je naprosto nepochopitelná věc. Jazykářů je pořád málo, protože se na školách přidala jazyková výuka, ale nepřidal se počet studentů, kteří by se přijali. A ten student třeba během studia zjistí, že pro něj bude lukrativnější jít překládat do nějaké korporátní firmy než jít učit. To učení je dřina.

Základ je tedy výuka na těch pedagogických fakultách – je problém to, že se jede podle nějakých starých výukových programů?

Problém je zkostnatělý systém těch fakult. Zatímco se velmi výrazně upravily platy na základních a středních školách, tak s platy vysokoškolských učitelů se nic moc nestalo. Vysokoškolský učitel – to je velmi náročné povolání, protože on kromě toho že učí, tak musí mít i vědecké práce, musí mít publikační činnost. A myslím, že to není tahák pro lidi. Z mého pohledu je základ samozřejmě obor, ale i ta didaktika je základ – jak to předat, jak to naučit, jak si udržet kázeň. Učí třeba lidé, kteří nikdy neučili. Myslím si, že je také málo praxe. Sama jsem byla fakultní učitelkou a vidím, jak té praxe ubývá. Ti studenti si to nemají možnost zkusit, a když už ano, tak jenom na chvilku a to je úplně k ničemu. Chodí na školy, kde zpravidla vidí ty šikovné učitele, ale oni mají vidět i ty nešikovné učitele, aby se poučili z chyb. Takže ten učitel jde radši učit na střední nebo na základní školu. Jednak kvůli financím a třeba i kvůli tomu, že to je možná jednodušší.

A pak je tady samozřejmě ta fluktuace pedagogů, která v konečném důsledku nejvíce dopadá právě na ty děti, protože mají třeba každý půl rok jiného učitele.

S učiteli je to stejné jako s těmi studenty. My bychom na tom startu neměli přijmout každého, měli bychom si vybírat. Je třeba vybírat pečlivě a zodpovědně, aby se to nestávalo.

Týkají se tyto problémy i jiných předmětů?

Teď je na stole nápad s ICT výukou. Začíná se úplně ze shora, tedy úplně ze špatné strany. Zavádíme do každého ročníku výuku ICT – přemýšlel někdo nad tím, kdo to bude učit? Protože když je někdo v tomto oboru šikovný, tak si vydělá někde jinde určitě daleko víc. A ne každý, kdo vystudoval ICT, umí tento obor předat. No a místo toho, abychom chvíli počkali a vyškolili si nějaké lidi, tak se řekne, že se bude učit ICT a “vy školy se starejte”. No tak samozřejmě to bude učit nějaký matikář, nebo fyzikář. A k čemu ten předmět potom je? Proč ho zavádíme? Proč musíme ubírat hodinové dotace u předmětů, které fungují? Jenom proto, že se to prostě vymyslelo? Takže to jsou takové pošetilé nápady, které se vždycky zavedou, hodí se to do těch škol, a ty ať si s tím poradí.

Role pedagoga se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Dříve to byl vážený člověk. Dá se předpokládat, že se to někdy alespoň trošku přiblíží tomu ideálu?

My jsme se dostali do situace, kdy rodič hodně často umetá dítěti cestu a hledá viníka. Místo toho, aby ukázal na sebe, tak ukáže na školu, protože je to jednodušší.

A jsou třeba tohle věci, které právě ty mladé absolventy mohou odradit od toho, aby v tom systému vůbec zůstaly?

Ano, nicméně si myslím, že to vedení školy by se za ty lidi mělo postavit. Když člověk začíná, tak do toho jde s takovou mladickou nerozvážností a může udělat chybu, která se tomu rodiči nebude líbit. A nemá to být tak, že do toho konfliktu přilévá vodu ještě to vedení školy. Vedení se má za kantora postavit a ten kantor, když má pocit, že na ty konflikty není sám, tak neuteče. Ale má-li pocit, že je na to sám, že je předhozen tomu rodiči, tak pak není divu, že někteří odejdou.

Hodně se poslední dobou mluví o tom moderním stylu výuky. Je to takové to pomyslné odbourávání biflování a spíš vedení dětí k tomu, aby nacházely souvislosti a aby si rozšířily záběr svých vědomostí. Jak je to na PORGu?

My se snažíme, abychom v každém předmětu měli nějaké jasné kotvy. Aby se studenti neučili zbytečné věci a aby uměli své znalosti aplikovat. Snažíme se o to propojování poměrně dobře, ale je to strašná práce.

Co mediální výchova – kam s ní, jak ji uchopit?

Já úplně nejsem pro předmět mediální výchova. Myslím, že vyjadřování, prezentace, vyslovení zdravého názoru, diskuze, to by mělo být součástí v podstatě každého předmětu.

Jak moc využíváte umělou inteligenci?

Tak na milost jsme ji samozřejmě vzít museli. Naši studenti vědí, že když využívají umělou inteligenci, tak ji citují.

A narazili jste už na nějaká úskalí?

Já o žádných úskalích nevím, možná by to byla dobrá otázka na naše učitele. Ale asi to nebyl nějaký velký problém, protože se to ke mě nedostalo. (smích)

“Ty současné děti, to je hrůza.” To se říkalo asi vždycky. Máte pocit, že jsou ty dnešní děti opravdu v něčem jiné, že to mají třeba v něčem složitější?

Já nesdílím názor, že jsou ty dnešní děti hrůza. Jsou to prostě děti jako každé jiné. A samozřejmě, děti v roce 1950 a děti v roce 2024 jsou úplně jinde – mají hodně zdrojů, možností, informací, ale jsou to pořád děti, které mají rodiče a ti jim nastavují mantinely. A myslím si, že složitější to mají. Dnes je veliká konkurence. Velmi často se setkávám s názorem: “Co jiného mám tomu dítěti dát do vínku, než dobré vzdělání?” Rodič, který se rozhodne pro dobrou školu, a to my samozřejmě jsme, tak ví, že se tam platí školné a ví, že by se mu měla ta investice vrátit v tom, že to jeho dítě bude úspěšné a že se v tom světě neztratí, protože bude mít nějaké dovednosti, které třeba někdo jiný nemá. Rodič by měl být rozumný, protože kdo jiný zná potenciál svého dítěte než on. Neměl by dítě tlačit tam, kde by to bylo nekomfortní a je lepší z něho mít radši dobrého řemeslníka než studenta, který se pak v té konkurenci ztratí.

V té naší společnosti je pořád ještě takový přesudek, že cokoliv soukromého zkrátka zavání elitářstvím, a to se u nás úplně nenosí. Když tu byl pan profesor Miroslav Bárta, egyptolog a archeolog, tak v podstatě pojmenoval ten problém – v naší společnosti je významný nedostatek elit, lídrů a osobností, které povedou tuhle společnost a všechno začíná přesně tím vzděláním.

Já na slově elita nevidím nic špatného nebo nic zakázaného. Myslím si, že každá země má mít své elity, které prostě táhnou tu společnost nějakým směrem. Doba, kdy jsme byli všichni průměrní a nosili jsme všichni stejné kalhoty a bundy, je už dávno pryč. Školy, které vychovávají elity, tady mají své místo a mají tady být. Slovo elita je pořád – asi z dob komunismu – něco takového divného, podezřelého.

V čem jsou pro vás dnešní studenti inspirující?

Ve všem. Dnešní studenti jsou mladí sebevědomí lidé, kteří u nás bravurně třeba ovládají dva jazyky. Dalo by se říct, že mají dva mateřské jazyky. Občas se ale dívám za tu bublinu těch našich škol, a vím, že to tak všude není. Studenti mě inspirují tím, jak umí formulovat své názory a inspirují mě svým myšlením. Když s tím studentem mluvíte, tak máte pocit, že mluvíte s vrstevníkem.

Na druhou stranu jsem četla názory, že soukromé školy a gymnázia s sebou nesou takovou tu “high society” šikanu.

Bohužel to soukromé školství u nás má ještě takový punc toho, že když zaplatíš, tak studuješ. My jsme se tomu snažili vymykat už v těch devadesátých letech, kdy byla ta škola založena. A nikdy jsme nepřipustili, že bychom tam vzali studenta jenom kvůli tomu, že je rodič připraven zaplatit. To je cesta do pekla. Druhá cesta do pekla je, když si ta soukromá škola nechá od rodičů diktovat, co má učit. Když se k nám přihlásí student, který je šikovný a u kterého vidíme potenciál, tak rodině nabídneme stipendium. Nechceme, aby byly finance handicapem. To tu naši školu polidšťuje – máme studenty, kteří mají stipendium, studují a jsou bezvadní.