Radio Prostor

Režisérům se líbí mé výrazné modré oči. U Volhy jsem hned vycítil, že bude úspěšná, říká herec a režisér Michal Pazderka

herec a režisér

Michal Pazderka je mladý herec známý například z aktuálního filmu Zápisník alkoholičky nebo ze seriálů Volha a To se vysvětlí, soudruzi!. V Prostoru pro dva s Lubošem Procházkou mluvil o svém přístupu k filmům, herectví i režii, ale řeč přišla například i na loutkohru.

Michal Pazderka a Luboš Procházka

0:00

0:00

Rozhovor s Michalem Pazderkou:

V pátek jsem byl na Zápisníku alkoholičky v letním kině a všichni, kteří přišli, drželi v ruce nějaký alkohol. Jak to máte vy? Pijete? A pivo, nebo víno?

Moje paní profesorka na konzervatoři Marta Cihelníková, operní pěvkyně, vždycky říkala, že víno je dar slunce a pivo pijí jenom blbci. To tedy říkala ona, já mám rád oboje – záleží na situaci.

Vy ve snímku hrajete recepčního, jak se vám spolupracovalo s režisérem Danem Svátkem?

Bylo to milé, Daniel vlastně věděl, co chce, což je u té režie podle mě důležité. Přišel, vysvětlil mi akci, já jsem to zahrál a on byl nadšený. A ta situace byla vlastně vtipná, protože já jsem přijel na ten plac, odehráli jsme to a asistent režie zahlásil: “Tak záběr hotov, obraz hotov, film hotov, dámy a pánové, děkujeme, je to krásné.” A všichni začali brečet. Já jsem takhle zakončil celý ten film a všichni říkali, že to bylo úžasné natáčení a brečeli.

Vy jste byl zlatý hřeb.

Přesně tak. A teď já jsem stál a koukal a “jo, bylo to pěkný s vámi”.

Takže vy jste měl jeden natáčecí den.

Ano, jen jeden.

Hotovo je ale už asi rok. Jaké to je, když člověk ví, že dokončil nějakou práci na velkém projektu a pak přichází to čekání. Zapomenete na to, že jste vlastně něco takového natočil a vzpomene si až ve chvíli, kdy se začínají chystat premiéry, projekce, prezentace pro novináře?

Tak asi záleží na projektu. Třeba na Zápisník alkoholičky jsem po nějaké době zapomněl. Přichází další projekty, tak člověk zapomene. A teď to PR začalo už pomaličku běžet, tak jsem si říkal “jo, to jsem vlastně točil”. Ale třeba u Pana profesora, kterého jsme točili před třemi roky, na to člověk myslí pořád – máte těch třicet natáčecích dní a máte to víc zažité.

Byl jste před několika dny na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jste vždycky v nějaké delegaci nebo zkrátka jezdíte proto, abyste se potkal s filmaři?

Záleží na situaci. Já jsem tam letos jel, protože jsme tam měli dva filmy v takovém studentském bloku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. A já do těch Varů jezdím spíš na filmy. Letos jsem dostal akreditaci od Ministerstva kultury, tak jsem si říkal, že to zkusím pořádně vytěžit. Takže jsme na ty filmy s kolegyní chodili.

Dal byste tip na něco, co jste viděl v těch dnech?

Italský film Důvěra. Je to fakt zajímavý snímek – na začátku příběhu má profesor italské literatury poměr se svou žačkou a řeknou si navzájem nějaké tajemství, aby si věřili.

Jak moc je pro vás důležitá důvěra?

Tak ta důvěra je základ. Když někomu důvěřujete, tak předpokládáte, že i on může věřit vám.

Zeptám se ještě na jedno slovo, a to slovo prostor. Co pro vás v životě znamená prostor?

Tohle je docela záludná otázka. Asi to pro mě znamená, že se můžu aklimatizovat sám v sobě, že mám prostor na věci, můžu si dát prostor třeba na hraní na piano, na psaní scénářů… A když mi ten prostor někdo naruší, tak já jsem vždy hrozně nervózní. Potřebuji se soustředit na jednu věc a mít nějaký svůj osobní prostor – to teď vnímám jako vlastně nejdůležitější.

Máte vy při té pracovní vytíženosti prostor na vztahy a na rodinu?

Na to si člověk musí udělat čas samozřejmě. A na tyhle vztahy si čas udělám vždycky.

Vy jste i režisér. Tak co vás víc baví? Hraní, nebo ta režie? Nebo oboje?

Oboje. Já mám tedy vystudované herectví na Pražské konzervatoři a teď jsem právě v Písku na režii. Ono se to nějakým způsobem doplňuje. Teď mě momentálně víc naplňuje ta režie – práce se štábem, s herci… Já třeba mám v uvozovkách plusové bodíky, že jak jsem herec, tak zhruba vím, jak by to měli hrát – vím, jak bych to hrál já. Takže pro mě je asi o něco snaží vysvětlovat tu hereckou akci – my, herci, máme pocit, že musíme hrát, abychom předali nějaké informace, ale to hraní vůbec o tom není… Stačí být před tou kamerou a prostě říkat to sám za sebe. To je obecně můj názor na herectví a na to, jak by se mělo hrát. Teď jsem třeba stříhal dokument o Jiřím Štěpničkovi, který režíruji. Mám tam nějaký starý záznam z Národního divadla, jak hraje Vávru z Maryši. A je to prostě geniální. Tak si pak říkám, že to herectví je tak skvělé – možná bych chtěl zase hrát… Takže je to takový mix.

A ten dokument je už hotový?

Dokument je momentálně v postprodukci. Minulý týden jsme ho se střihačem Vojtou Brabcem stříhali v jeho střižně. A máme to vlastně rozdělené, že jsme to točili nejdřív v Národním divadle a pak máme přímo jeho byt. A teď máme sestříhané to divadlo.

A tenhle dokument bude pro kina nebo pro televizi?

Já jsem to vytvořil v rámci Filmové akademie, ale když to škola dovolí, tak bych se ho nebál nabídnout třeba České televizi. Myslím, že ten dokument bude mít tak dvacet minut.

A jste přísný režisér?

Vůbec ne. Ono to není o té přísnosti, já se k hercům chovám tak, jak bych chtěl já, jako herec, aby se ke mně režisér choval. Takže jsem na ně milý, vlídný a když to nějak pokazí – tak co? Tak prostě to dáme znovu a normálně to vysvětlím.

Zažil jste někdy ten tlak na place?

Ano, několikrát. A třeba i na divadle. Tam jsme zkoušeli kdysi Měsíční běs a ten režisér byl tedy drsný. Naučil mě to, ale ta práce byla stresující.

Vy také hrajete na trubku, klavír, kytaru, možná ještě na další nástroje. Tohle je díky té konzervatoři, nebo to tak máte už od dětství?

Ta konzervatoř to rozvinula, ale já jsem už na základce hrál na trubku a potom jsem si to vzal i na konzervatoř, kde jsem si přibral v rámci obligátního předmětu piano. A tam byla úžasná paní profesorka Doušová, na kterou hrozně rád vzpomínám. Jen díky ní jsem se naučil dobře hrát. Ona měla takový přístup, že jsem se vždycky chtěl naučit jakoby pro ni – aby měla radost a pak jsem z toho měl radost ještě já. Ten její přístup byl strašně krásný a lidský.

Vy jste zmínil, že vás to herectví baví od malička. Hrál jste už jako dítě? Třeba pro rodinu?

Tak já jsem tedy už v devíti měsících hrál v první reklamě na IKEU v Česku. Pořád to je na YouTube, mimochodem. Já jsem jako malý hodně poslouchal audioknížky před spaním. Pak jsem si i zkoušel sám ty texty číst tak, jak to četli ti dabéři. Pak jsem zjistil, že mi to vlastně jako trošku i jde, přišly nějaké recitační soutěže a když jsem byl v šesté třídě, tak v Loutkovém divadle v Humpolci sháněli loutkoherce. A já jsem si řekl, že bych to chtěl zkusit, tak jsem zkusil vodit ty loutky…

Což není jednoduché.

No a nešlo mi to. Tak jsem tomu principálovi říkal, že bych chtěl spíš mluvit. No a tak si mě vyzkoušel a dostal jsem jednu roli. No a pak přišly nějaké ty ochotnické věci a tak.

Měl jste v té době nějaké filmové idoly?

Ne, tenkrát mě bavilo spíš to divadlo. Film mě začal bavit až na konzervatoři – někdy ve druhém, třetím ročníku. Ten film není špatný, ale to divadlo mě vychovalo.

Podpora rodičů je předpokládám velká. Je jeden z nich ale tím hlavním kritikem?

To dělá brácha. Když něco natočím, tak to ukazuji mladšímu bráchovi a ten to vždycky nějak okomentuje – nějak tomu podvědomě rozumí, také má nakoukáno strašně moc filmů a má ten cit.

Často vás obsazují do dobových seriálů, čím to je?

Já mám hrozně modré oči, tak jestli to není třeba tím? Nevím, ale dobovky točím moc rád.

Jak vzpomínáte na projekt Volha? Dalo se vycítit, že to bude úspěšné?

Ano, dá se to vycítit. Je to o přístupu lidí a i třeba o té mizanscéně, která tam byla obrovská. Hlavní roli dokonale ztvárnil Kryštof Hádek a už na place jsem cítil, že to bude úspěšné.

Chtěl byste si opravdu prožít pár dní v těch osmdesátých letech?

Mně se líbí doba první republiky – tu bych si chtěl opravdu na pár dní zažít.

Zvládáte k tomu všemu ještě sledovat světové dění?

Ano, já si čtu zprávy a sleduji, co se děje ve světě. Člověk se tím může třeba i inspirovat pro svoji tvorbu.

Co vás čeká během léta?

Odjíždím na týdenní natáčení jednoho projektu, který se jmenuje Co jsme si nikdy neřekli. Je to projekt, který půjde do škol v Pardubickém kraji v rámci osvěty psychického zdraví u mladých lidí. Napsali to dvě ženy, Dominika Olivová a Barbora Metelková. Kameru dělá Max Dressler, se kterým jsme už udělali několik úspěšných projektů, tak se na tu spolupráci těším.

A bude možné vás vidět i v divadle?

Desátého srpna hrajeme v Ungeltu představení Na Zlatém jezeře, se Simonou Stašovou. A potom hraji zase až na podzim.

Většiny mladých lidí se ptám, zdali jim jejich profese přihrává dostatek partnerů či partnerek. Tak jak to máte vy?

Já to zatím moc neřeším, protože mám hodně práce, které se věnuji naplno.

Na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku vám zbývá ještě kolik ročníků?

Já jsem teď dokončil první ročník a strašně rychle to uteklo.

Michal Pazderka a Luboš Procházky
Foto: RADIO PROSTOR