Respekt a úctu potřebuje každé zvíře. Gorily jsou rodina, co táhne za jeden provaz, říká “gorilí táta” Marek Žďánský

Rozhovor s Markem Žďánským:

Moderuje: Markéta Rachmanová

Vy jste proslul jako ošetřovatel goril v pražské zoologické zahradě. Věnujete se i podnikání, které s gorilami tak nějak souvisí. Jak byste gorilu nížinnou charakterizoval?

Já jsem měl to štěstí, že jsem viděl všechny poddruhy nížiny i ve volné přírodě. Viděl jsem i gorily horské, gorily východní a musím říct, že jsou nám ta zvířata hrozně podobná. Já tvrdím, že jsme z nich opravdu vyrostli. Poznáte to i z toho, jak se ta samice stará o mládě, jakou k sobě mají navzájem úctu. V plno ohledech a vlastnostech bychom se od nich mohli učit. Nejsou vůči sobě zákeřné, každá má svoji povahu a ten druhý to respektuje. Pokud ne, tak samozřejmě dojde k nějakému incidentu, ale nepřetvařují se, jsou prostě takové, jaké jsou. To mě ohromilo už tenkrát, když jsem začínal v zoologické zahradě. Začínal jsem v tom starém, smradlavém pavilonu – proto se i dnes říká “smrdí to, jak ve vopičárně”. Byly tam jednak gorily, pak tam byl pár šimpanzů a dva samci orangutani. Žili tam v párech, dost nepřirozeně a ani ta jejich strava neodpovídala tomu, co by měli dostávat. Šlo to ale hrozně dopředu.

Gorila horská a gorila nížinná – předpokládám, že ten název je dán tím, kde se to zvíře vyskytuje. Ale je tam ještě nějaký charakterový rozdíl?

Gorila horská skutečně žije ve vyšší nadmořské výšce, jako je Rwanda, Uganda a Kongo, je o něco větší, než ta nížinná. Gorila nížinná je celkově nejmenší gorila, ale je to individuální, přesně jako u člověka. Kdybych to převedl na lidi, tak náročnost, jak u horských goril, tak u nížinných, tak je úplně stejná.

Dá se to zvíře vychovat?

Já jsem zásadní proti tomu “polidšťování” v zoologické zahradě. Dřív se to tak dělalo – samice byly chované v nevhodných podmínkách a když už se zadařilo a narodilo se mládě, tak ho často brali na umělý odchov, protože ho ta máma vlastně nechtěla. Ale tím se to zkazilo. Protože gorila byla v tu chvíli brána jako člověk. A to následné zařazení zpět do té gorilí, orangutaní nebo šimpanzí skupiny bylo neuvěřitelně složité. To zvíře vůbec nevědělo, jak se má chovat. Proto jsme ty gorily rozmnožily až tak pozdě, podařilo se nám to až v roce 2004, protože jsme je do té doby chovali v nevhodných podmínkách. V těch 60. letech s těmi zvířaty východní Evropa obchodovala a nechala v Africe vyvraždit třeba gorilí rodinu a ta mláďata poslala do Evropy. Takže těch zvířat už je samozřejmě méně a většina těch zvířat byla neplodná, ty samci vůbec nevěděli, jak se mají chovat.

Je pro ně přirozené se předvádět?

Ani ne, třeba to bouchání do hrudi není předvádění, ale spíš tím dává najevo, že “ to jsem já, tohle je moje rodina”. Ale těm gorilám se prostě může něco třeba nelíbit. Třeba vousy. Ten gorilí samec Richard například neměl rád dlouhé teleobjektivy. Když viděl takového fotografa, tak se vyřítil, třísknul do skla a pak zase spokojeně odešel. Samozřejmě málokdo zůstane v klidu, když se proti němu rozběhne dvousetkilová gorila…

Ten turismus za gorilami se za poslední roky hodně rozrůstá. Je to správně?

Tak já začnu úplně od začátku. Celé to nastartovala americká bioložka Dian Fosseyová. Natočil se film Gorily v mlze, ale stal se úplný opak toho, co ona chtěla. Ona ty gorily začala pozorovat, chránit, ale vůbec nechtěla, aby tam chodili lidi. Nakonec jí to stálo i život. V jednu chvíli se trošičku zbláznila a začala být ošklivá i k těm černochům, kteří tam pro ní pracovali. Přitom potřebovala podporu hlavně od nich, od těch místních, protože ona byla ten návštěvník a nebyly to její gorily. To pytláctví tam ale jelo opravdu ve velkém. Dian začala ve snaze zachránit ta zvířata i zastrašovat místní obyvatele a nakonec jí to tedy stálo život. Ona nechtěla, aby tam jezdili jakýkoliv turisté. Ale to nejde. Jak tam začali jezdit turisté, tak pro ně místní habituovali třeba dvě, tři skupiny. Ta habituace trvá třeba dva a půl roku – to je čas, než si zvykne hlavně ten samec, šéf gorilí skupiny. Jemu jsou všichni podřízení. Může mít třeba dvě, pět, deset, patnáct samin, se kterými se páří a ochraňuje je. A když on toleruje tu přítomnost člověka, tak se tomu každá samice podřídí. Někdo může říct “co je tam v té přírodě otravujete”, přitom narozdíl od zoologické zahrady, ze které nemohou odejít, udělají v pralese pár kroků a jsou pryč. Navíc turisté u nich mohou být jen hodinu a může k nim nanejvýš osm lidí. A i pro ty gorily samotné to je taková atrakce. Kdyby je to obtěžovalo, tak se ten samec zvedne, odejde a všichni půjdou s ním.

V čem jsou tyhle výpravy užitečné? Vynáší to místním peníze?

Ano, a to je asi to nejdůležitější. Třeba ve Rwandě stojí jedna výprava tisíc pět set amerických dolarů za osobu. Skupina se skládá z osmi lidí a skupin goril je tam zhruba jednadvacet. To jsou velmi slušné peníze. Místní vyřezávají ze dřeva různé výrobky a turisté to kupují. Třeba malé děti tam kreslí obrázky gorily a chtějí za to jeden dolar. Mně za to ten jeden dolar stojí, protože oni najednou už od malička vědí, že jim ty gorily vydělávají peníze. A podpoříte tu výchovu v tom, že gorily nemusíme zabíjet nebo jíst, protože nám přináší ten byznys. A najednou se stalo, že se přestaly kácet pralesy a z pytláků se stali zaměstnanci. V té Ugandě se to opravdu povedlo.

Vy jste se nedávno vrátili ze středu Afriky. Jaké to bylo a co jste tam viděli?

Byli jsme tam dva týdny a bylo to nádherné. Přiletěli jsme do Etiopie, pak menším letadlem do Benji a pak jsme letěli ještě takovým malým letadlem pro osm lidí. Letěli jsme dvě hodiny nad pralesem. Když jsem pilotovi ukazoval, že mám rozbitý bezpečnostní pás a nemůžu se připoutat, tak se začal smát a řekl, že je to úplně jedno. Byla hrozná bouřka a zatékalo do letadla, už jsem myslel, že to je můj konec. Nakonec jsme přistáli na nějakém vysekaném místečku uprostřed pralesa. Viděli jsme pralesní slony, pralesní buvoly… Vedli nás místní obyvatelé, pygmejové. Při jednom pozorování gorilího samce, byl od nás tehdy opravdu dva metry, asi šlápl můj syn Tomáš do vosího hnízda. Mě tak pobodaly, opravdu to šíleně bolelo. Ten místní stopař nás začal uklidňovat, protože hrozilo, že jestli budeme plašit, tak na nás mohou zvířata zaútočit.

Jak ti pygmejové a domorodci obecně nahlížejí na civilizovaný svět?

No vůči nám se chovali dobře, byli moc sympatičtí. Tady nejsou na ten turismus zvyklí, takže ani nikdo nežebral, jen na nás mávali. Vezli jsme do jedné školy omalovánky s pastelkami a musím říct, že se opravdu nebylo čeho bát. Samozřejmě jsme byli atrakce, protože jsme bílí, “”mzungu”, jak oni říkají. Hledali jsme ředitele školy, nakonec jsme ho našli. Ukázali jsme mu, co jsme přivezli, on byl nadšený a zeptal se, kolik toho máme. Řekli jsme, že zhruba pět set kusů. A on nám vysvětlil, že si to od nás nemůže vzít, protože má osm set devadesát dětí a musí dát každému. Já z toho byl hrozně nešťastný… Ale pak nás tak napadlo, že bychom to mohli darovat tomu parku, protože oni pořádají takové edukativní programy. Ředitel toho parku si to tedy nakonec vzal.

Jaká jsou bezpečnostní pravidla, která musíte na výpravách za gorilami dodržet?

Nikdy u sebe nesmíte mít jídlo. Kdyby tomu zvířeti někdo dal jídlo, tak úplně zničí celých těch dva a půl roku práce toho stopaře. Protože to zvíře si to vezme a najednou to uvidí i to druhé. Zároveň od nich musíte být vzdálení sedm až osm metrů. Je to z bezpečnostních důvodů, je to hlavně kvůli přenosu nemocí. Obyčejná rýma tu gorilu může zabít, respirační choroby jsou pro ně to nejhorší. To nejde dodržet vždy, občas kolem vás ta gorila projde a je samozřejmě blíž. Ale jak se třeba říká, že se jim nesmíte podívat do očí, tak to je mýtus. To dělají spíš ty menší opice, že se pak snaží zastrašit. Ten lidoop si spíš říká: “No, to čumíš. Já taky čumim.”

Já jsem si našla na internetu třicet zajímavostí o gorile. Dozvěděla jsem se, že gorily jsou vegetariáni a jejich strava se skládá z listů, stonků, ovoce a někdy i hmyzu. Krmila pražská zoologická zahrada gorily masem v těch devadesátých letech?

Ano. Musím to potvrdit, sám jsem to zažil. Já jsem tam nastoupil v roce 1993 a opravdu to tak bylo. Dvakrát týdně chodil vývar a vařená kuřata. To se jim dávalo. Oni si na tom pochutnávali, ale bylo to špatně. Takže to byl můj takový první úděl – začalo se to měnit, ale bylo to hrozně těžké. Ne s těmi zvířaty, ale s lidmi, kteří tomu tenkrát šéfovali. Byla tam paní Švábová, zlatá ženská ale dělala to tedy špatně. Byla to starší paní a měla jednu hlášku na kterou nemůžu zapomenout: “Když už jsou tady zavřený, tak ať se aspoň nejedí.” Ona je na noc oddělovala a stejně se to dělalo i při krmení. Dokonce jim i pekla buchty a nedala si v ničem říct. Pak jednou přišel ten den D, kdy měla paní Švábová volno, tak jsem toho využil, zariskoval jsem a prostě jsem je nezavřel. A samozřejmě ta samice přišla a spali spolu pohromadě. Nebo bylo běžné, že nepouštěli lidoopy na noc ven. Říkali, že nastydnou. Vysvětloval jsem jim, že je to lidoop, že když mu bude zima, tak půjde zpátky dovnitř. Samozřejmě plno věcí jsem se od paní Švábové naučil, ale hodně personálu chyběl ten cit a útočili na ně. I když i na mě jednou hodila gorila bobek, ale tak jsem ho za trest zlil vodou. Pak si dal bacha.

Kolik toho gorila denně sežere?

Ten samec sní kolem dvou kilo ovoce a přibližně devět kilo zeleniny. V tom pralese to samozřejmě záleží. Třeba gorily jsou takoví pohodáři, moc toho nenachodí. V té zoologické zahradě jsme se snažili, aby nejedli jenom ráno a večer, ale v průběhu celého dne.

Gorily jsou denní tvorové a nejaktivnější jsou v dopoledních a odpoledních hodinách. To znamená, že večer spí?

Oni si večer udělají hnízdo. To mě taky překvapilo. Pokaždé jdou jinam. Ráno tam nechají svůj podpis – svůj bobek – a jdou jinam. Podle toho vědci poznají, jak to byla velká skupina. Z DNA trusu poznají, jestli to je samec nebo samice.

Ve volné přírodě žijí v průměru pětatřicet až čtyřicet let a v zajetí až padesát let. Nejstarší gorile v zajetí je sedmašedesát let.

Ano, ta je v Berlíně a stále žije. V pražské zoologické zahradě je Kamba, té je přes padesát let.

Gorily mají silný mateřský instinkt a pečují o svá mláďata tři až čtyři roky. Pečuje o ně i celá ta tlupa?

Ano, i ten samec. Někteří samci si ta mláďata pouštějí víc k tělu a i si s nimi hrají. Dávají jim i pusinky, to je kouzelné. Je to rodina a táhnou za jeden provaz.

V pražské zoologické zahradě se letos narodila dvě gorilí mláďata, že?

Teď tam přišel nový samec, což je důležité kvůli krvi. V současné době ale začíná být velký problém v zoologických zahradách v Evropě, že kapacita goril je plná. A ty samice mají teď i antikoncepci.

Gorily vydávají širokou škálu zvuků, včetně chrochtání bublavých zvuků a hlasitého křiku při vyjadřování emocí. Pokoušel se někdo naučit gorilu mluvit?

Zkoušeli se je naučit znakovou řeč a je gorila, která jí skutečně ovládá. A třeba na samce Richarda jsme ze začátku mluvili anglicky, protože žil dlouho v Anglii. Zvuky vydávají a poznáte, když jsou spokojení. Mají samozřejmě ještě svoji řeč, kterou jsme neodhalili. Ale je to tak dobře, já bych to tak nechal.

Jak je to v současnosti s vaším podnikáním? Co vlastně děláte?

V roce 1996 jsem si se svým nejlepším kamarádem, Petrem Šanderou, založil firmu. Zásobujeme hotely a restaurace, dodáváme jim ovoce a zeleninou. Já jsem to začal dělat i proto, že můj nástupní plat byl v roce 1993 dva tisíce tři sta korun, což bylo málo. Výhoda této práce byla, že jsem dělal závoz brzy ráno a pak jsem šel do ZOO. Firma se nám podařila vybudovat, máme obrovské sklady, zaměstnáváme lidi, kteří jsou u nás, doufám, spokojení. S kamarádem Láďou Čechem, máme neziskovku, kavárnu Gorilla Café v Klenčí pod Čerchovem. Každý pátek a sobotu tam pořádáme akce a vybrané peníze vozíme do Konga a dáváme je tomu šéfovi stopařů.

Je ta gorila mazlivé zvíře?

Není. Já jsem měl gorilu v náručí jednou v životě, to byla gorila Moja, kterou jsem zachraňoval, když se topila.

To mě překvapuje. Já jsem si myslela, že se s vámi budou chtít mazlit.

Já vám řeknu něco, co každého asi překvapí. Oni mě znají jen přes ty mříže, přes to sklo. Kdybych k nim vlezl do toho výběhu, tak na mě zaútočí a je velká šance, že vás zabijí. Kdybyste tam šla vy, tak budou ustupovat, protože vás neznají. Musíte mít velký respekt, nesmíte si myslet, že vás ta zvířata milují. Respekt a úctu potřebuje každé zvíře.

Co byste si přál, Marku?

Mně připadá, že se ten svět úplně zbláznil, teď se dějí věci… Přál bych si, aby zase začal fungovat normální selský rozum. Ne ohánět se pořád nějakým zákonem… Tohle říkám, kudy jdu a jsem z toho vyřízený: My máme u baráku dva černé kontejnery. Ten, co je nalevo, je hned u chodníku a ten vedle, který je od něj půl metru, je od toho chodníku tak dva metry. Jeden přetéká odpadky a ten druhý je poloprázdný. Protože ti lidé ten krok neudělají. A podařilo se mi třikrát někoho načapat a ptal jsem se jich, proč ten odpad nehodí do toho vedlejšího, proč to dávají na zem? A vůbec nechápou, co chci. Ale já jen chci jen ten selský rozum. My tady kritizujeme Afriku, ale měli bychom se podívat, co je u nás. Já třeba lituji toho medvěda, který, chudák, ze Slovenska přeleze k nám. Dřív tam mohl chodit, ten instinkt má. Ale mezi těmi dvěma národními parky jsou teď pole, které tam dřív nebyly. No a on po tom poli musí jít. Jenže jakmile vleze na pole, tak tady už startují vrtulníky, tady už ho chtějí uspávat, převážet. Kam? My ty naše lesy prostě máme malé. A jen ten rys – jaké má teritorium. A co teprve vlci? Takže já si přeji selský rozum a začít u sebe. Proto mě baví chodit do škol, začínat u těch dětí. Mluvím o Africe, ale stáhnu to i na tu naši přírodu. A pak mám největší radost, když přijde paní učitelka a řekne: “Oni hodinu drželi hubu, jenom vás žrali.” Tak to je pro mě to největší zadostiučinění.