Realita českého boxu? Výhružné emaily a toxické prostředí. Olympiády se nechci vzdát, říká Čavajdová

Rozhovor s Kateřinou Čavajdovou

Tentokrát pozvání přijala mladá, krásná a sympatická žena, se kterou se život nemazlil, a tak tvrdé rány mezi provazy snáší poměrně dobře. Mým hostem je Kateřina Čavajdová. Katko, díky moc.

Dobrý den, děkuji za pozvání.

Já jsem koukala na váš rozhovor starý zhruba dva roky, kde jste říkala, že nemáte žádný osobní život. Tak už nějaký máte?

Už jo, ale už se chci od toho zase trošku distancovat. Nevyhovuje mi to.

Nevyhovuje vám mít osobní život?

Ne, protože se pak tolik nesoustředím na ten sport.

Čím přesně vás ten osobní život tolik rozhazuje?

Asi ty mezilidské vztahy. A hlavně i v té poslední situaci, co se týkala boxu, to nebylo o sportu. Už to bylo právě o tom, kdo je oblíbenější a já oblíbená nejsem.

Proč?

Protože vždycky řeknu to, co si myslím. Řeknu si tu svoji pravdu. A to se nelíbí.

V rámci České boxerské asociace, nebo obecně v rámci boxerské komunity?

Spíš v té boxerské asociaci. Ale nejsem první ani poslední, která s tím, co momentálně dělají, nesouhlasí. Právě díky tomu vznikla Česká boxerská federace. Kvůli tomu, že nesouhlasí s názory a s celým vedením asociace.

Takže ta aktuální situace tedy znamená to, že máte dva svazy?

Ano, máme dva svazy - jako jediný stát na světě.

Jak to funguje?

Začalo to hlavně tím bojkotem proti Rusku, kdy asociace odstoupila z hlavní světové organizace IBA, protože nesouhlasili s tím, aby se účastnili ruští sportovci. Za mě to jsou sportovci, oni za tu politickou situaci nemohou a jen kvůli ní trpí. A pan prezident se rozhodl, že bude bojkotovat, což znamená, že jsme byli vyřazení a nemohli jsme se zúčastňovat mistrovství Evropy, mistrovství světa, žádných turnajů.

Jak moc je tohle kontroverzní téma mezi vámi sportovci?

Takhle, já teď byla na mistrovství Evropy díky tomu, že jsem přestoupila do té federace. Protože se chci samozřejmě zlepšovat, chci se zúčastňovat a chci jet reprezentovat svojí zemi. A právě tam vznikla IBA neutral. Což bylo pro mě hrozně smutné, když jsem tam viděla kamarádku z Holandska. Holandsko bylo také vyřazeno z IBA a ona sama jela s tatínkem na mistrovství Evropy, aby se mohla zúčastnit, ale nemohla reprezentovat svojí zemi.

Takže vy pociťujete na vlastní kůži něco podobného, jako ruští sportovci.

Ano, vznikají neutrální reprezentanti. Nejhorší je, že se distancovali od svojí země. Mohou tedy jezdit na IBA neutral, ale ta federace už nevezme jejich zemi zpátky. Tudíž jsou úplně sami na sebe a zúčastňují se na vlastní náklady – ne pod svou zemí, ale jako IBA Neutral.

A u nás to funguje jak? Ve chvíli, kdy jste přestoupila, tak jedete všechno na vlastní pěst?

Já reprezentuji Českou Federaci Boxu, která byla znovu přijatá do IBA. Takže můžu reprezentovat svojí zemi a reprezentuji hlavně federaci.

Přináší nějaké další překážky to, že jsou v České republice dva instituty?

No, jsou rozepře. Národní sportovní agentura má pod sebou asociaci – my tam nejsme přijatí, my jsme přijatí do IBA. Asociace je přijatá do World Boxing, která vznikla právě kvůli bojkotu Ruska a je tam zhruba třicet zemí z celého světa. V IBA je dvě stě. Takže pořád nevíme, co bude. Já jsem šla do té federace kvůli tomu, že jsem ztotožněná s jejich názory a berou mě takovou, jaká jsem. Vím, že se vymykám a že to nemusí být vždy příjemné, ale prostě jsem taková. Diagnostikovali mi ADD, ke mně je potřeba přistupovat jiným způsobem a v asociaci to absolutně nebrali v potaz, což se projevalo různými způsoby – nebrali mě na turnaje a podobně, zkrátka se mě snažili vystrnadit.

Nehraničí tohle trošku se šikanou? Proč byste měla být na základě svého chování vyloučená ze sportovních zápasů?

Já jsem mistryně republiky, takže jsem “jednička”. Pokud je někdo vícemistr republiky, říká se mu “dvojka”. Předseda asociace mi řekl, že pokud má dvojka lepší vztahy s reprezentačním trenérem, tak pojede na turné dvojka, ne jednička.

To je jako vážně?

Zeptala jsem se ho, jestli mu to přijde v pořádku. Řekl: “Katko, tak to prostě je”. Odpověděla jsem, že s nimi v tom případě nechci mít nic společného. A tak to skončilo.

To je tedy dobrá politika.

Tak to prostě funguje.

A kromě toho, že se od toho můžete distancovat a přejít do jiné federace, tak existuje proti tomu nějaká jiná obrana?

To je na vašem rozhodnutí. Nebudu konkrétní, ale když chtěl jeden klub přestoupit z asociace do federace, tak jim přicházely výhružné e-maily. Tak to prostě je.

Jak se k takové situaci postavilo vaše okolí – trenér a lidé, kteří s vámi spolupracují?

Tak já jsem naštěstí v klubu, kde mě berou takovou, jaká jsem. Jediné, co je zajímá, je, jestli přijdu na trénink a makám. Pokud přijdu včas a odmakám ten trénink tak, jak mám, tak je všechno v pořádku. Už tam jsem od ledna a neměli jsme ani jeden konflikt.

Začíná být to české boxerské prostředí trošku toxické?

Je to strašně toxické prostředí.

A jak dlouho už to trvá?

Pokud jste oblíbenec, tak to nevnímáte. Když se ale začnete chovat jinak, tak vás začnou odstrkovat. A to se nestalo jen mně.

V tuhle chvíli jste tedy vy naše jednička, ale na těch zahraničních soutěžích nás reprezentuje dvojka.

Ne, teď nás nereprezentuje nikdo. Radši tam nevzali nikoho, než aby vzali mě. Pak tam jsou samozřejmě i jiné holčiny, ale nejsou ještě na mezinárodní úrovni.

Kam Český box spěje?

Nikam.

Dlouhodobě se hovoří o tom, že v rámci bojových umění je MMA v tuhle chvíli absolutní jednička. Do MMA utíká spoustu sportovců, kteří předtím byli klasičtí boxeři, thai boxeři nebo K1. Občas se svých hostů ptám, jestli tyhle sporty dnes nepřežívají jen díky MMA…

Tak MMA šlo dopředu, protože začínají mít lepší systém než box. Box je zastaralý, zasekl se už tak deset let zpátky. Jedeme pořád stejný systém, který dříve fungoval, ale už nefunguje. Proč jsou třeba Kubánci nejlepší na světě? Protože mají svůj systém, který funguje a když chce někdo dostat trenérskou licenci, musí ten systém dodržovat. Proto stále produkují olympijské vítěze. Hlavně investují čas a peníze. U nás si každý bere do kapsy a nic se do mládeže, do sportovců neinvestuje. Zeptejte se asociace, jak investuje peníze do mládeže. Mají nějaká soustředění? Pokud vím, tak se to všechno zrušilo. Tady musíte čerpat z vlastních nákladů.

Takže problém je nejen v těch mezilidských vztazích, ale zároveň i jako v tom systémovém nastavení.

Ano, protože peníze někam mizí. Dřív byly, teď nejsou. Já jsem začala v reprezentaci před čtyřmi lety. Byla jsem dvojka, jeli jsme na turnaj s jedničkou i dvojkou. A peníze byly. Proč teď nejsou?

Dokážete si představit, že by se to nějakým zázračným způsobem otočilo? Že byste v tom boxerském prostředí najeli na ten lepší systém, který by vrátil box na výsluní?

Jak se říká, ryba smrdí od hlavy, muselo by se změnit celkové vedení. Uvidíme, jak si poradí federace. Vidím to určitě víc nadějně, protože už teď jsem se mohla zúčastnit mistrovství Evropy a čeká mě mistrovství federace, kde se opravdu určí jedničky a dvojky, aby v tom byl pořádek. Můžu si vybrat jakýkoliv turnaj, kam pojedu. Ne, že mi někdo bude určovat kam pojedu a kam nepojedu. Je to úplně jiný systém – starají se o vás, ptají se, jak jste na tom, jestli se cítíte dobře. Zajímají se o vás.

Co se týče té lidské stránky – je to něco, na co jste narážela od začátku?

Já jsem dříve nevěděla, že mám ADD a nechápala jsem, proč mě nikdo nechápe, proč si všichni myslí, že jsem zlá. Přitom já ty věci beru jen trošku jinak. Na začátku jsme se potýkali s problémem, že na mě trenér z rohu řval třeba tři pokyny naráz. Já potřebuji jednoduché zadání a potřebuji jedno zadání během třeba půl minuty, jinak má hlava exploduje.

To musí být velmi obtížné když jste vrcholový sportovec.

No musí se mnou pracovat jinak. Teď když víme, co je přesně za problém, tak už fungujeme jinak. Trenér ví, že má dávat pokyny hlavně o přestávce a když už mi dává pokyn v ringu, tak jeden.

Koho a kdy napadlo zkoumat vaše reakce a zjistit, jestli nejde o nějakou diagnózu?

Dlouhodobě spolupracuji s psycholožkou a psychoterapeutkou. Hlavně kvůli tomu, abych zpracovala lépe a rychleji dětství a tam jsme právě došli k závěru, že mám ADD.

Pojď našim divákům přiblížit ADD.

Já bych řekla, že je to ADHD bez hyperaktivity, je to určitá forma poruchy pozornosti. Nejjednodušší je pro vás mít jednoduché zadání - jako pro dítě - a mít určitý systém. Pro mě je nejlepší mít tréninky ve stejnou dobu, nastavit si třeba uklízení na určitý den a podobně. Pomáhá mi mít ten svůj systém, abych nebyla rozhozená. Když přijde nějaká malá změna a já na to nejsem psychicky připravená, tak jsem buď naštvaná nebo smutná. Potřebuji více času na to zpracování.

A co z toho je ta silnější emoce – vztek nebo smutek?

Ten vztek. Já mám problémy s agresivitou, takže mi to jde směrem k této emoci.

Jak těžké je ten vztek zpracovávat, i když víte, že s tím máte problém? Umíte o tom mluvit, někdo vám to pojmenoval. Víte třeba, co na vás v tu chvíli funguje?

No někdy jsem v takovém amoku, že mi nepomůže nic a radši se vzdálím od veřejnosti. Většinou mi pomáhá pozitivní hudba.

A nepomohlo by tedy pustit si hned hudbu a začít trsat?

Nejde to vždycky zastavit. Ještě mě čeká spousta práce.

A poznáte ten náběh?

To ano.

Co se v tu chvíli vlastně děje? Házíte s věcmi, rozbíjíte věci?

Jsem blázen, normální blázen. Začnu být sprostá jak dlaždič, nedá se to vydržet. Jsem úplné zrcadlo svého taťky. Ten byl také sprostý, tak mně se to jenom odráží.

Když dosáhnete nějakého vrcholu toho naštvání, vrací vás to zpátky do dětství?

To už ne, od toho jsem se úplně odpojila tím veřejným rozhovorem. Řekla jsem toho ale tak třicet procent, nemohla jsem všechno, to by bylo nevhodné.

Směrem k vám, nebo směrem k rodině?

No mohlo by to hodně uškodit, už takhle to uškodilo. Já jsem cítila úlevu, ale pro rodinu to bylo nepříjemné, protože okolí začalo klást otázky.

V tom rozhovoru jste mluvila o fyzickém a psychickém násilí a o ponižování, které trvalo zhruba deset let. Pak jste byla připravena o tom mluvit. Změnilo se od té doby něco v rámci té komunikace s veřejností?

Já jsem si to odvyprávěla, jako kdyby to byl cizí příběh. Úplně se to ve mně zlomilo a překvapilo mě, kolik lidí se mi ozvalo, že zažilo to stejné.

Vážně?

Ano, a každý si tu bolest léčí jiným způsobem. Někdo je alkoholik, někdo je drogově závislý…

Vy jste nikdy neměla blízko k takovým berličkám?

Měla. Když jsem utekla v osmnácti z domu, tak se ze mě stala alkoholička. Měla jsem tři brigády, chodila jsem na střední a sice jsem to všechno stíhala, ale byla jsem úplně rozházená. Do osmnácti let jsem nemohla vůbec nikam a najednou jsem mohla vše, co jsem chtěla, tak jsem chodila pořád někam ven. A právě i díky tomu jsem dostala tu podmínku za ublížení na zdraví.

Takže to bylo pod vlivem?

Ano. Nedokázala jsem mít tu agresivitu pod kontrolou.

Byl to váš první konflikt?

Ano, byl první a poslední. Ale vzhledem k té naší rodinné historii podle mě soudkyně věděla, že je to potřeba seknout, aby ta naše linie nepokračovala.

Takže tam byla nějaká historie.

Byla, obrovská. Ale naštěstí to úplně zarazila. Já jsem si díky tomu uvědomila, že musím začít něco dělat a tak jsem začala s boxem. Hodně mi to s těmi emocemi pomáhá. Začala jsem chodit každý den, pak dvakrát denně…

Boxoval i váš bratr, jestli se nepletu. Proč ho nenapadlo vám ten box doporučit dřív?

My jsme si byli hodně vzdálení.

On nevěděl o těch vašich agresivních stavech?

To věděl, ty stavy máme všichni sourozenci. Řekla bych, že zrovna on je má dost podobné jako já. My dva jsme byli právě ti víc agresivní.

Dokážete rodině odpustit to, co se dělo?

Já jsem odpustila hned. Oni byli vychovávaní stejně a neměli jinou možnost, než být takoví. A dřív psychoterapie a psychologové nebyli. A když ano, tak na vás všichni ukazovali prstem, takže ten člověk neměl možnost se zlepšit. No a ten vzorec se pak opakuje pořád dokola. Já se ho snažím úplně zarazit. Prostě nechci, abych byla taková, ale geny jsou geny. Je to opravdu těžké.

Přemýšlela jste někdy nad vlastní rodinou?

Určitě, já chci mít manžela do dvou let. (smích) A děti tak za čtyři roky, hned po olympiádě. To jsou mé plány. Vím, že budu dobrá matka, protože jsem už ve svých jedenácti letech vychovávala svého mladšího brášku. Starala jsem se o něj neustále, takže si myslím, že jsem připravená, ale trošku se bojím, že budu někdy až moc důsledná - jako moji rodiče. Ale zase si říkám: Ještě že byli tak důslední, protože já už jsem chtěla na brigádu ve třinácti a dnes se potkávám s lidmi, kterým je kolem dvaceti let, ještě pořádně nepracovali a ani pracovat nechtějí. Já jsem fungovat musela, ve dvanácti jsem prala, uklízela, starala jsem se o domácnost, o bráchu… Nedávno jsem mamce psala, že jí děkuji. Přijdu si opravdu připravená na všechno, proto mě ani nerozházela ta situace v asociaci. Na nějakou šikanu jsem zvyklá a většinou hned hledám nějaké řešení a jdu dál.

A nepotlačujete ty emoce?

Ano, jsem až moc tvrdá.

Tedy že těm emocím nedáváte dostatečný průchod. A při čem to nejvíce pociťujete?

Asi, že nechápu cizí problémy, protože pro mě to problémy nejsou. Já bych to vyřešila v minutě, ale někdo se tím trápí a má deprese. Nejsem moc empatická.

Jak snášíte prohry?

Většinou jsem zklamaná a říkám si, že už boxovat nebudu, že to nemá cenu. Do pár hodin mě to ale většinou přejde. (smích)

Když jsme teď v období hokeje, tak probíhají u vás rozbory typu elektronické tužky?

S trenérem určitě, ale většinou jsem na ty rozbory připravená až za týden. Potřebuji trošku odstup. (smích)

Má ten rozbor smysl ve chvíli, kdy člověk vyhraje?

Určitě ano.

Dostat ránu do obličeje bývá pro lidi nejtěžší. Jak jste to vnímala v začátcích vy?

Mně to vůbec nevadilo. Já jsem začala trénovat u stejného trenéra jako můj bratr a ten hned poznal, že jsme sourozenci.

Máte pud sebezáchovy?

Nemám. Když jste zvyklí dostávat rány skoro každý den, tak je vám to potom jedno. Nepřemýšlíte nad tím, že by se mohlo něco stát.

Máte s trenérem dohodu, kdy hodí ručník do ringu? Protože podle toho, co vy popisujete, tak je to řežba hlava nehlava.

Na tréninku ano, ale v zápase je to něco jiného. Tam ta hlava funguje jinak.

V čem je to jiné?

Na to jsme s psycholožkou doteď nepřišli. Já jsem víc agresivní na tréninku, než v zápase.

Ale u nás jste tedy nejlepší.

Tady být nejlepší neznamená nic.

A kde to tedy něco znamená?

Až budu nejlepší v Evropě nebo ve světě.

Co je před vámi? Co vás teď čeká?

Na konci měsíce mě čeká mistrovství federace, aby se tedy určila ta “jednička” a “dvojka”.

Takže jste v nějaké dietě nebo v něčem takovém?

Přesně tak, žádné dortíky. (smích) A pak mě čeká 8. června můj druhý profi zápas.

Můžete vysvětlit, proč u jednoho zdůrazňujeme, že je profi, a u druhého, že není?

Já totiž dělám současně olympijský a profesionální box. Baví mě obojí, ale možná trošku se víc nacházím v tom profiboxu, protože je tam více kol a to mi vyhovuje. Olympijský box, to je třikrát tři, to je prostě sprint. Tam už musíte být hned připravený a ne vždy se mi to povede.

Když si vás člověk vygooglí, tak nejčastější titulky jsou “Čavajdová chce na Olympiádu”. Tak jak jste na tom s touhle vysněnou štací?

No uvidíme. Momentálně jsem musela Paříž z politických důvodů vypustit. Připravuji se za čtyři roky na Los Angeles – pokud tam ten box zůstane.

To je otázka.

Vůbec se neví, jestli tam ten olympijský výbor box nechá.

Jak moc velké zklamání by to pro vás bylo? Nebo co by byla ta další nejvyšší meta?

Asi ten profesionální box, nějaký světový titul. Mně jde hlavně o to, abych měla klid, mír a byla šťastná. Takže ty hranice a sny se přizpůsobují době, času, prostředí…

Teď to znělo trošku jak na Miss. Klid a mír. (smích) Nemyslím to samozřejmě nijak špatně.

No, protože jsem celé dětství ten klid a mír neměla.

Jaký máte rozpočet na sezónu? Jak moc je klasický box finančně náročný?

No, kdybych neměla sponzory, tak by to nešlo. Měsíčně to vychází na dvacet tisíc korun, mistrovství Evropy stojí třicet tisíc korun a nějaké menší turné kolem patnácti tisíc korun. Všechno to je přes známosti. Pokud máte dobré známosti, je to pro vás výhodnější a levnější.

A kolik si boxer vydělá peněz?

To záleží. V reprezentaci jsme nedostávali vůbec nic. Jen když jsme vyjeli na turnaj, tak jsme dostali sto korun denně jako stravné.

To musí být kvalitní strava za sto korun. (smích)

Boxer si nevydělá nic, pomohli mi sponzoři. Díky nim jsem si mohla zařídit lepší trenéry, lepší stravu, lepší regeneraci. Prostě všechno lepší. Pokud chcete být lepší sportovec, musíte mít i ten komfort kolem toho na nějaké úrovni.

Přemýšlela jste někdy nad MMA?

Nikdy. Vypadá to stejně, jako když jsem se mladá mlátila na ulici, jenom v Oktagonu. Je to pro mě už moc brutální. Ráda se na to dívám, ale když si tam představím sebe, tak vidím tu malou holku, která se mlátila na ulici a mám pocit, že by mi to mohlo vracet nějaké špatné vzpomínky.

Když se rvou ženy, tak mi to přijde mnohem divočejší, než když se rvou muži.

My jsme vůči sobě přirozeně agresivnější.

A je to agresivita, nebo je to hysterie?

V mém případě určitě agresivita. (smích) Když je mi ta holčina od pohledu nepříjemná, tak jí jdu prostě zbít.

Takže je to osobnější?

Rozhodně.

Protože pochybuji, že si proti sobě muži stoupnou a řeknou si “hmm, ty vypadáš blbě, dneska ti rozbiju držku”.

To ne, muži jsou bezemočně profesionální.

Jakým způsobem se dají tyhle emoce kontrolovat?

Nejlepší boxerky jsou právě ty, které kontrolují emoce. A je to fakt těžká štace.

Jak to jde vám?

Je to těžká práce. Zrovna včera jsem měla na sparringu výbuch emocí.

Spárujete s holkama nebo s klukama?

Jak to vyjde, ale s holkama je to lepší. Jsou v tom ty emoce, který s klukama chybí.

Je potřeba být na tom tréninku tak agresivní?

Nedělám to, protože chci.

Vy jste zmínila, že vám vyhovuje rutina. Nepřijde vám to někdy až moc stejné?

Mně to dělá dobře. Volno mám po nějakém určitém zápase a to jdu úplně mimo rutinu.

Říkala jste, že je pro vás box takovou záchrannou brzdou před tím vším, co se vám dělo. Budete s ním umět skončit?

Já neskončím. Myslím, že se budu muset chodit párkrát týdně ventilovat, i kdyby to mělo být už jen hobby. My máme tu agresivitu dědičně a tímhle jí kontroluji. Navíc mám vždycky nějaká zadní vrátka. Přihlásila jsem se na vysokou školu, budu studovat digitální marketing. Vystudovala jsem uměleckou průmyslovku a když nevyjde box, budu znovu umělec. To mě předtím bavilo.

Kateřino, děkuji moc a přeji hodně štěstí v životě i v boxu.

Děkuji za pozvání.