Pro film musíte hořet. Doufám, že se můj plamen zase zažehne, říká dokumentaristka Třeštíková

Rozhovor s Hanou Třeštíkovou:

Dokumentaristka, režisérka, producentka, politička, členka známého klanu a nově také podcasterka Hana Třeštíková je dnes mým hostem. Začal bych tak trochu od konce - zaujalo mě, že jste začali se svým bratrem natáčet podcast. O čem bude?

První epizoda vyšla před pár dny, jmenuje se to Třeštění. Posluchači nás najdou na všech platformách, kde je možné poslouchat a i sledovat podcasty, protože my děláme video podcast. Vzhledem k tomu, že se s bráchou už léta pohybujeme v pražském kulturním prostředí, tak máme kolem sebe velké množství zajímavých osobností, hlavně z kultury. A rádi bychom si s nimi popovídali a když už si s nimi budeme povídat, tak co je jednodušší, než to natočit a pustit ven.

Váš bratr je aktivní na sociálních sítích, tak jsem se vlastně divil, že jste to neudělali už dávno.

To je proto, že jsem byla radní pro kulturu hlavního města Prahy posledních čtyři a půl roku. To skončilo tedy před rokem. A ta funkce mi nedala možnost dělat cokoliv jiného, bylo to stoprocentní nasazení. Pořád jsem tedy místostarostkou Prahy 7, takže nadále jsem politicky angažovaná. Nicméně je to jako bych z Pendolina přesedlala na lokálku. Mám teď daleko víc času dělat různé věci a o podcastu přemýšlím už asi tři čtvrtě roku.

Máte hrozně hezké studio.

To je bratrův byt a ateliér Lomeno, což je taková přidaná hodnota toho celého i důvod, proč jsme se rozhodli dělat ten podcast s videem. Bratr je sběratel nejrůznějších věcí, tak má byt plný nejrůznějších artefaktů. Slibujeme si od toho, že diváky zaujme i to prostředí podcastu.

Definovali jste si nějak, čeho chcete tím podcastem dosáhnout?

Vydělávat strašný peníze. (smích) A máme před sebou dlouhou cestu. Ne, tak kdyby se náhodou stalo, že to, co vyděláme, pokryje náklady, tak budu spokojená. To je asi naše jediná meta. Cokoliv nad bude příjemné, ale vlastně to hlavní, což nám došlo až v průběhu, je strávit spolu hezký čas. S bráchou nás to hrozně sblížilo.

Chcete se držet rozhovorové formy podcastů?

Chceme dělat i obsah, který nebude čistě rozhovorový, hlavní část podcastu je na Herohero, kde si to lidé budou platit. Už jsme i spolu natočili něco, čemu říkáme sourozenecká terapie, kde jsme jen s bráchou a povídáme si o našem dětství a dospívání. A pak budeme dělat i další etapy života. Takže budeme mít i díly, kde není host na rozhovor. Nicméně, rozhovor dává moderátorovi možnost klást nejrůznější otázky a tím dostat hosta buď do komfortní nebo nekomfortní situace. Host zase může nějak prezentovat svoji práci, třeba i svůj soukromý život.

Pro mě navíc ty rozhovory v podcastech působí úplně jinak, protože nejste ve velkém studiu, není kolem velký ansámbl, nejste omezení časem a celé se to odehrává v mnohem příjemnější atmosféře. A hosté i ti moderátoři jsou mnohem uvolněnější, není tam důraz na formu, ale spíš to je to o tom obsahu.

I vzhledem k tomu, že točíme u bráchy v ateliéru, tak ti naši hosté mají pocit, že prostě přišli na pokec k nám domů. Že jsou u někoho doma, na návštěvě.

Viděl jsem Manželské etudy, jak ty, který dělala vaše maminka, tak ty vaše. Dokumentuje vlastně někdo z vaší rodiny časosběrně i tu vaší rodinu?

Asi největší rodinný kronikář jsem já, protože rozhodně nejvíc fotím a točím naše rodinné sešlosti. Máma byla velký kronikář - když jsme byli malí, tak hodně fotila, ale nikdy na nás nevytáhla kameru. Myslím, že nějak cítila, že by si neměla tahat práci domů. I ve chvíli, kdy už bylo běžné mít doma domácí kameru, tak jsme nikdy doma žádnou neměli. Takže videomateriál existuje díky mně. Ale že by byl nějaký soustavný, časosběrný projekt o rodině Třeštíkových, tak takový není.

Když se řekne dnes Třeštíková, kdo si myslíte, že se lidem nejvíc vybaví? Vy, vaše maminka, nebo snad vaše švagrová?

Tak třeba teď, když mě volala vaše paní produkční, že byste mě chtěli do rozhovoru, tak radši vždycky zkontroluji, že opravdu víte, s kým mluvíte - že jsem Hana Třeštíková, nikoliv Helena Třeštíková a už vůbec ne Radka Třeštíková. To vždycky zkontroluji. Už jsem zvyklá, že většinou jsem až ta třetí Třeštíková, která je chtěná. Ale já jsem strašně pyšná na to, že je moje maminka ta slavná dokumentaristka a že jí lidé mají rádi, jsem šťastná a ten úspěch jí nejvíc přeji. Mimochodem včera získala francouzský řád kultury a umění, takže mám další důvod k velké hrdosti na svou maminku. No a pak je Radka Třeštíková, tedy bývalá žena mého bratra. Vzhledem k tomu, že je úspěšnou spisovatelkou, tak jménu Třeštíková dodala zase nový rozměr a nové konotace. Ze všech nejsem úplně šťastná, ale s tím nemůžu nic dělat.

Ale v době, kdy jste byla na magistrátu, tak jste pro značnou část lidí byla ta první Třeštíková vy.

Já byla radní pro kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, Takže jsem byla něco jako ministryně kultury pro Prahu.

Co vám to dalo?

Dalo mi to strašně moc, což je taková okřídlená fráze. Ale byla to velká zkušenost, bylo to velmi náročné, už kvůli té době. My jsme nastoupili v roce 2018 a trvá třeba rok, než se člověk vůbec s tou funkcí sžije a než řeší strategii rozvoje kultury v Praze a všechny divadla, galerie a tak dále. A do toho vlastně vtrhl covid, který zrovna na kulturu udeřil s velkou silou a já jsem se ze dne na den ocitla ve funkci radní pro zavřená divadla a zavřené kulturní instituce, za které jsem cítila velkou zodpovědnost. Měla jsem pocit, že v tu chvíli je moje hlavní funkce se snažit všem pomoct, podporovat, informovat… Neustále se měnila ta různá nařízení. A když už to vypadalo, že covid není téma, tak začala válka na Ukrajině a v mé gesci byla integrace cizinců. Za normálních okolností to je taková neviditelná gesce, ale já jsem lítala po Kongresovém centru a řešila, aby byly vody a pleny.

Takže jste se vlastně celou dobu své politické kariéry na magistrátu věnovala něčemu jinému, než jste asi původně plánovala.

Ono být radním pro kulturu je vlastně hrozně hezká práce, protože je potřeba mít vizi, mít rád kulturu a tak dále a většinu času strávíte návštěvou kulturních scén, kde vás všichni rádi vidí… Tak je to i hezká role - ve chvíli, kdy není covid.

Jaké nedostatky má Praha v kultuře? Co jste chtěla dokázat?

Já se zaměřila na větší síťování a podporu kulturních aktérů, což do té doby moc neexistovalo a myslím, že se mi to povedlo. Kvůli covidu jsem fungovala i jako krizový manažer a všichni kulturní aktéři na mě měli mobil a kdykoliv se mi mohli ozvat. Dál se podařilo nastavit nějaký rozvoj koncepce kultury. Co se mi nepodařilo a dál visí ve vzduchu, je zaměření se na počet divadel zřizovaných městem. Protože Praha zřizuje spousta divadel, dává jim příspěvky a nese to s sebou spoustu starostí. To je taková dlouhodobá výzva pro politika v kultuře.

Jak vnímáte Prahu? Je to moderní město, nebo se z ní stává skanzen?

Tak já jsem rodilá Pražačka, a Praha je prostě moje město, které miluji. Vyzkoušela jsem si bydlet v Londýně a uvědomila jsem si tam, že na Praze nejvíc miluji vlastně tu dosažitelnost.

V Londýně to vůbec takhle nefunguje, tam žijete ve své čtvrti a ty okolní už vůbec nemůžete obsáhnout, takže mám radost, že ta Praha je pořád vlastně maloměsto oproti jiným metropolím. No a samozřejmě čelí spoustě výzvám a myslím si, že naše společnost chtě nechtě bude muset přijmout trošku přeformátování nějakých zažitých představ o tom, jak město má fungovat a co má svým obyvatelům nabízet nebo dovolovat. Ale co se týče kultury, kterou jsem měla v gesci, tak Praha je fantasticky rozvinutá metropole. Kultura je stále dostupná, rozmanitá

Často slyšíme, že je společnost rozdělená a neshodne se na spoustě věcí. Praha je třeba překvapena tím, jak myslí venkov.

Tak vlastně začala i moje politická kariéra. Angažovala jsem se pro pana Schwarzenberga v prezidentské volbě proti Zemanovi. Schwarzenberg nevyhrál a já jsem z toho byla úplně v šoku. Ani jsem nečekala, že by to mohlo dopadnout tak, jak to dopadlo a vlastně díky tomu jsem se začala víc angažovat. Říkala jsem si: “Do dalších voleb už se to prostě musí změnit a já tomu musím přispět.” Další volby vyhrál opět Zeman, ale to už je jiná historka.

Co v současnosti trápí městskou část Praha 7? Co řešíte a s čím se potýkáte?

No, tak i když pominu parkování, tak to jsou témata, která trápí víceméně i ostatní městské části. Je to čistota - my máme strašně moc pejskařů, kteří po sobě neuklízí. Takže každý občan Prahy 7 už má vyvinutou speciální schopnost chodit po chodníku, aniž by si ušpinil podrážky. Ale my se na to extrémně soustředíme a myslím si, že se ta čistota hodně zlepšila. Je to i jedna z věcí, kterou lidé ve veřejném prostoru vnímají a opravdu se na to soustředíme. No a pak nás trápí málo stromů v ulicích. To se projevuje hlavně v létě, kdy se Praha rozpálí a není stavěná na takové teploty, které poslední dobou město zasahují. Prostě nejsme Barcelona, kde na to mysleli a mají hezky udělané ty ulice tak, aby tam proudil vzduch. Takže nás trápí málo stromů, na což se taky zaměřujeme. Bohužel jsou ale ulice plné kabelů, které nejsou nějak zaměřené - prostě taková byla legislativa, že každý, kdo si chtěl položit nějaký kabel, tak si ho do chodníku položil a nikdo ho nikde nezaměřil a nejsou v žádných kolektorech, tak nemůžete vysázet stromy, protože prostě nejde sázet stromy do těch kabelů. Ve chvíli, kdy se kope nějaké potrubí, třeba plyn nebo voda, tak se snažíme ty kabely dávat víc do kolektorů, aby bylo možné s tím zbytkem chodníku i silnicí pracovat. Ale jde to hrozně pomalu a nám to brání ve velkém.

Je práce komunálního politika na plný úvazek?

Já jsem výkonná a mám dobrý time management, takže do toho zvládám i jiné práce nebo aktivity. Mluvili jsme o podcastu, ale snažím se mít i nějaký čas pro sebe. Ale zrovna radní pro kulturu je vlastně dvousměnný provoz, protože přes den většinou řešíte schůzky, porady, jednání rady, zastupitelstva a po večerech chodíte za kulturou.

Předpokládám, že třeba v dokumentární praxi jste zvyklá dělat věci podle svého a vědět, jaký chcete výsledek. V politice je to asi dost jiné už kvůli ostatním politikům, ne?

Ano, máte absolutní pravdu a je to frustrující. Samozřejmě po těch deseti letech si už člověk zvykne. Ale musím říct, že před deseti lety, když jsem vstoupila do politiky a stala se radním pro kulturu, tak už jsem měla rozjetou filmovou produkci, měla jsem na svém kontě už několik dokumentárních filmů, ale ten šok z toho příchodu na úřad byl ohromný. Oni lidé, kteří pracují na úřadě jako úředníci, jsou prostě celkem specifická skupina lidí, s kterými se dá skvěle pracovat, ale je potřeba mít velkou trpělivost a nějak je nadchnout pro to, čeho chcete dosáhnout - a myslím si, že se to na sedmičce povedlo. Mám tam skvělý tým úředníků, kteří tam byli už předtím, než jsem přišla a myslím si, že jsem jim vlastně dodala nějakou motivaci No ale frustrace přichází ještě od politiků nebo od setkávání se s politiky. To jsem absolvovala spíš na magistrátu, kde opravdu musím říct, že vydržet ty nekonečné porady, kde všichni chtějí mluvit, protože se rádi poslouchají a kde opravdu ty výsledky jsou vidět až za dlouho, tak to je velmi frustrující.

Chystáte teď nějaký dokument?

Vzhledem k tomu, že už rok nejsem na magistrátu, tak častěji slýchávám otázky na to, kdy se vrátím k filmu a kdy zase začnu produkovat nebo točit dokumentární filmy. A já na to odpovídám, že pro film musíte hořet. To je disciplína, kterou nemůžete chtít dělat racionálně. To musíte milovat a musí to být to jediné, co v tu chvíli chcete dělat. A tenhle plamen mi nějak zaskomíral během práce na magistrátu a teď ho necítím. Takže doufám, že se zase zažehne, protože bych přinejmenším ráda pokračovala v natáčení Manželských etud: Nová generace, protože už uplynul nějaký čas a lidé by chtěli vidět pokračování. Tak doufám, že pro to zase zahořím. Teď si aspoň ten výpadek kreativity kompenzuji tím podcastem.

Sledujete, co dělají ostatní filmaři a dokumentaristé?

Velmi intenzivně. Já jsem i členkou České filmové a televizní akademie, co udílí České lvy. A minulý rok jsem jim poprvé mohla nabídnout, že udělám takzvaně předvýběr filmů, které se pak mohly nominovat na České lvy. Takže jsem měla možnost se podívat jak na všechny dokumenty, které vznikly v minulém roce, tak na hrané filmy. Velice pečlivě jsem zkoukla vše, co se v minulém roce odehrálo.

Co si o tom myslíte? Je něco, co vás zaujalo?

Co se týče hrané tvorby, tak mě velice zaujal film Přišla v noci. To je úplně nízkorozpočtový film o tom, co se stane, když k mladému páru přijde v noci tchýně. Já vím, nesmíme házet všechny tchýně do jednoho pytle, ale tohle je vlastně úplně mistrně vystavěný až thriller. Simona Peková hraje tchýni a já si tipuji, že by za to mohla dostat Českého lva. Dál se mi líbil film Němá tajemství, to je film Tomáše Mašína podle scénáře Alice Nellis. Je to vlastně komorní drama o tom, že paralyzovaný muž zemře v nemocnici a vyšetřují se divné okolnosti jeho úmrtí. A skvěle tam hraje Jana Plodková, která by si toho Českého lva také zasloužila. Co se dokumentů týče, tak je film, který podle mě viděli jen diváci na festivalu v Jihlavě. Jmenuje se Tvoje peklo je lepší než moje nebe a je to extrémně alternativně udělaný dokument o třech umělcích, kteří bojují se závislostí. Jeden z nich je Tyler Durden. Je to dokument jako z jiného světa, akorát se bojím, že teď není kde se na to kouknout.

V jaké kondici je podle vás český film?

No, bojuje. To je další důvod, proč se mi zatím nedaří vzplanout pro filmovou tvorbu, abych se vrátila, protože za těch pět let od posledního filmu, co jsem producentovala, se hodně změnily podmínky. A to jak podpora ze strany státu, kde je Státní fond kinematografie, tak spolupráce s ČT, kde se teď personálně obměnilo vedení, takže není úplně jasné, jaká bude další strategie. Do toho HBO přestalo podporovat českou tvorbu, vzniklo x různých produkcí, je tady nová generace, takže ty podmínky se velmi změnily. A do toho je hrozně těžké upoutat pozornost diváka, aby přišel do kina na český film.

Já bych na vás měl ještě spoustu další otázek, ale už budeme muset končit.

Ježiš, ale já vám ještě řeknu, jaký mám další počin. Chcete to slyšet?

Samozřejmě.

Já jsem natočila takovou sedmidílnou sérii rozhovoru s mojí maminkou Helenou Třeštíkovou. Jmenuje se to Hovory s mámou a mělo by to vyjít někdy v dubnu. Nejdřív jen jako audio a pak bude i video, ale obsah bude stejný. Je to jedna z věcí, kterou jsme udělali, když se mi uvolnila kapacita na to dělat něco kreativního.

A kde to vyjde?

No, ono to vyjde trošku na konkurenčním portálu… Mělo by to vyjít na Respektu, jako podcast, ale zadarmo, takže bez paywallu. Pak to v létě vyjde na našem podcastu Třeštění.

Dobrá, tak držíme palce, ať se to lidem líbí.

Děkuji.