Privatizace vodáren byl nelegální nájezd na finanční toky. Musíme vyvinout tlak na politiky, říká Radek Novotný

Rozhovor s Radkem Novotným:

Proč v případě vody říkáte, že některé privatizace nejsou dobré?

Ta otázka má hodně dobrý základ, protože je i otázka, jestli to, k čemu došlo, se dá nazvat privatizací. Rozsudky, které se v těchto vodárenských kauzách objevují, totiž ukazují, že ten proces je v mnoha případech protiprávní. Energetika, teplárenství, plynárenství nebo vodárenství jsou síťová odvětví zcela zásadní pro chod státu. A kdo ovládá především ty peněžní toky v síťových odvětvích, tak ten v podstatě ovládá všechno. Každý asi vnímá, že je voda skutečně strategická. A naše privatizace znamená, že máme firmy, které stále vlastní infrastrukturu, ale nevlastní peněžní toky, protože my jsme zprivatizovali jen zisky a ne vodárenskou infrastrukturu.

Takže ta vodárenská infrastruktura stále patří třeba státu, nebo tedy nějakým municipalitám, ale ty finanční toky ovládají nadnárodní korporace. A ty se potom nestarají o tu infrastrukturu. Je tohle ta podstata věci?

Ano a je tam ještě ten detail, že záměr zahraniční korporace a záměr jakéhokoliv subjektu, který podniká, je vygenerovat co největší zisk. A podařilo se oddělit peněžní toky a investice od majetku. Devadesát procent infrastruktury v České republice je v rukou měst a obcí nebo městských vodáren. A přibližně sedmdesát procent tržeb z vodného a stočného ovládají zahraniční korporace. Zahraniční vlastník chce generovat zisk, nezajímá ho nic jiného. Management pak musí plnit úkoly, které jim vlastník dá.

Jaké jsou ty úkoly, pokud je vlastníkem třeba město?

Tam rozhodují politici a ti chtějí být znovu zvoleni, a to je jejich priorita. To znamená, že jeho zájem je obnova infrastruktury, čistá voda a zajištění toho, aby byla voda i tam, kde to není třeba tolik ekonomicky výhodné. A radši bude investovat, než generovat zisk, protože ten zisk v podstatě nepotřebuje. Druhá věc, která s tím souvisí, je, že veškeré finance v těchto síťových odvětvích platí vždy jen spotřebitel. Kdo financuje investice, tak tomu by to mělo sloužit. A v okamžiku, kdy to slouží majitelům korporací, ale celé to financují občané, tak se dostáváme do něčeho, co je vlastně dlouhodobě neudržitelné.

Takže nadnárodní korporace podnikají s majetkem, který není jejich, využívají ho ve svůj prospěch, ale nemají motivaci se o něj starat. Není problém spíš v tom, že se infrastruktura nedostala do jejich rukou, takže oni nemají motivaci se o ni starat. Nebyl problém v privatizaci, která se asi krutě nepovedla?

Samozřejmě máte pravdu. Ty korporace by ale žádnou infrastrukturu ani nechtěly. K tomu se třeba přiznala Veolia už v roce 2003: “My chceme provozní model.” Provozní model je privatizace zisku a zestátnění nákladu. Neboli systém dobývání renty, když se budeme bavit v ekonomických pojmech. Oni si to vyzkoušeli už na svých lidech ve Francii, pak v Německu, v Itálii. Oni už věděli, že to je cesta, jak vygenerovat obrovské množství peněz a vlastně si zajistit, že jim stát bude financovat investice. Bez vykopání studny vodu prostě neprodáte. A ideální je, když vám někdo kope studny a vy stojíte u té studny a kasírujete peníze. Pro srozumitelnost to takhle zjednodušuji. My teď říkáme, že se nepodařila privatizace, ale my jsme na to začali upozorňovat v roce 2002 Fond národního majetku, ministerstva zemědělství, vnitra, financí…

Proč na to úřady nereagovaly?

Oni věděli velmi dobře, že se dějí věci, které jsou špatné. Že tam nepřichází žádný strategický investor. Ale ono to není tak, že by byli naivní. Už se pomalu dere na povrch, že tam byla obrovská korupce. Bez ní by to neprošlo a žádná taková provozní smlouva by se neuzavřela.

Proč se skuteční vlastníci majetku nebrání proti tomu, že provozovatel nechává chátrat infrastrukturu – trubky?

Celá ta česká vodárenská infrastruktura totiž neležela ladem. Provozovaly ji původně velké státní podniky a ty měly za úkol obnovovat infrastrukturu a inkasovat vodné a stočné. Kasírovaly, ale musely investovat. Roku 1993 přišel nápad, že rozdělíme ty giganty a budou to řešit okresy, případně někde krajské vodárny. Vzniklo třiapadesát velkých okresních vodáren, které si to spravovaly samy. Ta města dostala státní majetek zadarmo, rozdělilo se to, vznikly krajské a okresní vodárny a fungovaly, provozovaly tu vodárenskou infrastrukturu. Není to tak, že by pole leželo ladem.

Jak se tam dostaly nadnárodní společnosti?

Z velké části ovládly ty městské vodárny protiprávně – na to máme rozsudky – nainstalovaly tam svoje lidi a pak samy se sebou uzavřely na třicet let smlouvy, kdy si z toho vytáhly jen to, co generuje zisk a to, do čeho se musí investovat, nechaly těm městům a obcím. A to už není o vstupu strategického investora. Soudce Miroslav Weinštuk velmi pěkně řekl, že to je krok za krokem dokonale naplánovaný systém, ve kterém jedou stát, politici i místní vodaři, kteří se potom nechají zaměstnat u těch koncernů. A končil větou, že veškerá faktická moc v České republice je v rukou nadnárodních korporací, a to je velmi špatně.

Vy jste říkal, že ta privatizace proběhla v mnoha případech nezákonně a že se jednalo o propracovaný systém. Můžete ještě trošku upřesnit, čeho se to konkrétně týkalo?

Jeden model je, že se vodárenské akcie nebo části vodáren prodávaly velmi podivným způsobem za symbolické ceny do rukou zahraničních korporací. 66 procent prodal Fond národního majetku na základě výběrového řízení za velmi zajímavou cenu koncernu Veolia. Dalších 34 procent prodalo město Praha tak, že majetek od státu dostalo a v podstatě okamžitě prodalo za třetinovou cenu, aniž by dělalo výběrové řízení. A nejen, že prodali akcie, oni do té stostránkové smlouvy – kterou dostali zastupitelé ve středu večer a ve čtvrtek dopoledne ji odsouhlasili – vložili smlouvu prodlužující provozní model o dalších deset nebo patnáct let, což nikdo nevěděl. Tak to byl jeden systém, který šel přes částečnou privatizaci a pak velmi podivné machinace s akciemi.

Není tedy možné tyto smlouvy zrušit?

Musí být politická vůle a ta u politiků ze stran, které tohle původně řešily, je veliké tabu.

Ale když soud řekne, že je nějaká smlouva neplatná vzhledem k tomu, že byla nelegálně uzavřena, tak tím zaniká její platnost.

Ano, ale aby soud rozhodl, že je smlouva neplatná, tak někdo musí podat žalobu. To se dostáváme i k tomu druhému modelu, který byl takový, že stát si zajistil to, že ty akcie vodáren nelze prodat, že musí zůstat v rukou měst a obcí. Dal je jako opci, ale ve stanovách bylo, že se nesmí prodat nikomu jinému, než obcím v daném regionu. A toto obešli. Na to máme rozsudky, že ty smlouvy jsou neplatné pokoutné smlouvy. Využili k tomu Českou spořitelnu, která do toho vložila své dobré jméno a ve skutečnosti pracovala pro zahraniční korporaci, která si ji najala na to, aby tohle řešila. A přišla a řekla: “My chceme koupit akcie, ale ono to koupit nejde, tak my si teďka zajistíme to, že ovládneme jenom hlasovací práva, dáme vám symbolických nějakých 120 korun na akci a až to půjde převést, tak vám doplatíme nějakých 50 korun.” A v tu chvíli tu vodárnu v podstatě ovládli a ta města na to kývla. Takže Veolia nebo její subjekty skutečně přes Českou spořitelnu postupně ovládla tu městskou vodárnu. A to protiprávně, na to existuje rozsudek. V okamžiku, kdy ji ovládla, tak vyměnila lidi ve vedení té městské vodárny za svoje lidi nebo za lidi, kteří byli ochotní ji jít na ruku a tito lidé potom zevnitř té městské vodárny připravili ten provozní model. A ta města, která si ty akcie ještě držela – ne všechna to prodala – tak zjistila, že vlastně nemají hlasovací práva – nemají většinu – a ve vedení sedí lidi, kteří patří do nějakého jiného systému. No a pak se rozjelo takové to dohadování: “Když pro ten provozní model a pro tu smlouvu s Veolií zvednete ruku, tak my vám přednostně něco postavíme investice nebo budete členem dozorčí rady…”

No tak být členem dozorčí rady, to je i docela finanční stimul.

Ano, ale ti lidé mohli být členem dozorčí rady té městské vodárny – proto říkám, že to nebylo pole ležící ladem. To byl funkční vodárenský subjekt a v podstatě to byl nájezd, kdy konkurenční firma ovládla soukromou městskou vodárnu a připraví si všechno pro to, aby ovládla peněžní toky. To je velmi dobře popsáno v těch rozsudcích. A dnes už tyhle vodárny mají problém – třeba Kladno má nejdražší cenu vody. Přitom Veolia slibovala, že voda poroste pouze o inflaci a sama zajistí dotace.

Vy jste říkali, že k tomu, aby se ta záležitost rozkryla, tak je potřeba, aby někdo žaloval a napadl tu konkrétní smlouvu, ale zároveň tady už jsou rozsudky o protiprávnosti některých smluv, takže někdo napadl ty jednotlivé konkrétní privatizace.

Ano a ten blázen sedí proti vám. Já jsem netušil, že ten náš politicko-ekonomický systém je neschopný sám sebe bránit. Já jsem začínal s tím, že podám žalobu na proces valné hromady, kde byly evidentně předloženy podvodné informace, aby někteří starostové byli motivováni, ale většina byla podvedena. A kdybych tušil, že napíšete ministrovi financí, zemědělství a vnitra a místo toho, že to někdo řeší, se akorát dozvíte “beru na vědomí” a za čtrnáct dní na to vám shoří auto i s garáží, tak bych do toho asi nešel. Také jsem informoval média, ale nereagovala. Tak jsem podal žaloby a dnes mi ti vrchní a ústavní souci dávají za pravdu, že souci na těch nižších úrovních nekonají. Takže nefunguje justice, nefunguje politika, nefunguje policie, nefungují ani ta velká média. Ta demokracie tady fakt nefunguje. Mluví se o čtyřech pilířích demokracie, ale tady jsou to chapadla chobotnice. A to je problém.

Přitom v nějakých konkrétních případech máme skutečně rozsudek, který říká, že smlouva byla uzavřena neoprávněně, že privatizace byla nelegální. Jaký je v tu chvíli postup?

První krok, který jsem udělal já, bylo podání žaloby na neplatnost těch valných hromad. K tomu, abyste mohla uzavřít smlouvu o prodeji části podniků, potřebujete souhlas akcionářů. Pokud byli podvedeni, což byli, tak samozřejmě ten soud musí rozhodnout o tom, že ta valná hromada je neplatná. My máme rozsudky, že ty valné hromady byly neplatné, že představenstvo té městské vodárny, ve kterém v tomto případě seděli lidé z Veolie, předložilo něco a je to nepravdivé. Tím pádem není udělen souhlas představenstvu, aby uzavřelo tu smlouvu. Takže v tuto chvíli tu žalobu na neplatnost smlouvy musí podat představenstvo nebo kvalifikovaný akcionář, což já v žádném případě nejsem. A to je velký problém, protože ti lidé, kteří to kryli, sami na sebe žalobu podat nechtějí. Podle státních zástupců to může být promlčeno. Ale jak, když na základě těch smluv ten systém každý rok dál cucá peníze? Řešení je tlak na politiky, aby to začali řešit, protože když to nebudeme řešit, tak budeme ještě větší kolonie, než jsme teď. Pokud chce republika fungovat, tak musí mít v rukou ty strategické monopoly.

Soudy tedy říkají, že jde o nějaký trestný čin?

Podle mě to trestný čin je, ale soudy říkají, že to je protiprávní v rámci obchodního práva.

Vy obesíláte české poslance, senátory, politiky a od roku 2016 obesíláte i po volbách vládu s informacemi třeba o tom, že jsou tady rozsudky o neoprávněném uzavření smluv. Co konkrétně by třeba ten poslanec nebo senátor s tím mohl dělat? Jak by mohl situaci zlepšit?

Díky Bohu za vaši otázku, vy jste první člověk po 24 letech, který tuto otázku ve veřejném prostoru položil. Fakt první. Je to prosté. Ať chceme nebo nechceme, ta odvětví jsou pod vlivem politiků. A odpověď zní, že všichni, kteří jsou v těch politických funkcích, tak mají právo otevřít diskuzi ve svých politických stranách, přijít s řešením a podívat se, jak to je. My přitom ukazujeme i to řešení, které je například ve Francii, v Německu. Ty koncerny odtamtud musely odejít. Je 72 francouzských měst, která převzala provoz infrastruktury zpátky.

Ale vy jste řekl, už jsme tady narazili na to, že tady máme protiprávní stav, že byly uzavřeny smlouvy neoprávněně, ale současně jste také řekl, že tu smlouvu může napadnout pouze představenstvo.

Ta nejhladší cesta je, aby smlouvy nebyly znovu uzavřené. V současnosti jsou uzavřené na dvacet let. A kdy se uzavřely? V roce 2002, 2004. A jaký máme rok? 2024. Proto musí být vyvíjen tlak na politiky. Jasně, tak pokud vy politici nejste schopni prosadit neplatnost smluv, nechce se vám do toho, bojíte se, tak alespoň neuzavírejte znovu stejnou provozní smlouvu. To se stalo v Paříži, která ukončila smlouvu s Veolií a se Suezem a převzala provozování sama. A tlak na politiky můžete vytvořit i podepsáním petice na pravdaovode.cz/petice. V tuto chvíli ji podepsalo už 72 tisíc lidí. Je problém, pokud to nebudeme řešit.

Vy si tedy přejete, aby politici tlačili na ta jednotlivá třeba zastupitelstva měst, aby neobnovovala smlouvu.

To je jedno z řešení. Ale v okamžiku, kdy politické strany mají před volbami, tak mají, já to řeknu úplně naplno, plnou hubu vody. Protože to je vynikající téma pro voliče. Po volbách hladina stojí, nikdo to neřeší. Tak to funguje deset let, takže to není novinka. Já s těmi politiky mluvím a vím, že mezi nimi jsou fakt rozumní lidé, kteří se snaží to téma otevřít zevnitř těch politických stran, aby to ty strany shora ty řešili. Každopádně ale tam, kde byl ten proces protiprávní, tak tam se bavíme ještě o něčem jiném. Tam se bavíme o tom, že z té vodárny odtekla třeba miliarda a odtekla protiprávně. Tak proč ji nedostat zpátky? To se samozřejmě těm koncernům nechce, protože oni ví, že když to v nějaké České republice praskne, tak to praskne i v jiných východních státech, kde se tohle zavedlo. Ale ono už to začalo, už se objevily nějaké problémy v jiných zemích.

A kdo konkrétně by mohl požadovat ty peníze zpátky? Kdo má technicky tu možnost otevřít ten proces a říci, tady jsou nějaké neoprávněné finanční toky, my chceme vyměnit naší původní investici za vaše zisky?

Ta velká města, která jsou hlavními akcionáři těch velkých vodáren. Potom Ministerstvo zemědělství může těmto městem velmi pomoci, protože má pod sebou celé vodárenské odvětví. Ministerstvo vnitra zase kontroluje hospodaření měst a obcí a je oprávněno to zkontrolovat. Ta pomoc shora je naprosto zásadní.

Tak těch otázek by byla ještě řada. Ještě jsem se vás třeba chtěla třeba zeptat, jak se konkrétně to chátrání infrastruktury projevuje. Ale bohužel na to už dnes nemáme čas. Každopádně jsem ráda, že jsme se alespoň dobrali nějakého relativně konkrétního řešení a víme jak na to. Takže pokračování někdy příště. Já vám moc děkuju za rozhovor.

Také moc děkuji, hlavně za zájem a za to, že jste to téma otevřela. Děkuji.