Radio Prostor

Právník a autor knihy o Green Dealu Břicháček: Je to ideologie a novodobé náboženství

Green Deal

„Současný stav Green Dealu přirovnávám k tomu, když pozřeme smrtelně jedovaté muchomůrky zelené a účinky jejich jedu se dosud neprojevily,“ komentoval Tomáš Břicháček situaci, kdy byla v Evropské unii přijata veškerá klíčová legislativa a nařízení, která nás čekají v plnění závazku učinit evropský kontinent uhlíkově neutrální do roku 2050. „Je to nerealistická vize, která povede k omezení svobody, prosperity a zaostávání starého kontinentu,“ tvrdí host pořadu Prostor pro dva. Jak se na tuto ideologii dívají jiné světové regiony? Kdo jsou hlavní „viníci“ Green Dealu? A jak se mu účinně bránit?

RADIO PROSTOR

Rozhovor s Tomášem Břicháčkem

0:00

0:00

Rozhovor s Tomášem Břicháčkem

Dnešním hostem v Prostoru pro dva je Tomáš Břicháček, právník, publicista a spisovatel, který ve svých dílech popisuje problémy současného světa. Dobrý den, Tomáši.

Dobrý den a děkuji za pozvání.

V minulých týdnech jste vydal knihu Green Deal - Zelený úděl, která, jak už sám název napovídá, pojednává o Green Dealu, souboru opatření, který by nám mohl změnit život. O Green Dealu se vedou sáhodlouhé diskuse a je to téma, které je dnes na stole i díky volbám do Evropského parlamentu. Kniha pak není soubor nějakých postojů a politických názorů, ale je to soubor faktů. Faktů, na základě kterých udoláte každého soupeře v debatě. Tomáši, proč jste tu knihu napsal?

Já jsem už skoro dvacet let pozorovatelem a komentátorem dění na úrovni Evropské unie. Sledoval jsem ta zásadní témata od euroustavy přes Lisabonskou smlouvu, migrační krizi, Brexit a tak dále a vždy se je snažím nějak lidem představit. A čtenáři říkají, že jim tu složitou problematiku, která je jinak nepřístupná, dokážu nějak přežvýkat a převyprávět tak, aby to pochopili. A vlastně už posledních pět let je zásadním tématem naší doby Green Deal, neboli zelený úděl. To je politický program, který má opravdu potenciál zásadně proměnit realitu kolem nás, naší ekonomiku i společnost. A je opravdu i v kontextu dějin evropské integrace a boje proti globálním oteplování něčím nevídaným. Takže to téma bylo na snadě, že třeba se mu věnovat dlouhou dobu. Přitom na začátku, když byl ten plán ohlášen a i když byl schválen ten základní cíl klimatické neutrality, tak málokdo věřil tomu, že nakonec ten plán bude opravdu prosazen. Byla představa, že budou prosazeny nějaké ty obecné předpisy, obecné cíle, ale až dojde na konkrétní bolestivá opatření, že se to někde zadrhne. Nicméně to se nenaplnilo. Ani covid, ani válka na Ukrajině ho nezastavily ani nezpomalily. Právě naopak, spíš mi přijde, že pomohli jeho prosazení. A po českém předsednictví, které tedy udělalo hodně pro to, aby ty jednotlivé agendy posunulo dopředu, tak mi už na začátku loňského roku bylo zřejmé, že v těch zásadních obrysech, jak byl navržen ten plán, v podstatě prosazen bude. A zároveň nastávala chvíle, kdy už ty jednotlivé legislativní návrhy dobíhaly do finále. Zdálo se mi, že je tedy vhodná chvíle pokusit se to nějak uchopit.

Vy jste zmínil ten hlavní cíl a plán, a to je uhlíková neutralita, v roce 2050. To je to, k čemu se máme zavázat. Co si pod tím mám představit? Co nastane v tom roce 2050?

Klimatická neutralita je vykládána tak, že v nějakém prostoru, což je v tomto případě Evropská unie, součet emisí skleníkových plynů vypouštěných na základě lidské činnosti - neboli antropogenních emisí skleníkových plynů - a součet jakýmkoliv způsobem dosažených propadů těch skleníkových plynů, například pohlcení lesy nebo různými průmyslovými postupy, tak bude roven nule. Takže emise budou radikálně sníženy, téměř k nule, a ty zbylé, co se nepodařilo zastavit, tak ty budou odbourány pomocí těch propadů. Takže tohle je ta idea. A jestliže je to staženo k EU jako celku, tak se tím myslí, že se to nepočítá za jednotlivé státy, ale všechny mají souhrnně projevit maximální snahu, aby tento cíl byl dosažený.

Vždy, když zaznamenám nějaký nesmysl nebo bizarnost, která se na nás valí ze strany úřadů, tak si říkám, že by bylo fajn identifikovat toho pachatele, který to vymyslel, zjistit toho pacienta nula. Kdo byl na úplném počátku té ideologie Green Dealu, kdo je tím pachatelem, ví se to?

Green Deal nespadl jako nějaký blesk z čistého nebe, už od 90. let tady máme pevně usazenou klimatickou linii EU. To už tady tedy bylo desítky let a Green Deal tedy vyplynul z nějaké obnovené, ještě zesílené vlny klimatického alarmismu, co tady vyvstala v letech 2018 a 2019 a je spojena s tváří školačky Gréty Thunbergové, která byla takovým jejím symbolem. Najednou jsme se tehdy doslechli, že jsme toho pro klima zatím dělali moc málo a že je potřeba vystupňovat to úsilí. Těžko se dobírat jednotlivých původců. Samozřejmě na straně EU takovými výraznými tvářemi jsou Ursula von der Leyenová, Frans Timmermans a v dnešní době Maroš Šefčovič. To jsou politici v popředí, které ale nemůžeme přímo podezírat z toho, že by byly ideový tahouni této agendy. Ani jejich vzdělání nemá mnoho společného s klimatem. Vzešlo to, řekněme, z myšlenkové atmosféry, co byla ve většině, v rozhodujícím proudu členských států v unijních institucích, v tom světě akademiků a aktivistů. A tomuto proudu jednotlivé státy, i ty, které k tomu nebyly nakloněny, jako Česká republika a Polsko a další, tak nebyly schopny čelit. Nebo neměly sílu se tomu nějak vzepřít.

Jakým způsobem se Česká republika v době předsednictví podílela na akceleraci Green Dealu?

Jako předsedající země jsme organizovali ta jednání pracovních skupin a úředníků i na vyšší politické úrovni, v čemž jsme se tedy snažili. Myslím ale, že to nebyla ani tak snaha podmíněná ideově, že bychom sympatizovali se zelenou ideologií, ale že je u nás velmi silně cítit ta snaha být tím konstruktivním hráčem, být mezi těmi správnými Evropany. A v podstatě do dneška je úspěšnost předsednictví vnímána podle toho, kolik unijních agend uzavře a kolik legislativních aktů je přijato. S tímto přístupem jsem se bohužel setkával od začátku. Takže myslím si, že to byla spíše ta snaha být aktivní a udělat toho co nejvíc bez ohledu na konkrétní agendu.

A to je podobný přístup, jako zvolila Česká republika ohledně migračního paktu?

Tak je to taky o tom být ten konstruktivní hráč, na kterého se mohou ti správní Evropané spolehnout.

Evropa jako kontinent je poměrně malá. Má vůbec reálný smysl myslet si, že změníme klima?

No tak to je opravdu velký problém. Uvádí se, že po odchodu Velké Británie je ten podíl EU na vypouštění skleníkových plynů asi sedm procent a bude dál klesat. A to nejen kvůli omezování emisí, ale také kvůli krachu podniků nebo jejich odchodu do jiných zemí, které mají mírnější politiku. Je zřejmé, že i kdyby EU teď dosáhla toho svého cíle - což z mnoha důvodů, o kterých v knize píšu, je hodně nereálné - tak ta snaha vyjde naprázdno. A to je jednak právě kvůli tomu jejímu malému podílu a pak kvůli tomu, že ostatní země - i když se často tváří, že spolupracují a že s tím velice sympatizují a plácají nás po ramenou - tak sami, když přijde na to obětovat své hospodářství, tak to rozhodně tak snadno nemíní dělat. Takže nakonec, jak říkají ekonomové, se střelíme do vlastní nohy, aniž bychom tím pomohli dosáhnout toho cíle, který si klademe.

Takže v důsledku zchudneme a klima se nezmění, je to tak?

To si myslím.

Teď už jsme téměř ve fázi horké předvolební kampaně do Evropského parlamentu a když sleduji debaty jednotlivých stran a uskupení, tak mám pocit, že voliči vnímají Green Deal jako vážný problém, ale že ta debata je velmi plochá a zvulgarizovala se. Jedna strana říká: Navrhneme zastavení Green Dealu okamžitě. Druhá říká: Počkejme na nějaké revize a kdyžtak opravíme Green Deal. Přijdou vám ty přístupy schůdné?

Samozřejmě je teoreticky možné Green Deal zastavit téměř ze dne na den. Když půjdeme po jednotlivých dílcích, tak je to přeci jen kolosální soubor povinností, které dopadají hlavně na podnikatelskou sféru a částečně na občany. A kdyby byla vůle, tak je samozřejmě možné ty povinnosti okamžitě zrušit. Co se týče nějaké korekce, nějakého zmírnění toho systému, tak jak už vidíme částečně ve vztahu k zemědělcům, kteří, jakmile výrazně zadupou, tak je vidět snaha unijních orgánů a členských států jim vyhovět v tom úzkém segmentu, který se jich týká. Takže to zmírnění samozřejmě je také možné. Green Deal vlastně není nic jiného, než výrazné utužení už probíhajících iniciativ. Takže to “zaříznutí” by byl stejně jen návrat už k velmi ambiciózním opatřením. A samozřejmě další možnost, která je také velmi pravděpodobná, je, že k žádnému výraznému posunu v těch silách v Evropském parlamentu a unijních institucích nedojde a že se tedy pojede dále. Teď se hovoří o tom, že vlastně těchto prvních pět let funkčního období unijních orgánů - kterému se také říká institucionální cyklus - od roku 2019 do teď, tak že bylo o tom vytvořit základy té politiky a teď teprve dojde na tu tvrdou implementaci. A je pravda, že teprve teď by mělo jít do tuhého, protože i když se o Green Dealu hodně mluví, tak v podstatě na velkou většinu těch opatření ještě pořádně nedošlo, protože byly sotva přijaty a ta jejich účinnost byla vzdálená. Takže tohle je třetí možnost: Že teď teprve dojde na ten Green Deal v úplnosti a teprve uvidíme, co to je a před čím někteří dlouhodobě varovali.

Které z těch opatření je podle vás nejhorší a které může dopadnout na občany nejtvrději a v nejbližší době?

No tak jedno konkrétní bych si tedy netroufnul vybrat, je to opravdu soubor desítek tvrdých opatření, které na nás dopadnou tvrdě. A kdybychom zrušili jedno, dvě, tak se vlastně tolik nestane. Ale kdybych měl vybrat asi ty nejvýraznější, tak je to reforma systému obchodování s emisními povolenkami, kde se jednak sníží strop, což přinese méně emisních povolenek, zvýšení jejich ceny, navíc budou do toho systému zahrnuta další odvětví, která tam doposud nebyla. Bude se to týkat nově i budov, tedy i bydlení, dopravy nebo námořní dopravy - to všechno bude mít za následek zvýšení cen. Dalším podobným opatřením je uhlíkové clo, které dopadne na dovoz zboží ze zemí, co uplatňují méně ambiciózní klimatickou politiku. To ve výsledku trochu ochrání evropský průmysl před zahraniční konkurencí, ale zároveň povede opět ke zvýšení cen, což je mimochodem asi nejčastější efekt těch opatření. Je to zvýšení cen všeho, co má něco společného se skleníkovými plyny. Ostatně, jak to slibovala Ursula von der Leyen už před lety: ”Emise musí stát tolik, aby to změnilo naše chování.”

Četl jsem takovou tezi, že vlastně samotné to zvýšení cen a znedostupnění některého typu zboží, jako jsou třeba auta, má vést k tomu, aby člověk žil prostěji a je vlastně cílem těch opatření.

Cíl to rozhodně je, a to deklarovaný. Ne doslova aby lidé žili skromně, ale aby žili “udržitelně”, což zahrnuje zároveň i to, že nebudeme mít vysokou uhlíkovou stopu, jak se tomu říká. Ve výsledku to vede k tomu uskromnění samozřejmě. A tak se dostáváme zpátky k těm nejhorším opatřením. Mezi nimi jsou emisní normy pro automobily a dodávky, které tady mají znamenat zákaz výroby a prodeje aut a dodávek s klasickými spalovacími motory od roku 2035, v čemž vidím veliké riziko pro osobní mobilitu a svobodu. A zatím se zdá být zřejmé, že ta elektromobilita ani není míněna jako plná náhrada té dnešní automobility klasické. Počítá se s tím, že ne všichni budeme mít to auto, že budeme sdílet elektroauta, že přejdeme na tu hromadnou dopravu a tak dále.

V roce 2026 má prý dojít k jakési revizi. Má se udělat ohlédnutí nad těmi možnými dopady a možná se Green Deal na půdě EU trošku opraví. Zaznamenal jsem to i v debatě kandidátů do Evropského parlamentu, kdy Danuše Nerudová, kandidátka za STAN, tvrdila: “Počkejme ty dva roky, uvidí se, pak vyhodnotíme fakta.” Proti ní naopak Petr Mach z SPD říkal, že ne, že je nutné to okamžitě zastavit. Je ta debata relevantní?

Myslím si, že to je významné politické téma a samozřejmě všechny ty názory na další postup jsou legitimní. Já jsem rozhodně zastáncem opuštění těch opatření, která považuji za velmi tíživá především pro naše hospodářství. Měli bychom je opustit, dokud je čas. V knize to trochu přirovnávám k otravě nejjedovatějšími houbami, jako je muchomůrka zelená. My jsme nyní ve fázi, kdy právě po těch pěti letech jsme je pozřeli. A důležité je reagovat rychle, a to nejlépe, než se vůbec ta otrava nestačí projevit. Jinak v pozdější fázi už je to velice těžké. A myslím si, že pro ten Green Deal je toto přirovnání na místě. Čili já moc nevěřím na to mírné upravování v mezích Evropského klimatického zákona, což je vlastně jádro a těžiště celého Green Dealu.

Jakým způsobem autoři Green Dealu přesvědčují lidi? Jaké mají propagační nástroje?

No tak tady je opravdu široká škála postupů, které se uplatňují od školství přes kulturu až po takovou agitační platformu, tedy Evropský klimatický pakt. Začal bych možná od toho školství, kde EU nemá výrazné pravomoci, ale snaží se tam alespoň doporučit určité věci, tlačit na něco. Tak tady můžu odkázat třeba na doporučení Rady o učení v zájmu zelené transformace a udržitelného rozvoje z roku 2022, kde se apeluje na to, aby členské státy zavedly učení v zájmu naplňování Green Dealu. Aby to zavedly jako klíčovou oblast ve vzdělávání. Dál se tam také říká, že každý pedagog by měl být vnímán jako pedagog udržitelnosti bez ohledu na svůj obor, takže češtináři, dějepisářka mají vést své svěřence tady k tomu myšlení. A pak velice zajímavý dokument je Evropský rámec kompetencí v oblasti udržitelnosti GreenComp, což vytvořila jakási skupina autorů pod záštitou komise. Tam se nás autoři snaží vést ke změně myšlení, změně chování a k tomu, abychom se rozloučili s postoji, které definují náš současný hospodářský systém. Potom v té oblasti kultury je kulturní projekt Nový evropský Bauhaus. To je také dítě Ursuly von der Leyenové, která právě říká, že Green Deal není jenom projekt politický, ale také kulturní a že jestli má tenhle projekt nějakou duši, tak je to právě ten Nový evropský Bauhaus. Je to v podstatě snaha přivést zelenou transformaci do umění, do architektury… Zkrátka udělat z něj kulturní, každodenně vnímatelnou realitu. Už jsme zmínili Evropský klimatický pakt, to je další velice zajímavá věc. To je také dílo Evropské komise, která si vytvořila takovou platformu angažovaných občanů, kteří mají agitačně působit na svoje okolí. Je to založeno třeba na takzvaných “vyslancích paktu”. To jsou ti nejangažovanější, kteří mají vést svým příkladem a jsou jmenováni komisí na určitou dobu. Potom je to založeno na tom, že lidé, kolektivy či různé firmy, budou přijímat dobrovolné závazky. Nad rámec těch zákonných povinností. Takže třeba příjmu závazek, že budu chodit pěšky do práce každý den nebo že budu měsíc jíst jen brokolici a žádné červené maso. To vše se může na takovou platformu upisovat a navzájem se tak motivovat - asi tak by si to představovala Evropská komise. A také má tato platforma vést k “osvětové a vzdělávací činnosti”. Cílem je oslovovat lidi - jak přímo říká komise v tom hlavním sdělení, ve kterém nastínila základní linie tohoto projektu - kteří se dosud zapojili méně nebo jsou obtížně přístupní nebo pochybují, popírají ty změny. A jsou tam i různé příručky pro tyto angažované občany, jak mají na tyto své spoluobčany působit. A v podstatě jiné názory jsou tam podávány buďto jako dezinformace, mizinformace, nebo konspirační teorie. Na to jsou tři příručky, jak postupovat. My, co se tady teď o tom tak obecně a slušně bavíme, bychom asi spadli do té kategorie mizinformací. Pokud bychom říkali “máme dojem, že klima se vlivem přírodních faktorů měnilo kdykoliv v minulosti”, tak to už je příklad toho, co oni berou jako nějaký pokřivený “narativ”, jak se teď říká.

Tak to možná za několik let to bude i trestným činem.

No tak nechci zatím malovat čerta na zeď a spekulovat, co může být. Ale co se týče svobody slova, tak dnes už vidíme příklady zemí, třeba ve Skotsku, kde se jde po té svobodě slova dost tvrdě. Umím si představit, že by to některé země zkusili i touto cestou. Neumím si to tolik představit u nás, kde jsme přeci jen trochu odolnější vůči těmhle trendům. To si myslím optimisticky.

A máme taky nějakou zkušenost. Vy jste mluvil i o školství. Do něj samozřejmě i prostřednictvím různých neziskových organizací ta ideologie vstupuje a dá se říct, že děti jsou indoktrinovány. Vy jste právník - jakým způsobem se můžu jako rodič bránit těmto nájezdům?

V knize uvádím tři oblasti, ve kterých je potřeba napnout sílu: v politice, ve společenské diskuzi a v rodině. Myslím, že máme bohatou zkušenost, že právě výchova v rodině byla štítem proti ideologiím všeho druhu. Takže je to asi především o diskuzi a o uvádění věcí na pravou míru. To bych upřednostnil před složitými právními konstrukcemi. V tomto případě bych ani neviděl tolik možností, jak se právně bránit...

Pokud by do základní školy přijela neziskovka a začala dětem vykládat nesmysly například o tom, že do pěti let shoříme a já bych to nechtěl, tak lze se tomu bránit?

Pokud by se to dalo klasifikovat jako poplašná zpráva, tak to přece už jsou trestné činy. Ale myslím si, že oni si zase netroufnou překročit takovou hranici. Takže doporučuji o tom s dětmi doma diskutovat.

Sledujete před volbami do Evropského parlamentu kromě těch domácích debat také to, jak ta debata vypadá jinde v EU?

Tak rozhodně v tom hlavním proudu zemí, které Green Deal tlačí a které ho prosadily před těmi pěti lety, tak tam nejsou tak silné a výrazné hlasy jako u nás. My jsme přeci jen národem skeptiků. Frans Timmermans jednou řekl, že když přesvědčí Čechy, tak potom už všechny. Já mám pocit, že v těch západních zemích zatím nesvítá nějaká naděje na radikální obrat v tomto směru. Nějakou změnu v poměru sil nepředpokládám.

My máme 21 europoslanců, takže i kdybychom vyslali do Evropského parlamentu 21 euroskeptiků nebo eurorealistů, tak v tom moři se asi rozpustí, je to tak?

Po těch minulých volbách je ten hlavní proud v rukách státotvorných stran, které mají kolem 70 procent v Evropském parlamentu. Nepředpokládám, že by tam došlo nějakému dramatickému propadu, stále je to velice pohodlná většina a to se jen tak snadno nezmění, dokud se asi ty ničivé dopady tohoto programu neprojeví.

Co může být tím nárazem do zdi?

Myslím, že jsou to obecně ekonomické podmínky domácností, na to jsou třeba Francouzi velice citliví, jak víme i z Hnutí žlutých vest, když Francie chtěla iniciativně jít v některých věcech dál nad rámec toho, co požaduje unijní legislativa. V západních zemích, které jsou zvyklé na ten takzvaný evropský sociální model, na ten “welfare state”, tak si to tak snadno nenechají líbit. To je podle mě jeden z hlavních důvodů pro optimismus, protože ten Green Deal podle mě narazí. A to nejen v tom, že je třeba těžko ufinancovatelný, že na něj nemá peníze ani veřejná ani soukromá sféra, že tam bude nedostatek technologií, surovin, kapacit, ale že narazí právě tou sociální neúnosností. Vidíme to trochu na těch zemědělcích jako předzvěst, že se dokážou bránit když jde o jejich živobytí. Takže předpokládám, že pokud se dostaví nějaké dramatické dopady na životní úroveň, tak se to projeví na změně politických nálad velice rychle.

Jak reagovat na argument, že bychom měli počkat na nové technologie, které to všechno zlevní a bude dobře? Neměli bychom být trpěliví, nebo je to hloupost?

Mám za to, že tohle je taková dlouhodobá víra jakýchkoliv ideologií, co směřují k nějakému konstruktivistickému řízení společnosti. I za komunismu tady byla obrovská víra v technologický pokrok a v to, že co nedokáže ten systém sám ekonomicky dosáhnout, tak v tom nás ten technologický a vědecký pokrok spasí. Takže si myslím, že tady jde jen o určitou obměnu toho, co už známe. Nicméně je dost fascinující, že když se podíváme na ty jednotlivé předpoklady, tak vlastně vidíme, že ten hypotetický úspěch Green Dealu spočívá na tom, že strašně hodně věcí teprve vyvineme, vymyslíme, spoustu kapacit vybudujeme a v těch unijních koncepčních dokumentech najdeme jako podle jízdního řádu, co do toho kterého roku bude: Kdy budeme mít bezemisní letadla na trhu, kdy budeme mít bezemisní zaoceánské lodě a tak dále. V celé této politické ideologii je hodně toužebného myšlení, vlastně se počítá předem s úspěchem jak technologického rozvoje, tak budování všech těch kapacit, například v oblasti obnovitelných zdrojů energie a podobně. Čili jsou to předpoklady, které trochu visí ve vzduchu. je snadné je teď narýsovat, stejně tak, jako bylo snadné narýsovat Lisabonskou strategii o tom, že Evropa se stane do několika let nejkonkurenceskopnějším, nejdynamičtějším hospodářstvím.

To už jsme měli být asi 15 let před Amerikou.

Což je taková obměna toho, co už bylo za Chruščova a v Sovětském svazu.

Ale přeci jen ta ideologie Green Dealu má v sobě něco jakoby spasitelského, že musíme opravdu zchudnout. Ty předchozí ideologie byly o tom, že zbohatneme. I ten Lisabon byl vlastně o tom, že předhoníme ekonomicky Ameriku, lidé budou bohatší a budou mít všeho dost. Jak byste to charakterizoval z tohoto pohledu?

To je opravdu velice pozoruhodná věc. Třeba Jiří Weigl mluví o tom, že všechny minulé ideologie, včetně komunismu, slibovaly nějaké světlé zítřky a hmatatelný benefit v nějaké dohledné budoucnosti. Kdežto ta zelená ideologie vlastně nic takového nenabízí. Chce jenom sebeobětování se. Navíc i ze strany těch, kteří vyznávají tuto víru nebo myšlenkový směr, zaznívá, že se to neprojeví okamžitě, ale že za nějakou dlouhou dobu to bude možná mít ten efekt. Takže v tom je to opravdu převratné, stejně tak ta orientace na přírodu a planetu místo na člověka. Ty předchozí myšlenkové směry byly antropocentrické, kdežto tady se dostáváme k přírodě a planetě. A mimochodem v tom Evropském rámci kompetencí GreenComp je právě jednou z kompetencí také schopnost dívat se na svět tak, že člověk není nadřazen ostatním životním formám, že je jenom součástí přírody a že se má vycházet z ekocentrismu. Celkově souhlasím s tím, že je to určitý druh víry, že tenhle myšlenkový směr nabývá povahy jakéhosi světského quasi náboženství, o tom se mluví velice často. Mluvilo se tak v minulosti o environmentalismu jako takovém, ale ve vztahu k tomu boji proti změnám klimatu je to asi ještě výraznější a patrnější.

Říká se, že když chcete pochopit něco složitějšího, tak sledujte tok peněz. Mám pocit, že ta zelená církev - politici, neziskovky a další - tak jsou vítězové, kteří čerpají peníze, které ze svých daní platíme.

No myslím si, že je tam hodně těch spouštěcích prvků, že je tam hodně motivací pro to hnát tuhle ideologii dopředu. Nezpochybňoval bych ale, že tady bude určitá skupina lidí, co to opravdu má jako ideologický zápas, ti pravověrní, kteří byli vždycky všude. Pak jsou tady ti, kteří to berou populisticky v tom smyslu, že si myslí, že to lidé od nich čekají. Spoustu politiků to bude prosazovat i kvůli tomu, že si myslí, že se to mladým lidem líbí, že to teď je v módě. Další politici v tom najdou možnost, jak předvádět - jak o tom mluví Václav Klaus - nějaké své autentické starání se o dobro. Také v tom mohou nacházet nějakou náhražku programu, která zastírá, že sami nemají, co nabídnout v jiných oblastech. To jsou všechno motivace. A pro některé kruhy samozřejmě to bude i ta finanční. To nelze zpochybnit, ale nejde zpochybnit ani to, že tam budou nějací pravověrní, co tím opravdu žijí.

No a co řeknete na argument, že se vědci shodují, že ke klimatickým změnám dochází, a to vlivem člověka?

To nezpochybňuji ani v knize. Nevedu žádnou klimatologickou diskuzi, je to mimo můj obor. Já se na to dívám jako politolog a právník, takže je to úplně jiný pohled. Každý by se měl držet té svojí oblasti, takže já mohu vnímat jen to, že když se mluví o konsenzu, tak najednou tady vidím spoustu vědců, kteří tvrdí něco jiného, i třeba dva nositelé Nobelovo ceny. Nebo vidím i takové vědce u nás v České republice. Takže na vlastní oči vidím, že ten konsenzus tam není tak jasný. A občas mě jenom udivuje to sebevědomí, s jakým část vědecké obce tvrdí, že člověk má na všechno vliv, že sice ho oni sami nevidí jako ten středobod dění ve světě, ale najednou tady všechnu vinu přičtou jemu a že jsou přesvědčení, že máme čas tu do roku 2030, tu do roku 2035... To je další věc, na kterou jsem narazil při svém studiu - ty termíny jsou zkrátka posunovány. Když nevyjde jedna předpověď, tak se dostanou na další. Takže i my, lidé, co nemáme ten klimatologický profil, tak sami dojdeme k pochybnostem o tom, jak ta diskuze probíhá. A obecně my se vlastně musíme zabývat tou ideologií jako politickým programem bez ohledu na to, jestli to doporučila věda. Vědou se dá zaštítit v podstatě jakýkoliv režim. A když nějaká vědecká teorie vstoupí do politiky, tak s tím vstoupí i do našich životů. A i my, co nejsme z oboru, tak k tomu máme právo říct svůj názor a to, jak sami vnímáme ty postuláty.

Jeden známý se zaštiťuje vědou už dlouho. A asi před 25 lety mi říkal, že po roce 2000, to byla tehdy móda, vystoupají hladiny moří velmi prudce a že Praha bude v podstatě pod vodou. A pořád čekám a nic se neděje. A doufám, že se taky nic nebude dít v tomto směru. Velmi děkuji Tomáši Břicháčkovi, autorovi knihy Green Deal - Zelený úděl, kterou opravdu doporučuji.

A já velice děkuji za pozvání.

Tomáš Břicháček · Foto: RADIO PROSTOR