Práce pro Coldplay zezačátku skřípala, museli mi nechat volnost, říká Míla Fürstová

Rozhovor s Mílou Fürstovou:

Přijela jste z Hradce Králové, protože tam máte vlastně až do podzimu velkou retrospektivní výstavu Taj jemnosti aneb Návraty domů.

Je to tak.

Ten Hradec Králové jste zvolila, protože jste tam strávila dětství.

Je to přesně tak. Já jsem se narodila v Pelřimově, ale od svých dvou let jsem vyrůstala v Hradci, odkud je rodina mého tatínka. A musím říct, že jsem tam teď zažila naprosto fenomenální návrat domů. Otevřeli jsme výstavu 4. dubna. A otevírali jsme ji filmem Křídla pro Coldplay. Po filmu, který se promítal v kině Central, asi 700 metrů od muzea, jsme šli takovým průvodem k muzeu. A během toho průvodu účinkovali mladí umělci a děti ze základní umělecké školy, kteří si připravili díla a performance inspirované mou prací. Takže to bylo úplně úžasné. Opravdu jsem se štípala, jestli se to děje. Bylo to nádherné. Ti mladí jsou strašně talentovaní a opravdu se tomu otevřeli. A zastavili jsme auta, byla to velká akce a krásný návrat domů.

Jak se připravuje taková retrospektivní výstava, která mapuje dvacet let vašeho profesního života? Já si to představuji tak, že se zkrátka hrabete tím ateliérem a objevujete věci, které jste dávno, opravdu dávno, vyrobila, vytvořila a možná se i občas překvapíte, co jste to objevila. A že si to vlastně člověk zaslouží vidět znova. Je to tak?

Je to tak, přesně. Hrabání… Perfektní… To ano. A pak už se jenom chytám za hlavu, kde je tohle… Protože moje hlavní technika je lept. Potom to ještě sunu trošku dál než ten lept. Ale vlastně hodně z mých děl vychází z práce na kovových matricích. A protože jsou to díla za 20 let, tak některé mám, některé nemám. A u těch, které nemám... Někdy je možnost je zkusit natisknout znovu. Takže já se najednou i vracím zpátky třeba až těch 20 let. A zkouším tisknout, namíchat úplně ty samé barvy. A vlastně, když tisknu ty grafiky, tak třeba řeknu, že bude edice dvaceti. A ti úspěšní umělci mají asistenty a ty tu edici dvaceti natisknou. Ale já si vždycky říkám, že to chci všechno dělat ručně, protože používám různé barvy, často řežu, tak je to takové osobní a je v nich ten osobní kontakt. Takže já to nechci předávat nikomu jinému. Tudíž, když řeknu, že udělám dvacet grafik, tak jsem potom schopná jich v nějakém čase udělat třeba pět a těch dvacet dotisknu. Ale když přijde taková výstava, tak já se tvářím, že jich dvacet mám, ale nemám. Takže ta výstava v Hradci byla i velmi fyzickou záležitostí, protože spoustu těch děl jsem musela znovu udělat. Některé jsme si vypůjčili od sběratelů a potom jsem tam ještě vytvořila úplně nové, velkoformátové dílo, asi 2x2 metry, které se jmenuje Když vesmír šeptá. Takže opravdu jsem šla do toho s otevřeným srdcem, plnou parou. A dalo to skoro dva roky.

A když jste něco objevila, bylo tam fakt něco, co vás překvapilo? Že jste na to třeba i zapomněla? Že jste je objevila znovu pro sebe?

No, to je zajímavá otázka. Když jsem si vzpomněla na tu matrici, tak vlastně je to zvláštní z pozice umělce, ale i z pozice člověka, že když něco uděláme v pětadvaceti a pak v pětačtyřiceti, tak najednou si říkáme, že bychom to teď udělali jinak. A tak mi to vlastně přišlo i u té matrice. Já jsem si říkala, tady je ta matrice a já bych ji teď natiskla úplně jinak, bylo by to jiné dílo. A to mi přišlo hrozně zajímavé, jak se jako lidi a umělci měníme. Že to, co máme v ruce, tak s tím můžeme zacházet jinak.

Ale zase je to nějaký materiál té doby a její odraz. A vlastně to je i zachycení vašeho profesního a tvůrčího vývoje. Proto je to ta retrospektiva, kdy si umím představit, že spousta umělců, když se vrátí zpátky o těch dvacet let, tak žasne, kam až se posunuli. Je to tak, že vy jste od začátku své kariéry věděla, co budete dělat? Jakým směrem se budete ubírat, že to bude ten lept, že to budou ty snové věci, že spíš to bude taková ta ženskost a tak dále?

To je hrozně zvláštní, protože já jsem vlastně nevěděla vůbec nic. Já jsem cítila, že opravdu chci být umělcem. A měla jsem velké štěstí, že když mi bylo čtrnáct let, tak mě přijali na střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově. A to bylo moje úplně nejkrásnější studijní období. Hrozně jsem to tam milovala, hodně jsme kreslili, měli jsme dobrý kolektiv, asi jenom devět lidí v kruhu. Byla to krása. A potom jsem se přihlásila na Akademii výtvarných umění s tím, že ten umělec jsem, že to žiju a že to je jasný. A měla jsem i dobré výsledky na škole. Takže potom, když mi řekli, že mě tam nechtějí, tak se mi úplně zbořil svět. A nevěděla jsem co se sebou. Tady jsem jezdila po Praze tramvají, jenom jsem žalostně plakala. A pak jsem si řekla, že chci vlastně studovat dál. A naštěstí mi dali šanci na Karlově univerzitě, na Pedagogické fakultě, obor Angličtina a výtvarná výchova. Tam mi dali šanci jenom kvůli té výtvarné výchově. Na angličtině koukali, že tam někoho takového vůbec vzali. Jako… To vám ani nebudu povídat, jak špatná byla ta moje angličtina. Až dnes si říkám, jaký to pro mě bylo hrozný utrpení. A teď se podívám na své dětí, který jsou napůl anglické a napůl české a říkám si, jakto, že já mluvím anglicky? A jakto, že ty moje děti mluví anglicky? Člověku nedochází, jak se tohle může stát. Ale takhle to pro mě bylo. Takže jsem si myslela, že ten umělec budu, ale pak, když tady ta instituce, akademie, mi řekla, že na to nejsem dost dobrá, nebo tak jsem to vnímala, jsem se snažila nějak přeorientovat. Ale potom postupem času jsem se dostala do Británie. A tam, jako cizinka, jsem vlastně měla větší sebevědomí to zkusit znovu. To bych řekla dnes mladým osmnáctiletým lidem - když vás odmítne instituce, je to jenom instituce. Ta cesta se může vést úplně jinudy. A často je to lepší.

Spousta umělců, kteří byli u mě na rozhovoru, například akademičtí skláři, tak když jsem se ptala, jestli si umí představit život bez té akademie, rovnýma nohama do toho kumštu, tak se většinou shodli, že je to úplně jedno. No a v té Británii jste se tedy ocitla jako au-pairka. Tam už ta angličtina se naskočila dobře, ne?

Já jsem přijela, myslím, do Prestonu, což je na severu Anglie, takže když jsem tam dorazila, tak angličtina opravdu nenaskočila. Dokonce jsem si myslela, že jsem ve špatný zemi, protože tam mají tak silný přízvuk, že jsem si říkala, že jsem prostě dojela špatně. Bylo to krušný, ale byla jsem tam jenom na dva měsíce a mezi tím to naskočilo, ještě jsem se do toho zamilovala do Angličana. A potom jsme si třeba dopisovali každý den… Tak romantické… Ještě ani nebyly mobilní telefony, myslím.

No rozhodně nebyly sociální sítě.

Ne, ne, ne, ne.

Zaplať pánbůh možná.

Já vlastně ani nemám chytrý telefon, nikdy jsem ho neměla. Já se tomu hodně bráním.

No a potom ta výtvarná cesta v té Británii vlastně směřovala kam? Vy jste se tam dostala na školu?

Tak tam jsem se nejprve dostala jako na bakaláře. A to už jsem tady byla ve třetím ročníku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, a tam jsem si vyběhala, jestli bych do čtvrtého ročníku mohla na rok jet na takovou stáž s tím, že budu studovat stejně pilně jako včelka, jako moji spolužáci tady v Praze, že opravdu vždy přiletím na všechny zkoušky a tak dále. No a představte si, že to odsouhlasili, za to jsem hrozně vděčná. A potom v Anglii jenom tím, že jsem jako si zašpinila ty ruce, že jsem byla v tom svým živlu, tak vlastně ta angličtina přicházela pohodovějším způsobem, než třeba nahrávání přednášek na diktafon. Takže já jsem byla schopná studovat lepším způsobem dvě univerzity najednou. Takže takhle jsem to zvládla ten jeden rok. V Anglii na těch univerzitách v porovnání s námi, tak jak to bylo tenkrát, umělci víc chodili do barů a všichni byli v baru a Fürstová tam jako seděla ve škole a kreslila a leptala. A došlo to k tomu, že když byly nějaké návštěvy té školy, tak ti profesoři chodili ukazovat Fürstovou, protože ostatní byli v baru. A potom za mnou přišli sami a řekli, že vědí, že tam jsem na rok, ale jestli bych tam chtěla dodělat toho bakaláře, což byly další dva roky. No a já jsem vlastně ještě měla jeden rok v té Praze, tak jsem to opravdu, zase velmi nekonvenčně, nějak jako uhádala. Oni mi tedy nic neodpustili, musela jsem ty zkoušky dělat, ale dělalo se mi to lépe. Takže nakonec jsem ty univerzity udělala obě. Najednou jsem nějak jako jezdila tam a zpět. Koukám, že jsem pořád jsem na letišti, pořád na cestě a na letišti.

A přemýšlela jste někdy zpětně o tom, co jste tomu musela přece jenom obětovat? Tomu přerodu v tu bytost, která se přestěhuje do Anglie a tam si začne tvořit? Že kdybyste zůstala v Čechách a tvořila, tak byste třeba měla dům se zahradou někde u Hradce Králové. Musela jste pro to přece jen něco obětovat, i když to obětování je asi silné slovo.

Pro mě hrálo velkou roli, že jsem se i zamilovala. A já, už bych se měla poučit, ale když něco jde přes srdce, tak do toho jdu. Takže vlastně láska mi tam pomohla. Tenkrát jsem oznámila rodičům, byla jsem mladinká, že jedu do Anglie, že tam je tady ten…

Kolik vám bylo?

Když jsem tam šla poprvé, tak asi devatenáct. A dneska, když vidím devatenáctileté holky, tak si říkám, že konečně chápu svoje rodiče. Můj táta mi to tenkrát totiž zakázal. Ale vlastně oni neměli zkušenost, tahle generace. Můj táta studoval vysokou školu, když v šedesátém osmém přišli Rusové. Takže rodiče se báli, nejdříve mi to zakázali, tak jsem je musela tři měsíce přesvědčovat. Říkala jsem, že toho kluka neuvidím, že si budeme jen psát, tak jsem je přesvědčila. A pak mě tam pustili. Ale táta mi tenkrát řekl: “Ty bych tam jela studovat i chemii.” (smích) Jako já myslím, že ne. Ale sehrálo to velkou roli. A bylo to tím pádem i pro mě jednodušší, to, že jsem tam někoho měla. Velmi a upřímně obdivuji naše mladé studenty dneska, když se tam vydávají opravdu na vlastní pěst. To si myslím, že je ještě těžší, než jsem to měla já. Takže já jsem do toho prostě vplula, on mi pomáhal a pak už jsem si tam razila cestu sama. A vlastně jsem to spíš řešila ze dne na den. A je to hezký, že se tak jako ptáte. Já jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. Taková ta paralelní realita.

Ten zlomový moment nastal určitě díky spolupráci s Coldplay. Na to se vás musí ptát úplně všichni. Myslím si, že je to takové synonymum, když se řekne Míla Fürstová, “tak to je ta, co dělala ta křídla pro Coldplay”. Je to tak, že oni už tu vaši práci znali předtím, než si vás našli?

Je to přesně tak. Já nevěděla, že mě znají, ale oni vlastně už několik let sbírali moje práce. Narazili na mě v mojí londýnské galerii. Ale vlastně s galeriemi v Londýně je složitá cesta v tom, že vy jako umělci si nemůžete vzít desky a jít se někam představit. Oni si vás musí nějak najít a oslovit vás. A v momentě, když už jste v té stáji, tak vás vystavují, ale vy zase často vůbec neznáte ty sběratele, vůbec nevíte, kdo to je.

Nevíte, kdo má váš obraz doma?

Nevím. Dokonce jsem třeba měla jednu galerii v Londýně a pan ředitel mi volá a říká: “Dneska si koupil tvoje dílo, nejdůležitější člověk v Británii”. A já do dneška nevím, kdo to jako je, mohl to prostě být jeho soused. Je zajímavé, jak si to ty galerie drží, asi aby měli takovou tu exkluzivitu, že vlastně oni jsou ti, kdo interpretují toho umělce a vlastně mluví za něj.

No a když vás tedy kontaktoval někdo, předpokládám manažer od Coldplay, jaké to bylo? Znala jste tu kapelu vůbec?

Tak mě kontaktoval můj agent, Fraser Scott. A on s nimi už předtím spolupracoval na jiném albu. A jednou k nim šel domů a v takové hale viselo jedno moje velké dílo, to se jmenovalo Jiné oblohy, Other Skies. A Fraser na to kouká a říká Philovi Harveymu z Coldplay: “Vy znáte Mílu?” a on říká: “My jí neznáme, ale představíš nám ji?”, takže takhle nás prostě dali dohromady.

A věděli, že jste Češka?

Já nevím. To je dobrá otázka, to jsem se nikdy nezeptala.

Přece jen Míla Fürstová, to není to úplně anglické jméno. Když se to nějak poangličtí, tak nějakým způsobem, jo, ale že by mě zajímalo, jestli jako třeba vědí, že jste z Čech?

Oni jsou tak jako strašně kosmopolitní, ty Coldplay, to jsou prostě obyvatelé vesmíru. Tam, si myslím, že to ani nějak nepadlo, to, že jsem cizinka.

Bylo to tak, že jste měla úplně volnou ruku? Nebo tam byla na začátku nějaká představa?

Vlastně Chris Martin už měl takový nápad, protože Ghost Stories… “Ghost” znamená duchové, a jemu se zdálo, že třeba tuleni, jak plavou ve vodě a jak se pohybují, že to je trochu jako duchové. Takže on měl takový základní nápad a vlastně s tím už mě nějak přivedli ke stolu. Já jsem mu ukazovala nějaká svoje díla a všechno bylo hrozně fajn, na tom prvním setkání. Mluvili jsme o tom, že se vydám směrem těch tuleňů. Ale protože vlastně do té doby jsem moc zakázky nebrala, ne z namyšlenosti, ale protože jsem měla pocit, že když mám udělat dobré dílo, tak že to musí jako opravdu vycházet ze mě. Musíte prostě tomu věřit, musí to jít z vás. Ale protože jsem je znala, ne moc, a chtěla jsem s nimi pracovat, tak jsem chtěla Chrisovi nějak vyhovět. A to je někdy problém. Takže ze začátku to skřípalo. A vlastně až zpětně si uvědomuji, jak velkou roli tam právě hrál Phil Harvey. On je vlastně nezpívající člen skupiny, pátý člen skupiny, který je vlastně stmeluje. A on je odvěký kamarád Chrise Martina a byl jejich art director a má k němu velmi blízko. On od začátku věděl, že to moje dílo bude fungovat pro Ghost Stories. Ale když jsem tam předváděla takový nejdivnější tuleně, tak Chris asi koukal. Myslím si, že to bylo velmi blízko k tomu, abych to nedělala.

A v tu chvíli si možná říkal, odkud ta holka je, když nezná tuleně.

A taky mu možná volal můj manžel a říkal: “Jo, ona je z Čech, ta nebude dělat, co chceš. Tak se na to připrav, hochu.” (smích)

No a jak se z tuleňů stala křídla?

No, přesně.

Jak se to stalo? To jste přišla a řekla jste: “Podívejte se, tuleni to nebudou.”

Já se vždycky snažím jít něžně, ale v podstatě se snažím dělat co chci. A stala se tam úžasná věc. Nemůžu dostatečně vynachválit právě Phila a mého agenta Frasera. Vlastně dali hlavy dohromady a řekli si, že prostě musí toho Chrise a tu Mílu nějak dát dohromady a vymysleli úžasnou věc, a to, že vyvěsí má díla v nahrávacím studiu Coldplay. Takže tam prostě přivezli asi třicet děl, vyvěsili to všude, úplně všude, i na záchodě, v koupelně, prostě všude. Takže Chris neměl kam utéct a najednou vlastně skládal v galerii. A díval se na to, až postupně, jemně, se tomu otevřel a pořád se vracel k jednomu dílu, to se jmenuje Modrý sen 3 a má to taková křídla, která jsou vypletená z lidských příběhů a takovou hlavu. A jemu se líbila ta křídla. Řekl mi, že si vlastně myslí, že ta křídla by fungovala sama o sobě. Vlastně on udělal v tomhle ten krok, kdy si vybral takový rámec, a pak měl odvahu mi dát volnou ruku. A pak už to šlo jako po másle. Ještě lépe než po másle. Už jsme se tak vzájemně uznali jako umělci, a pak to byla hrozně hezká cesta.

Takže jste se vlastně inspirovali navzájem.

Jo, bylo to tak. A klaním se mu, že to udělal, protože si myslím, že stálo ve frontě spoustu dalších lidí, kteří by mu možná vyhovělo lepším způsobem. To asi jo. A tohle...

Otázka je s jakým výsledkem.

Tak tohle bylo hrozně hezké a o tom to umění má být. O tom dialogu.

Pamatujete si na ten moment, kdy jste poprvé viděla právě Ghost Stories s těmi svými křídly? Vy jste to prostě rozbalila u nich a...

No koukala, jako bylo to... Bylo to celé jízda. Já jsem vůbec nevěděla, co se děje. V podstatě, když ta nabídka přišla, tak jsem měla šestiměsíční první dítě a vůbec jsem vlastně nevěděla, jak to budu dělat. Ale potom, když už mu byl rok, jsme začali dělat nějaké skici a pak už jsem ho mohla dávat občas do školky a pak jsem velmi intenzivně pracovala. Takže celé to bylo takové intenzivní a ještě během těch křídel jsem otěhotněla znovu, takže jsem je kreslila, jak tady v Čechách říkáme, v požehnaném stavu. A pak jsem si říkala, jak je to krásný, že ve mně bijou dvě srdce a já kreslím ta dvě křídla a vlastně naslouchám vesmíru. Ale kolem Coldplay je velký tým designéru a ti všichni mi říkali, ať dělám nějaké skici, ať vidíme tohle a já jsem vlastně řekla, že žádné skici dělat nebudu. Že prostě budu kreslit na ty svoje plechové matrice podle toho, jak budu poslouchat tu hudbu a že by mě to nebavilo jinak. Ale oni pořád na mě… Až jsem jednou odpověděla na nějaký e-mail a jenom tam zkopírovala Chrise… A najednou jim napsal zpátky můj rytíř Chris, jako “nic jí neříkejte, ona si bude dělat, co chce”. On je gentleman, bylo to úžasný. A pak vlastně, když jsme skončili a narodila se moje dcera Viola, které říkali “album baby”, asi prostě pár týdnů předtím, než to než to vyšlo, tak já jsem potom držela ten vinyl, držela jsem to miminko a bylo to úžasný a ještě v té době vlastně Londýn úplně byl jako pokrytý velkými cedulemi těch mých prací.

Protože když Coldplay vydají album, tak je to velká událost.

A já jsem to, Markéto, v životě neviděla, protože jsem byla doma s miminkem. Všichni mi vyprávěli, kdo to všude je – v metru, na budovách, mostech, v Londýně, v Berlíně.

Je to dvacet let?

Ne, je to deset let.

Ale nicméně je to součást vaší retrospektivní výstavy v Hradci Králové.

Ano, je to tak.

Je tam nějaký originál, třeba těch křídel?

Ty matrice tam nejsou, ty mám v Anglii, ale je tam originální, mnou tištěný tisk, jsou tam všechny singly a celá ta výstava dohromady obsahuje přes sto uměleckých děl. Je to zatím největší výstava, kterou jsem i nejdéle připravovala a chtěla bych na ní všechny pozvat, protože si myslím, že se takhle už opakovat nebude. Je prodejní a hodně děl se už prodalo. 28. října bude výstava končit.

Takže kdo by měl zálusk na to si koupit nějaké hezké dílo od Míly Fürstové, tak může. Nebo se stačí jenom pokochat, přijet se podívat do Hradce Králové.

Určitě si myslím, že ten Hradec stojí za to a to Muzeum východních Čech je krásné, ikonické.

To je ta Kotěrova budova?

Přesně tak, vy jste informovaná. Je to tam úplně nádherné.

Já to tam znám, celý Hradec je krásný.

Říká se tomu “salon republiky”. Divím se, že tam nejezdí víc lidí. Možná, že tu krásu drží místní v tajnosti.

Ono se vždycky o Hradci říkalo, že je to taková vesnička, ale místní to tam mají rádi. A když se tam přijedete podívat, tak je to pulzující město.

A ta architektura je taková hrdá. Teď mě napadl anglický výraz “Dowry Town” – Královské věnné město.

Takže pokud jste doteď neměli důvod se jet podívat do Hradce Králové, tak už máte, protože do podzimu je ještě času dost, abyste se podívali na retrospektivní výstavu Míly Fürstové. Meky Žbirka, velká česká persona – máme tady na stole vinyl, double album. To byla také krásná práce, ne?

Nádherná.

Myslím si, že jste se i hodně spřátelili.

Ano, s Katkou jsme dodnes velké kamarádky, je to fenomenální žena. Vždycky s ní řeším všechny svoje problémy… Ona je taková jiskra.

Já mám pocit, že i když Meky odešel, tak se pořád něco děje, protože on ji snad nechal spoustu úkolů, které má dotáhnout, až tady nebude. A ona se tím seznamem velmi zdárně řídí, protože se taky ještě nezastavila.

Je to tak, je krásné, že dál slaví jeho talent, jeho potenciál. Meky skrze ní dál žije a ona se s tím hrozně realizuje a myslím si, že ji to činí šťastnou a činí šťastnými i ty, kteří mohou Mekyho dál poslouchat.

Když vás oslovili na spolupráci, tak už to bylo tak, že jste měla referenci od Coldplay?

Zhruba po roce po Coldplay jsem přijela do Prahy a vystavovala jsem celé to dílo v galerii MIRO. Na vernisáž přišlo spoustu zajímavých lidí a najednou tam vidím Mekyho. Jako Chris Martin mě tak nevzal. (smích) Meky pro mě byl ikona už od malička. Byla jsem z toho tak šťastná a bylo to hrozně legrační, protože se Meky byl nesmírně pokorný a ještě že tam byla ta Katka, ten živel, protože Meky se zdráhal mě, já jsem se zdráhala Mekyho… Oba už máme ty anglické stránky, takže jsme k sobě byli strašně slušní a Katka nás oba popadla, představila nás a dala nás dohromady. Tím začala krásná kapitola, která mě přivedla až třeba do Abbey Road, kde jsem mimochodem, když jsem tam za Mekym jela, nabourala auto do vrat. Prostě mi přestala fungovat navigace a dělala jsem takovou rychlou otočku a teď už vidím, že jedu blbě a nabourala jsem vrata do Abbey Road. Vyběhala Katka Žbirková, viděla, co se děje, popadla vlhčené ubrousky a začala mi s nimi opravovat karoserii. Takže pán z Abbey Road koukal.

Myslela, že to rozleští.

Přesně, to bylo dobré. Ty škrábance tam mám do dneška. Je to hezká vzpomínka.

To je super. (smích) Knížky – to je vaše další náplň. Ilustrovala jste naposledy Babičku a Máj. Obě dvě knihy mám doma, jsou nádherné. Jak se dělají ilustrace k tak ikonickým dílům, které většina Čechů zná? Četla jste to, nebo jste poslouchala audioknihu a v tu chvíli se ve vás otvíraly obrazy, které jste potom zpracovala?

Pro mě to celé začalo Kyticí. Byla jsem na kulturní akci na ambasádě v Londýně a já jsem v tom davu stála, úplnou náhodou, vedle britského nakladatele, ředitele nakladatelství Jantar, pana Mikea Tatea a začali jsme se bavit o tom co děláme a on mojí práci už znal a řekl mi, že nedávno vydal v New Yorku Kytici v angličtině a že byla mezi čtyřiceti nejprodávanější tituly. Já jsem z toho byla nadšená a říkala jsem si, jak může někdo Kytici vůbec přeložit. A když jí přeloží, jak jí může někdo jiný, než my Češi, rozumět. Hrozně mě to nadchlo a za pár dní mi volal, že by ji chtěl vydat znovu a zeptal se mě, jestli bych neudělala přebal. Byla jsem nadšená, ale protože jsem věděla, že je to horor, tak jsem to nejdřív nepřijala. Řekla jsem, že se nad tím musím zamyslet. Potom začal covid a já jsem si říkala…

To byl taky horor. (smích)

Ano. (smích) Ten přebal jsem nakonec udělala a pak už ten covid opravdu začal. Zrušili mi všechny letenky do Čech – já se snažím jezdit minimálně třikrát, čtyřikrát do roka a najednou jsem vůbec nemohla. A teď tam byl ten Mike Tate, držel v ruce Kytici a říkal: “Udělej tu knihu celou.” A já říkám: “No tak radši než horor covidu si dám ten horor, který znám.” Takže takhle to začalo. A už předtím mi v Praze nakladatelství Euromedia vydalo moji monografii. Takže já jsem s nimi byla ve spojení měli velmi inspirativního ředitele pana Antonína Kočího a v jeho hlavě se zrodil nápad, že když udělám Kytici, tak oni do toho taky chtějí jít, ale že by bylo krásné udělat i Babičku a jednou i Máj. To jsme se bavili několik let dopředu. Pak roky šly, udělala jsem nejdříve Kytici, Babičku a pak přišel i Máj. A teď sedím, čtu a najednou jsem si připomněla, jak špatná studentka jsem byla, že jsem to asi tehdy nedočetla. Seděla jsem na gauči, v ruce telefon a chtěla jsem zavolat nakladateli, že se omluvím, že to nezvládnu. Opravdu jsem nevěděla, jak na to.

Ale nakonec se to povedlo. Pojďme do Londýna. Jak se vám tam žije? Jak se vám tam vychovávají děti? Jak se vám tam žije v manželství? Jaký tam z toho máte v současné době pocit?

Často se píše a říká, že já jsem v Londýně, ale já bydlím asi dvě hodiny od Londýna.

Aha, dobře. Tak konečně jsme to uvedly na pravou míru.

Jako někdy to říkám, protože Anglie a Londýn je někdy synonymní. V Londýně musím být často kvůli práci, mám tam galerii, ale je pro mě velmi důležité, že žiji dvě hodiny od Londýna. Žiju v lázeňském městě Charltonham. Je to z Londýna směrem na Oxford a ještě trošku dál, hrabství Gloucestershire. Je to hrozně malebné. Já jsem docela romantická duše a mám tam ráda ty velké stromy, všude jsou ovce... A to město je docela kulturní. Auguste Rodin tam jezdil na letní prázdniny z Paříže. Je to moc hezké město, dobře se mi tam tvoří a má kolem sebe kopce. Párkrát za týden na ně vyjedu autem, procházím se a trošku si pročistím hlavu – je to pro mě důležité. Londýn se mi zdá zajímavý, ale já se z té metropole potřebuji dostat ven, takže jsem v Gloucestershire, do Londýna jezdím, do Prahy létám, nějak to kombinuji. Ale pro moji vlastní tvorbu jsou potřeba velké stromy a pohled na horizont.

A co ten balanc mezi českou a anglickou výchovou dětí. Jak vám to jde?

Blbě. (smích)

Co dělá problém? Kolik je dětem?

Deset a dvanáct let.

Tak to už je takový ten věk, kdy už je potřeba trošku vychovávat. (smích)

Ano, přesně. Do teďka jsem nevychovávala, tak najednou je to potřeba. (smích) Jako snažím se. Já musím říct, že pro mě byl trošku problém je naučit česky v Anglii, protože tam se chodí ve čtyřech letech povinně do školy a jsou tam od rána skoro do čtyř hodin odpoledne. Takže se vrací pozdě a můj manžel je Brit, takže je těžké tu češtinu udržet. Takže já jsem najela na takový trošku jiný systém a sice, že ty děti sem vozím za rodinou jak nejvíc můžu. A teď je za poslední dva roky, když můžu, posílám do české školy v Hradci Králové, kam jsem sama chodila. Vždycky jdou třeba na dva týdny a trošku si to oživí. Mám z nich radost – rozumí všemu, jen jim malinko trvá se rozmluvit, ale prostě ten jazyk znají a také se to zlepšuje díky bratrancům a babičce.

Co byste si přála? Tak jako obecně, pro sebe, pro rodinu, pro tenhle svět. Je něco, co byste chtěla, aby se v příštích měsících naplnilo? Samozřejmě kromě toho, aby skvěle dopadla vaše výstava, aby udělala radost všem těm vašim příznivcům, ale třeba i lidem, kteří vás doteď vůbec neznali a věděli třeba jen o knížkách, nebo si poslechli album, na kterém jsou nějaká křídla a až teďka jim třeba seplo… Aha!

Já bych si přála lásku, prostě lásku. Nejenom romantickou, ale lásku jednoho k druhému. Láska je pro mě centrem všeho, co dělám. Moje práce je docela namáhavá, musím do toho hodně dát a v tom mi pomáhá láska. Na té výstavě je velký cyklus mateřství a ta láska je inspirace. Já si myslím, že v momentě, kdy dokážeme být laskaví a plní lásky jednoho k druhému, tak jsme za vodou, tak je to dobré.