Potkat dneska správného chlapa je zázrak, říká reportérka Kristýna Daňková

Rozhovor s Kristýnou Daňkovou:

Moderuje Aneta Christovová

Vím, že jsi měla problémy potkat pořádného chlapa. Jak to tedy bylo?

Potkat dneska správného chlapa je zázrak – mně se to stalo a cítím za to velký vděk. Každopádně to nebylo vůbec jednoduché. Já jsem trošku odrzlá, přisprostlá, s ničím se moc nemažu a mám ostré lokty. Hodněkrát se mi to v životě vyplatilo, hodněkrát se mi to samozřejmě nevyplatilo.

Mně se to na tobě líbí, že máš ostrý jazyk a skvělý humor, takže jen tak dále, jinak bys tady nebyla. (smích)

No, ale proč jsem vlastně tady – může to totiž být motivace pro ostatní. Důležité je nikdy nic nevzdávat. Člověk žije ten svůj život, nějak proplouvá a hledá partnery. Většinou ale setrváváme v nefunkčních vztazích, protože je to svým způsobem pohodlné. Také jsem tak několik let žila. Stalo se ale to, že se kolem mě všichni začali vdávat, ženit a rodit. Což není na nic nepřirozeného. Já jsem si vždycky říkala, že se mě to netýká, že jsem ještě mladá.

To sis říkala v jakém věku?

Do třiceti let.

A mluvili ti do toho rodiče?

Moji rodiče mě měli velmi brzy. Upletli si mě někde v řeporyjském poli, nějakým zázračným omylem. Takže když jsem se narodila, tak bylo mamince sedmnáct let a tatínkovi devatenáct let. Byl na vojně a máma na střední zdravotnické škole ve druhém ročníku. Samozřejmě tehdy se museli vzít a soud ji musel zplnoletnit, protože jinak by to byla ostuda. Rodiče mi do toho každopádně nemluvili, máma asi nechtěla, abych si posrala život.

Jsi jedináček, nebo pokračovali?

Právě že pokračovali. Mám o osm a půl roku mladší sestru. Jenom táta měl asi trošku problém s tím, že jsem dlouho neuměla vařit, že jsem neschopná, a že bych už dávno někoho měla mít. A to mi bylo zhruba dvaadvacet let. Máma na to říkala, ať si dělám co chci, ať hlavně studuji a cestuji. Ale když už ta třicítka klepala na dveře, tak je to asi trápilo. Ve třiceti jsem měla těžké zdravotní potíže, se kterými jsem bojovala už dávno předtím.

A kdy začaly?

Já jsem byla vždycky slepá, jako malá jsem začala strašně špatně vidět a ve třinácti letech jsem skončila na operaci s očima. Vložili mi do oka nějakou čočku, která měla zastavit nebo zpomalit nárůst dioptrií. A už tehdy mi řekli, že pokud si poraním hlavu, tak oslepnu a když budu rodit, tak prý jedině císařem, protože bych neudržela ten tlak v očích. Ale tak nějak to šlo, žila jsem si dál svůj život. No, a na moje sedmnácté narozeniny mi spadlo víčko a začala jsem vidět dvojitě. Skončila jsem na neurologii a zjistilo se, že mám autoimunitní onemocnění myasthenia gravis, což v překladu znamená silné nervové svalové ochabnutí. Můžu jít po ulici a z ničeho nic mi může ochrnout noha. Moje matka začala upadat do mdlob, ale já jsem to moc neřešila, protože mi bylo sedmnáct a chtěla jsem pařit. Nic jiného mě nezajímalo. (smích) Naučila jsem se s tím žít.

Nikdy mě nenapadlo, že máš něco takového za sebou a nedáváš to nikomu sežrat, ani to na nikoho nehážeš.

Kolem té třicítky se mi začalo špatně dýchat. Jenže já jsem tehdy kouřila cigára, tak jsem si myslela, že je to z toho. No, ale pak už jsem nemohla vyjít ani do prvního patra. Šla jsem na rentgen plic no a když jsem tam volala, abych zjistila výsledky, řekli mi, že je vše dobré. Asi se ale spletli, protože potom mi volali s tím, že musím do nemocnice, a že mi volá záchranku. Co bys šla udělat, kdyby ti někdo řekl, že půjdeš do nemocnice?

Já bych se šla nažrat.

Já jsem si šla oholit nohy. (smích) Šla jsem jim dolů naproti a ten záchranář na mě zíral a řekl mi, ať okamžitě pustím tu tašku. (smích) Já jsem vůbec nevěděla, co mi je. Řekl mi, že mám spontánní pneumotorax – to znamená, že mi praskla plíce. Může se to stát kdykoliv a komukoliv. Je jedno, jestli jsi povaleč, hulič, nebo sportovec, který v životě nekouřil. Odvezli mě na Karlák a zachránili mi život. Bylo to fakt strašné, ale za týden se ta plíce nafoukla a pustili mě domů. Jen mi tedy řekli, že se to může opakovat a přesně za dva měsíce se mi to stalo znovu. Začala jsem přemýšlet nad tím, co mám ve svém životě změnit. Snažila jsem se přehodnotit svůj život. Říkala jsem si, že nikdy nebudu mít rodinu, manžela, děti, a že si musím ten život zařídit tak, abych byla šťastná i bez toho.

A ta plíce se teda sama po tom, jakmile praskla, dobře regeneruje?

Ano, velmi dobře. Mně dokonce odebrali jednu pětinu plíce, protože byla velmi poškozena, ale na rentgenu to není vůbec vidět. Ta plíce se samovolně roztáhne tam, kde má být. Velmi dobře se regeneruje.

A jak pokračovala tvá cesta za vysněným partnerem?

V pětatřiceti jsem potkala jednoho muže, který nevypadal jako úplný dement – měl vyšší IQ než devadesát, nefetoval, nekouřil, měl práci, byl pěkný, nezadaný a měl o mě zájem. Tak jsme spolu začali chodit a bylo to fakt super. Zeptal se mě, jestli bych chtěla děti, a že on by je chtěl. No, já jsem mu řekla, že se bojím, protože jsem nemocná. A on se mě zeptal, jestli mi opravdu někdy nějaký doktor řekl, že nemůžu mít děti. Tak jsem mu řekla že ne, ale že to tak mám nastavené v hlavě. Řekl, že pro to uděláme všechno, hlavně abych byla v pořádku a já se úplně vznášela na obláčku. Začala jsem se na to psychicky i fyzicky připravovat.

Ty máš i vlastní podcast, že?

Ano, mám podcast Neklepat a chodí mi tam lékaři z různých oborů. Je to čistě o zdravotnictví a o nemocech. Hrozně mě to baví, je to hrozně zajímavé.

A tedy zpátky k tvému příběhu.

No, naladila jsem se tedy na to, že budu mít dítě a vysadila jsem antikoncepci. Zjistila jsem ale, že bez antikoncepce není menstruace, bez menstruace není ovulace, a bez ovulace není těhotenství. Byla jsem z toho špatná a do toho jsem zjistila, že tenhle skvělý chlap má ještě jednu ženu v Liberci. A ještě k tomu je ta žena o deset let mladší než já. Takže já jsem najednou zjistila, že jsem za hrozného blba. Myslela jsem si, že jsem našla skvělého chlapa, ale ono to tak vůbec nebylo.

Jak jsi na to přišla?

Ona mě kontaktovala. To bylo v době, kdy jsem s ním byla už zhruba jeden rok.

A jak se to stalo?

Ona studovala v Praze, žila v Liberci a on prostě pendloval mezi Prahou a Libercem. Vůbec jsem si toho nevšimla.

Jak dlouho s ní byl?

Když byl se mnou rok, tak s ní byl asi deset měsíců. Měl takové dva životy.

Konfrontovala jsi ho?

To si piš, bylo to dramatické, sbalila jsem si tašky a šla jsem. Bylo to dost těžké, velmi jsem to prožívala. I můj šéf si všiml, že se něco děje. Postavil se k tomu moc hezky a utěšil mě. Pomohli mi i kamarádi a kolegové. Pracuji jako video reportérka, máme malinkatý tým a jsme taková rodina. No, a já jsem v té době, kdy se tohle všechno dělo, dokončovala rekonstrukci svého bytu a potřebovala jsem každou pomocnou ruku. A můj kolega, Honzík, super mladý kluk, který je o devět let mladší než já, mi se spoustou věcí pomáhal. A po nějaké době nám došlo, že se máme rádi.

Řekni nám o té kouzelné chvíli, kdy jste to zlomili – řekni tu romantiku.

On vždycky říká, že jsem uhnala já jeho, ale on udělal ten první krok. V práci jsme to tajili, ale po nějaké dobře jsme udělali takové krásné video, kde jsme veřejně oznámili, že jsme spolu. No a začala hrozně krásná etapa mého života. Od té doby je to už jenom krásné, a skvělé a zalité sluncem. Po méně než roce jsme se bavili o dítěti a domluvili jsme se, že tom začneme pracovat. Můj gynekolog mě musel pumpovat nějakými hormony, abychom ty vaječníky nastartovali k nějaké práci. Řekl mi totiž, že mám syndrom polycystických vaječníků. Byla jsem úplně v nervu, ale zároveň začala fakt velká zábava, protože ten gynekolog nám vlastně říkal, kdy musíme souložit.

Popisuješ to i ve své knížce? Já totiž musím prozradit, že Kristýna má knížku Pozdě, ale přece, aneb jak jsem se na stará kolena stala matkou. Kniha čeká na vydání.

Já jsem hrozně ráda, že to říkáš, protože to je ten důvod, proč jsme tady. Popisuji tam i to, jak jsem se z novinářky Léblové stala Daňkovou. Nebo tam píši o tom, jak ten můj gynekolog spáchal sebevraždu a mně se zhroutil svět. Rodila jsem v osmatřiceti letech a vím, že to není nic automatického, pro mě je to zázrak. Ne nadarmo všichni doktoři říkají, že nejlepší věk pro to mít děti je mezi jednadvaceti do pětadvaceti let.

Ano, to pořád platí.

Teď v létě mi bylo čtyřicet, mé dceři Matildě budou dva roky a moc bych si přála další dítě, ale mám strach a ohromný respekt. Přináší to hodně rizik. Nevím, jestli se nám to povede, ale chtěla bych to zkusit.

Je vidět, že miluješ život.

A budu moc ráda, když se lidé podívají na Hithit, kde vybíráme peníze na to, abych mohla knížku vydat, protože z rodičáku mi na to opravdu nic nezbyde. (smích) Každý máme svůj příběh, ale já věřím, že každý příběh může mít happy end.