Písničky nemusí být ze života textaře. Doma to vědí, jinak by se zbláznili, říká Jindra Polák z Jelenů

Rozhovor s Jindrou Polákem:

Když jsme se viděli naposled, tak to bylo v den, kdy David Stypka vydával své posmrtné album Dýchej. A povídali jsme si nejen o něm, ale i o tom, co tady zanechal. Mluvíš s ním ještě někdy na dálku? Říkáš si “kámo, poraď”?

Já nevím, jestli to funguje úplně takhle napřímo, že bych se ho ptal… Asi je to víc přes muziku, protože jeho alba jsou jedny z těch, která si pouštím často. A vzpomínám si, že nedávno jsem zrovna poslouchal jeho album Neboj a říkal jsem si “kámo, tyjo, proč jsi tady ještě nemohl chvíli zůstat”?

Jeleni jdou 2. prosince poprvé do O2 Areny, to vás asi hodně zaneprázdňuje, ne?

My jsme na jednu stranu hrozně rádi – ten předprodej probíhal způsobem, který jsme si vůbec neuměli představit, je úplně vyprodáno a my už teď nemusíme vůbec řešit, jestli přijdou lidi, což je jeden takový kámen, který nám spadl ze srdce. Ale samozřejmě tím, jak se to blíží, tak jsme uprostřed zkoušek. Minulý týden jsme se vrátili z Ostravy, kde jsme tři dny zkoušeli v kuse v prostoru, kde jsme měli naznačeno, jak bude vypadat stage a jak bude velká.

Napadlo by tě před dvaceti lety, že budeš hrát v O2 Areně?

Mě by to nenapadlo ani před pěti lety.

A koho to napadlo? Kdo to řekl první?

Byli to kluci z kapely, protože letos je taková velká událost, že slavíme deset let existence. Počítáme to od prvního koncertu, který jsme měli pod hlavičkou Jelen a říkali jsme si, jak to oslavit. Jednak jsme vydali to album k deseti letům a také jsme si říkali, že to chce nějakou pořádnou oslavu – něco, kam se vejdou všichni fanoušci, a všechny naše rodiny, protože nás je jak jelenů. A ta O2 Arena je takový prostor, který se nabízí. Pro spoustu kapel je to meta a přišlo nám to jako taková dobrá příležitost, kdy to zkusit.

Na co se tam nejvíc těšíš?

Na celou tu akci se těším. Jednak se tam člověk uvidí na jednom místě s tolika lidmi, které by normálně přišli třeba na jedno, dvě turné. Poprvé tam zahrajeme písničky z nové desky a opravdu oslavíme těch deset let. Bude to třeba i poprvé po mnoha letech, kdy se na pódiu potkám se svým bráchou.

Jaké jsou vaše další cíle?

My v první řadě fungujeme jako parta a ať nás ta muzika bere kterýmkoliv směrem, tak nás pořád baví být spolu. A to je takový cíl, který mám – že ať už půjdem kamkoliv dál, tak aby tohle vydrželo.

Všechno bude dobrý – to je název alba. Máte tam i kapelu Druhá tráva, které jste kdysi dávno předskakovali.

Přesně tak. Robert Křesťan je textařsky jeden z nejúžasnějších lidí, kteří v České republice jsou. A jeden z těch velkých koncertů, na kterých jsme si měli možnosti zahrát, byl právě ten, kde jsme byli jejich předskokani. Na tom albu spolupracujeme s umělci, kterých si opravdu vážíme.

A co vaše spolupráce s kapelou Rybičky 48?

Od začátku jsme si s klukama padli do noty, hrozně nás baví ten jejich přístup. Do nějaké míry to je něco, co máme i my – prostě děláme tu muziku tak, jak ji cítíme a moc neřešíme, jestli se to hodí, nehodí, jestli někdo bude říkat, že to do něčeho zapadá a tak dále. Kluci jsou úplně skvělí a navíc si myslím, že jsou opravdu skvělí muzikanti a že hodně lidí to nedoceňuje. Do písně Je lepší se opít jsme chtěli trošku punkový zvuk, tak jsme si říkali, že se v tom s klukama potkáváme, tohle je ta chvíle na spolupráci.

Ty texty jsou vlastně tak moc ze života, že to kolikrát člověka až jako píchne a řekne si “to jsem já”. Jak to děláte?

Jeden novinář to vystihl úplně geniálně – řekl, že zpíváme vesele o smutných věcech. To je podle mě přesně ono. Ta inspirace je všude kolem. Člověk to nasává ze svého života a z toho, co vidí kolem sebe. A samozřejmě čím víc toho člověk v životě zažije, tím víc do toho může dát a tím více může oslovit lidi, kteří jsou na podobné vlně. Občas za námi někdo přijde a řekne, že mu nějaká naše písnička pomohla třeba v nějakém těžkém období a to je pro mě jako pro textaře, úplně největší pocta.

Ty texty jsou společné dílo celé kapely? Nebo jak to máte rozvržené?

Muzika je společné dílo celé kapely. Ty texty jsou třeba z devadesáti procent moje, ale já jsem hrozně rád, když kluci přijdou s nějakým svým nápadem, emocí, příběhem, který do toho chtějí dát a to se děje poslední dobou čím dál víc, takže za to jsem vděčný, protože i pro mě to je nová inspirace.

Většinou to jsou takové ty mezilidské věci. Co na to říkají doma?

Tak doma už si zvykli a vědí, že všechno, o čem se zpívá, nemusí být nutně aktuální věc ze života textaře, protože z toho by se samozřejmě zbláznili. Já mám opravdu obrovskou výhru, že se s mojí ženou známe opravdu spoustu let a že víme, co jak je. Bez té důvěry se tato práce nedá dělat. Svojí ženě ty písničky v nějakém stádiu pustím a sleduji její reakci.

Posloucháš rádia i jako kontrolní mechanismus, jestli vás hrají? Jak je to pro tebe osobně zásadní?

Já se musím přiznat, že nejsem úplně člověk, co by poslouchal rádia cíleně. Když poslouchám muziku, chci opravdu poslouchat muziku a nic u toho nedělat, jen vnímat tu hudbu. Mít nějaký hudební smog na pozadí mě moc nebaví. Ale jsem vděčný, když rádia hrají kteroukoliv naši písničku.

Je vás osm chlapů, k tomu s vámi zpívá buď Kateřina Marie Tichá, nebo Tereza Balonová, že?

Terezu jsme vzali na turné jako předskokanku. Je to výborná umělkyně, která má i skvělou disciplínu. Díky tomu se k ní dostal i Martin Červinka, náš manažer, který v ní ten talent také hned viděl.

Jak to máte v kapele rozvrstvené? Je tam nějaký ten puntičkář a prudič?

Možná já, nevím. (smích)

A když máte volno a nekoncertujete, jste s kapelou v kontaktu?

Velká část kapely je z Přibyslavi a navíc, jak jste asi zaznamenali, tak jsme v sestavě: Pepa Málek, Ondra Málek, Tomáš Málek a tak dále. Takže klan Málků nám dost ovládá kapelu. A samozřejmě máme společnou konverzaci.

Pijete během koncertu?

Nebudu tady říkat, že tam žádné pivo neproběhne, ale třeba já osobně během koncertu piju vodu. Nerad piju před koncertem. Neříkám, že jsem si nikdy nedal panáka před koncertem, bývalo to tak, ale teď už to tak není.

Potkáváte se jako celé rodiny, včetně manželek, partnerek a dětí?

V srpnu budeme mít už třetí ročník našeho vlastního fesťáku JELEN & přátelé, tam se potkáváme.

V roce 1989 jsi byl malý kluk, ale pamatuješ si na to období?

Tak já jsem to samozřejmě neprožíval tím způsobem, že bych někde chodil a chrastil klíčema, protože jsem chrastil klíčema normálně doma. Ale pamatuji si tu atmosféru, cítil jsem, že se něco děje, že je nějaká euforie, že nastávají nějaké změny.

A jak se na to díváš dnes?

Dnes to samozřejmě dokážu ocenit, je to strašně důležité. V naší rodině ten komunismus, ten režim, zanechal hluboké stopy, takže je skvělé, že je pryč. Ať se střídá ta politika jak chce, tak všechno je to cesta nějakým lepším směrem. I nejrůznější války na tom našem území zanechaly hluboké jizvy, ze kterých se ty generace budou muset ještě léčit a bude to trvat. Ale ten proces probíhá a já jsem hrozně rád, že to tak je.

Co bys sis přál?

Já bych si přál, aby to všechno dál probíhalo tím správným směrem a aby nám všem bylo líp a líp a abychom se dostali do nějakého stádia, kdy lidé pochopí, že je nám dobře, protože se opravdu nemáme špatně. Samozřejmě dějí se těžké věci, vždycky se budou dít, ale je hrozně důležité si uvědomovat, že nic nezůstane neměnné. Věci jsou od toho, aby se měnily, to je základ života – a když je něco špatné, tak to znamená, že se to za rohem změní v to lepší.