Pavel "Salin" Salčák: Musel jsem se naučit říkat ne. Několikrát jsem vyhořel. Oktagon byl velká zkušenost

Rozhovor s Pavlem Salčákem:

Moderuje Adéla Konewka

Ty jsi známý i tím, že jsi míval takové číro. To jsi byl součást nějaké punkové subkultury?

Já jsem kluk z malého města, což já su ze Slovácka. A u nás nebylo nic kromě pár skejťáků, pankáčů, možná pár hipíků nebo nácků, takže sis mohl vybrat nějakou subkulturní škatuli, kam zapadnout. A mě chytl punk, to byla trošku venkovská zábava. Měl jsem i nějaké alko-punkové období.

Co to znamená?

Já punk považuji za nějaké politické a hudební hnutí, ale na těch vesnicích, když jsi mladý kluk, tak je to spíš o tom, že se vyleješ na začátku koncertu, prospíš ho, probudíš se na konci a jdeš na první ranní autobus.

Supr zábava. (smích)

No jasně, ale tohle bylo krátké, řada lidí si tím prochází dlouhá léta, mě to třeba za čtvrt roku pustilo. A nebyl jsem alkoholik, ale prošel jsem si tím krocaním obdobím, no. Ono se říká krocan punk, to jsou takové ty nejvykropenější.

Nejvykropenější, dobře. (smích) Inklinoval jsi k nějakým pouličním bitkám?

To je otázka na tělo. Já jsem bydlel v Hodoníně, ale nějak divokou imidž jsem neměl. Nějaké nášivky, vzadu “Jágra”. V Hodoníně toho za mě moc není, je to prostě chudé město s poměrně vysokou nezaměstnaností a myslím, že od toho se odvíjelo i to, jak tam část lidí smýšlela nebo kam se vyvíjela nějaká mladá generace. Bylo tam silné neonacistické hnutí, několik funkčních neonacistických kapel, koncerty a tak. Takže já jsem byl dost často cílem útoku, dejme tomu. A bydlel jsem na sídlišti, kde to bylo fakt ostrý, tudíž se tam pro ráno nechodilo daleko, a to oboustranně.

To trvalo během puberty a dospívání, než jsi se přesunul do Prahy?

Já měl takovou divočejší studijní éru, na učňáku jsem skončil z rodinných důvodů, nahodil jsem vlastně tuhle punkovou imidž a táhlo se to se mnou třeba do 23. Pak to přešlo do nějakých jiných subkultur.

Je to zpětně něco, co bys třeba změnil? Nebo ti to dalo něco do života a teď to vlastně oceníš?

Nezměnil bych nic. Vážím si na sobě toho, že jsem pevný v kramflecích.

Spoustu lidí o tobě ví, že jsi vegan. Vegani, které jsem poznala, často vůbec nepijí alkohol. Přišlo do tvého života veganství spolu s otázkou toho, jestli pít, nebo nepít?

Částečně ano. V mé rodině se nikdy moc nepilo, pro mě to byla subkulturní záležitost. Dávalo mi smysl přestat v kombinaci s tím veganstvím a navíc jsem začal sportovat. Stále platí, že nepiji a neberu drogy, ale nijak se tím neprezentuji. Aktuálně jsem vegan už skoro dvacet let. Je to způsob života a jsem v tom rozhodně liberálnější než za mlada, kdy jsem se kvůli tomu dokázat zhádat. Stává se z toho naštěstí mainstream a už to není nějaká kontroverzní otázka jako tomu bylo dřív.

Jsi z menšího města – jak vzali rodiče to, že se z tebe stal vegan?

Moje rodiče se rozvedli ve čtrnácti a tátu jsem pak dlouho neviděl. Mámě to nějak nevadilo a věděla, že si to dokážu obhájit.

Myslíš, že s tím veganstvím někdy skončíš?

“Nikdy neříkej nikdy.” Ale skončit s tím nechci, nemám to vůbec v plánu a myslím si, že mi to vydrží do konce života.

Na začátku jsem zmínila, že jsi byl dlouhá léta držitel nejrychlejšího KOčka. Ještě to platí?

Už ne.

Kdo tě o to připravil – byl to Karlos?

Přesně tak, bylo to v OKTAGONu v Bratislavě, někdy rok a půl zpátky. Ale nalejme si čistého vína – nebylo to KO, bylo to TKO. (smích)

Co bys na sobě za ta léta v kleci vypíchl?

Asi to, že mám takový chytrý, vyčůraný styl, který je dost technický. Ale vždycky jsem do toho šel s respektem a možná mírnými obavami z prohry. To bylo kvůli tomu, že jsem nechtěl zklamat lidi okolo sebe, především Andrého, mého trenéra. Ti kluci, kteří možná nejsou ty nejostřejší tužky v penálu, tak to mají v něčem jednodušší, protože do toho vletí po hlavě, ale ti zádumčivější nad tím hrozně dumají. Kdybych se do toho možná pustil s větší vervou nebo tam do toho vletěl a nesral se s tím, tak by to třeba přineslo víc ovoce.

Dokázal by ses teď vrátit?

Já už jsem jednou ukončil kariéru, ale pak jsem do toho zase skočil. (smích) Zápasníci často zažijí, že mají třeba čtyři prohry po sobě v prvním kole. Stalo se mi to, je to dost průšvih. Dojde ti nějaká ta motivace a říkáš si, proč to děláš. Řekl jsem si, že to nemá smysl, protože to neneslo ty výsledky, ale trénoval jsem furt dál a věděl jsem, že na to výkonnostně mám. Trenér za mnou třeba za tři čtvrtě roku přišel a řekl mi, že je možnost jít na zápas, který není pod tím drobnohledem OKTAGONu. Totiž můj první profesionální zápas jsem měl hned v OKTAGONu a už tehdy to lidé sledovali v televizi. Ten můj první zápas trval těch zmíněných devět vteřin. Jenže pak přišly ty prohry, a tak jsem začal spolupracovat se sportovním koučem, Marianem Jelínkem. Šel jsem na zápas, který mi nabídl trenér a pak jsem měl čtyři nebo pět výher po sobě. Je pravda, že s tou evropskou kvalitou těm československým klukům a holkám možná ujíždí vlak, ale zároveň tady ta kvalita nepopiratelně roste.

Petr Kníže poměrně hodně apeloval na to, že pokud se ty gymy v Česku nespojí nebo nezačnou nějakým způsobem víc spolupracovat, tak těm českým klukům opravdu ujede vlak. Ale druhá stránka zní, jestli je cílem OKTAGONu tady mít jen cizí zápasníky.

Ať už jsi kdekoliv, kde je teď OKTAGON, tak se nikdy neobejdeš bez těch místních zápasníků, protože bez nich tu halu nikdy nevyprodáš.

Jak dlouho jsi pracoval pro OKTAGON?

Přes tři a půl roku.

Jaké to bylo?

Dalo mi to hrozně moc. Během posledního roku, kdy jsem ještě zápasil, jsem tam nastoupil jako fighter service. To znamená, že se staráš o zápasníky, komunikuješ s nimi, s jejich manažery a tak dále. Pak jsem začal dělat i marketing na sociálních sítích. Ta práce je náročná a nikdy nekončí. Bylo čím dál tím méně času na zpracování těch věcí a potřeboval jsem vystoupit z toho rychlíku, trošku zpomalit a regulárně začít žít nějaký osobní život.

Říkají lidé uvnitř OKTAGONu Ondrovi pravdu do očí?

To je o osobním nastavení. Myslím a vím, že hodně lidí to dělá, ale u řady lidí má velký respekt a našlapují kolem něj po špičkách. I pro mě je to náročné, ale mám s ním podle mě dobrý a otevřený vztah.

Když jsi se staral o ty sociální sítě OKTAGONu, tak musel jsi mazat nebo vypnout komentáře u některých příspěvků?

Já jsem tohle naštěstí nemusel řešit, to byla práce někoho jiného, kdo řešil komunikaci.

Koukal jsi na zápas, který komentoval Jirka s Karlosem?

Já jsem tu dvojici vymyslel.

Musím říct, že to mělo své kouzlo.

Karel vždycky nahrával na smeč a nic se nestalo. (smích)

Jaký je Karlos na těch trénincích?

On je velmi specifický. Jede v těch svých zajetých kolejích, ale do toho mu hodil vidle zápas s Patrikem Kinclem. Dělal v něm to, co vždycky, ale paradoxně prohrál, protože jenom tlačil, neměl tam žádnou damage a přineslo mu to bodovou prohru. Pak se chtěl učit nové věci a mě to potěšilo. V těch dalších zápasech se ta změna krásně projevila. Dokáže svou formu na zápas perfektně vyladit. Ten zápas s Attilou pro něj byl možná to nejdůležitější v jeho kariéře.

Když se podíváš na tu mladou generaci, tak vidíš tam nějakou vycházející hvězdu? Hodně dlouho se mluvilo o Tichotovi.

Furt je právě on ta vycházející hvězda, akorát mu teď nepřeje osud. Ale je to samozřejmě víc kluků, třeba ještě Islam Umachanov, Tagir Machmudov, bratři Kutilové… a určitě jsem na některé zapomněl.

Přijde tedy nová generace, která nahradí ty stálice?

Stoprocentně. Kuba Tichota je trenérem kluků, kterým je teď kolem dvanácti let a už teď to jsou totální žiletky.

Jak to teď bude s Matějem Peňázem v rámci OKTAGONu?

Ten konflikt byl veřejný a byl to jeden z mých nejhorší dní v práci. Bylo to z toho důvodu, že Matěje považuji za fakt dobrého kamaráda a cítil jsem se jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale čas všechno zahojí a myslím, že se stalo i tady. On brutálně vyrostl a nikde nedostane tolik lásky od fanoušků, jako tady. Má tu vybudovanou silnou základnu. Je to přesně jeden z těch talentů, kteří ještě nevystoupali tam, kam můžou vystoupat. A vím, že nějaké nabídky od OKTAGONu má.

Co bylo těžší – odejít z OKTAGONu jako zápasník, nebo jako zaměstnanec?

Jako zaměstnanec. Musel jsem skončit, jinak by mě to vnitřně zničilo. Několikrát jsem i vyhořel, ale je to moje chyba, protože vím, že jsem té práci dával víc než sto procent a neuměl jsem říct stop. Těžké skončit to bylo možná i proto, že jsem pracoval s kámošema a reálně jsem pomáhal zápasníkům změnit jejich životy.