O hodnotách se nemůže jen prázdně mluvit, musí se žít, říká bývalá velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi

Rozhovor s Evou Filipi:

Proč jste se vlastně v 60. letech rozhodla pro studium blízkovýchodních studií na Filozofické fakultě?

První impuls mi dala moje rodina. U nás se střídalo po večerech mnoho lidí z evangelického sboru, mnoho filozofů, řešily se tam různé otázky a můj nejstarší bratr Pavel, pozdější děkan na Teologické fakultě, říkal, že ten Blízký východ je strašně zajímavý, jsou to naši sousedé a musíme je dobře znát. Rok před maturitou jsem začala chodit do jazykové školy a začala studovat arabštinu – a opravdu se mi to líbilo. Na fakultě jsem ale měla hlavní obor turkologie, protože arabština se neotvírala, tak pak následoval speciální studijní program Arabistika, turkologie a orientalistika. Takže to jsou ty začátky – ten impuls přišel od mého nejstaršího bratra.

Naplnilo to studium vaše očekávání?

Studium bylo velmi zajímavé, protože my jsme tam skutečně měli mezi arabisty a orientalisty vzory. Třeba na prvním semináři profesor Petráček, dnes již zemřelý, řekl: “Do příštího týdne tuhle knihu v italštině, tuhle knihu v němčině, tuhle knihu v angličtině a uděláte rešerše.” A pak se na nás podíval a řekl: “Aha, tak to mi ani neříkejte, že tyto jazyky neznáte a že chcete studovat arabistiku.” Takže vás to hrozně motivovalo a ne že byste se během týdne naučili italsky, ale dělali jste všechno pro to. To studium bylo samozřejmě mnohovrstevné, to nebyl jen jazyk. Jazyk je část, pak je kultura, pak je islám, literatura. To je celá škála informací, které musíte získávat. No a studium na vysoké škole je vždycky báječné.

V tom věku se člověk rozkoukává a představuje si, co třeba jednou bude dělat. Jaké představy jste měla o tom reálném životě vy?

V podstatě žádné. Když můj bratr zjistil, že skutečně budu ve studiu pokračovat, tak mi napsal takový nádherný dopis, kde napsal “prosím tě, zvaž to pečlivě. Není každý z nás profesor Hrozný nebo Rybka,” což byly věhlasné kapacity. A dodal: “A nevím, jak se uživíš.” Takže takhle mě varoval. Nicméně v tom věku úplně neuvažujete o reálném životě. Diplomacie mě samozřejmě nikdy nenapadla, ono to v mém případě ani nešlo, protože jak já jsem byla z toho prostředí plného odpuštění, lásky a pravdy, tak bych byla nikdy nemohla mít tu důležitou červenou knížku. Takže nebyla to žádná kariéra, bylo to úplně jinak než dnes. Po fakultě jsem šla na rok na egyptskou ambasádu překládat československé noviny. Nešlo mi to – ten jazyk se učíte roky. Není to indoevropský jazyk, je to semitský jazyk, takže se to učíte leta. Po roce jsem odešla, pak mě tady zavřel za akci Trikolora, což je taky příběh… Pak, v té nejhorší době, kdy o mě nezavadil opravdu nikdo, se objevil jeden starší indonésista, který pracoval v ČTK a zkusil mě vzít pod ochranu. Tak jsem pracovala v ČTK pro arabské země – kdysi vydávali časopis, který se jmenoval Československo dnes. Ten se vyvážel na naše ambasády do zahraničí a tam se rozdával, abychom dělali propagaci naší země. Takže tam jsem byla chvíli. A v průběhu práce pro ČTK jsem povila dceru a oni chtěli, abych v jejích dvou letech ukončila mateřskou a vrátila se. Ale mně dva roky přišly jako hrozně málo. A znovu se v tom mém životě objevil někdo, kdo tu cestu ukázal – ve stejnou chvíli, kdy mě zavolali z ČTK, že mi končí mateřská, tak zavolali i z Mezinárodní organizace novinářů, kteří měli agenturu pro tlumočníky a překladatele. A říkali, že potřebují někoho s arabštinou. Což mi velmi vyhovovalo, protože jsem mohla tím pádem být déle se svou dcerou. A pak jsem deset let pracovala jako tlumočník a překladatel. Tím pádem jsem už i často jezdila do arabských zemí. Po revoluci jsem dělala i kabinové tlumočení arabštiny, což opravdu máte pocit, že vám někdo vyndal mozek z hlavy poté, co to odtlumočíte. To simultánní tlumočení je velmi unavené. A zase se náhle někdo ozval a řekl, že by potřebovali odborníky na Ministerstvu zahraničních věcí – a protože jsem byla arabista a turkolog, tak jsem se dostala do ranku diplomatického. S tím, že kvůli tomu, že mám vystudovanou tu oblast, tak jsem nebyla univerzálním diplomatem, který jezdí od Kazachstánu po Washington. Takže já celou tu kariéru od roku 1991 až 2024 prožila na Blízkém východě.

Vy jste v roce 1991 pro Ministerstvo zahraničí pracovala jako chargé d´affaires v Iráku, následně přišel Libanon. S jakým očekáváním jste do toho šla a setkala jste se i v těchto kruzích s tím, že by se na vás dívali jako na ženu, která na to nemusí stačit?

Já jsem už měla zkušenost před rokem 1991, kdy jsem jako arabistka doprovázela naše delegace do arabských zemí. Už tehdy jsem si nikdy ani vnitřně nepřipustila, že by tam měl být problém to, že jsem žena. Je to takový – nechci říct předsudek – ale když studujeme islám, tak máme jakousi představu o postavení ženy. Ale ta realita je pak trošku jiná. A já jsem se nikdy, ani před rokem 1991, nesetkala s tím, že by se někdo na mě jako na tlumočnici nebo překladatelku díval jinak, než na mužského kolegu. Opravdu ne. Navíc při simultánním tlumočení často nevěřili, že nejsem Libanonka – tak moc jsem se tu arabštinu nadřela.

Co je základ u toho, když se chcete naučit takový jazyk?

Musíte mít především chuť. U každé profese je napřed chuť. Když máte chuť, tak tu hlavu otevřete a pak se vám to něčím musí zalíbit. To první, co se zalíbilo mně, bylo to kaligrafické písmo. Je nádherné. No a pak se to tedy musíte učit. A to už je slabší, protože ten návyk vašeho mozku je delší, než když se učíte jakýkoliv indoevropský jazyk.

Vy jste byla velvyslankyní České republiky v Sýrii. Zastupovala jste ale nejenom Českou republiku, ale i ostatní státy EU. A české velvyslanectví zastupovalo v Damašku dokonce i Spojené státy. Jaké byly začátky v této diplomatické funkci?

Já upřesním jednu informaci. Se Spojenými státy americkými jsme v roce 2012 v létě podepsali memorandum o zastupování – takzvanou US Protecting Power. To je zastupování zájmu Spojených států amerických v Damašku, protože oni odešli a uzavřeli úřad. Takže tam bylo přímo kodifikováno, co všechno máme dělat. Pokud je o Evropskou unii, tam dle kodexu Evropské unie zastoupíte kteroukoli členskou zemi, pokud tam ony nemají zastoupení. Čili s nimi nejsou jednotlivá memorandum. A to bylo asi rok poté, co jsem přijela do Damašku. A v podstatě to byla moje vysněná štace, protože jsem s Damaškem měla už z dob tlumočení velmi pozitivní zkušenost, což nebývá z každé země. Je málo zemí, kde se opravdu cítíte dobře. A tak jsem tam přijela v době míru, nebyly žádné války a pomalu si tam zvykáte. A pak do toho přijdou události. A teď zjišťujete, co dělají ostatní země, co bude dělat EU. Budou-li lidé odcházet. Budou-li diplomaté odcházet. A proč. Takže to potom už je diplomacie, která je odlišná od diplomacie třeba v evropských nebo v jiných zemích, kde máte politické a ekonomické zadání. Protože jakmile začala válka, tak začala jiná diplomacie. Musíte hlídat i bezpečnost. Musíte hlídat vaše občany. Musíte vědět, co udělat s občany jiných evropských států. A hlavně musíte vědět, jak pomoci Washingtonu. Protože ti tam opravdu neměli žádné zastoupení.

Ten pocit zodpovědnosti je asi velký.

Je to veliký pocit zodpovědnosti. Ale ta zodpovědnost musí být doprovázena radostí. To znamená, že jestliže máte rád tu svoji profesi, tak vás to nabíjí, máte vlastně radost. Radost je slovo, které, jak tady v Česku vidím, mnoho lidí postrádá. A přitom – v porovnání s těmi zeměmi, kde jsem pracovala – tak Češi mají ekonomicky a hmotně daleko vyšší standard, ale zdá se mi, že nemají radost. Čili radost je podle mě jedna z těch hodnot, které by si člověk měl udržovat, když má tu profesi dělat dobře.

Jak vás ti Syřané vnímali?

V diplomaci musíte mít především chuť se s lidmi stýkat. Proto je pro introverta těžké, aby šel dělat diplomaci, protože to je především o kontaktech. Sledovat média můžete od stolu v Praze. Na to nemusíte odjíždět na to působiště.

Jak dlouho trvá to vybudování kontaktů, když jste cizinec na Blízkém východě?

Když přijedete do nového úřadu, tak to úplně první je, abyste měla dobré zázemí v podobě vašich kolegů. Já jsem tam razila slovo “harmonie” – abychom s kolegy měli úřad, o který se můžete opřít. To je první věc. Já dokonce říkám, že až dvacet procent svého času musíte věnovat dovnitř, aby ten úřad byl spokojený, nebál se a pomáhal.

Čím jste si pomáhala při těchto věcech?

Svojí mentalitou. Já mám ráda lidi odjakživa. A vím, že s mezilidskými vztahy to není vždycky jednoduché. Je důležité pokoušet se pochopit jednotlivé kolegy. Někdo potřebuje hodně pohlazení, někdo potřebuje naopak říct “hele, termín je tehdy a tehdy”. A důležité je pochopit to, co můžou dát. Samozřejmě ne úplně vždycky se vám to daří. Ale podstatná je – jak říkám – “harmonie”. Jsme tam vysláni na pár let, tak musíme mít dobré vztahy a musíme se o sebe opřít. Což je tedy zvláště ve válečné zemi velmi potřeba. Ta druhá věc je, že si děláte kontakty a ty rozšiřujete. A to chvíli trvá. Taky je dobré, když máte – to platí v těch neválečných zemích – nějaké zadání ze svého ústředí. Nechodíte jen k někomu na kafe. I když v té orientální společnosti můžete chodit. V Libanonu můžete chodit na kafe a nemusíte mít žádné zadání. Můžete si jenom povídat. Oni stále ještě mají tu komunikaci mezi sebou úplně jinou než my. My jsme uzavřenější čím dál víc, jak vidím. Já zatím ještě nejsem úplně usídlena tady v Česku.

Zkrátka tady to musí mít vždycky nějaký záměr a nějaký cíl. Tam je to třeba i součást takové společenské radosti.

Ano. A když tohle děláte – a musíte být komunikativní – tak pak si ty kontakty vytváříte a oni taky zjistí, kdo jste. Oni si vás přečtou a já se pokouším přečíst je, protože se dostáváte i do situací, kdy potřebujete pomoc. A já jsem ji potřebovala a dostávala i bezpečnostně. Čili bylo nutné budovat kontakty nejen ty politicko-ekonomické, ale i ty v bezpečnostních složkách, protože šlo o naše životy.

Jak jste si získala lidi kolem prezidenta Asada?

Na to není žádný klíč. Prostě zkusíte ten kontakt telefonicky získat, pak zatelefonujete a poprosíte o schůzku a jdete za poradkyní. A ta zvláštní poradkyně byla na začátku pověřená i jednáním s opozicí a byl to jeden z mála lidí, kde jsem i cítila jakousi symbiózu v myšlenkových postupech. Ne každý vám vyhoví, ale scházíte se a bavíte se vlastně o všem. Ale na to není kniha. Musíte vycítit jednotlivé osoby a osobnosti, s kterými se stýkáte. Někdo chce přímost, někdo chce větší něžnost, někdo chce naopak razantnost. To se nedá popsat. Pak je také důležité být čestný a nesnažit se ošálit. V té diplomaci musíte někdy použít takzvanou bílou lež. To znamená, že třeba neřeknete vše, ale třeba z osmdesáti procent ano. Důležité bylo neztrácet navzájem důvěru v toho druhého. Což se mi dařilo, ale taky mi v té době pomáhalo ústředí. Protože ministři před touto vládou měli velký zájem o to, co se tam děje a jaký má být náš postoj. Takže jsem měla karty v ruce i od našich vlád. Vzpomínám si na rok 2016, kdy byl ten průběh migrační krize, tak vláda mě pozvala na konzultace. A řekli mi, jestli mám recept, co mají dělat. Protože jak víte, Česká republika nechtěla to, co dělalo Německo. A já říkala, že to je velmi jednoduché – pomozme zemi původu. A to bylo vlastně politicky nekorektní, protože západní postoj byl ten, že tam, kde je Asad, tam nesmíme, protože Asad je ten zločinec. Ale tehdy, v roce 2016, jsme zahájili malý program rozvojové pomoci přímo na těch místech, kde vládl Asad. To byl velký krok, čili jsem měla munici pro jednání. Já jsem mohla sdělovat to, co naše vláda rozhodla, což je pozitivní.

Jaké to bylo, setkat se s takovým člověkem jako je Bašár Asad?

To je v osobním jednání nesmírně kultivovaný a jemný člověk se snahou pomoci. Já si vzpomínám na první setkání, kdy jsem potřebovala něco hodně těžkého a ožehavého. A to už mi poradkyně řekla, že tohle nevyřídí, že to si už musím sama vyřídit s prezidentem. Šla jsem tam na devátou a čekala jsem, bylo tam tisíce ochranek a kalašnikovů… A on mě přijal blízko našeho úřadu, kde měl taky pracovnu. A bez nějakých zdvořilostních rozhovorů o počasí, které stejně nemám ráda, protože k ničemu nevedou, jsme šli rovnou na věc. A on prostě mluvil velmi dobře. Já nemůžu odhalovat téma té schůzky, byla hodinová a z jeho strany byla velmi rozumná. Bylo vidět, že nad tím opravdu přemýšlel. Věděl, že to jsou témata, která opravdu potřebujeme a v zásadě Syřané byli rádi, že Američané jsou v českých rukou. Protože věděli, že Česko sice není velká země, ale každá mocnost má jiné vlastnosti než menší země. My jsme možná trochu kalibrovanější nebo uvážlivější v něčem. Nemáme ty razantní linie a umíme se probrat věcmi. Samozřejmě, že s prezidentem se nevidíte jednou za týden nebo jednou za měsíc. Opravdu tam už musí být velké téma.

To mi vysvětlete. Všichni vlastně ze Sýrie odešli a Filipi se svým týmem zůstala a ještě zastupovala Washington i Brusel.

Ono to není tak, že všichni odešli. Pokud jde o Evropskou unii, tak odešli velké státy. Ty malé potom byly v rozpacích a taky jsme pochopili, že to nebude tak, jak si asi západní země představují. Některé se přesunuly a dojížděly do Damašku. My jsme ale zůstali jako jediná evropská země na úrovni velvyslance. To je pravda a rozhodl to ministr Schwarzenberg, který chtěl informace z terénu. A pochopil, že něco není úplně tak, jak bychom si představovali. Navíc jsme měli velkou dávku pochopení pro to, jak se ta situace bude vyvíjet. A to nám dávalo veliký kredit. Protože my jsme vždycky v těch prognózách byli o několik kroků napřed. A ty prognózy se vždycky vyplnily. Čili my jsme se dostávali do kontradikce mezi názorem Bruselu – ani ne tolik Washingtonu – a skutečností a reálnou politikou. Je pravda, že náš úřad uměl na základě faktů a pochopení udělat přesnou prognózu. Což je na jednu stranu uspokojující, na druhou stranu jsem z toho hrozně smutná. Protože mně nestačí říkat “vždyť jsem vám to říkala”, to není satisfakce.

Jaká byla spolupráce s Karlem Schwarzenbergem? Jaká od něj přicházela třeba zadání?

Já se s ním stýkala už když byl kancléřem u Václava Havla. To šlo o Irák. A když byl ministr, tak hned na počátku mého působení, zvlášť v letech 2011-2012, se mnou chtěl mluvit. A vždycky mi zavolali a řekli: “Jeď do Prahy.” A on pak se mnou seděl třeba hodinu. A velmi ho zajímalo, jak ty věci jsou a kam by se to mělo posunout. Protože i on se střetával s kruhy, které byly proti našemu působení v Damašku a proti tomu, že jsme tam zůstali. A to jsou ty kruhy ideologické: “My máme naše hodnoty. My se nemůžeme bavit s režimem, který je pod Asadem.” To bylo dobré i když strašně obtížné období. Protože ty kruhy pod ním – i na ministerstvu – se mu snažily neustále psát papíry, že to musíme zavřít. Že se musíme přesunout do Bejrútu, že musíme být loajální s Bruselem. A on tomu velmi hrdinně čelil. Ale myslím, že to pro něj nebylo tak těžké, to byl aristokrat a člověk, který umí. Ale pro mě to těžké bylo, protože ty jisté kruhy na ministerstvu mi dávaly najevo, že jdu proti proudu. Ale já jsem šla i v souznění s ministrem.

Na velvyslanectví v Sýrii jste byla až do loňského podzimu. Od diktátora Bašara Asada jste dostala syrské státní vyznamenání, náš ministr zahraničí Jan Lipavský se oproti tomu moc nevyznamenal, ale získala jste také Cenu Arnošta Lustiga za rozvoj celospolečenských hodnot. Jaké hodnoty jsou pro vás důležité?

Cena Arnošta Lustiga má motto “odvaha, statečnost, lidskost, spravedlnost”. Tak to mě velmi upoutalo a jsem za tuto cenu velmi vděčná, protože si myslím, že to jsou čtyři hodnoty, které vlastně byly ve mně, když jsem pracovala na Blízkém východě – odvahu a statečnost nevnímáte, ta lidskost je v té snaze pomáhat lidem a spravedlnost samozřejmě chce každý. Důležitou hodnotou je také uměřenost a pochopení toho, co má v životě smysl. A po návratu jsem se setkala s rozdělenou českou společností a s takovým zvláštním konzumním přístupem. Je to velká diskrepance mezi chudými zeměmi, kde jsem sloužila. A přijde mi, že ten konzumní způsob života je v něčem hodně smutný, že vám nedává vnitřní náplň, protože my máme kromě ega a mozku také duši a srdce. Také mám trošku obavy, že některé hodnoty, jako jsou ty naše univerzální hodnoty, evropské, české, svoboda slova, demokracie a dále, se stávají zaklínadlem a klišé a bojím se, aby nadále měly obsah. Proto jsem i při tom přebírání Ceny Arnošta Lustiga zmínila, že bychom neměli zneužívat tyto hodnoty, že bychom tyto hodnoty měli žít. Na druhé straně mě trochu děsí, jak je ta naše společnost rozvrstvena názorově. Snad to nějak lidé časem pochopí, že je lépe mít rád a že je lépe dělat dobro. Je to trošku idealistické, co teď říkám, ale myslím si, že to má smysl.