Nosíte čechnhóze?

Karel Lagerfeld tvrdil, že kdo nosí tepláky, rezignoval na život. Podle módní expertky Jany Máchalové to už ale dávno nezní tak přesvědčivě. Záleží totiž na tom, jaké ty tepláky jsou. A proč se taková spousta Čechů obléká i do společnosti, jako by šli na trek nebo do tělocvičny?

V přiloženém audiosouboru si můžete poslechnout celou aktuální rubriku Vosí hnízdo. Téma vás chytlo, chcete vědět víc? Kompletní rozhovor s naším hostem naleznete pod audiem. 

Autor: Tereza Šimůnková

Historička módy Jana Máchalová: Ponožky do sandálů? Záleží na tom jaké!

Tak jaké tepláky „projdou“?

Kreativně návrhářsky povýšené tepláky můžete vzít třeba na vernisáž. Sportovní móda proniká do společenské sféry již dost dlouho, tím podstatným je pohodlí, funkčnost a dostatek pohybu. Dnes už není výjimkou, že třeba avantgardní společenské kalhoty k saku mají v pase gumu jako tepláky. Ovšem vy máte na mysli něco jiného. Mluvíte o nevkusu a neschopnosti se kreativně obléknout. Trendy jsou dnes široké a každý se může oblékat po svém. Vkus je člověku patrně vrozen, ale také se dá kultivovat. Tady se za komunismu módou pohrdalo jako „buržoazním přežitkem“, jako to ostatně činí všechny levicové režimy. Když někdo chodil společensky dokonale oblečený po roce 1948, tak vzbuzoval podezření, že je proti režimu. Třeba moje babička říkala, že si jistá dáma začala místo klobouku oblékat šátek, aby vypadala jako Anna Proletářka. Přerušení tradice první republiky napáchalo velké škody. Po roce 1989 se nedostal do zahraničí každý, ne všichni viděli, jak se s oděvem zachází jinde. I když sama musím konstatovat, že v zemích, které byly synonymem vkusu, se to taky mění. Třeba v Itálii ještě v devadesátých letech v sobotu večer a v neděli vyrazili ve městech lidé na korzo, všichni se vystrojili, aby se předvedli. To už tam neexistuje. Také příval imigrantů způsobil, že se móda proměňuje.

Jenže končí rok 2023 a po ulicích pořád straší haleny a legíny. To přece není jenom otázka peněz?

Rozhodně ne. Těch třicet let prostě nestačilo k tomu, abychom se vzpamatovali z toho, co se tu dělo po čtyřicet let předtím. Když jsem chtěla v devadesátých letech vydat knížku o dějinách módy, tak se na mě ve všech redakcích dívali, jak můžu být takhle povrchní a vůbec je obtěžovat nějakým oblečením. A potom za Klause se zase ve všech obchodních centrech konaly módní přehlídky mnohdy nevalné kvality a móda se začala přeceňovat, ty výkyvy byly podle mě naprosto nevyvážené. No a to se odrazí na populaci. Propagace žádná, výchova žádná. Myslím ale, že se situace v posledních letech podstatně zlepšila, poněvadž se ke slovu dostává generace „Z“, která má sice tenké peněženky, ale daleko lepší vkus.

Nejmladší možná, ale ukrutná spousta Češek si po padesátce řekne, že už je to vlastně fuk. A oblečou si ty haleny.

Ale to je povahou. Když jsem studovala estetiku, tak nám profesor Jůzl říkal, že nemůžete nikomu násilím vnucovat, co je krásné a co není. K tomu musí člověk dospět sám. Už madam Lanvinová ve třicátých letech upozornila na něco, co platí dodnes: neoblékejte se podle věku, ale podle svého typu. Nesnáším, když nějaká módní policie začne vykládat třeba, že ponožky se nehodí do sandálů. Co to je za nesmysl? Záleží na tom jaké ponožky a jaké sandály! To by Versace musel ztroskotat, když na molo posílal modelky v lodičkách s ponožkami. Ty kánony, co se hodí a nehodí, připomínají estetiku, která se propagovala před sto lety, že „zelená a modrá pro blázna je dobrá“. Ženám bych doporučovala, aby na sebe víc dbaly. Kupovaly si méně, ale kvalitní věci, nechaly si poradit, ale nenechávaly si nic zcela proti svému cítění vnucovat.

Jaký současný trend vás nejvíc zaujal?

Možná takzvaný „mod“, ale i genderové oblečení, kdy se jednoduchost z pánské módy přenáší do dámské, třeba co se týká sak nebo kabátů. Já jsem třeba vždycky ráda nosila trošku maskulinní styl, ten známe i od Chanelové, ta vždycky navrhovala šatník podle svých milenců, nikdy nezapřela, kdo ji zrovna uchvacoval. Ale rozhodně si nevnutím trend, který by mi neslušel. Třeba teď mladí lidé nosí hodně ty široké kalhoty. Musela jsem se smát, když můj manžel komentoval oblečení našich mladých známých, že vypadají jak z kovošrotu. A já si myslím, že si tím musí každý projít a že se třeba k něčemu dobere. Když jsem chodila na gympl a bylo v módě nosit učebnice v síťovce, tak můj otec profesor omdlíval.

Znáte nějaký vtip z módního prostředí?

Napadá mě něco, co je vtipné, ale vtip to není. Když se na molech objevilo hnutí grunge, takový ten popelnicový vzhled, tak se za ty potrhané značkové džíny a vytahané svetry platily horentní sumy, než mladí zjistili, že zbytečně utrácejí peníze, protože si to můžou koupit někde v secondhandu a otrhat to sami. Nebo je zajímavé, jak se tetování dostalo do hlavního proudu. V devadesátých letech se ke slovu dostávala černá, piercing, tetování a modelky, které vypadaly jak polámané panenky s mastnými vlasy a jako by byly po dávce kokainu. Tenkrát se tetování objevilo na molu – protože se vynalezla metoda, jak je lze snadněji odstranit. Dnes všechny ty průhledy, holé ruce u šatů vycházejí vstříc těm, kteří chtějí, aby jejich tetování bylo vidět. Móda reaguje na svět, který ale spoluvytváříme, tak jsme za módu zodpovědní všichni, i ti, co ji nenávidí – ti k ní zaujímají nejsilnější postoj.

Tereza Šimůnková