Nikdy si nezvyknu na to, že se moje dítě řítí z kopce 130 km za hodinu na lyžích, říká Janek Ledecký

Přepis rozhovoru s Jankem Ledeckým:

Moderátorka: Markéta Rachmanová

Co to s vámi dělá, když se vrátíte nostalgicky do těch devadesátých let? Děláte to rád, anebo to berete tak, že je to nějaké období, které uplynulo a radši se díváte dopředu?

No, já se rozhodně dívám dopředu, ale na ty devadesátky vzpomínám s takovou nostalgí jako neúplně proměněné šance, která už se nebude opakovat. Takže pro mě to je ta vzpomínka na tu úžasnou dobu.

A hudebně se k tomu vracíte?

No hudebně, speciálně teda ty devadesátky, pro mě znamenaly takové prozření. Jednak jsem se etabloval jako člověk, který si umí složit a napsat úplně komplet všechno. A to mě začalo bavit. A druhá věc, ke který došlo, to byly samý zlomový věci. My jsme měli po natočení alba, na kterém bylo třeba Proklínám a Tina, hotových 12 písniček. A Žentour se plánoval až za rok, tak jsem si říkal, no udělám si sólovku. A najednou jsem pochopil, že to je přesně to, co chci dělat dál. Dělat si každý projekt se sestavou, kterou dám dohromady přesně na ten projekt. A takže s tím teda skončil Žentour. A potom se staly ještě dvě zásadní věci v mé hudební kariéře. Kromě toho, že se mi narodil nejdřív Jonáš a potom Ester, což je teda úplně nejpodstatnější, tak mě překecali k jednomu vánočnímu singlu, což bylo Sliby se maj plnit o Vánocích. V létě na mě ale zaklekli pánové Běloušek a Mráz a chtěli po mně vánoční písničku. Já jsem říkal, no jo to jo, ale aby to bylo autentický, tak já musím mít tu atmosféru, musím ten stromek a tu purpuru, kapra,...

Bylo léto předpokládám.

Ano. V létě pětatřicet jako ve stínu mi nosili slunečník, bílý střiky, no napsal jsem to docela rychle. A vůbec jsem netušil, co tím odstartuju. A že za dva roky přijdu a řeknu, hele to strašně dobře funguje, tak udělám celý album. A já říkám, celý album vánočních písniček? To jste se zbláznili, jako jak napsat dalších devět? No a nakonec jich bylo dalších jedenáct, takže dohromady dvanáct těch písniček. A musím říct, že se mi to psalo strašně snadno, no. A já myslím, že to je tím, že někde v tom podvědomí máme všichni z dětství ten šuplík s nápisem Vánoce, plně narvaný těma emocema, vzpomínkama...Prostě ta magie Vánoc úplně válcuje všechny narozeniny a prázdniny a tak. A pro muzikanta je to vlastně majstrštik.

Z toho pohledu, že když se to povede, a má to ten hitovej potenciál, což ty vaše vánoční věci stoprocentně mají a vidíme to vlastně v těch rádiích do dneška, že když se na to já třeba podívám z pohledu té rozhlasové dramaturgie, tak když má někdo vánoční hit, je to v podstatě garance toho, že se každý rok objeví v éteru rádia. Prostě tak to je. Takže někteří to třeba možná pak následně chtěli zkusit taky a úplně se to nepovedlo. Takže to přesně je taková ta záruka toho, blíží se advent, začínáme hrát Sliby nebo Rybu a nasáváme vánoční atmosféru.

S tímhle se stal takový zázrak. Já od té doby letos pojedu to vánoční turné po 26. a publikum chce úplně komplet to album. Takže tam hraju všech těch dvanáct, což normálně prostě se na koncertech opravdu nedělá, ale je to vždycky jako best of. Hraju tam všech těch dvanáct a teďka koukám, takhle přede mnou ve čtvrtý řadě, sedí kluk s holkou, takový sympaťáci, okolo dvaceti. Přišli si pro podpis a já říkám: "Hele, já jsem vás pozoroval celou dobu, vy jste to zpívali úplně slovo, úplně komplet, celý. Vždyť ta deska vyšla ještě dřív, než vy jste se narodili, nebo se pletu?" A oni se na sebe podívali a řekli: "To naše maminky, vždycky když o adventu šouply linecký do trouby, tak Ledeckýho do toho. Tak se to jelo. A vytáhli ho na tři krále." Takže to je neuvěřitelný marketingový tah, který ale nikdo nevymýšlel, to se prostě stalo. A ten zázrak je, že na ty koncerty už chodí lidi, kteří to mají spojený s magií adventu, kteří neví, jak je to vlastně s tím Ježíškem. Santa je úplně dokonale definovaný. On je popsaný. Když jde ale o Ježíška, to je hodně otazníků. A to nás baví. Jinak, ze všech těch disciplín mě hraní koncertů baví absolutně ze všeho nejvíc. Živé koncerty, prostě to je nejvíc. A já mám to štěstí, že právě můžu ty koncerty střídat. Různý typy, disciplíny, občas hraju sám s kytarou jenom nebo hrajeme ve dvou kytarách. Pak hraju s kapelou, to hraju nejčastěji. A třeba na Vánoce my na ten měsíc a půl přibereme ještě k sobě Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet. A úplně změníme ten repertoár. Pak ještě máme Unplugged koncerty, program celý akustický. A v roce 2019 jsme poprvé udělali symfonický turné. A jsou to teda ty moje nejznámější písničky s doprovodem symfonického orchestru.

A pořád to funguje?

No, funguje to. S tím symfoňákem to je nejvíc. Nemůžete dát písničce už větší výbavu.

Jak dlouho se připravuje takový koncert se symfoňákem?

No tak v první řadě to musí někdo napsat. Aranže a orchestrace. V mém případě to byl Hans Sedlář, což je můj bubeník, který je ještě k tomu famózní pianista. Hraje na spoustu nástrojů a píše filmovou muziku. A on právě přišel a zeptal se, jestli by nemohl nějaké ty aranže vytvořit. Řekl jsem mu, že nemám rád, když se tyhle koncerty se symfoniákem udělají tak, že kapela hraje to samé, co hraje na koncertě a k tomu se připlácne ten symfoniák, aby to bylo mohutnější. To mi připadá jako plýtvání možnostma, který ta filharmonie nabízí. Takže jsem říkal, rozeber to na atomy a teď to slož tak, aby to zahrál ten symfoňák a klidně my budeme hrát jiný věci. A Hans se teda toho chopil, přinesl první dvě aranže, který mi ve studiu na ty elektrický nástroje nasimuloval. A já jsem říkal, no tak to je přesně to, co bych chtěl, tak to udělej všechno. Filharmonie se o nás potom prali. A mně se tady v tom stalo, když jsme hráli Rudolfínum, já jsem si tam přizval jako hosta Ivana Hlase. Během toho mi najednou došlo, že že se uzavřela jedna úžasná kapitola. Že jsem mohl tomuhle člověku nabídnout tohleto úžasný místo, že dělá tečku na takovémhle koncertě. Prostě tam ta pointa dojde opravdu totálního naplnění. A mně došlo, že se tím uzavřela velká etapa. A že cokoliv teďka přijde dál a že ještě teda přijde, už bude opravdu čistý bonus.

26. dubna máte ještě koncert v Hibernii.

26. dubna v Hibernii. Ivan tam bude a ještě tam budu mít jeden duet s Luckou Vondráčkovou. A je to písnička z muzikálu Jagot, což je ten můj přepis Shakespeareva Othella. A která se jmenuje Ve jménu lásky a je to písnička, kterou jsem nazpíval jako duet s Luckou. Ale já tam nehraju, já jsem to jenom napsal a režíroval, takže se symfoňákem toho 26. dubna se na to hrozně těším.

Jaký to je si to režírovat? To je vlastně taky nová role vaše.

No to je, já už to nikdy neudělám, to tady veřejně slibuju.

A v čem je to těžký a proč už byste do toho nikdy nešel?

Myslím, že doba se dost dramaticky proměnila od té doby, co jsem dělal Hamleta, což bylo v roce 99. A toho Hamleta, to byl takový první můj autorský muzikálový projekt. Je to práce s lidma a já jsem zvyklý na to, že žiju v takovém ideálním světě, který se jmenuje, že rodina a potom je kapela, s nima já trávím někdy víc času, než s rodinou. A kapelu já si stoprocentně vybírám, že to musí být skvělí muzikanti a skvělí lidi.

Čím si vysvětlujete to, že u nás jsou ty muzikály tak úspěšný obecně?

Ne, ne, ne, ne. Ono se ví o těch úspěšných, ale většina muzikálů je neúspěšných. Stejně jako ve světě, propadnou se a vůbec se o nich nedozvíte. Ta doba, kdy to bylo úplně nový, tak to byly ty devadesátý léta a to je nenávratně pryč. A od té doby se ta scéna proměnila. To, že když jsme odpálili Hamleta v tom devadesátým devátým a dali jsme 400 repríz za sebou, to už dneska nehrozí. To je pravda.

Kolikrát denně se vás někdo zeptá na děti, na Jonáše nebo na Ester?

Já mám výhodu oproti ostatním rodičům šikovných dětí. Já mám tu výhodu, že třeba jak vypadají rodiče Martiny Sáblíkové prostě nikdo neví, takže oni když Martina někde urve zlato z olympiády, tak ten rodič má takovou tu vnitřní radost. Ale já jdu a jakmile Ester udělá jakýkoliv zásek, tak zastavují auta, ukazují zdvyžené palce na mě, troubí volají, ať vyřídím, že gratulují. Takže mám to štěstí, že mám úžasný, šikovný a pracovitý děti.

Vy jste už před lety, když to ještě nebylo úplně na pořadu dne ve společnosti a nemluvilo se o tom, zvolili tu cestu domácí výuky. Asi to nebylo lehké rozhodnutí. Jak to přijala společnost a kamarádi kolem? Ještě navíc jako elita ze Špindlu. To je taky věc, která se přeci úplně neodpouští Čechům.

Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, k tomu došlo postupem a já jsem koupil ten domek tenkrát ve Špindlu, když bylo Ester 2, Jonášovi 3 a to jsme tam byli v kuse ty tři měsíce. No a najednou ale povinná školní docházka a teď že aha, tak tam budeme jezdit jen na víkend? Tak to ne. Takže se nám podařilo domluvit, že budou chodit v Praze do základky a ty tři měsíce budou chodit ve Špindlu. No a zjistili jsme, že jedna škola má osnovy základní školy, druhá má obecní školy, jiný učebnice, takže to je v podstatě jenom komplikace. Tak nám v Praze řekli, že je jednou za čtvrt roku jako přezkouší a buď to bude fungovat nebo ne, tak jsme to zkusili a zjistili jsme, že opravdu jako za hodinu a půl jste schopni ty dvě děti obsáhnout tu denní látku. Protože tu hodinu a půl jsme schopni to vymyslet tak, aby se soustředili a což těch sedm hodin v té škole se nikdo nesoustředí, takže úplně řečeno v té škole i ty nejbystřejší z toho dají tu hoďku a půl a zbytek je, jak já říkám hlídání za státní prachy a takže my jsme to v pohodě za tu hoďku a půl zvládli a pak jsme měli spoustu toho času ušetřenýho na zásadní věci, jak my říkáme aby se hrálo na piano kreslilo a lyžovalo. Co se týče lyžování, v první řadě musíte rozpoznat, jestli to vaše dítě chce dělat, nebo jestli vy do něj promítáte nějaké svoje nenaplněné ambice. Protože v případě, že to je ten druhej případ, tak to nechte hned, protože přijdete o spoustu peněz. Říkám to ze zkušenosti, protože sleduju, jak si Ester začala závodit v pěti letech, tak samozřejmě sleduju to kolem ní, to prostředí, v kterém se pohybuje, ty všechny holčičky a holky, se kterými má soupeřky a celé to prostředí. Těch dětí, který chtějí všechno obětovat pro snowboard, omezit se ve spoustě dalších aktivit, ve prospěch toho tréninku a toho závodění, je strašně málo. A já to vidím teďka na tom svěťáku, že i tam těch prvních, dejme tomu, 30 holek z toho startovního pole, tak to jsou tyhle holky. Ale těch, kteří to mají tak jako Ester, to je ta první desítka.

Tak ona je výjimečná, to si pojďme říct, a vy to víte samozřejmě nejlíp. A co v pubertě? Nebyly tam třeba z její strany nějaký šprajci, že jako, tak teď ne, teď už si půjdu tou vlastní cestou?

Ne, ani náhodou. Ani s Jonášem, ani s Ester. Puberta vůbec neproběhla. Možná to je dědičný. Já jsem taky neutíkal z domova.

A ještě pořád máte u toho ten zatajenej dech, když vyjede? Co když přijde pád? Jaký to je pro rodiče? Nebo obecně pro lidi z toho týmu?

Pro rodiče je to nejhorší. A my jsme samozřejmě za ty léta už trochu otrlí, ale na to si stejně nezvyknete. Nezvyknete si na to, že se díváte na vlastní dítě, jak se řítí 130 km/h z kopce. Ale musím říct, že když jsme tam osobně, tak přesto, že stejně nemám šanci, když se stane něco v polovině trati, dostat se tam fyzicky, tak jsem daleko méně nervóznější, než když se na to dívám v televizi a nemůžu tam bejt. Což jsme zažili teď, když byl Peking, olympiáda, kam nás prostě nepustili kvůli covidu a to je teda úplný peklo.

Fanoušci u nás Ester milujou. A ostatně vy jste taky zmínil tu historiku s fanouškem na ulici. Co to dění na sociálních sítích? Co to s váma dělá jako s tátou, který prostě v podstatě vychoval si od peřinky tohleto dítě, který je mega úspěšný a lidi jsou vlastně na sociálních sítích vesměs velmi milí a pozitivní a přející a jsou na to hrdí?

No to je dobrý. Ale pořád tam jsou lidi, který nějakým způsobem provokujou a nebo jsou opravdu nešťastný a tak tam prostě zpochybňují ten úspěch třeba nějak. Taková mantra v případě Ester je, že to bylo po té Koreji, že to byla náhoda to, že vyhrála Super G. Super G se ale opravdu nedá vyhrát náhodou. To, co potřebujete na každý vítězství je více nebo méně štěstí, který spočívá i v tom, že vám prostě přestane foukat, máte dobrý startovní číslo, takže máte lepší trať. Prostě tohle, to je to štěstí. Vyhrává ten, kdo udělá nejméně těch chyb. Ale říkám na rovinu, vůbec by nás nenapadlo, že to takhle dopadne, protože jedna věc je trénink a jedna věc je závod. Byl to zázrak. Ale rozhodně nenáhoda. A jsem hrozně rád, že to potom potvrdila a ne jednou prostě v rámci světových pohárů. Je úplně neuvěřitelný, že opravdu někdo v disciplíně, která je takhle svázaná s těma velehorama, že se vynoří někdo, kdo je schopnej, konkurenceschopnej tady z tý naší nižiny.

Jak vnímáte náladu v Česku, ať to vezmete z jakýkoliv pozice?

No. Tak já mám, já mám tu obrovskou výhodu, že se mi podařilo napsat spoustu písniček, který se staly, zlidověly a staly se národním majetkem, jak se říká. Takže, a ještě se to stalo v době, kdy jaksi nebyly rádia diversifikovaný, kdy byly tři rádiový stanice, a když měl člověk hit, asi tak to bylo s televizníma stanicama, nebyl internet... A takže když měl člověk hit, tak to prostě zasáhlo všechny od mateřský školy do domova důchodců, jo. Což už dneska teda fakt nehrozí. A nebo není možný. Takže jsem vděčnej opravdu za to, že se mi tyhlety věci povedly. Protože se mi senzačně skládá ten koncertní program, který vždycky opřu o ty věci, který umí lidi nazpaměť a do toho můžu zahrát potom spoustu věcí, který slyší lidi poprvý a prostě v tom kontextu to bude fungovat.Takže mě to baví.