Nevsadil bych ani haléř na to, že za 25 let budou u moci v Číně komunisté, říká Tomáš Etzler

Rozhovor s Tomášem Etzlerem:

To, že se budete věnovat novinařině, a to dokonce na úrovni toho zahraničního válečného zpravodaje, vás napadlo kdy?

To mě nenapadlo nikdy. Já jsem v životě neuvažoval nad tím, že budu novinář. Já jsem měl velice klikatý život – vystudoval jsem tělocvik, zeměpis, pak jsem pracoval jako dramaturg u hudebně zábavných pořadů. V Československé televizi. V Československé televizi. Pak jsem odešel do Spojených států, kde jsem vystřídal obrovskou spoustu zaměstnání, protože jsem ze začátku neměl pracovní povolení a nemohl si vybírat. Tak jsem dělal co šlo. Roku 1996 jsem se v Americe rozhodl, že se vrátím na školu, protože se mi nedařilo v té Americe prosadit a nechtěl jsem dělat nadosmrti číšníka. Tak jsem si řekl, že si udělám aspoň americký diplom a oni mi naštěstí uznali bakaláře, takže jsem mohl rovnou na magisterské studium. Vybral jsem si novinařinu – do té doby jsem jí nikdy nedělal. No a potom tedy přišlo to CNN, což byla první novinářská práce, kterou jsem vykonával. Takže jsem šel prakticky hned do první ligy.

Vy jste byl v mládí asi víc do luftu než ostatní, ne?

Odmala trpím ADHD, tenkrát se tomu tak ještě neříkalo, tenkrát se to řešilo většinou fackou. Ale já dokonce musel jít párkrát do několika ozdravoven. Vím, že když jsem byl ve čtvrté třídě, tak jsem byl už na třetí škole. Mě žádná škola nemohla ukočírovat a byl jsem jeden krok od zvláštní školy, protože jsem vyrušoval, odcházel ze třídy… No a potom ti psychologové poradili našim, ať mě dají na sporty, ať se vybije ta energie. Tak jsem v jednu dobu dělal tři sporty najednou – lehkou atletiku, plavání a basketbal.

A pomohlo to?

Hodně to pomohlo. Já z toho možná trošku vyrostl, ale to ADHD mám dodnes. Ze začátku mě to nebavilo chodit čtyřikrát týdně na atletiku a šestkrát týdně na plavání, ale pak mě to začalo bavit. A měl jsem vždycky obrovskou touhu cestovat, což za těch komunistů nešlo. Z tohoto důvodu jsem si třeba vybral i ten zeměpis. Já miloval mapy, ležel jsem v atlasech celé dny. Ale na té vysoký škole jsem si uvědomil, že asi nechci strávit zbytek života v nějaké škole a každým rokem omílat to samé. I když ta výuka zeměpisu se strašně vyvinula.

Tak to byste asi mohl – na nějakém gymnáziu vyučovat zeměpis. Chtěl byste to?

Víte, že ano, ale ne zeměpis. Zeměpis mě pořád baví, pořád mě zajímají mapy, ale spíš se chci podělit o své zkušenosti v novinařině. Často totiž od studentů zaznívá ta výtka, že ti vyučující mají opravdu minimální praktické zkušenosti, že to je všechno teorie, teorie, teorie. A to i na univerzitách v Holandsku, Spojených státech nebo Švýcarsku.

A k tomu tělocviku – kondička je pro válečného zpravodaje taky důležitá, že?

Párkrát to bylo velice důležité. A já si tu kondičku udržoval, protože jsem ve čtrnácti letech objevil lezení. A po vysoké škole jsem skončil se všemi ostatními sporty, ale vrhl jsem se na to lezení. A dělal jsem to celkem intenzivně. A to taky vyžaduje jako obrovskou kondici, protože nelezu jen po skalách, miluju hory.

Vy jste se dostal do Spojených států. Co jste tam vlastně dělal úplně na začátku?

Vůbec první kšeft bylo umývání oken. Tam mě po čtyřech dnech vyhodili, protože zjistili, že nemám pracovní povolení. Ale zaplatili ty čtyři dny. A potom, protože jsem nemohl sehnat to pracovní povolení, tak jsem začal ilegálně pracovat jako uklízeč. To, co tady dnes dělají většinou Ukrajinci.

Takže si vás najímali pro tyhle práce.

Já se potom osamostatnil a začal jsem to dělat sám na vlastní triko, ale mezitím jsem se seznámil s lidmi, co stavěli baráky. Tak jsem se naučil třeba věšet ty sádrodesky, pracovat se dřevem a tak. Také jsem umýval veřejné toalety… To byla taková zaměstnání, která ti Američané nechtěli dělat. Pak jsem se dokonce seznámil s nějakými bohatými lidmi. A pro ty jsem taky dělal různé práce.

Vy jste uměl anglicky?

Když jsem tam přijel, tak jsem uměl relativně slušně anglicky. Mně totiž naši prozíravě zaplatili nějak soukromě paní učitelku už od třetí nebo čtvrté třídy. A potom na gymnáziu jsem chodil na angličtinu. Samozřejmě ta moje jazyková výbava nebyla na to, abych mohl vyučovat, za těch komunistů ta výuka nebyla příliš kvalitní. Ale když jsem přijel do té Ameriky, tak jsem se jakž takž domluvil. Ale nebyl jsem třeba schopen sledovat televizi nebo číst noviny, dokonce ani knihy. Ale já jsem se tam pořád učil. A co mi strašně pomohlo, bylo, když po dvou, třech letech toho nádeniční, jsem dostal práci číšníka. A to už se vlastně živíte jazykem. A záleží na tom, jak mluvíte s lidmi. Navíc do té restaurace se sjížděli turisté z celé Ameriky, takže si člověk zvykne na různé přízvuky. A to mi hrozně pomohlo. A ještě dále mi pomohlo, když jsem šel na tu vysokou školu. Já se přihlásil nejdřív na výzkum masových médií – Mass media research. Vystudoval jsem dva semestry a strávil jsem je celé v knihovně. Protože já každý týden musel odevzdávat nějakou písemnou práci – tři až pět stránek – ale abych ji mohl napsat, tak jsem musel přečíst tři sta až čtyři sta strán nějakého velice abstraktního textu. A to mě zase posunulo v té angličtině… A já jak mám to ADHD a musel jsem prostě celý rok sedět v knihovně, tak jsem říkal, že jestli strávím ještě jeden den v knihovně, tak uškrtím tu knihovnici. Tak jsem z toho výzkumu přešel na novinařinu pro televizi.

Čili jsme na začátku té cesty do CNN. Pamatujete si na ty první dny v redakci?

Ano, velice dobře. Oni mě najali takzvaně na zkoušku a kdyby mi ještě 14 dní předtím někdo řekl, že budu v CNN, tak jsem si myslel, že, že bere nějaké špatné drogy. Ale pamatuji si, že mi zavolal ten viceprezident CNN a říkal: “Já tě teda vezmu na týden. A ty máš týden na to nás přesvědčit, že sem patříš. Zaplatím hotel, zaplatím ti diety a po tom týdnu, jestli nás přesvědčíš, tak ti zaplatím ten hotel na dva měsíce. A zaplatím ti to, co platíme lidem na volném nozem. A pokud se během těch dvou měsíců rozhodne, že tě tu chceme, tak se musíš přestěhovat do Atlanty.” No a když jsem tam přišel, tak jsem si říkal, že není možné, aby mě přijali. Tehdy nebyli ani blbé mobily, natož ty chytré. Tak jsem si na letišti pořídil takový ten plastický foťák a udělal si taková první selfíčka. Nastupoval jsem v pondělí a ve čtvrtek večer, když jsem prostě seděl u počítače a něco jsem dělal, tak mi někdo poklepal na rameno. A to byl ten viceprezident, podíval se na mě a řekl: “You are in.” Takže tak.

Čím jste je přesvědčil?

To bylo peklo. Já totiž nastoupil do CNN v den, kdy NATO přestalo bombardovat Srbsko a pozemní vojska NATO vstoupila do Kosova. Tak mě zavedli do zahraniční redakce. A já jsem ze začátku nechápal, na co se dívám. To byl takový zdánlivý chaos – každý měl u ucha dvě, tři sluchátka od telefonu a jeden mluvil přes druhého.

To je trochu jako na burze.

Přesně. To bylo úplně šílené. Říkal jsem si, co já tam budu říkat a vůbec jsem netušil, co se děje. Přiřadili mě k nějakému Robu Goldenovi, který byl takový zkušený editor zpráv. Tak jsem vedle něho seděl a on prakticky celý den neměl čas na mě promluvit. Ale pak mi došla jedna věc. Já si všiml, že přesto, že každý má dvě, tři sluchátka u uší, tak pořád ty telefony zvoní. Tak jsem si odposlouchal a vysledoval, co řeknou, když zvednou ten telefon. Představí se a řeknou “CNN International desk”. Tak jsem začal odpovídat na ty telefony. A teď jsem zvedl první telefon a to byla jedna z nejslavnějších a nejvýznamnějších novinářek vůbec – Christiane Amanpour. Dodneška dělá pro CNN. Takže jsem zvedl sluchátko a ozvalo se: “Tady je Christiane Amanpour. Potřebuju mluvit s Parisou.” A dodala “don't put me on hold”. A já tam málem dostal infarkt. Tak jsem se postavil a na celé kolo jsem zařval, že mám na telefonu Christiane Amanpour, potřebuje mluvit s Parisou a že jí nesmím dát na hold. Tak se tam všichni podívali, co to tam je za šílence. A já ani nevěděl, že Parisa je šéfka – další viceprezidentka. Takže tak jsem se tam uvedl. Večer, kdy na mě měl trochu čas, jsem tomu Robovi řekl, ať mě něco naučí, že mu můžu další den ulevit. Tak on mě začal naučil, jak se dělají živé telefonáty do vysílání. To prostě někdo zavolá do redakce a ta vás pak připojí do toho vysílacího studia. Takže začal jsem tyhle věci pomaličku dělat. Pak mě ještě naučil koordinovat živé vstupy. A pak jsem dokonce namlouval vstupy v srbštině nebo albánštině do angličtiny. Takže já jsem se tam v podstatě vecpal a nějak se jim to líbilo.

A jak dlouho trvalo, než jste se dopracoval k té své první vlastní reportáži?

Já jsem nastoupil jako editor zahraničních zpráv. A to byla strašně prestižní práce. Zahraniční redakce se považovala za chloubu CNN. Ale já začal závidět těm štábům, co byly venku – jednak v těch trvalých redakcích a i těm štábům, které prostě jezdí. Já tam chtěl být také. Ale prostě jedna věc je dostat se do CNN a druhá věc je, že uvnitř CNN je obrovská konkurence dostat se na tyhle pozice. Ale ta konkurence je čestná. Nezažil jsem nějaké bodání do zad, tam se prostě soutěží kvalitou. Já naštěstí v tu dobu chodil na pivo s Timem Listerem, taky viceprezidentem CNN, který vedl hudební pořád World Beat, který představoval hudbu z různých částí světa. A já jsem ho přesvědčil, aby udělal ten World Beat z České republiky. Takže on mě poslal do Prahy – takže první pořád, který jsem kdy produkoval pro CNN byl z Prahy. A já si ještě všiml, že jak budu v té Praze, to bylo v roce 2000, tak že tady bude velký summit, kde budou světové banky a Mezinárodní měnový fond. A že se chystají obrovské protiglobalistické demonstrace. Takže jsem byl schopen přesvědčit tu svoji šéfku, Parisu, ať mě tady nechá na ten summit produkovat. A tak to začalo. To byla moje první zpravodajská produkce. Pak jsem ještě jel na měsíc do Británie, tam byla obrovská epidemie kulhavky a slintavky – obrovská tragédie pro zemědělce. Tam museli utratit desítky milionů kusů skotu. No a pak přišel další takový obrovský zlom – a to bylo 11. září. A velice brzy bylo jasné, že se půjde do Afghánistánu. Tak já jsem šel za tou tou Parisou, že se dobrovolně se hlásím do Afghánistánu. Ona mi ale řekla, že nikam nepojedu, protože to není to není jako Velká Británie nebo Praha, to je válka. A že tam pošle lidi se zkušenostmi z Čečny nebo z balkánských válek a tak dále. Ale za tu dobu v Americe jsem se naučil brát jistá “ne” jako pozvání do diskuze. Tak jsem udělal takový trochu podvod… Vzal jsem si hlavičkový papír CNN a sám si napsal žádost o afghánská víza. A já jsem je dostal. Já jsem to dostal, ta víza. Ale nikomu jsem nic neřekl. A tenkrát to fungovalo tak, že tam prostě byly rotace – každé čtyři týdny tam rotovaly štáby. A ten štáb byl korespondent, kameraman, producent a inženýr.

Takže čtyři lidé.

V lednu 2002 se blížila jedna rotace. A ta produkční, co tam co měla letět, onemocněla dva dny před odletem. Takže propukla panika, kdo tam tedy může jet – nikdo neměl víza. A já prostě řekl, že ta víza mám. Oni se mě neptali, jak jsem je získal, ale zeptali se, jestli můžu být za dva dny v letadle, což jsem mohl. A tam se to pak všechno změnilo. Ty rotace byly na čtyři týdny, ale já jsem tam nezůstal čtyři týdny. Já tam zůstal tři měsíce, protože jsem byl tou prací úplně posedlý. Mě to hrozně bavilo. A tam se tedy všechno změnilo. Od té doby už jsem jenom jezdil. Býval jsem pryč 8 až 9 měsíců ročně. A ten zlom nastal tímhle vysláním do Afghánistánu v lednu 2002.

Takže jste byl tam, kde se válčí a kde opravdu jde o život. Jak moc jste se bál?

Já jsem se nebál. Já teda nemám nějaké sebevražedné sklony, ale já se vždycky snažil stoprocentně soustředit na tu práci. Já jsem věděl, proč tam jsem, že zprostředkovávám to zpravodajství. A té práce bylo čím dál víc, protože já jsem se naučil točit. To je celkem přirozené – čím větší štáb, tím větší terč. Když jste sám, tak je to bezpečnější než když cestujete tři nebo čtyři. A pak, pro jednoho člověka se spíš najde místo. Ale samozřejmě je to nebezpečná práce a já jsem přišel o šest kamarádů. Podívejte se, co se děje teď v Izraeli a na těch okupovaných územích, podívejte, co se děje na Ukrajině, to už jsou desítky mrtvých novinářů. A já jsem byl v několika situacích, kdy ten strach přišel. Byl jsem zraněný ve Fallúdži, kde jsem byl s americkými mariňáky a ta naše četa dostala přímý zásah minometným granátem – vedle mě dva vojáci okamžitě vykrváceli. Já měl jednu střepinu v hlavě, dvě střepiny v zádech pod neprůstřelnou vestou – naštěstí byly malé, měl jsem obrovité štěstí. Předtím jsem byl na Haiti, kde padla vláda začátkem roku 2004, policie se rozprchla a to hlavní město ovládly gangy. A tam se dělala strašná zvěrstva. Nás dokonce jednou zastavili, já měl brokovnici přímo na prsou a to se mi rozklepala kolena… Do dneška si myslím, že nevystřelili, protože neměli náboje.

Ochrání vás ta vesta s nápisem “Press”?

Vůbec ne. To bývalo, ale už ve válce v Afghánistánu se ti novináři stali terčem – jak pro Talibán, tak pro řadu ozbrojených skupin. Dnes se to už moc nerespektuje.

Takže po těch hrůzách válečných zón jste odjel do Číny. Litoval jste někdy toho rozhodnutí?

Já ho lituji pořád. Já se přes to trošku dostal, ale trvalo mi to hrozně dlouho a pořád to tam trošku je. Já jsem o té Číně teď vydal dvě knihy. Ta první kniha má podtitul “Co jsem to proboha udělal?” A jeden z důvodů je, že jsem si tu otázku kladl strašně dlouho. Já jsem odešel ze CNN, z jedné z nejrespektovanějších a nejznámějších společností na světě, kde jsem měl vynikající pozici – v roce 2005 mě přesunuli z Atlanty do Berlína, kde jsem v podstatě byl šéfredaktorem sice malé, ale přesto redakce CNN. A myslím, že kdybych tam zůstal, tak dnes sedím buď v Londýně, nebo v New Yorku, nebo v Atlantě na nějaké vysoce postaveném křesle – jako řada mých kolegů, kteří nepřešli do České televize. Takže jsem byl v Berlíně, v krásném, kulturním městě s dobrými kariérními vyhlídky. Ale já si vybral Peking – jednu z nejstrašnějších děr, ve které jsem kdy byl. Nekulturní, špinavá, nepříjemná díra. Takže si kladu tu otázku, co jsem to proboha tenkrát udělat. Já o tom píšu dost podrobně v té knize. V tom roce 2005 mi bylo dvaačtyřicet a chtěl jsem mít jako rodinu. Já tedy už tou dobou měl dospělého syna, ale ten se mi narodil před maturitou. S jeho maminkou, Magdou, jsme byli spolužáci na gymnáziu a to byla taková studijní láska… A ještě jsem toho moc nevěděl o bezpečném sexu. (smích)

Tak vy jste vždycky do všeho šel na naplno.

No a já právě v tom CNN viděl, že tahle práce nejde dohromady s rodinným životem. Já prostě viděl, že i ti nejlepší respondenti, korespondenti, novináři, jak jim je 55, 60, 65 let, tak jdou do důchodu nebo jsou odejiti. Často s velice pěkným zlatým padákem, ale já jsem si říkal, že sám jsem strávil troje Vánoce, Silvestry, Velikonoce v Bagdádu, přišel jsem o rodinný pohřeb… Tihle novináři přišli o vyrůstání svých dětí, o jejich maturity, o narození vnoučků a tak. Tak jsem si říkal, co jim potom zbyde v těch 65. Hromada fotek, možná nějaké odkazy v historických knihách… Já tou prací žil, ale v tom roce 2005, 2006 se začaly do mě vluzovat tyhle myšlenky. Ptal jsem se sám sebe, jestli chci taky tak skončit, co chci dělat dalších dvacet let. No a v tu dobu jsem potkal jednu ženu, která mi už na prvním rande řekla, že se za dva měsíce stěhuje do Číny jako reportérka pro švýcarskou televizi – ona byla Švýcarka. Takže jsem se rozhodl, že tam odejdu za ní. To byl ten největší signál.

Takže vás tam vlastně dotáhla láska.

Láska, no… To je spíš na psychiatra. Já jsem tu ženu na třetím rande požádal o ruku. Ona byla ještě větší šílenec, protože řekla, že ano. A o rok později jsme se brali – po tom, co jsme za ten rok spolu strávili dohromady asi měsíc. Ale to je asi to ADHD. Takže já jsem ze CNN odešel do Číny kvůli ženě, se kterou jsem se před sedmi lety strašně blbě rozvedl, asi tak to řeknu.

Když se třeba podíváme na mladého Číňana, jaký je to člověk? Jsou prorežimní?

Ne všichni. Čína má 1,4 miliardy obyvatel. Jsou tam stovky milionů fanatických a zarytých komunistů, ale je tam spoustu naprosto normálních lidí. Musím se přiznat, že neumím čínsky, tak jsem tam žil trochu v bublině, protože ti moji čínští přátelé všichni umí anglicky. Mají většinou vysokoškolské vzdělání, řada z nich i v zahraničí, ale je mi jich trochu líto. Oni jsou velice chytří lidé a ví, co se v té Číně děje. A jsou takoví rozervaní. Oni jsou hrozně hrdí na to, co ta Čína dokázala, kolik stovek milionů lidí bylo vytrženo z chudoby, třeba.

Jsou oddaní tomu systému?

Právěže systému ne. To neodmakali ti komunisté. To odmakali ti lidé. Ta Čína mohla vzrůst tím, že komunisté objali ten prohnilý kapitalismus. Komunisté ale selhali v tom, aby chránili životní prostředí, aby chránili práva těch lidí. Dnes se to trošku zlepšilo, ale když jsem přijel do Číny, tak tam průměrný plat těch dělníků byl v přepočtu nějakých 2300 korun měsíčně. A v drtivém většině případů měli jeden den měsíčně volna a neměli žádné zabezpečení. Tam, když si někdo zlomil nohu, tak ho vynesli před bránu a najali dalšího. Ale ano, ta Čína se hodně, opravdu hodně zvedla. A ti mladí jsou vzdělaní a sami o sobě říkají, že jsou “OK generation” – my nejsme chudí, nejsme bohatí, my jsme OK. A to znamená, že si můžou pořídit byt mimo centrum, pořídit si nějaké levné čínské auto. Pár jich bylo za mnou v České republice na dovolené a říkali mi, že už si tyhle věci mohou dovolit, už nemají hlad. Ale přestává je bavit, že jim pořád někdo říká, co můžou a nemůžou dělat, co můžou a nemůžou říkat, co můžou a nemůžou vidět, co můžou a nemůžou číst. Mají svůj vlastní rozum. Před čtyřiceti lety byl největší problém Číňanů najíst se. Tam prostě byl hlad, lidi neměli peníze, nebylo jídlo a tak. Dnes už to většina Číňanů má a myslí si, že to nestačí. Oni chtějí víc.

Co od té Číny můžeme očekávat? Dá se to vlastně odhadnout?

Čína má imperialistické zájmy, velmi zbrojí, je nesmírně rozpínavá – zatím v Asii, kde si klade nárok třeba na celé Jihočínské moře, na které si dělají nároky několik zemí včetně třeba Vietnamu, Malajsie, Filipín… Ale Čína řekla “to je všechno naše, vypadněte”. Klade si nároky na území v Indii, na Japonská území, části území Nepálu, Bhutanu. Já jsem byl pracovně v roce 2017 na nějakém výjezdu ve Vladivostoku. A tam byla spousta Číňanů. Jeden z nich mluvil anglicky, tak jsem se ho zeptal, co tam dělají. A on říkal: “My jsme tady na dovolené a jezdíme se dívat na to, jak nám to tady Rusové udržují.” Protože to bylo Mandžusko, součást jedné z těch čínských říši.

Tak z toho čínsko-ruského spojení jde trochu strach.

Samozřejmě, ale já si myslím, že ta Čína má zálusk i na to Rusko. Tam je strašně důležité sledovat, jak o tom mluví. Oni opakovaně tvrdí, jak mají přátelské vztahy a že nemůžou být lepší. Ale zdůrazní a opakovaně řeknou, že “ne, ne, ne, my nejsme spojenci. My jsme strategičtí partneři”. A já si myslím, že Rusové mají z Číny obrovský strach. Čína je podle mě do budoucna daleko nebezpečnější než to Rusko. Je daleko bohatší, má sice stejně zkorumpovanou, ale daleko střízlivější armádu a mají dlouhodobé ambice. Já si pamatuji, že jsem seděl na jedné večeři v Pekingu, kde bylo pár lidí ze zahraničí, mimojiné jeden Číňan a dvě Japonky. Ten Číňan byl vysloužilý plukovník Čínské lidové armády a po několika prostě drincích on říkal, že Číňané nemají zájem jen o ty ostrovy Senkaku nebo o Okinawu. On říkal, že jednou celé Japonsko bude čínské. Ty Japonky se úplně vyděsily, ale on jim řekl: “Nebojte se, slečny, to nebude za vašich životů. My máme dlouhodobé ambice.” A oni to dělají i jinak. Mají organizaci, která prosakuje do univerzit, prosakuje do různých vědeckých pracovišť, najímají různé lidi. Já bych třeba strašně rád, aby se někdo podíval třeba na to, jaké zdroje peněz jdou k panu Zahradilovi. On je celkem pročínský a zjistilo se, že si dělal i nějaké semináře, které mu platili Číňané a tak. Oni si prostě najímají tyhle užitečné idioty a tím šíří ten svůj vliv ve světě. A dělají to velice promyšleně. Samozřejmě vedou i ty dezinformační války… Čína má určitě velice imperialistické a dobyvačné ambice, ale ty se naplní pouze, když ta komunistická strana zůstane u moci. Já vždycky rád na těch svých besedách říkám, že vsadím svůj měsíční příjem na to, že v Indii bude za 25 až 30 let stejný nebo podobný politický systém, jako je tam dnes. Ale nevsadil bych ani haléř na to, že za 25 let budou u moci v Číně komunisté.

Je něco, čím bychom se mohli u Číňanů inspirovat?

Oni jsou velice houževnatí a velice pracovití. Víte, já jsem třeba hodně jezdil na Tchaj-wan, a to i na dovolenou a řadu let jsem žil v Hongkongu. A to je úplně ta samá etnická skupina – Chanové. Ale chovají se úplně diametrálně jinak, než ti pevninští Číňané. Jsou empatičtější, slušnější, čistotnější, příjemnější, přátelštější… Pro mě to je takovým důkazem, jak devastující dopad může mít na vlastní obyvatelstvo tak toxická ideologie, jako je ideologie Komunistické strany Číny. Mně je těch Číňanů v podstatě líto. A já věřím, že komunisté nevydrží u té moci do nekonečna. Hádám se s některými synology, kteří říkají, že to je nová dynastie, která bude trvat staletí. Ale co bude potom? Podívejte se na Českou republiku. My jsme tady komunisty měli u moci něco přes 40 let a pořád neseme následky. Oni mají ten komunismus daleko brutálnější a už to tam je přes 70 let. Ta společnost se bude hojit možná po staletí.