Nekouřila, cvičila, žila zdravě. Teď Ilona Mančíková s ostatními pacienty řeší, proč dostali rakovinu plic

Rozhovor s Ilonou Mančíkovou:

Pojďme úplně na ten začátek. Kdy to začalo?

Začalo to nevinným sportovním vyšetřením na jaře roku 2021 poté, kdy jsem se při tréninku lehce zadýchávala. Před tím jsem prodělala těžký covid, tak jsem raději zašla k lékaři. Chtěla jsem si znovu zaběhnout půlmaraton, tak jsem se objednala jen na zátěžový sportovní test. Výsledky vyšetření kapacity plic ukázaly, že něco není v pořádku. PO rentgenu mi zavolal lékař, že se mu tam něco nelíbí a následovalo takové kolečko vyšetření. Trvalo několik měsíců, než se lékaři shodli na názoru, že se opravdu jedná o zhoubný nádor.

Začala jste přemýšlet o tom, proč a jak se to celé stalo?

Nejprve jsem ani neměla čas o tom přemýšlet, ale v těch posledních dvou letech mi šrotovalo hlavou. Vždy jsem žila zdravě, sportovala jsem, alkohol jsem pila s mírou, nikdy jsem nekouřila, cvičila jsem jógu, tedy snažila jsem se také o mentální zdraví. Asi jsem si hodně nakládala. Hodně mě poznamenala také smrt mých rodičů. Až zpětně jsem si uvědomila, jaké to bylo velké trauma, které jsem si nezpracovala.

Oni zemřeli mladí, že?

Oba dva zemřeli na onkologické onemocnění, ale rakovina plic to nebyla. Tenkrát mi bylo pětadvacet let. Následovalo náročné stěhování do zahraničí, když jsem se vdala. Potom jsem se rozvedla, takže opět stěhování zpátky, k tomu rozdělení naší firmy, založení nové firmy a její budování… Tyhle zásadní životní události se zkrátka děly a já jsem vůbec nestíhala odpočívat. Člověk si myslí, že je mladý a že je nesmrtelný. Do toho přišel covid, velká zátěž pro organismus, zánět v těle. Tělo dalo velký varovný signál.

Do toho jste se v práci potýkala s vyhořením. Jak jste se k tomu postavila?

Měla jsem možnost strávit čtyři měsíce na Kostarice, což mi velmi pomohlo, ale už bylo pozdě. Měsíc po návratu jsem si vyslechla diagnózu. Byl to pro mě velký paradox, protože se to stalo poté, co jsem si poprvé v životě jsem si dovolila čtyřměsíční sabatikl, ale třeba mi to umožnilo zvládnout tu šokující zprávu a celý ten proces, včetně operace.

Jakým způsobem jste tu zprávu sdělila svému okolí?

Založila jsem neziskovou organizaci a dneska už vím, jak komunikovat s okolím. V té době jsem to téměř nikomu neřekla. Nechtěla jsem nikoho děsit a stresovat. Věděl to samozřejmě můj partner, ten mi byl celou dobu na blízku a za to jsem velmi ráda. Nejbližší rodině jsem to řekla, až když jsem šla na operaci.

Ten plán léčby byl tedy vyřčen hned?

Zrovna rakovina plic je to taková nelichotivá diagnóza, protože má velmi špatnou reputaci. Říká se jí tichý zabiják, protože dlouho nemá žádné příznaky. Já jsem měla obrovské štěstí, že ty příznaky přišly velmi brzy. Zjistili, že mám první stádium, což je velmi výjimečné. Nádor byl operovatelný, což znamená, že znamená, že se nedostal do pokročilého stádia. Nakonec jsem podstoupila pouze operaci, žádnou chemoterapii a tím to skončilo.

Jaký máte názor na oznámení diagnózy? Jsou lékaři dost empatičtí?

Měla jsem velké štěstí na empatického lékaře, který mi to sdělil lidským, srozumitelným a stravitelným způsobem. A také jsem měla velké štěstí, že se mnou byl můj partner – to je něco, co dnes radíme pacientům. Nebuďte na to sami a pokud si jdete vyslechnout lékařský názor, tak je fajn, aby s vámi někdo byl. Je to nával emocí, spousta informací a terminologie, které ne vždy rozumíme. Také upozorňujeme na to, že má pacient nárok na druhý lékařský názor. Poskytujeme informace, aby pacient věděl, kam se má obrátit.

Člověk si během života představuje různé situace. Přišlo vám někdy na mysl to, že by vám někdo jednou oznamoval to, že máte rakovinu?

Bohužel ano. Celý život mě to strašilo, právě i kvůli smrti mých rodičů. Proto jsem se o sebe starala a chodila jsem na pravidelné kontroly i na vyšetření indikovaná pro můj věk. Protože jsem nekouřila, nikdo mi neřekl a nikdy mě nenapadlo, abych šla na vyšetření plic. Pomocí naší kampaně Nekašli na to, jsme se snažili upozornit, že se rakovina plic týká i nekuřáků. Velmi často postihuje ženy do padesáti let. Odborníci se dohadují, jestli je to vlivem špatného ovzduší a vůbec celkově toxickým prostředím, kterým jsme bohužel obklopeni.

V čem spočívá prevence?

Prevence by měla být naší každodenní rutinou i v případech, kdy nejde o rakovinu. Bohužel je tady velmi malá zdravotní gramotnost. Dnes se všichni učíme novým věcem, ale neumíme se starat sami o sebe a nerozumíme našemu tělu. V tom vidím velkou mezeru. Důležitý je každodenní pohyb a nemusí to být hodina ve fitku, ale stačí si ráno doma na dvacet minut zacvičit. To nestojí peníze, stojí to jen ten čas a odhodlání. Nebo můžeme jít na procházku se psem, vytáhnout kolo… Důležitá je i střídmá strava a nepít moc alkohol. Ohledně plic je nejlepší prevence nekouřit a neholdovat ani všem různým náhražkám. V neposlední řadě je to samozřejmě dodržovat všechny screeningové programy, které u nás máme. Zdraví je naše, nemůžeme tu zodpovědnost přehazovat na někoho jiného, a rozhodně ne na lékaře.

Určitě hraje obrovskou roli psychosomatika.

Přesně tak a my to vidíme i na pacientech. Pokud jsou v dobré psychické pohodě, reagují na tu léčbu daleko lépe.

Vybavíte si, co vám naopak nepomáhalo, když jste s tou nemocí bojovala?

Velmi důležité je tu nemoc přijmout, i když je ta zpráva jakkoliv děsivá a projdou vámi všechny možné emoce. Potom by si člověk měl uvědomit a říct si, že to chce zvládnout. Sebelítostí ten osud nezměníme. Někdy stačí druhého vyslechnout, pohladit a zeptat se, jak můžu pomoci.

Pojďme ke spolku Moje plíce. Co všechno děláte a pro koho je to určeno?

Po mé vlastní zkušenosti se na mě přes sociální sítě obrátili jiní pacienti. Svůj příběh jsem totiž zveřejnila, abych ostatní varovala – velmi to zafungovalo. Přemýšlela jsem nad tím, co víc můžu udělat a zjistila jsem, že není spolek, který by se věnoval výhradně pacientům s rakovinou plic. Což mě překvapilo, protože je to diagnóza, kterou si v České republice vyslechne ročně 6,5 tisíc lidí a každý rok na ní 5,5 tisíc lidí zemře. Společně s ostatními pacienty, Lucií a Robinem, jsme v září minulého roku založili spolek Moje plíce a jako první velkou aktivitu jsme v listopadu realizovali kampaň Nekašli na to. Právě proto, že kašel je prvním nebo jedním z prvních a největších příznaků rakoviny plic. Všichni tři jsme šli k lékaři, protože jsme se zadýchávali a měli jsme dlouhodobější kašel.

Co má člověk udělat, pokud má podezření?

V lednu 2022 byl spuštěný program na screening plic, který je určený pouze pro nejrizikovější skupinu mezi 55 a 74 lety. Je to vyšetření, které probíhá formou CT, je bezbolestné, trvá pár minut, je zdarma a přesto ho využívá velmi málo lidí. I když lidé dostanou od praktického lékaře doporučení, tak padesát procent z nich to odmítne, protože mají strach z výsledku. A my říkáme: “Nebojte se, my vám chceme ukázat, že i my jsme onkologičtí pacienti a když se přijde včas, tak se to dá vyřešit a dá se žít kvalitní život.” O to nám jde. Lidé se na nás obrací přes naše webové stránky www.mojeplice.cz. Funguje stránka i www.nekaslinato.cz.

A vy se s pacienty i osobně setkáváte nebo jde o anonymní formu?

Jde to i anonymně, zatím jsme se se všemi pacienty nesetkali, protože to jsou pacienti z různých koutů celé České republiky. Nicméně chystáme co nejdříve spustit psychologickou linku a tam bude možnost napojení na Zoom call a kdo bude chtít, tak se může ukázat i na kameru. Bude to takové bezpečné prostředí v rámci stejné komunity lidí, ale u toho bude i psycholog, aby případné dotazy a diskuzi korigoval.

Jaká je vaše zkušenost s kvalitou péče mimo Prahu a další větší města?

V Praze je ta péče více dostupná, to víme. Až na ten Karlovarský kraj se to lepší ve všech krajích. Všude máme komplexní onkologické centrum – to je centrum, kam by měli směřovat všichni diagnostikovaní pacienti. Je tam takzvaný multidisciplinární tým lékařů a často tahle centra mají k dispozici daleko více diagnostických metod, lepší zařízení, vybavení, ale také i tu samotnou léčbu. To znamená, že z biopsie, ze vzorku tkáně, se přesně zjistí, jaký je to genom, jaký je to typ nádoru a podle toho se určuje ta léčba. Což ty menší ordinace logicky nemohou provádět, takže rozhodně apeluji na to, aby se pacienti dostali co nejrychleji do komplexního onkologického centra. A to je i naším cílem v příští kampani – věnovat se některým krajům, zejména Ústeckému kraji, kde je úmrtnost na rakovinu plic největší v České republice.

Je to dáno tím ovzduším?

Pravděpodobně ano, protože kvalita ovzduší je tam opravdu špatná. Může to být i tím, že ta populace kouří. Dvacet procent diagnostikovaných pacientů jsou nekuřáci, osmdesát procent jsou kuřáci nebo bývalí kuřáci. Pokud někdo kouřil od svých dvaceti a skončil v padesáti, tak je tam to riziko opravdu velké. Jedna z dalších kampaní, kterou chystáme je motivovat kuřáky k tomu, aby zkusili přestat kouřit.

Jak jsme na tom s kouřením a konzumací alkoholu v porovnání s ostatními evropskými státy?

Máme největší konzumaci piva v Evropě a obecně v alkoholu máme třetí místo, což je tedy příšerné. Co se týká cigaret a kouření, tak na tom nejsme úplně dobře. A co je nejhorší, že na tom nejsou dobře mladé ročníky. I my na to upínáme své síly a spolupracujeme se školami, aby se začala ta edukace, že normální je nekouřit.

S jakým cílem do té kampaně jdete?

Cíl je snížit počet kuřáků. Protože když snížíme počet kuřáků, tak se sníží i počet výskytu rakoviny plic. A potom ten druhý apel – a to je tedy boj na dlouhou trať a je to i celoevropský boj – je to o lepší ovzduší. Protože nejde jen o rakovinu plic, ale také o plicní nemoci vůbec – máme obrovský výskyt astmatu, plicní obstrukce, takzvaný CHOPN. A ta postihuje nejméně třetinu populace, i děti. A jednoznačně je to dáno kvalitou ovzduší, a to i ovzduší doma. A tomu se věnuje poměrně malá pozornost. Do budoucna v tom budeme být více aktivní, aby si lidé uvědomili, v čem žijí a co pro sebe mohou udělat, aby se jim lépe dýchalo. Na to samozřejmě apeluje i odborná veřejnost. Nejjednodušších věc, jak člověk může začít, je umět správně dýchat.

A to vás naučí kde?

To vás zanedlouho naučíme i my na našich stránkách www.mojeplice.cz. Nicméně dnes jsou na to i různé aplikace a videa. Umět správně dýchat je základ. Dýchat nosem, dýchat klidně – takový ten plný dech, který je do břicha, do hrudníku. A dech je vlastně velmi mocný lék třeba i při nějakých stresových situacích, při úzkostech, při náznaku deprese. Každý z nás dýchá třináctkrát a šestnáctkrát za minutu.

Poradíte nějaké jednoduché cvičení?

Když člověk třeba i zavře oči, položí si ruku na břicho a druhou ruku na prsa a začne vědomě dýchat a začne pozorovat, co se v tom těle děje, je to strašně fascinující proces. A když do toho začne počítat – nádech na tři, třeba zadrží dech a vydechne – tak je to vlastně velmi osvěžující rituál, který si každý může dělat doma nebo i v kanceláři i vy tady v rádiu u písničky. Uvidíte, že vám to pomůže.

Co byste poradila ženám, které mají pocit, že musí být tou skvělou mámou, skvělou manželkou, výbornou manažerkou, která ještě bude oslňovat svým vzhledem na poradách, a najednou se řítí do nějakých trablů?

Ono se to velmi dobře radí a velmi špatně se to aplikuje. Já si to zažila a opravdu jsem si prošla tím syndromem vyhoření. Když mi bylo 35 let a někdo mi to řekl, tak jsem si myslela, že to přehání – přece stačí jet na dovolenou. Ale pak jsem si zažila, jak to všechno padá, člověk nic nestíhá, má pocit, že mu všechno přestává dávat smysl a najednou to tělo vypoví službu z ničeho nic a vy s tím neumíte udělat vůbec nic. To už je opravdu ten zvednutý prst, že takhle ne. Teď vím, že jsem nevěnovala pozornost varovným signálům, které mi to tě tělo dávalo několik let. Je potřeba zvolnit a pokud jsme zvyklé jet na 150 procent, tak i těch 100 procent je v pořádku. A skvělá máma je i ta, která nemusí zvládnout všechno. Mít se rád a nahlížet na to naše zdraví a život s větším respektem a pokorou – to je podle mě klíčové.