Nejlepší asistenční pes je zlatý retrívr. Komisaře Rexe z něj ale neuděláte, říká ředitelka Pomocných tlapek
Pomocné tlapky
Hana Pirnerová je zakladatelka a ředitelka obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky, která zajišťuje výcvik asistenčních psů. Společně se svou dcerou a cvičitelkou psů, Hanou Pirnerovou mladší, probrali s Markétou Rachmanovou fungování této služby, práci psů-pomocníků i cvičitelů. Řeč přišla například i na to, jaká rasa se na asistenčního psa nejvíce hodí nebo jak probíhá canisterapie.
Rozhovor s Hanou Pirnerovou:
Proč jste se rozhodla založit Pomocné tlapky?
H. P. starší: Dlouhá léta se přátelíme s manželi Tomášů a obě rodiny se věnujeme chovu retrieverů. Já jsem se věnovala předvýchově štěňat pro vodící účely a pan Tomášů byl letitý cvičitel vodících psů. Jednou nám volala maminka klienta, že má zájem o asistenčního psa. Řekli jsme si, tak proč to nezkusit a vznikly Pomocné tlapky. První čtyři asistenční psi jsme vycvičili na vlastní náklady a u zrodu organizace bylo několik lidí, kteří vlastnili retrievery. Spoluzakladatelka Michaela Freeman měla kontakty v Americe a sehnala první videokazety a materiály, které nám pomohly založit organizaci. Nastoupili jsme do vlaku, který se rozjel a jede už třiadvacet let.
Je pravda, že tenkrát tu žádné materiály nebyly.
H. P. st.: Přesně tak. První asistenční psi – před těmi čtyřiadvaceti lety – se s těmi dnešními nemůžou vůbec porovnávat. Ze začátku byla naše představa klienta taková, že půjde o člověka na vozíku, který potřebuje něco podat nebo otevřít. Později jsme začali pracovat také s klienty s autismem, což byla velká výzva a v současné době zaznamenáváme velký nárůst klientů s psychickým onemocněním – což je opravdu velice náročné, protože tam jsou úplně jiné požadavky a je to, já říkám, vyšší dívčí.
Jaký je rozdíl mezi vodícím a asistenčním psem?
H. P. mladší: Asistenční pes je především pro tělesně handicapované, postižené děti nebo psychicky nemocného člověka, jehož může doprovázet. Slouží k tomu, že třeba podává předměty, provází obchodním centrem, zkrátka je to takový parťák. Vodící pes vodí slepé lidi.
Kde všude Pomocné tlapky pomáhají? Co všechno děláte?
H. P. st.: Myslím, že toho děláme hrozně moc. Cvičíme asistenční psy pro klienty s různým handicapem a cvičíme také vodící psy pro nevidomé. Děláme canisterapii a to jak v praxi, tak i proškolujeme a věnujeme se teorii. Vzděláváme i dobrovolníky. Věnujeme se samozřejmě vzdělávání dětí a mládeže, což je naše doména už třiadvacet let – vysvětlujeme dětem, jak psi pomáhají, jak se mají chovat ke psům, ale také k lidem. Učíme je, jak lidem nabízet pomoc, protože to je hrozně důležité. Lidé se bojí nabídnout pomoc a neví jak.
Jaké rasy cvičíte?
H. P. ml.: Cvičíme především retrívry, labradory a zlaté retrívry. S těmi máme nejlepší zkušenost. Jsou to přinašeči, takže je baví podávat ty předměty, berou to jako hru.
Zkoušeli jste někdy i nějaké jiné plemeno?
H. P. st.: Měli jsme specifický případ jednoho pána, který měl ajurvédského ohaře, tehdy mu byly tři měsíce. Byla to výzva, chtěli jsme pánovi pomoci. Pejska jsme si vzali do předvýchovy, zkusili jsme to, ale nejsme přesvědčení, že je to ideální. Zůstáváme věrní retrieverům pro jejich přátelskou a bezproblémovou povahu. Cvičíme psy s průkazem původu, protože tam je největší předpoklad nejen dobré povahy, ale i pevného zdraví.
Pojďme představit ten samotný proces. Jak to celé funguje?
H. P. ml.: V první řadě nás nějak kontaktujete. Následně budete muset vyplnit žádost, díky které budete zařazeni do našeho pořadníku. Poté vás pozveme na osobní pohovory, které probíhají v našem sídle, ve Starém Plzenci. Přítomný je náš psycholog, paní fyzioterapeutka a naši cvičitelé. Absolvujete takové kolečko šetření, kde si řeknete i představu, co by váš pes měl ideálně umět.
H. P. st.: Někdy se stane, že má klient představy jako z pořadu Komisař Rex, které nejsou úplně reálné, takže klienta nasměrujeme, jak by mohl pes skutečně pomoci. Po těch pohovorech dostanete vyjádření, že jste prošli. Dá se říct, že většina klientů projde, pokud tam samozřejmě není problém jako třeba alkohol, drogy, případně psychické onemocnění, které není v souladu s tím, aby měl dotyčný pejska. V momentě, kdy klient projde, tak začínáme hledat toho pravého psa. Když cvičitelé řeknou, že pro vás našli psa, tak vám zavoláme a domluvíme se na prvním setkání, které proběhne v našem tréninkového bytě. Máme krásný bezbariérový byt se všemi potřebami pro naše klienty. Přijedete na tři dny a pod vedením cvičitele se seznámíte se svým psem a naučíme vás, jak správně venčit, jak pejska povelovat a tak dále. Pokud vše proběhne v pořádku – cvičitel bude spokojený a vy také – tak od té doby se cvičí přesně podle objednávky. To znamená, že když máte dvě stě sedmdesát vycvičených psů, tak ani jeden pes není vycvičený stejné. Vždycky je přesně na míru dle vašich potřeb. V momentě, kdy klient odjede domů, cvičitel s pejskem dál pracuje. Když se mu zdá pes připravený, tak se pozve klient na závěrečné cvičení, které trvá pět až šest dní. Tam se tvrdě maká – cestuje se, chodí se na nákupy, chodí se do všech prostorů, kam klient většinou jezdí. Poté se skládá závěrečný test přístupu do veřejných prostor. Cílem je ověřit, že ten klient psa zvládá, že ho správně poveluje, že ho pes respektuje a neohrožuje sebe ani veřejnost. Pak se testují i speciální dovednosti – otevírání dveří, sundání ponožek, přivolání pomoci a tak dále. Ten test probíhá většinou před komisí, ve které je i trenér, který toho psa cvičil. Je tam zástupce rodiny, může tam být zástupce sponzora a častokrát je tam ještě pozvaný další trenér – zkušený komisař z organizace, se kterou spolupracujeme. Po složení zkoušky následuje návštěva veterináře a cvičitel odjíždí se psem i rodinou do jejich bydliště. Tam je většinou tři až čtyři dny a cílem je, aby toho psa zabydlel v jeho novém prostředí. Pak nastává takzvané půlroční zžívání – je to proces, kdy si pes i majitel zvyká. Klient má od naší společnosti celoživotní servis, takže má vždy kam zavolat.
Co když to někdy neklapne?
H. P. st.: Stalo se to pouze jednou. Neklaplo to už na začátku. Ten pejsek byl kdysi napaden určitým plemenem psa, ale vychovatel nám to nenahlásil. Pejska jsme tedy dali do jiné rodiny a klientka dostala nového. Často se nám ovšem stává, že klient neposlouchá – snaží se pejska povelovat třeba jinak, nebo poslouchá hloupé rady svého okolí. A ne každý klient je asertivní a dokáže říct: “Nezlobte se, já to mám takhle doporučené a tohle funguje.”
Vychovává se to štěně nějak specifičtěji než stěně u normálního pejska?
H. P. ml.: Začátek je především o tom, že ten pejsek musí mít perfektně naučenou hygienu – tedy nečůrat a nekakat uvnitř. Nevenčíme ho navolno, ale na flexi vodítku. Je to dobré z hlediska bezpečí a je to pohodlné i pro klienta. Důležitá je i socializace – chodit do města, jízda metrem, tramvají, autobusem… V dnešní době by to měl zvládat už každý pejsek. Ta výchova začíná už v osmi týdnech.
Probíhá ten výcvik hromadně, nebo je individuální?
H. P. ml.: Všechno je ve výcviku individuální. Každý cvičitel má jednoho pejska. S mým tátou si ty psy točíme.
Jak dlouho ten výcvik trvá?
H. P. st.: Ten speciální výcvik trvá zhruba osm až deset měsíců – podle náročnosti výcviku, ale také podle studijního prospěchu toho psa. Každému pejskovi to trvá jinak dlouho.
Ta štěňata máte vytipovaná z chovatelských stanic?
H. P. st.: Všichni jsme retrieveráři a chováme retrívry už více než pětatřicet let, takže už víme, kam jít. Zhruba osmdesát procent psů bereme z našich chovatelských stanic, protože se nám s nimi nejlépe pracuje a zhruba dvacet procent nakupujeme od osvědčených chovatelů. K jedné paní chovatelce jezdíme až na jih Moravy, další chovatelku máme na severu Čech a opravdu vidíme, že najít toho pravého budoucího psího asistenta není úplně snadné.
Jaké úkony jsou pro psa nejtěžší?
H. P. ml.: Pro každého cvičitele je to podle mě jiný úkon, ale konkrétně pro mě je to asi otevírání dveří, protože tam pejska musíme opravdu naučit to, aby pořádně zabral. Otevírají dveře pomocí takového provázku na klice.
A co je pro pejska jednoduché?
H. P. ml.: Asi aportování. To baví téměř všechny – baví je podávat předměty.
Co bylo za vás to nejvíc průlomové?
H. P. st.: Každý nový klient s novým požadavkem je velká výzva. Já jsem hrozně šťastná a vděčná za to, že mám kolem sebe úžasné cvičitele, kteří ten požadavek dokážou, pokud to je reálné, splnit. Když jsme začínali, tak mě ani nenapadlo, že budeme slavit nějaké třiadvacáté narozeniny. Našim nejstarším trenérům je sedmdesát let a už ty svoje zkušenosti předali mladé generaci, která to po nás, doufám, převezme. Je úžasné i to, že k nám mají klienti důvěru a vrací se k nám.
Je něco, co ty pejsky pořád ještě nejde naučit?
H. P. st.: Zatím jsme na nic takového nenarazili. Vždycky jsme to nějak vymysleli.
Do jakého věku ten pes pracuje?
H. P. ml.: Dokud ho to baví a dokud mu stačí síly. Kolikrát musí zasáhnout člověk a říct, že je na čase, aby ten pes už odpočíval – protože se stává, že chtějí pomáhat zkrátka pořád. Je to individuální, ale většinou je to do deseti, jedenácti let. Psy dožívají v těch jednotlivých rodinách.
A co se tedy děje s těmi vysloužilci?
H. P. st.: Naši klienti s námi mají smlouvu, ve které je napsáno, že v momentě, kdy je ten pes je starý, tak si mohou přednostně požádat o nového. A pokud by nemohli, tak my jsme povinni se o toho psa postarat. Máme na to vytvořený rezervní fond. Zatím se to ale nestalo.
Co toho psa ve městě nejvíce rozptyluje?
H. P. st.: Největší problém jsou bezohlední lidé. A úplně nejvíc bezohlední jsou pejskaři – tedy když jde jejich pes otravovat toho pracujícího psa. S dopravou jsou v pohodě, ta jim nepřekáží.
Dochází k nějakému průběžnému výcviku?
H. P. ml.: Ano, každý rok a půl máme rekondice – je to jeden den u nás ve Starém Plzenci, kam klient musí přijet, aby si obnovil průkazku, kterou pak předkládá třeba v nákupních centrech, že má opravdu vycvičeného psa. Pes navštíví veterináře, který zkontroluje jeho zdravotní stav. Poté se setká s cvičiteli a psa přezkoušíme. Navštěvujeme i obchodní centrum.
Jak se cvičí pes na canisterapii?
H. P. st.: Canisterapie je léčebný kontakt se psem – pejsek musí být zvyklý na kontakt s člověkem. Je to většinou typ psa, který reaguje velmi dobře i na okolí a nemá oči jen pro vás. Může se jednat i o akční psy, kteří jsou ideální pro děti do různých zařízení. Na Moravě je úžasný projekt, kde chodí pes do zařízení a děti mu čtou – procvičují si čtení a pes je posluchačem. Chodili jsme i za velmi nemocnými a starými lidmi, kde je potřeba, abychom toho psa uložili na lůžko velmi opatrně. Je jedno, jaké je to plemeno, může to být i pouliční směs. Zásadní je, aby to byl poslušný a ovladatelný pes.
Vy jste neziskovka, jdou všechny prostředky z finančních darů?
H. P. st.: Přesně tak. Vždycky to může být lepší, ale jsem hrozně šťastná za to, že jsme si vybudovali velkou základnu našich trvalých podporovatelů. V roce 2003 jsme navázali spolupráci s naším generálním partnerem, pojišťovnou Kooperativa, která nám dlouhá léta pomáhá zprofesionalizovat naši činnost a štědře nás podporuje. Máme spoustu firem, které nám pomáhají už deset, patnáct let. Peníze nám posílají i jednotlivci – od sto korun do několika tisíc. Naše činnost není považovaná za sociální službu, takže se nemůžeme stát poskytovateli sociálních služeb. Důležité je říct, že nejsme podporovaní státem. Máme i e-shop, který velmi dobře funguje. Peníze si vyděláváme i našimi veřejnými akcemi a přednáškami. Mzdy jsou hrazeny výhradně z doplňkové činnosti.
Kolik stojí výcvik toho jednoho pejska?
H. P. st.: Příprava toho jednoho psa, která trvá přibližně dva roky, stojí zhruba tři sta třicet až tři sta padesát tisíc. To jsme pořád levní, jinde se cena šplhá k šesti stům tisícům. Jsme zvyklí fungovat velice hospodárně.
Důležitá informace je, že klient získá svého psa zdarma.
H. P. st.: Přesně tak. Klienta to ovšem stojí cestu za námi do starého Plzence a musí tedy zaplatit pobyt, což se pohybuje kolem šesti tisíc korun. Do doby, než toho psa převezme, nemá žádný jiný náklad. Po předání musí psovi poskytnout kvalitní jídlo, veterinární péči a musí se účastnit rekontečních pobytů. Pes se nestává majetkem klienta, má ho vypůjčeného. Je to kvůli tomu, abychom toho psa mohli chránit.
Kolik máte trenérů?
H. P. st.: Máme sedm cvičitelů a zhruba dvanáct dobrovolníků, kteří nám pomáhají. Ročně vycvičíme zhruba dvanáct psů. Více klientů bychom nezvládli, naším cílem je kvalita psa, ne kvantita.
Co pro vás můžeme udělat? Jak vás můžeme podpořit?
Pokud by chtěl kdokoliv pomoci, může nám nabídnout svůj čas a může se stát adoptivním vychovatelem, dobrovolníkem. Na webových stránkách www.pomocnetlapky.cz jsou všechny potřebné kontakty. Pokud někdo může, uvítáme každou korunu na náš účet. Pokud chcete někoho potěšit, máme vlastní e-shop, kde můžete nakoupit a přispějete tím na dobrou věc. Můžete zaplatit pytel krmení, nebo jenom vakcinaci. Přijďte na jakoukoliv akci a kdyby někdo věděl o někom, kdo by potřeboval asistenčního psa, vodícího pejska, tak zavolejte, jsme na drátě.