Na O2 Arenu si zatím netroufnu. 7 milionů shlédnutí na videu neznamená, že prodáte vstupenky, říká zpěvák Jan Bendig

Rozhovor s Janem Bendigem:

Moderuje Luboš Procházka

Vy jste se 21. srpna vyjádřil k takzvané “kauze mouka”, která vás provázela od loňského podzimu, tedy od předávání Českých slavíku, kdy vás jeden z návštěvníků posypal moukou. Napsal jste: “Teď konečně mohu s čistým srdcem a radostí říci, že jsem celou dobu mluvil pravdu, což potvrdilo i přestupkové řízení, které celou věc definitivně uzavřelo s tím, že jsem nic z toho, co mi bylo dáváno za vinu, nespáchal.” Policie vůči vám tedy zastavila správní řízení, které vedla a sdělila, že nelze jednání nade vší pochybnost prokázat a nelze ho postavit pouze na výpovědi svědka Lukáše Procházky. Tušíte, kdo to tedy na vás celé ušil?

To kdybych věděl... Já vůbec netuším, proč tomu tak bylo. A jak jsem tedy napsal, tak jsem strašně rád, že už to mám za sebou, protože to bylo tak dlouhé. Tenhle rok byl tak šílený… Mě doteď potkává spousta lidí a ptají se mě na to. A tak trochu jsem se i styděl chodit ven, protože na mě byla snad nějaká taková nálepka…

Rozumím. Musím se přiznat, že já sám jsem byl zmatený, co se kolem toho všeho dělo. Vyplývají z toho pro vás i obavy před třeba nějakou další velkou akcí?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel. Když jdete na nějakou větší akci a vidíte třeba nějaký dav lidí, tak nikdy nevíte, kdo může vyskočit a udělat nějakou podobnou nebo nedej Bože horší věc. Ale to bych se asi zbláznil, kdybych nechodil nikam. Doufám, že se nic takového nestane.

Sám jsem nikdy nepředpokládal, že za tím stojíte vy, protože když už by někdo chtěl udělat kauzu, tak proč dělat takhle pitomou? A jsem rád, že jste sám ten případ nějakým způsobem fanouškům a veřejnosti objasnil.

Já jsem se vlastně ani k tomu moc nevyjadřoval, protože jsem celou dobu neměl k čemu. Lidé byli v očekávání, ale já od začátku tvrdím to stejné. A kdybych cokoliv řekl jinak nebo někdo by to jinak pochopil, tak hned by to bylo postaveno proti mně. Toho jsem se strašně bál, takže to všechno bylo dost zvláštní.

6. září by oslavila 77. narozeniny Hana Zagorová. Vy jste s ní měl možnost několikrát vystupovat, znali jste se a teď jste od vdovce Štefana Margity dostal svolení natočit nějaké její písně. Tak jaké to budou? Vím, že Černý páv už byl vydaný v minulých dnech jako videoklip.

No, ale to jsou dva videoklipy v jednu. Je to Černý páv a Gvendolína. Je to vlastně v jednom balíčku. A jsem strašně rád, že na to Štefan kývl. Ví, že jsem s Hankou měl krásný vztah a že jsem o ní vždy mluvil s největší láskou. A největší krása byla, že vždy, když jsme se za ty roky potkali, tak mě nikdy neobešla. Vždy za mnou přišla, podala mi ruku, dala mi pusu a ještě mi vynadala za to, že jí vykám. (smích)

Předpokládám, že tykání vám ale nabídla.

Samozřejmě, ale já vykám úplně všem – a kór takovéhle legendě. Mně přišlo divné jí tykat, protože jí znám od malička, učil jsem se její písničky, zpíval jsem je a teď mi nabídne, abych jí tykal: “Jsem ještě mladá, tykej mi.” Ale já k ní měl obrovský respekt. To mám i teď a to o ní jen mluvím.

Vzpomínám si, že Karel Gott také všem mladším tykal, ale oni mu většinou vykali.

Přesně tak, to je jasné. A když jsme se potkali s Karlem Gottem, tak by mě v životě nenapadlo, že bych mu vracel nějakou odpověď tykáním. Já bych se propadl hanbou a hlavně by mě moje rodiče zabili.

Pokud jde o Hanu Zagorovou, tak kvůli tomu respektu jste chtěl, aby to posvětil i Štefan, je to tak?

Samozřejmě. Když byl ten největší koncert v O2 Areně na poctu Hany Zagorové, tak už tam jsem dostal povolení zapět právě tyhle dvě písničky – Černého páva a Gvendolínu. A já jsem se do nich okamžitě zamiloval. Černého páva jsem zpíval už roku 2010 s Hankou na jejím vánočním koncertě v Lucerně. Od té doby mám k té písničce obrovský vztah.

Jak vlastně ta spolupráce s Hanou Zagorovou před lety začala? Je to tak, že ona volala vám?

Ona právě volala mému tátovi. To bylo těsně po Superstar, takže roku 2010. A tehdy jsem vůbec nevěděl, kam to se mnou směřuje, jestli se vůbec budu živit zpěvem a jestli někdy potkám nějaké pěvecké legendy jako je třeba Lucie Bílá nebo Hana Zagorová. A teď najednou volala mému tátovi. Mě by přitom v životě nenapadlo, že mě zná. A můj táta jí to típl. (smích) On to zvedl, ale nevěřil, že je to ona a myslel si, že si z něho někdo vystřelil. Takže “ale prosím vás, běžte do háje” a típl to. Takhle to začalo. Ona ale zavolala podruhé, protože si myslela, že je to nějaký žrt. Tak ji to zase típl. Ale pak si táta řekl “tyjo... Vždyť on byl v Superstar a možná ho viděla”. Takže volal zpátky a potvrdilo se, že to opravdu byla ona. On se jí pak strašně omlouval. Hrozně jsme se tomu smáli.

Kdyby tady Hana mohla být, co byste jí řekl?

Poděkoval bych jí za stovky nádherných songů, za krásnou energii a za tu pokoru a lidskost, kterou měla. Tohle bych jí velmi rád sdělil.

Jak se vám jako romskému zpěvákovi žije v roce 2024 v Česku?

Teda, nad tím jsem ani nepřemýšlel. Já si myslím, že úplně stejně jako v roce 2022 nebo 2023. Jasně, že ze začátku lidé trošku koukali skrz prsty, ale nevnímám nic špatného – pokud se tedy bavíme o mých kolezích nebo lidech z branže.

Ta Superstar byla v roce 2009 a to jsme tady měli stále legendy jako třeba Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Václava Havla a mnohé další, kteří sloužili i jako takové morální majáky. A za těch 15 let nastal obrovský nástup internetu a sociálních sítí a každý si křičí do světa to, co chce. Někdo v mezích zákona, někdo už mimo zákon. Tak tohle vás muselo taky trochu ovlivnit. Už to není jako dřív.

Přesně. Já z toho, co se teď děje, mám upřímně strach. Jsem rád, že jsem devadesátkové dítě a vyrostl jsem bez sociálních sítí, bez mobilu, bez internetu… Jak jsem starší, tak vidím, co jsou schopné napsat i některé dvanáctileté děti. A je mi z toho zle a opravdu smutno. Jak je možné, že dokážou něco tak ošklivého napsat v tolika letech? Myslím, že to je tím, že to vidí všude kolem. Tím pádem si myslí, že to je normální.

Sledujete českou politiku a vývoj ve světě?

Vím, co se tak nějak děje, ale snažím se k tomu vůbec nevyjadřovat. Snažím se to k sobě nepouštět, protože já jsem i dost emotivní člověk a kdybych měl třeba z těch válek depku a strach, tak bych těžko mohl pracovat s láskou. Ale jasně, vnímám to. Třeba moje máma žije zprávami. Takže vždy, když jí zavolám, tak si stěžuje, že už teď mají tak akorát z čeho vyžít a do toho vlastně přijde nějaké další zdražování. Vždycky se diví, jak je to možné. Takže jí musím vždycky uklidnit a ujistit jí, že jí když tak pomůžu.

A pomáháte?

No ano, pořád. To musím.

A vy sám sledujete i romskou problematiku? To, jakým způsobem třeba vláda nebo města pomáhají třeba ve vyloučených lokalitách?

Já to spíš sleduji na vlastní kůži, protože hodně jezdíme navštěvovat nejen dětské domovy, ale i vyloučené lokality. Tam vidím tu problematiku – spousta lidí nemá možnost pracovat, protože žijí v těch lokalitách, kde se jim asi bojí dát práci. Dost lidí si nám stěžovalo, že by rádi pracovali, ale nejde to. Jsou zvyklí na to, že do práce je jen tak nevezmou, což je strašně smutné.

Předpokládám, že oba vnímáme i to, že to je o nich samotných a o tom, jakým způsobem k té situaci přistupují.

Tak samozřejmě jsou takoví, kteří to berou tak, že prostě “bude tak jak bude” a využívají některých věcí… Ale tak to není jen u Romů. Je to tak půl na půl. Nemluvím o sobě, ale když člověk vyrůstá v tom koloběhu, kde vidí své rodiče, jak třeba nechodí do práce, nestarají se, tak se člověk ten přístup nemá kde naučit. To je všechno v jednom.

V těch lokalitách jste také vystupoval. To je pak asi velká párty, ne?

Jsou to vděční lidé, protože za nimi jen tak někdo nepřijde. Já třeba hrozně rád jezdím navštěvovat Chánov. Už tam máme i známé. Ti lidé tam mají tak neuvěřitelnou radost, když tam někdo přijede…

Zvedlo se to tam trochu?

Určitě. A musím se jich zastat – je to tam o tisíc procent lepší. Ještě si pamatuji, že tam možná až do třetího patra bývalo smetí, byl tam nepořádek, zbořené budovy… Teď už tam jsou normálně čisté paneláky. Jsou tam Romové, kteří na to dohlíží a funguje jim to. Já jsem na ně v tomhle směru strašně hrdý.

Když jsme se bavili o tom světovém vývoji a zprávách, je podle vás nutné se zlobit na ty, kteří “chtějí mír”? Velmi často mezi sebou lidé na sociálních sítích válčí o to, že když někdo napíše, že by na Ukrajině už měl být mír, tak ho někdo druhý označí za proruského. Podle nich přece nejde o mír, ale jde o porážku Ruska.

Nechápu, co je špatného na tom, když někdo napíše, že by měl být mír. Co je víc než mír? Co je víc než láska na zemi a život beze strachu? Co je na tom špatného? Já si myslím, že není nic špatného na tom, když chceme, aby naše děti vyrůstaly v bezpečných domovech. Zlobit se na někoho, kdo napíše, že chce mír, je hloupost.

Vás 6. prosince čeká koncert v pražském O2 universum, což je už za tři měsíce. Co všechno jste si na tuhle show přichystal?

Já si pamatuji, že když jsem měl ještě koncert ve Fóru Karlín, tak přesně takhle jsem si to odpočítával: “Tři měsíce do Fóra Karlín.” A ono to uteklo jako by to byly tři týdny. Teď to mám úplně stejné a doufám, že vše půjde podle plánu. Začínají nám tréninky s tanečníky, různá plánování světel a takové věci. A jak už jsem mnohokrát řekl i mým fanouškům, tak chystám velkou show. Budu se snažit, aby to vypadalo světově, aby to vypadalo prostě jinak, než co normálně na mých koncertech zažívají. Dokonce tam budu létat ve vzduchu a bude tam spousta choreografií a nádherných tanečníků a tanečnic. Na to se moc těším. Bude to světelná show, audiovizuální show a nádherná světová stage.

Pozvali jste i nějaké hosty?

Ano. Ale všechny neprozradím. Jeden z hostů je třeba Monika Bagárová, na kterou se strašně těším. Plánujeme tam dokonce oprášit jeden z našich prvních songů. Bude tam třeba i můj bratr Marsell, úžasný rapper Refew, Markéta Konvičková a spousta dalších. Takže se na to těším. Ale tento rok se víc budu snažit, aby koncert byl víc o mně a méně o hostech než to bylo na tom Fóru Karlín.

Je pro vás O2 Arena nějaká meta do budoucna?

Mně bylo před rokem nabídnuté, jestli bych nechtěl udělat O2 Arenu, ale já se najednou cítil malinký jak mravenec. Řekl jsem, ať přemýšlí nad něčím jiným a přišel nápad na to Fórum Karlín. Až se budu cítit, že na to mám, tak velice rád tu O2 Arenu udělám. Teď se necítím na to, že bych vyprodal sedmnáct tisíc lístků. Ono se to nezdá – můžete mít milionová shlédnutí na YouTube, ale to neznamená, že ze sedmi milionů lidí, co si prohlédlo ten song, tak že jich dorazí dost. Dokážu si ale představit tu nádhernou obří stage…

Na druhou stranu spousta lidí říká, že má raději menší koncerty, protože má blíže k tomu umělci a vidí ho lépe.

To je pravda. Já třeba miluji ty komorní koncerty. Když je tam čtyřicet lidí, tak si člověk s nimi povídá, nasměje se, zažije momenty, na které se nedá zapomenout. Zase ta O2 Arena je o té show, o tom adrenalinu, že se tam potíte, sundáte tričko, běžíte mezi těmi lidmi… Je to neuvěřitelná atmosféra.

V téhle souvislosti mě napadá, že před měsícem Taylor Swift musela zrušit velkou show ve Vídni kvůli strachu z terorismu. V Rakousku byli zatčeni dva mladíci, kteří chtěli spáchat nějaký teroristický akt na koncertu. To musí být neskutečná bolest, ale zároveň víte, že je to proto, abyste ochránil zdraví a životy lidí.

Já viděl různá interview s Arianou Grande, která měla před lety koncert v Manchesteru, kde se stal ten útok s bombou, při kterém bohužel zemřelo i několik lidí. Ona z toho byla pochopitelně totálně v háji a říkala, že kdyby šlo vrátit čas a někdo by to alespoň tušil, tak by taky zrušila koncert. Tak díky Bohu, že se teď na to přišlo takhle brzy a že se nic nestalo.

Naopak pozitivní věc, která v létě rezonovala, byl návrat Céline Dion na scénu, když vystoupila na olympiádě. Viděl jste to?

Mě to rozbrečelo. Já jsem z toho byl hotový, protože jsem koukal na její dokument, kde mluvila o té své nemoci a musel jsem to v polovině vypnout, protože já jí takhle nechtěl vidět. Já jsem to nechtěl vidět, protože jí znám jako tu divu, která zvládla spoustu nádherných věcí… A teď jí vidět, jak trpí, jak nemůže zpívat, jak nemůže dělat to, co jí baví, tak to mi zlomilo srdce. A pak jsem viděl tu olympiádu a viděl jsem jí na té Eiffelovce, jak tam zpívala tu nádhernou věc… Od začátku až do konce jsem plakal hrdostí, že to zvládla a že to dala tak nádherně. A ještě v tom dešti… To mělo takové emoce.

Já se na tuhle otázku ptám všech hostů, protože jsme na Rádiu Prostor: Co pro vás znamená slovo “prostor”?

Tak tady je víc možností jak odpovědět. Ale jako první mě napadne, že vždy, když už mám něčeho plné zuby, tak řeknu, že potřebuji teď svůj prostor. Je to i prostor pro to něco říct nahlas tak, jak to člověk cítí. Prostor k vyjádření. Ale je toho strašně moc – třeba prostor pro partnera, pro rodinu nebo pro vlastní rozvoj.