Musíme v dětech budovat cílevědomost a odvahu. Dětské MMA není kroužek, ale rvačka, říká Vlado Lengál

Přepis rozhovoru:

Vítá vás Adéla Konewka u dalšího dílu podcastu Duše bojovníka. Tentokrát pozvání přijal nejlepší boxer OKTAGONU, muž, který má na kontě bezmála 200 zápasů a napříč bojovými sporty získal několik titulů. Kdy přidá do sbírky pás pérové váhy, to si povíme dnes. Vladimír Lengál dorazil k nám do studia. Díky moc, Vladimíre.

Taky díky za pozvání. Čau.

Vrána k vráně sedá. Kdo je vaše vrána?

To jsou lidi, co jsou kolem vždycky mě.

A jsou to podobní lidé, jako vy?

Určitě, protože já se obklopuju lidmi, kteří mi jsou blízcí a ostatní mě nezajímají.

Jako malý jste neměl ten klasický otcovský vzor. Pokud se nepletu, měl jste nevlastního otce, se kterým jste měl problémy. A jestli jsem to pochopila správně, tak vy na vaše syny vyvíjíte tlak, chcete, aby se uměli bránit, aby uměli bránit svoji přítelkyni, aby tam zkrátka byl ten mužský vzor – možná to, co vám chybělo. Ale když jste neviděl doma, jak to má vypadat, tak kde berete tu inspiraci?

Přesně jste to vystihla, teďka všechno, tak už k tomu nic nemusím říkat.

Tak kde se to bere, když to člověk nemá v rodině a nevidí, jak to má vypadat?

Charakter buduje ten sport, hlavně v dětství. Já jsem hrál hokej, to mi dalo do života toho kolektivního ducha, takové to přátelství. Tam to bylo precizní, tam se musí “skládat věci do komínků”, dostáváte pokuty za nedodržení věcí – zkrátka byl tam velký řád. Pak jsem přesedlal na bojové sporty a tam už je každý sám za sebe. Vzhledem k tomu, že můj vlastní táta od nás odešel, když mi bylo pět a půl, tak mi chyběl. Máti pak měla přítele, se kterým jsem já neměl žádný vztah, takže jsem neměl žádný vzor, což už nijak neovlivním, ale můžu to ovlivnit teď, na svých dětech. A hrozně mě baví být táta, líbí se mi to, jak to teď je, že mě vidí, ten OKTAGON je všude a kluci ví, že já jenom trénuju a chodím na zápasy. A ještě hraju fotbal na vesnici, takže oba dva chtějí být “fighter fotbalista” a přijde jim to jako běžná věc.

A v rámci té otcovské stopy, řekl jste si někdy “tyjo, tohle jsem udělal špatně”?

Ano, nedávno v posteli. Děti chodí často spát k nám do postele. My máme večer takový koloběh. Děti usnou u sebe, pak za námi přijde jeden, to se manželce nelíbí, potřebuje mít svůj vlastní prostor, tak odejde. Pak přijde druhý syn a máme takový večerní kolotoč. Já jsem většinou na jednom místě, ale vždycky se vzbudím vedle někoho jiného. No a když se děti teďka rvali v posteli, švihl jsem toho většího a trošku jsem přitlačil, ale on to schytal ten menší, já jsem si je zezadu spletl. Tak to jsem si říkal, že to jsem podělal.

Jsou tělesné tresty něco, co se u vás doma praktikuje?

Samozřejmě. Já ani, jak to mám říct, jako že bych si sedl naproti synovi a deset minut mu vysvětloval, že něco udělal špatně… Ne, to já mu jednu břinknu a on ví, že to tak nebude.

To je poměrně radikální na dnešní dobu.

To je úplně normální. A co mám dělat? Mám si nechat skákat děti po hlavě? No, to vůbec.

A funguje to u vás? Máte pocit, že to padá na úrodnou půdu?

Funguje to. My jsme samozřejmě kamarádi, to se mi někdy nevyplácí. Takže když mě naštvou, tak dostanou přes zadek. Žena říká, ať je nemlátím přes hlavu, já jim vždycky břinknu jednu po hubě. Ale tak já si myslím, že je to normální věc.

Předpokládám, že to není něco permanentního. Jakým způsobem rozdělujete to, kdy jste táta a kdy jste trenér? Je to určené tím místem, kde zrovna spolu jste s kluky?

Je to strašně těžké, protože to dítě vás nechce poslouchat. Vůbec.

Ani doma, ani na tréninku?

Ne, na tom tréninku. Dítě nechce otce za trenéra. Můj trenér má také dva syny, dělal jim trenéra na judo a taky se s tím setkával. To dítě nechce poslouchat. Chce poslouchat někoho jiného jako trenéra. Ale je zajímavé, že jsem to nerozlišil, ale moji synové ano, protože mi na tréninku říkají “pane trenére”. Já jsem totiž rázný, vždycky zařvu, jinak ty děti neudrží pozornost. Dětské MMA je náročné. To dítě se s někým musí prát, není to hra ani kroužek, ale bojový sport. Tam musí být disciplína, nějaká sebereflexe. A už u těch malých dětí je to těžké. Takže když jim něco chcete vysvětlit a oni někde pobíhají, tak prostě zařvu. A když mi moji kluci říkají “pane trenére”, tak já koukám a říkám “aha, no tak je to dobrý, tak jsem tady trenér a už to máme rozlišené”.

Myslíte, že jim samotným pomohlo, že si vás rozlišili? Že tady jste trenér a tady jste táta?

Líbí se mi, že to tak je, že to tak cítí a vnímají. I když k nim mám blíž než k těm ostatním, tak se snažím radit na obě strany. Když se jim něco nelíbí, tak je v tom někdy nechám víc vymáchat, ale jsem tam trenér a tak by to mělo být.

A jste na ně tím pádem při trénincích přísnější? Tím, že je to váš potomek možná očekáváte lepší, větší výkon?

Určitě jsem přísnější, protože maminky těm svým dětem vždycky zametají za zadkem a já ne.

Takže jejich maminka nechodí k vám na tréninky zametat jim za zadkem?

Maminky se tam někdy dívají, ale mně je to v uvozovkách jedno, protože to znám z vlastní zkušenosti. S jedním synem jsem chodil do školky já, s druhým má žena. A teď jsme si to vystřídali. A s ní, když syn zakopne a spadne, tak ho žena vždycky zvedne a on brečí. Když zakopne se mnou, tak mu řeknu “dělej, tak se opraš a zvedej se”. A se mnou nebrečí. Ví, že ho nezvednu, takže vstává sám a jde. Takže já to mám vyzkoušené a takhle funguji.

Nemůže být tak velký tlak na vaše syny kontraproduktivní? Přemýšlel jste někdy nad tím?

To ne. Já chci, aby byly děti. Není to ode mě tlak. Jen když něco děláš, tak to dělej. A když to máš rád, tak to dělej pořádně. Děti by občas hrály radši hry na PlayStationu, tak se jim snažím vysvětlit, že ten PlayStation tady bude, ale na tom tréninku ti kluci už nebudou. Oba hrají fotbal a chodí se se mnou prát do tělocvičny, na to dětské MMA a na judo. Musím jim ty hodnoty trošku ukazovat, protože dnešní společnost je rozmazlená. Máme všechno, kluci mají všechno. Mají koloběžku, kolo, kolečkové brusle, dvacet balónů, i když ani nepotřebujou a já ani nevím, co všechno ještě. PlayStation, telefon, tablet, ještě bych tady mohl jmenovat do zítřka. Kdybych měl tohle všechno v jejich věku já, tak bych také nevěděl, kam dřív. Takže těm dětem to musí někdo korigovat. A když to nezvládne maminka, tak to musí zvládnout tatínek.

Ty děti, které k vám chodí na tréninky, jsou díky těm tabletům nebo počítačům více nesoustředěné? Zdají se vám rok od roku línější? Pozorujete něco takového?

Já se pořád učím vnímat děti. Kdybych neměl dva syny, tak bych s dětmi nepracoval. Je to s nimi strašně těžké, musí se trénovat úplně jinak. Nesmíte jim zadat moc věcí, ony to potom nechápou. Musíte vymýšlet různé motivační hry, soutěže, mít kratší trénink, udržovat jejich pozornost a podobně. Mohl bych trénovat dorostence, nebo někoho, komu můžu sprostě vynadat. Jak to mám říct… MMA není hra. Jdete někoho překonat, můžete ho uškrtit, můžete mu něco udělat, musíte to těm dětem nějak vysvětlit. A všechny ty děti, co k nám chodí, vidí, že se tam peru v kleci a že si nehraju nebo nebrečím. Je to složité, pořád se poznávám i já sám - jak mám zdokonalovat trénink, konzultuji to s trenérem. I prvky držení, škrcení, páčení… My jim to musíme nějak vysvětlit a děti to kolikrát nechápou. Chci jim to nějak předat.

Jak se kontroluje, aby si u toho děti neublížily? Při těch pákách a podobně.

Ze začátku to bylo takové, že děti neudrží pozornost, nemají zažitou autoritu. Ale kluci už poslouchají, naučili se, dělají mi radost a líbí se mi. Děláme koncept tréninku – rozcvička, technika, praní, posilování, protahování a nástup, na kterém trénink zhodnotím. Každý trénink by měl mít hlavu a patu, měla by to být soustavná činnost, kterou pořád opakujeme, aby měla nějaký koncept a to dítě si z toho něco do života odneslo.

Věnujete se nebo řešíte i to, co se těm dětem děje mimo tělocvičnu? Protože já jsem tady měla Míru Brože, který trénuje malé hokejisty. A říkal, že když vidí, že mu přijde na trénink malý kluk, který je normálně veselý, nemá žádný problém a najednou přijde skleslý, tak řeší to, co se mu děje mimo tu ledovou plochu, aby věděl, proč na tom tréninku nefunguje tak, jak má nebo tak, jak je zvyklý. Je to ten přesah, kterému dáváte důraz i vy?

Já jsem hokej hrál a můžu říct, že hokejisté tráví na stadionu celé dětství a ten trenér je s nimi víc, než my, kteří s nimi trávíme tři hodiny týdně. Takže já to nepoznám až tak, ale my trénujeme hodně malé děti. Ale na některých jsem poznal, že je vychovává maminka sama.

A jak to poznáte?

Že je to dítě strašně zženštilé. Neví, proč tam je a když chce něco dokázat, tak začne brečet, vztekat se, nadávat, čeká nějakou útěchu a podobně. Ale my jsme chlapi a takhle to nejde. Takže já už jsem kolikrát řekl, že my nejsme kroužek MMA. Děti vidí na sociálních sítích a na internetu slavné fightery a podobně, ale není to tak jednoduchá cesta. Takže když tam přijde a něco se mu nepovede, začne nadávat, kopat, brečet a dělat gesta, co dělají mámy nebo ženský, tak jsem z toho hotovej. Jediná cesta je nedělat ústupky, pochválit za něco, co je dobré a tvořit v dětech ten drive, tu soutěživost a pomáhat jim. Kolikrát to klukům nejde, tak jim podám ruku, udělám to s nimi, ale ne žádné ťuťuňuňu, takhle se nikam nikdo nedostane.

Jak moc je důležité umět to dítě správně pochválit?

No, to musíte vyhodnotit. Musíte do nich trošku koukat, každý je jiný. Někdo víc zlobí, někdo se schovává a podobně. Musíte udržet pozornost. U dětí je dobré dělat motivační hry a tak jim trošku pomoct.

Co může být taková motivační hra?

Soutěživost. Třeba ho dáte naschvál se slabším.

Takže v těch motivačních hrách nezvítězí vždy ten nejsilnější nebo nejrychlejší, ale pokaždé někdo jiný, aby se v tom našli všichni?

Ano. Máme tam kluka, který k nám chodí už druhý rok, jmenuje se Viky a je strašně malinký. Říkal, že asi nebude chodit, že je moc malý a podobně. Tak jsem mu vysvětloval, že když to bude dělat technicky správně, tak bude dobrý. Domlouval jsem mu, ať určitě chodí, ať vydrží. No a už teď bude mít svůj první zápas, takže z toho mám radost.

O jaké věkové hranici se tady bavíme? Kdy já, jako matka, můžu začít přemýšlet o tom, že je na to můj syn už dost starý?

Vždycky musí chtít to dítě. Musí vědět, proč tam je a co ten sport obnáší. Když tam donesete klučíka, který MMA v životě neviděl a někdo na něj skočí nebo narazí, to prostě nejde. Musí chtít sám.

A když bude chtít v pěti letech, tak může už v pěti letech? A když bude chtít až v osmi, tak až v osmi? Mně jde o tu nejnižší hranici. Jestli se tady bavíme o dětech, kterým je devět, deset let, nebo jim klidně může být i méně.

Trénujeme s dětmi od šesti, zhruba do jedenácti let a když je někdo pohybově nadaný, tak i od pěti. Moji kluci to viděli u mě, takže oni chodí už od čtyř let. Ale tak malé děti neudrží pozornost po celou dobu, špatně se s nimi pracuje. Vydrží třeba půl tréninku, pak je pošleme ať si jdou hrát. Ale zkušenost s tím kontaktem je vidět i v ostatních sportech. Moji synové hrají fotbal a když do nich někdo narazí a spadnou, tak se hned zvednou a běží dál, což se v těch žákovských kategoriích běžně projevuje až za rok, za dva, za tři, když dítě trošku vyroste a podobně. Takže určitě to nějaký přínos i do ostatních sportů má.

Co vás jako dítě nejvíc formovalo?

Tak já jsem hrál hokej a na tom stadionu trávíte čas od rána do večera v kolektivu, se kterým chodíte i do školy. Tam je ta hierarchie taková, jaká má být. Někdo je lepší, někdo horší, někdo je víc kamarádský, někdo je víc sobecký... Všechno tam poznáte. Hokej mě formoval, jako sportovce, docela dobře.

Jak moc je důležitý, aby se děti naučily prohrávat?

Je to důležité. Já jsem zvědavý, kdy to přijde u mých dětí. Můj syn bude mi další zápas v MMA a zatím má remízy. U těch dětí se to dělá tak, že když tam někdo někoho neuškrtí, tak zůstane remíza. Což si myslím, že je dobrá rovina.

A oni se tam děti jako reálně škrtí?

Ano, můžou tam být škrcení. Nemůže tam být páka na páteř, ale škrcení zezadu ano. Něco je povolené, aby mohli prohrát. Většinou to končí remízou, ale syn už měl dvě výhry a furt chodí a hlásá, že vyhrál. Tak jsem zvědav, až přijde ta druhá strana. Viděl jsem to u něj i ve fotbale, že bojuje a nechce prohrávat, sám i nadává. Ale také už prohráli a já vždycky říkám, že by se měl z té prohry poučit a dál ty chyby neopakovat.

Co je vlastně jednodušší? Prohrát jako jedinec v kleci, kde můžete být naštvaný tak maximálně sám na sebe, nebo prohrát v kolektivním sportu, kde ale můžete říct, že to udělal špatně spoluhráč.

Určitě je nejhorší ta individuální prohra. Protože vás sžírá a musíte se nad tím zamyslet. Je jenom vaše vizitka, nikoho jiného. Je to určitě hodně těžké. Oceňuji všechny ty malé bojovníky, kteří se perou. Protože to není nic jednoduchého a mám pocit, že jsou ty děti trošku dál, mají sebereflexi, zažijí si strach, překonávají se a musí nad tím přemýšlet. Nemáte komu nahrát, opravdu musíte znát techniku a vědět, co si můžete dovolit. Děti se nebíjí do obličeje, je to takové zápasení. Fakt oceňuji, že už tak malé dítě chce překonávat sám sebe a dostávat se dál. Jak řekl Mike Tyson, “cením každého, kdo vstoupí mezi provazy”. Já opravdu oceňuji děti, že vlastně chtějí překonat sami sebe. Všechny děti, které tam máme, nebo které už zápasí a znám je, tak jsou trošku napřed i po té mentální stránce.

Je to něco, co dnešní děti možná ztrácí? Jak jste říkal, mají všechno. A je to tak, to bezesporu. Jsou obklopeni spoustou věcí, které často ani nepotřebují a dlouhodobě se mluví o tom, že děti sportují velmi málo. Je ta cílevědomost, dravost, sebereflexe a to všechno, co jim ten sport dává to, co ty děti ztrácí?

Já vůbec nejsem zastánce toho, že by děti se měly prát a bojovat. Ať dítě dělá jakýkoliv sport, formuje ho. Oba dva syny vozím na všechny tréninky autem, vůbec necestují hromadnou dopravou. Když jsem byl v pubertě a jezdilo se autobusem, tak jsem několikrát viděl, že nějaká paní zakopla, spadla, tak jsem jí pomohl. Šli jsme s klukama do obchodu, jeden tam kradl žvýkačky a já jsem se bál, pak jsme se venku porvali… Tak tohle dětem podle mě dnes chybí. Vezměte si, že máte dítě, které jde dvakrát týdně na hodinu nebo na hodinu a půl sportovat – to je hrozně málo. Dnešní doba je trošku jiná. Já jsem ráno vstával v pět, v 5.02 jsem jezdil autobusem, abych byl v šest hodin ráno na tréninku první. Aby trenér viděl, že tam chci být, že mám cíl být dobrý. A pak jsem šel do školy a ze školy zase na trénink. Bylo to jiné, než teď, kdy máte všechno. Synovi nachystá večer žena oblečení, takže on se ráno obleče, já mu dám najíst, odvezu ho do školky, po školce ho vyzvednu, dostane najíst, obleču ho na trénink, odvezu ho na trénink, po tréninku mu dám najíst, odvezu ho na další trénink, nebo jsme doma, převleču ho a může si dělat, co chce.

Kde se ve vás brala tahle bojovnost, cílevědomost, když tam ten táta nebyl? Zastala to máma?

To asi ne, já jsem měl touhu. Líbily se mi bojové filmy a hlavně, když vyrůstáte v rodině, kde nemáte otce, tak se nemáte za koho schovat, nemáte oporu, takže si to musíte vybudovat sám v sobě.

Když jsme mluvili o té době, která formuje děti, tak pojďme teď obráceně z pohledu rodiče. Co vnímáte jako největší chybu, kterou my, jako rodiče děláme?

Že necháme děti, aby se rozhodovali sami. Nevím, proč by se mělo dítě v plno věcech samo rozhodovat. Druhá chyba je, že mají děti všechno, na co si pomyslí. Děláme jim ústupky a nedokážeme říct ne.

A děláte to i vy?

Občas ano, každý rodič se u něčeho takového přistihne. Ale já většinou říkám “ne, to nejde, nemůžeš mít všechno”, nebo dávám něco za něco.

Jak často jste měl nebo máte s manželkou rozepře v rámci poměrně tvrdé výchovy, jestli to tedy můžu zhodnotit z toho, co vy říkáte.

Většinou brblá a pak mi dá za pravdu. U nás jsou, nebo byly, všechny hádky skrz telefon. Radikálně jsme stopli tablety a telefony. Dítě tam scrolluje, je v tom telefonu uvězněné, manželka ho začne obskakovat a vy, když po něm něco chcete, tak začne odsekávat, je protivné a podobně. Když jedeme v autě a syn chce půjčit telefon, tak mu říkám “ne, teď si se mnou budeš povídat”. Nejdřív je z toho otrávený, ale pak si povídáme, řekne mi, co dělal ve škole, dívá se kde jsme, čte nápisy na cedulích… Ale když má telefon, tak ho nic nezajímá, to pak máte takové chodící mumie. Takže rodiče by si měli uvědomit, že to ty děti nedokáží rozlišit a kolikrát se i ten rodič zasekne u něčeho na telefonu a nevěnuje ostatním pozornost. Tohle se mi nelíbí a myslím si, že je to velká chyba.

Kolik let je tomu staršímu synovi?

Teď budou mít oba dva kluci narozeniny. Vlaďouškovi bude sedm a Markovi pět let.

A kdy přijde tedy ta hranice, kdy se bude moct sám rozhodovat o těch věcech, o kterých jste mluvil před chvílí?

Teď jsem si koupil knížku Jak vychovat z dítěte sportovce: bez typických rodičovských chyb. Zatím jsem ji nepřečetl celou, ale přijde mi zaměřena primárně na kolektivní sport, nikoliv na ten individuální. Autor knihy tvrdí, že v tom kolektivním sportu byste na děti neměli řvát, říká se tomu Xbox – že si dítě naladíte a on pak se nerozhoduje sám ani v životě. Píše, že ač nechceme, tak právě my jsme vzory našich dětí, takže kdybych na dítě řval ať nekouří a měl v ruce cigaretu, tak je to kontraproduktivní. Ovšem v tom individuálním sportu to tak nefunguje. Vy když ho nenaladíte, toho bojovníčka, a on tam udělá jednu chybu, tak mu můžete zkazit úplně všechno. Já se s tím životem pořád učím a zatím jsem nenašel žádný návod… Ten návod je ten život.

Kdyby v rámci svého dospívání kluci přišli s tím, že chtějí být Youtuber?

To už jsem slyšel.

A jaká byla reakce? Protože to nemá nic moc společného s tou sportovní stránkou věci, pokud to samozřejmě nebude nějaký fitness kanál.

Já už jsem to slyšel od toho menšího. Říkal, že chce iPhone a že bude Youtuber. Takže to, co v těch videích na telefonu vidí, opakuje. Takže bychom se měli jako rodiče zamyslet, a nenechávat jim takovou volnost.

Myslíte volnost na internetu, na těch přístrojích?

Já chápu, že si tím rodič uleví. Dáte dítěti telefon, ono si dělá, co chce, vy mu něco nachystáte a podobně. Já to udělám za podmínek, až ten kluk bude mít hotové povinnosti. Chci, aby poprosili, poděkovali, chci, aby si nachystal jídlo na trénink, aby si odpočinuli a odpočinek není koukání se do telefonu. A musíte dítě naučit i odpočívat a spát.

Budete, nebo vyžadujete tuhle disciplínu, jako je na tréninku, i ve škole? Třeba i za tu cenu, že nejsou kluci studijní typy? Jestli bude ten drill stejný, i za tu cenu, že jim to nejde, nebo že se trápí, když vidíte, že makají někde jinde, kde ten talent je.

Moje žena se s nimi učí. Chce, aby byli dokonalí. Já jim říkám, že to přijde, uč se a dávejpozor.

Takže zastáváte názor “dej tomu maximum, ale když to maximum bude na trojku, tak je to v pohodě?

No v té první třídě měl problémy s angličtinou a já jsem mu říkal, že je to úplně v pořádku. “Když ještě neumíš ani česky, tak nebuď smutný z toho, že ti nejde angličtina”. Žena se s nimi opravdu důkladně připravuje. Když něco dělají, tak ať to dělají pořádně, hlavně ať je ta kázeň, ať jsou z nich slušní kluci. Lék ke všemu je dělat věci srdcem.

Když se takhle bavíme, tak ten důraz mužskou stránku věci je veliký. V dnešní době to může být kontroverzní, protože poměrně velké množství dětí přichází s tím, že si nejsou jistí, jaké jsou pohlaví.

Normálně už to do mě zase vyjelo. Na to jsem se měl připravit. Mně nevadí gayové a lesby, mám i takové kamarády, ať si každý dělá, co chce, ale prostě u nás je holka a kluk, nic mezi tím a doufám, že to tak zůstane.

No a kdyby přišli kluci s tím, že se zkrátka necítí být tím pohlavím, kterým se narodili, stane se z Vlada Lengála respektující, nebo otevřenější člověk k téhle tématice? Já se toho třeba jako rodič děsím a nevím, jak bych zareagovala, kdyby můj syn přišel a řekl: “hele, mami, já jsem asi holka nebo něco jiného”.

Je to jenom tou dobou, mobilními telefony a sociálními sítěmi.

Ale od toho je přece nemůžeme izolovat.

Nemůžeme, ale když budou dělat sport, tak budou vědět, že hrajou kluci proti holkám nebo v nějakém sportu hrají kluci s holkama. A já jsem ještě neviděl, že by hrálo něco, co neví, co je, proti někomu, co neví, co je. Jestli takový sport existuje, tak mi to můžete říct. Já se tady normálně dostanu do tlaku.

Ne, to já vás určitě nechci dostat do tlaku, to vůbec ne.

Už tady začínám gestikulovat.

Ne, to jsem nechtěla.

Dělám si srandu, ale...

Třeba v atletice se to myslím stalo, že se řešil start nebinárního člověka. Takže možná je to věc, která nás do budoucna čeká. Pochybuji, že by to bylo v MMA, protože předpokládám, že tam tito lidé úplně nemíří.

Jak jsem říkal, sport formuje děti. A myslím si že dává i zdravý rozum, jak se říká, ve zdravým těle zdravý duch. A pokud bude nějaké dítě, které neví, co je, tak tam bude problém a měl by vyhledat lékařskou pomoc. Protože buď jsi holka nebo kluk, ale chápu, když má někdo rád stejné pohlaví. Jen že bych nevěděl, co jsem… Já tomu nerozumím. Takové věci ani nesleduju a když to někde vidím, tak jsem z toho… normálně se mi kroutí vlasy, který už ani nemám.

Pojďme tedy k vašemu zápasení. Co je nejtěžší na tom být zápasníkem OKTAGONU? Je to ten neustálý tlak na výkon? Je to přibývající, stoupající konkurence?

Jestli chcete být atraktivní zápasník, tak se musíte pořád vyvíjet a někam posouvat. Konkurence raketově stoupá, takže když se tam chcete udržet, tak je potřeba makat. Jak říká Ondra Novotný: “Chcete dělat showbusiness, dělejte business, to jste vy ti fighteři a tu show k tomu musíte přidat, aby to bylo kompletní”.

A vy jste šel dělat sport s tím, že budete dělat show a k tomu business?

Já jsem dělal box, dělal jsem K-1 i thai box.

Tam jste sbíral ty tituly, které já jsem na začátku zmiňovala, protože jich je spoustu.

Když se dostanete k tomu, že se tím chcete živit a být profesionál, tak musíte být vidět. A já jsem boxoval s kvalitními soupeři, ale nikdo tam pro mě nebyl. To je ten amatérský sport, ale tam si budujete kariéru. Pak jsem přešel do té K-1, do thai Boxu a tam byly galavečery, lidi. A tu veškerou pozornost si vzala MMA a vás to láká, chcete, aby tam byli diváci, aby vám fandili a podobně. Buď to ze sebe děláte v uvozovkách šaška a snažíte se dostat do povědomí lidí vaším projevem, ať už je bizarní nebo normální, nebo za vás mluví sportovní výkony a něco k tomu – taková ta třešnička na dortu, abyste byli zajímaví. Tak já jsem si vybral tu druhou cestu a jsem za to rád. Už druhý rok jsem profesionál a to jsem vždycky chtěl.

V tuhle chvíli, kdyby přišel Money Fight, který by byl spíš jako show, nebo kdyby Ondra přišel s titulovým zápasem... Co z toho?

Já jsem měl k tomu titulu blízko a dostal jsem Gamechanger. Nebyla to moje váhová kategorie, takže jsem se připravit i tou váhou a podobně. Odletěl jsem na měsíc do Thajska a také jsem se rozhodoval, ale vzal jsem ten Gamechanger, protože člověk, který má vysoké cíle, by se neměl bát výzev – jenom výzvy vás někam posunou.

Jak podle vás dopadne odveta století?

Strašně bych si přál, opravdu strašně, aby to byl pěkný boj, aby se to zapsalo do historie jako odveta století, a ne jenom jednostranný výkon, ale MMA nám může přinést cokoliv.

A byla by zajímavá varianta, kdyby vyhrál v tuhle chvíli Karlos a byl pak jako ten třetí, byla by odveta odvety?

Za mě…proč ne.

Jo? Mohou být tři zápasy dvou zápasníků zajímavé i pořád dokola?

Když na to lidé přijdou, proč ne. Když se na to nebudete chtít dívat, tak prostě..

Tak prostě nepřijdou.

Ještě bych chtěl říct, že Karlos army – mně se líbí co přinesl, co udělal pro MMA, pro českou bojovou scénu. Samozřejmě i Attila, ten je nedoceněný. Až když přišel OKTAGON MMA, tak vyzdvihl jejich jména. Ve středy se potkávám s Attilem a v takové formě jsem ho v životě neviděl. Má čtverečky na břiše, pere se tam a těším se.

A to přitom Karlos říká, že teďka čtyři roky tancoval, co?

Tak uvidíme… Attila je v brutální formě, samozřejmě ho respektuji líbí se mi jeho projev, ale je to úplně odlišný člověk, než Karlos, ale strašně moc se na to těším. A proto bych chtěl, aby ukázali tu krásu MMA – Čech a Slovák, kteří pro československé MMA udělali opravdu hodně.

Vy jste začínal u boxu, ale box jako takový nezažívá ten boom, co zažilo MMA. Máte pocit, že tyhle jako tradiční sporty, které jsme znali dřív, ale asi jsme jim nevěnovali takovou pozornost – jako je box, kickbox a podobně, tak v tuhle chvíli přežívají, právě díky MMA?

Nemyslím si, že přežívají díky MMA. Oni přežívají už delší dobu. Když jsem šel do tělocvičny, u nás ve Znojmě, tak se dělal jenom box. Nikdo nezápasil v kickboxu. MMA teprve začínalo. Conor McGregor přišel s takovou vlnou, i díky sociálním sítím se to všechno dobře rozjelo. V tělocvičně se říká, že musíš začít boxem, pak thai boxem, pak dělat judo a podobně a tím vznikne ten MMA bojovník. MMA si v České republice utrhlo fakt velkou pozornost – udělal to OKTAGON XFN, Ondřej Novotný. Ráno vstával na UFC, večer byl na galavečeru, všichni ho znali, ta tvář přitáhla velkou pozornost a i těm bojovým sportům dala takový dobrý podkres. To je můj pohled. A MMA se zkrátka chytlo a jede to. Pro mě bylo skvělé boxovat před dvaceti tisíci lidmi. Byl to box, ale bylo to díky MMA, díky Karlosovi a Marpovi.

A je ten hype MMA pořád stejný? Neříkám, že to bylo lehké, ale ta popularita, to obecné povědomí o MMA raketově vzrostlo. Vy jako zápasníci jste to určitě zpozorovali. Je to něco, co pořád trvá?

V roce 2020, když jsem šel do výzvy, tak jsem za tím v uvozovkách běžel, protože jsem viděl, že ty galavečery se plní a že je to skvělé. Viděl jsem, že mají čeští bojovníci hype, ale nejsou ani tak kvalitní. Během covidu začalo fungovat pay per view, takže i když není úplně plná hala, jsou tam tisíce lidí. Myslím si, že je MMA stále větší a větší. Když vyhrál Lukáš Krpálek olympiádu, tak se naplnily všechny tělocvičny malinkými judisty – do té doby nebylo judo skoro nikde. Ten OKTAGON MMA je pravidelná věc. Mě poznává čím dál tím víc lidí. Včera jsme byli s dětmi na zmrzlině s děckama a nějaký klučík tam říkal: “to je jedinej táta, který má srandovní stories na Instagramu. Ti fajteři jsou všichni vážní”. Tak se mi líbí, že to ty děti sledují. Já dávám na stories mojí ženu, ona učí na základní škole, a její žáci to také sledují. Takže sleduje to čím dál tím víc lidí. Podle mě není úpadek, ale je to už taková normální věc.

Což je možná lepší, než kdyby to opadlo a stalo se to normou.

Za mě je to furt dobré. Teď jsem četl, že ČT sport bude nějaký galavečer promítat, tedy už se to dostává do normálu.

Tak to by bylo dobré, protože já jsem tu měla minulý týden Olivera a řešili jsme, že právě Česká televize věnovala vítězství Jiřího Procházky pouze pár sekund.

Já jsem se ho na to taky ptal a oni to odůvdnili prý tak, že by museli koupit práva na nějaký záběr. Tak jsem se ptal, kolik by to stálo a Oliver říkal, že to může stát třeba od 80 korun výš.

To asi záleží, do toho nevidím, ale samozřejmě by bylo skvělé, kdyby to bylo v rámci zvýšení povědomí o MMA i ve veřejnoprávní televizi, že?

Jo, třeba O2 sport vysílá galavečery, kde se perou i děti. My jsme tam taky mohli, můj syn se tam mohl prát, ale oni to nepouští do televize, což chápu, že na to ta společnost není nastavená, že by čelili velké kritice. Ale do povědomí se MMA dostalo – Karlos je celebrita, Machmud Muradov a ostatní. Myslím si, že je dnes MMA, doufám, normální věc. Dřív jsme byli jenom holé hlavy, bezmozci a podobně. Těm našim českým legendám trvalo, než dokázali, že jsou normální lidé, studovaní, vysokoškoláci a lidé, kteří jsou profesionální sportovci.

Vy máte velkého parťáka v Radkovi Roušalovi, jste super zábavná dvojka, právě i třeba na sociálních sítích OKTAGONU. Jak moc je pro vás důležité, mít takového bráchu, v rámci toho sportu, vedle sebe?

Nevěděl jsem, že to takhle dopadne, my jsme spolu trénovali postoj a já jsem mu pak řekl, kolik ten OKTAGON tahá lidí. Říkám: “Dělej, máš tam poslední možnost skočit, už jsi tam měl nějaké zápasy podle pravidel undergroundu, pojď”. No tak jsme se prali, a to ze začátku nechutná nikomu. Válet se po zemi, dělat silový trénink, wrestling, škrcení, držení, páčení, je tam toho fakt hodně.

Tak když někomu jezdíte loktem po obličeji, tak to není nic příjemného.

No, hlavně když přijde postojář na trénink MMA a všichni vás hážou, je to těžké. Karel Kajser je můj trenér na komplexní postoj s nohama. A trénujeme tam, posouváme se nahoru – protože vždycky, když máte člověka, který je stejná váhovka a je ambiciózní, tak se vzájemně taháte nahoru. Jednou on zbije mě, pak já jeho, pak třikrát on mě, pak měsíc já jeho… Je to super.

Kterou stránku života vám ten profi fighterský život za ty poslední dva roky otevřel? Něco, co jste do té doby neměl a zbožňujete to?

Hodně poslouchám podcasty. Věnuji se zdravému životnímu stylu, psychologii, začal jsem spolupracovat s psychologickým koučem, který mi otevřel profesionální cestu sportovce a všechno okolo se na to nabaluje. My nežijeme normální život. Mé děti vidí tátu, který má sport jako práci. Manželka za mnou přiletěla se syny do Thajska, kde jsem byl na soustředění, což pro mě bylo krásný, příjemný. Kluci tam viděli žíněnku, tak tam hned vběhli a začali se tam prát. Tenhle sport mi přinesl úplně nový život a myslím si, že i mojí ženě. Musí být pro ni hezké, když někde jdeme a někdo mě zastaví a chce třeba podpis, nebo ví něco o našem synovi. Žijeme sportovní život, nemám čas na blbosti. Dřív jsem žil hodně jinak a musím říct, že tohle je skvělé.

Necháváte se kluky dívat na vaše zápasy? Protože ty mohou být poměrně často i krvavé. Je to věc, kterou řešíte?

Oni si je pouští sami doma a hrají si. Vládík jezdí se mnou a se ženou, dívá se na zápasy. Teďka, jak jsem s Torresem kulhal, tak brečel. Když jsem dělal váhu, tak jsem si říkal, že bych nechtěl, aby tohle dělal můj syn, protože to bylo na hraně. Ale vy jste vzor těch dětí a já se tak snažím chovat. Dělám sport, kterým je MMA a oni to berou jako normální záležitost. Jsem rád, že těm dětem můžu být po té sportovní stránce vzorem. I u toho staršího – ten mi říká, že bude vyhrát titul v OKTAGONU, pak bude UFC.

Skromný chlapec.

Jo, říká, že bude hrát za SC Znojmo FK, potom půjde do Zbrojovky, do Sparty, do FC Bayern Mnichov a možná Manchester City FC. Tak mu říkám, že pro tohle všechno, co budeš chtít, budeš muset něco obětovat – ten život je opravdu jiný a musím říct, že mě baví a dokážu i díky tomu sportu, stmelovat rodinu. Fandí mi i širší rodina, pak si s nimi povídám a tak… Takže je to skvělé.

Poslední téma, na které bych s vámi chtěla narazit, je hudba. Vy máte velmi blízko k rapu, dneska jste dokonce přišel v tričku s Tupacem. Máte vlastní písničku s vaším jménem – nástupovku. Posloucháte ten novodobý rap, který se hodně proměnil od toho, co jsme znali, nebo co vy jste znal od malička?

Já mám veškerou hudbu rád, ale jsem vždy jsem poslouchal pouliční rap. Jsem ze sídláku, byla to tvrdší, jiná doba a na ten novodobý rap jsem si nemohl zvyknout. Ale už jsem si zvykl.

Jo? A koho třeba posloucháte?

Já jsem si v tom našel i ten hudební podtext. My děcka z těch rozpadlých rodin, jsme často ti fighteři, boxeři… Nikdo neměl sportovní vzor, nebo neznám nikoho, kdo by fightoval a měl dobrou rodinu. Znám všechny z rozpadlých rodin – ti, co u toho vydrželi, to jsou kluci, kteří neměli tátu no a u toho jsme poslouchali ten pouliční rap, vlastně Rytmuse, všechny ty loupežníky. A oni se po těch letech dostali k Fight Nights Challenge, vlastně k těm Money fightům a my, ti kluci, co na nich vyrostli, jim děláme trenéry.

Kruh se uzavřel.

To byl hudba mého mládí – Druhá strana, Miky Mora, Moloch Vlavo. Teď je to takové uplakané, víc popové, ale už jsem se v tom našel. Poslouchám Robina Zoota, líbí se mi Viktor Sheen, Calin – ten je z brněnský boxárny, takže se známe. Ale to už je skoro pop.

A víte, který song to změnil?

Skladba Neviditelnej od Kontrafaktu. Vůbec jsem to nechápal, pak jsem se do toho zaposlouchal a myslím si, že je to nadčasová hudba – je to úplně brutální, je to něco jiného.

Takže trochu paradoxně vás starý Kontrafakt navedl na novou vlnu rapu.

Vždycky byla tvrďárna a vždycky přišli s něčím nadčasovým. U písničky Neviditelnej jsem si říkal “co to je”, když jsem to slyšel poprvé. Co tady kňučí, to se nedá poslouchat. Pak jsem se do toho zaposlouchal – hostuje tam Viktor Sheen, hostuje tam Calin a už to chápu, je to odraz dnešní doby. Dneska jsou děti na Xanaxu, jsou úplně mimo. Každá doba má svoje neřesti. My jsme poslouchali Kontrafakt.

Rapujou lépe Slováci nebo Češi?

Slovenský rap byl vždycky tvrdší. I když jsme přijeli boxovat na Slovensko, tak byli tvrdí vždycky, jak žula. Nebo jak beton. Ale mně se líbí oboje. Mně se líbí slovenský i český rap a líbí se mi hostovačky, všechno. Někdy se mi líbí i zpívaný refrény a podobně. A hlavně když někdo...

Nedávno překvapil Rytmus tím, jak dobře zpívá.

No, zpívá už dlouho. Líbí se mi, když někdo dokáže ten pouliční projev přetavit do toho novodobého, zpívaného refrénu.

Klepe nám na dveře další hokejový šampionát, ještě k tomu tady jako u nás v Česku, tak jak to dopadne?

Musím říct, že když jsem hrál hokej, tak jsem věděl, kdo vyhraje zlatou helmu, kdo vede kanadské bodování, kdo je první a poslední tým, kdo spadne, jací jsou hráči, soupisky… A jak jsem hrát přestal, tak to jde mimo mě. Teď vím všechno o světě bojových sportů, vím kdo a kdy vyhrál olympiádu v boxu, ale tohle fakt vůbec nesleduji.

Takže ani si nezapnete hokej při mistrovství, když hrají Češi?

Jenom kvůli synovi. Pavla Kousala, Ondru Najmana jsem prováděl po OKTAGONU, takže vím, že teďka startovali, tak jsem se chvíli díval, ale já ty lidi musím znát a musím se tomu trošku věnovat. Rád si sednu, podívám se, ale když nemám znalosti, tak je to pro mě španělská vesnice.

Jaký bude další zápas, kdy si znovu zatancujete vítězný breakdance?

Další zápas bude oznámený za týden, už bude vydaný podcast z turné ve Frankfurtu a bude to v Brně. Vracím se po zlomení nohy a měl bych mít jeden z hlavních zápasů. Moc se na to těším a jdem si zařvat “mámo je to doma” a pak bude klidně breakdance.

Budu držet palce, mým hostem byl Vladimír Lengál, díky moc, Vladimíre.

Také moc děkuji.