Musím se probrat a přepnout. Nejsem připravený to zabalit. Mám na to být v TOP 3. Oktagonu, říká Konrád

Rozhovor s Michalem Konrádem:

Když jsme domlouvali rozhovor, tak jsi se mě ptal, proč zrovna ty? A říkal jsi, že to máš “takový hore-dole”. Tak proč to máš “hore-dole”?

Já moc nechápal, proč zveš mě. Teď jsem už od prosince nezápasil kvůli zranění a na scéně jsou asi teď lepší frajeři – aspoň žebříčkově – takže jsem byl příjemně překvapený. A “hore-dole” – to mám. Mám tři výhry, dvě prohry… Teď na tom makám, hlavně v hlavě, takže doufám, že už to zlomím, nebo to může zabolet.

Přišel teď nějaký bod zlomu v tvé kariéře? Že jsi něco začal dělat jinak?

Zrovna teď to překopávám. Během toho posledního zápasu v Ostravě, kde jsem měl toho frajera podle mě přejet, tak jsem měl takové blikance. Jakmile něco nešlo podle mých not, tak jsem zamrzl. Ale kluci v gymu říkají, že to půjde, talent mám. Takže jsem si prostě řekl, že zainvestuji do sebe a zkusím si přes Patrika Kincela najít i mentální kouče – já jim říkám psychouši. A byli jsme si asi dvakrát, třikrát sednout a jsem spokojený. Vidím lehce posun.

A co vlastně probíráte nejvíc? Ty konkrétní blikance, ty konkrétní situace, nebo jdete dál do nějakých příčin?

První sezení bylo, že si mě tak jako monitorovali a přišli na to, čím to asi je. Člověk tam musí být otevřený, fakt se nebát říct, co ho štve a na čem je i závislý. A dělali jsme různé testy, koordinace na oči, reflexy a pak si mě vzal ten psychouš a dostal mě do takového transu. A podle té analýzy je problém asi v rozhodování. Když něco nevyjde, tak zamrznu. Ne vždycky, ale z osmdesáti procent to tak je.

A teď se tedy snažíte pracovat na tom zamrznutí, nebo aby k němu vůbec nedošlo?

Úplně zamezit, to je těžké. Je to hodně o podvědomí. A aniž by si to člověk uvědomoval, tak ta hlava pořád jede. A já mám podle mě i ten problém, že nad všem až moc přemýšlím.

Vybavuješ si zpětně, že jsi měl podobné stavy tomu, co máš v té kleci? Ať už v dětství nebo v mládí?

Takovéhle stavy určitě ne. To asi ani mimo tu klec nejde. Ale nějak jsme se s tím psychoušem shodli, že jak mám staršího bráchu a furt jsme do sebe rýpali, tak jsem k tomu bráchovi vzhlížel. A byly i doby, kdy jsem mu kradl boty, že jdu ven s klukama a voněl jsem se jeho voňavkami a on mi za to dával hroznou sodu. Ne fyzicky, ale psychicky. A já mu to teď říkal, on se tomu smál jako blázen, ale myslím si, že z toho mám to, že bych se chtěl pořád s někým srovnávat. A to je podle mě ta chyba. Každý je svůj originál. Můžeš mít nějakou inspiraci, ale nezkoušej být někdo jiný.

Byl během toho zápasu v Ostravě nějaký moment, kdy sis říkal, že to takhle dál nejde?

Asi to bylo po tom zápase, protože jak jsem šel do šatny, tak už cestou jsem viděl, kde jsem udělal chybu. První kolo jsem na něj vlítl, vycházelo to a on dál držel. Viděl jsem mu na očích, že už bude asi konec, ale on to nějak přežil. V pauze jsem si pak říkal, že to asi bude na body. A začal jsem hrozně přemýšlet. No a jak jsem začal špekulovat, tak druhé kolo ty věci nevycházely. On mi to hezky vrátil a říkám si: “Ty jo, co teď?” Trenér říkal, že jsem tam byl úplně odevzdaný. A teď chci najít někoho, kdo mi prostě řekne: “Hele, tohle změň”. Asi to potřebuji od někoho slyšet.

Máte daný nějaký deadline toho, kdy si řekneš, že už jsi připravený? Nebo jste domluvení na nějaké fázi v psychickém rozpoložení?

Chci mít zápas v září nebo v říjnu, protože to chci prostě zkusit. Ale šel bych i bez těch psychoušů. Bylo období, kdy jsem do té klece šel a fakt jsem byl prázdný a užíval si to. Ale možná to bylo tím, že mě ten soupeř nedostal tak pod tlak, že bych začal špekulovat. Že když je to podle mých not, tak jsem takový nezničitelný… Zápasník si asi musí věřit. Nemyslím tím ale být namachrovaný.

Jak vlastně probíhá v OKTAGONu nějaká konverzace s vedením ohledně proher?

Tak OKTAGON už je velký. A jak to tahají do Německa, do Anglie, tak proč by tam měli frajera, co prohrává, že? Jasně, jsou lidi, co prohrávají, ale jsou víc známí a já jsem takový ten střed. Alespoň podle mě. Ale tohle většinou řeší můj manažer Pavel Touš. Teď asi musím vyhrát v nějakém PML-ku, nebo něco takového. Prostě vzít něco mimo OKTAGON a vyhrát. Někde se rozpinkat nebo opinkat a pak se třeba zase vrátit. Protože OKTAGON chce výhry nebo alespoň hezké zápasy. A když nedáš ani jedno, tak se můžeš pinkat na dvorku s Danem Škvorem. (smích)

Zdravíme Dana! Jak moc je pro tebe vlastně důležitá rodina?

Mně máma říká, že jsem v tomhle samotář. A ani na zápasy rodiče nezvu. Máma byla snad třikrát, čtyřikrát. Spíš jsem takový, že se uzavřu, trénuji, pak jdu za rodinou před zápasem a po zápase se zase vidíme. Takže já tu rodinu do toho moc netahám. Ale s bráchou teď mám asi lepší vztah, než dřív. Vídáme se, chodíme na večeře, občas se vidíme v gymu, jezdím za nimi hrát si s děckama. Rodina je základ, ale já je nemusím nikam tahat nebo ukazovat. A ten gym je moje druhá rodina.

Pro spoustu zápasníků i zápasníc vedla ta jejich cesta k MMA nebo k zápasení, přes to, že byli z nějaké rozpadnuté rodiny, z nějakých horších poměrů nebo prostě dělali blbosti v mládí. Jakou ty jsi měl tu cestu?

No mě srala práce, nic jiného. (smích) Já měl dětství v pohodě, naši se rozešli, ale to mi bylo osmnáct, takže jsem to tak neřešil. Spíš mě nebavilo to, co jsem dělal a co jsem studoval. A ke sportu jsem tíhl od čtvrté třídy. A proto jsem si řekl, že to zkusím. Líbilo se mi to a nějak jsem u toho zůstal. Ale neplánoval jsem, že budu dělat profi zápasení, že budu mít sponzory a nějaké výhody.

Ale nešlo to třeba přes pouliční rvačky?

Já jsem nikdy nebyl nějaký pouliční rváč. Neříkám, že jsem se nikdy neporval na ulici, ale nikdy jsem to vyhledával. Nejsem týpek, co někoho hrotí nebo by potřeboval pozornost.

Tomáš Le Sy byl s tebou v té OKTAGON výzvě, jestli se nepletu. Teď je to majitel Clash of the Stars. Jak se ty díváš na bizarní zápasy?

Hele, já to vůbec nesleduji. Když tam jsou nějací známí nebo top UFC zápasníci, tak se na to kouknu. Ale třeba to Clash of the Stars, které třeba brácha miluje… Že bych to nějak řešil, tak to ne.

Takže kdyby Tomáš přišel a řekl: “Hele, mám tady pro tebe dobrý money fight, ale je to třeba v tangách ve třech…”

Tak kdyby tam byl Škvor, tak bych o tom přemýšlel. (smích) Nevím, proč tady není dnes se mnou, já to nechápu. Ale kdyby to byl money fight za deset milionů, tak půjdu. To bych asi šel s kýmkoli, abych si šel pro peníze.

Lidi, kteří zběhli z té klasické sportovní stránky – ať už museli nebo chtěli – tak říkají, že peníze v kleci jsou úplně někde jinde než v OKTAGONu. Takže u tebe převažuje ta sportovní stránka, nebo stránka těch financí?

Určitě ta sportovní. Moje výplata z OKTAGONu není na uživení, to je takové kapesné. V kleci jsou lepší peníze jinde, ale když jsi top zápasník OKTAGONu, tak máš větší peníze v OKTAGONu. Teda aspoň doufám. (smích)

Jsou čeští zápasníci, na jejichž zápas se vždycky podíváš?

Třeba na Kozmiče, s tím jsem začínal, tak na toho se určitě kouknu. David Kozma je taková moje srdcovka.

Jak u tebe funguje domlouvání zápasů?

Já bych vždycky chtěl mít třeba tři, čtyři za rok. A jde taky o to, že já chodím featherweight do 66 kilogramů a musím dost hubnout. Takže potřebuji měsíc čistě jen na váhu, abych zhubl nějakých těch čtrnáct, patnáct kilo. To je hodně, ale příjemné je, že každé shazování je lepší a lepší, to tělo se na to naučí. Ale vím i od doktorů, že pak dva, tři měsíce nesmím hubnout, abych se nezhuntoval. Takže mi to i tak vychází, že kdybych začal v lednu, tak ty tři, čtyři zápasy za rok vyjdou. Jenže pak přijde třeba zranění nebo se zápas zruší a musím to dohánět.

A vyhovuje ti zápasit v té váhovce?

Já se s tím v zápase cítím dobře.

Na začátku jsi řekl, že je potřeba se probrat, jinak už to vlastně můžeš zabalit. Když nepomohou ty kroky, které teď děláš, tak jsi s tím zabalením smířený?

No, to nejsem, protože upřímně doufám, že to vyjde. Já si nemůžu představit, že bych vypadl z nějakého koloběhu. Já třeba dva dny nic nedělám a už si přijdu úplně nervózní. Ale k tomuhle spíš došlo po zápase, protože jsem tam seděl jako hromádka neštěstí, říkám si, že skončím, a treném říká: “Hele, jestli chceš takhle pokračovat, tak to pro tebe asi bude lepší.” A to byl takový impuls, že s tím musím něco dělat. Ale kdyby mi ostatní říkali, že to tam nemám, nedřu, nemám na to, tak asi o tom uvažuji. Ale když mi všichni – jak ti kluci, tak ti psychoušové – říkají, že tam všechno je a fakt stačí jenom odbrzdit to a půjde to, tak bych tomu měl začít věřit.

No a cíl tvé kariéry je v tuhle chvíli co?

Určitě bych se chtěl v OKTAGONu dostat do té top trojky, čtyřky, pětky. Nebo zkusit i jinou organizaci v cizině. Prostě i někam vyjet, zkusit si to.

To moc kluků z OKTAGONu nechce.

Tak protože tady mají hype. Když v OKTAGONu vyhráváš, tak jsi pořád někde vidět. Ale jde o to, jestli chceš jít někam o laťku výš a zkusit si jiný tlak. Protože když přijdeme na OKTAGON, tak tam známe kameramany, známe ty lidi, takže je to takové domácí. Když přejdeš někam jinam, kde tě nezná nikdo, tak je to trošku jiné.

A když jsi v kleci, tak poznáš z té první rány, že to není dobré?

Tak když tě ta rána vypne, tak to poznáš až v šatně. (smích) Ale u mě to je spíš tak, že rozjedu něco, čemu věřím a on to stopne. A v tu chvíli si řekneš: “To mi teda řekni, co mám teď dělat?” No a v té kleci je to dost rychlé. A častokrát je to i chaos. Může se stát, že tě tak trefí, že ti drcne ta brada a už se ti do toho třeba tak nechce. Nebo tě to naopak nastartuje.

A jsi schopný poslouchat ten svůj roh, co ti radí, co ti křičí?

Teď už jo. Třeba trenéra slyším, ale trvalo mi to. Může tam řvát deset tisíc lidí a slyším ho. Ale ne vždycky ho poslechnu. (smích)

Ty mi přijdeš docela náladový, máš to tak i v osobním životě?

No, trošku, je to nahoru, dolů. (smích) Ne, spíš mám takové ty vlny, to má asi každý. Já teď viděl na Instagramu jedno video o tom, jak člověk pozná, že je vyhořelý. A tam bylo, že je pořád na telefonu, pořád se mu chce spát, nic ho nebaví… Tak si říkám, že všichni jsou vyhořelí. Komplet celý gym jsou vyhořelí. (smích) Ta doba je debilní.