Můj táta říkal, že kdybych byl špatný herec, tak můžu mluvit na pohřbech, říká Daniel Krejčík

Rozhovor s Danielem Krejčíkem:

Narodil jste se v Mladé Boleslavi a vystudoval jste gymnázium v Jičíně – tam studoval i Michal Malátný a Jana Plodková. To jste tam měli nějaký hudebně dramatický kroužek?

S Janou Plodkovou jsme se těsně minuli v dramaťáku. Potkali jsme se spolu až v Praze. Hodně mi ji tehdy předhazoval můj matikář. Moc mi nešla matika, ale o Janě vždycky říkal, že umí oboje – hrát i počítat. (smích) To gymnázium je dost sportovní, ale já jsem na tělocvik moc nechodil, místo toho jsem chodil darovat krev. Nejdříve jsem měl omluvenky na pohřeb, ale v říjnu jsem už pohřbil celou rodinu, takže jsem začal chodit darovat krev, abych na ten tělocvik zkrátka nemusel chodit.

Takže tam byl nějaký dramatický kroužek?

Přesně tak. Já jsem původně ze Sobotky, tam bylo Šrámkovo divadelní studio, kam jsem jako malý chodil a na gymnáziu jsem začal chodit na ten dramaťák. Jako poměrně mladý jsem začal dabovat a z dabingu jsem se pak dostal do divadla.

Litoval jste někdy toho, že jste neabsolvoval hereckou školu?

Mnohokrát. Já jsem se hlásil na DAMU několikrát, ale nevzali mě. Ty věci jsem všechny dohnal po té vlastní ose. Ale myslím si, že to byla taková sbírka šťastných setkání s lidmi, kteří se mi chtěli věnovat. Takže si zpětně myslím, že jsem nějakou hereckou školu měl, ale byla to taková individuálka, kterou bych každému herci přál.

Jsou na tom lidé, kteří absolvují tu hereckou školu, mnohem lépe?

Já si myslím, že je to jiné. Ti studenti herectví se formují tak nějak společně a formuje je nějaký pedagog. Často chodím do divadla DAMU a někdy tak koukám a říkám si, že toho neumím tolik, co oni. Nedokážu recitovat monolog v blankversu, u toho dělat salta a ještě se nepotit. Mým prvním hereckým partnerem v divadle byla Vilma Cibulková. Hrál jsem jejího o čtyřicet let mladšího manžela. Neuměl jsem vůbec nic a vůbec jsem o tom herectví neměl žádnou představu. Vilma se mě ujala a všechno mě naučila. To bylo v divadle V Řeznické, kolem roku 2012. Byli tam opravdu skvělí herci – Maciuchová, Zindulka, Smutná, Syslová a další. Byl jsem houževnatý, chtěl jsem toho od těch lidí nasát co nejvíc a oni mi to dovolili. Vilma za to představení dostala Thálii a to představení najednou bylo velký fenomén. Paní ředitelka divadla, Iveta Srbová, nám všem dala najevo, že s námi počítá dál. Mezitím ale přišla hra Cock od Mikea Bartletta, kterou měl režírovat Radim Špaček. Byla tam role pro mladého kluka a v tom divadle žádný jiný nebyl. Paní ředitelka tenkrát řekla, ať to jdu zkusit. Mezitím mě podruhé nevzali na DAMU a když jsme to představení hráli asi pět měsíců, tak mi přišel dopis, kde byla nominace na Thálii, za nejlepší mužský herecký výkon. V ten moment mi začala přicházet další práce.

Měl jste vymyšlená nějaká zadní vrátka?

Ano měl. Jak jsem říkal, moji rodiče mají pohřební službu a tam je práce pořád. Můj táta říkal, že i kdybych byl špatný herec, tak můžu mluvit na pohřbech. Pokaždé, když viděl projíždět sanitku, tak mi říkal: “Vidíš, kvůli těmhle těm sviním máš malý kapesný.” (smích) Každopádně i když mě na hereckou školu nevzali, tak jsem věděl, že chci u divadla zůstat. A řekl jsem si, že budu dramaturg. Zjistil jsem, že mám schopnost najít text, který divákům něco říká a že si na sebe dokážu nabalit lidi, se kterými chci pracovat. Takhle vznikla spousta věcí, které jsem v životě vytvořil. Dnes točím hodně a jsem za to strašně rád, baví mě to.

Kde jste tehdy vyhledával to divadelní zákulisí, ke kterému jste potom nějak přilnul?

Tak ta Praha byla vždycky dost za odměnu. Ale se základní školou ze Sobotky jsme jezdili do Městského divadla v Mladé Boleslavi, takže asi tam. Později jsem občas jezdil i do Prahy. Můj první divadelní zážitek byl v době, kdy mi bylo šest let. Moje babička pracovala ve Škodovce a dostala zájezd na Vánoce jako bonus – to bylo na muzikál Kleopatra do Prahy. Já jsem z toho byl strašně nadšený. Jsem devadesátkové dítě, takže ta éra těch výletů do Prahy byla spjata s muzikály. Další velký divadelní zážitek pro mě bylo představení Gazdina Roba v Divadle pod Palmovkou, kde hrála Jitka Čvančarová. Viděl jsem v té hlavní roli i Terezu Kostkovou. Rodiče jsem vždycky přemlouval, abychom jezdili do Prahy do divadla.

S Jitkou Čvančarovou hrajete v představení Vlaštovka, což je už dlouhou dobu velmi úspěšné představení, které je neustále vyprodané.

Je to tak a já jsem to vůbec nečekal. Normálně se představení v Praze hraje třeba dvakrát měsíčně. My jsme teďka ve fázi, kdy hrajeme čtyřikrát měsíčně a ještě jezdíme na zájezdy, takže hrajeme klidně i šestkrát měsíčně. Jsem za to rád, na sociálních sítích často sdílím reakce diváků. Na svém Instagramu jsem vytvořil skupinu lidí, která jezdí do divadla. Rád si s těmi lidmi povídám, je to podle mě trochu i součást té práce. Divadlo děláme pro lidi a mě zajímá, co si o tom myslí.

Další fenomén je představení Všechny báječné věci.

Jsem v tom představení úplně sám, je to monodrama. Když jsem ho zkoušel, tak jsem si říkal, že to bude takové představení pro mě a pro kamarády. A za chvilku budeme hrát jako dvoustý představení, což je úplný bizár. Včera jsme hráli v Kněžmostě, kde to představení bylo tak strašně plné, že se muselo přesunout do většího prostoru, což je v Kněžmostě jenom JZD. (smích)

Je normální, že má herec svého agenta?

No, herci velmi často potřebují pomoci třeba se smlouvami a tak dále. Vás agent je člověk, který vás dobře zná, ví, jak hrajete a zkrátka vás zastupuje. Vznikla tady jedna super věc, webová stránka Actors Map. Tam můžeme najít různé herce na jednom místě.

Jak probíhal casting k seriálu Vytoč mého agenta?

Ten seriál je původně francouzský, tam se jmenuje deset procent. To je částka, kterou herec odevzdává někomu, kdo se o něj stará, kdo mu shání práci, kdo mu hlídá závazky, diář, termíny a tak dále. Ve Francii je to strašně úspěšný seriál a prodal se do spousty dalších zemí. Je tam spousta lidí, kteří běžně v seriálech moc nehrají. Mně se stalo to, že hraju v seriálu, kterého jsem fanda. Fakt mě baví se na to koukat.

Jak člověka připraví do života to, že pochází z rodiny funebráků?

Já si vůbec nestěžuji. Myslím, že to byla super přípravka pro celý život.

Máte vymyšlenou svou vlastní dramaturgii pohřbu?

Nemám, ale asi bych ji uměl dát nějak dohromady. Naše pohřební služba je rodinná a můj táta, který tu pohřební službu teď provozuje, tak už je čtvrtá generace. Pohřby jsou samozřejmě různé, vždycky závisí na charakteru toho člověka i na způsobu té smrti. Jako dítě jsem viděl, že neumírají jenom staří lidé, ale že umírají kamarádi mých rodičů, moji kamarádi, děti… Pokaždé, když vidíte nějakého člověka, tak se k němu chovejte tak, že ho můžete vidět naposledy. To je asi to nejcennější, co mi ta pohřebka dala do života.

Cítíte se být influencerem?

Já tam zkrátka prezentuji svoji práci.

Už vám nabídly nějaké firmy nabídky ke spolupráci?

Ano, děje se to často. Pro mě je furt otázka, jak s tím správně nakládat. Ty peníze jsou v tom influence marketingu velké, mnohonásobně větší než jsou při natáčení, při hraní v divadle nebo v dabingu. Nedávno mi přišla nabídka za opravdu velké peníze, to bylo v hodnotě mého čtvrtletního platu, ale odmítl jsem to, protože s tou firmou bylo všechno špatně a působilo to dost podezřele. Když jsem si o té firmě hledal informace na internetu, tak mě překvapilo a zklamalo, kolik lidí to propaguje. Já to beru tak, že mám vůči těm lidem nějakou zodpovědnost a musím vědět, co přesně propaguji a zda jsem s tou firmou či produktem nějak ztotožněn.

Jak se vám tady žije? Jak vnímáte své okolí i systém v naší zemi?

Se svým bývalým partnerem, Matějem Stropnickým, jsem žil na zámku, na vesnici v Osečanech. Žil jsem tam sedm let. Bylo to pro mě strašně zajímavé v tom, že jsem vyšel z té své sociální bubliny. Ta pražská kavárna hodně narážela na to, co se třeba odehrávalo na té vesnici. Ti lidé byli ale úplně jiní. Minimálně mi to pomohlo v tom si všech vážit. Jsem úplně alergický na to, když někdo říká třeba o nějakém politikovi, že “ten je na správné straně”. Kdo může přece říct, která strana je správná. Cítil jsem se jak mezi dvěma světy. Podle mě je to strašně špatnou komunikací na obou koncích. Určitě je v tom i strach, který je tak velký, že přehlížíme problémy ostatních. Lidé by neměli zapomínat na to, že to, co z nás dělá lidi, je naše sociální cítění. To, že se dokážeme vcítit do problémů a bolestí jiných lidí, to je to nejcennější, co máme. Na to bychom neměli zapomínat.

Co byste si přál?

Aby skončily války.