Moje nová novela bude o sexu v domově důchodců, říká spisovatel Michal Viewegh

Rozhovor s Michalem Vieweghem:

Když se řekne nejúspěšnější český spisovatel, tak si myslím, že se většině lidí v téhle zemi vybaví vaše jméno.

Děkuji, tak já to přijímám i když možná by s tím dnes už někdo polemizoval. Jsou tady třeba úspěšné spisovatelky a tak dále, ale kompliment se má přijmout.

Čím se ten úspěch měří? Je to počet prodaných nebo zfilmovaných knih?

Na to má každý odlišné názory. Pražští intelektuálové by řekli, že počet prodaných výtisků pro ně není žádné kritérium, že úspěch určují oni – literární kritici a tak. Ale mohli bychom se třeba shodnout na nějakém kompromisu, že to je průsečík čtenářského a kritického úspěchu.

Vy jste byl často v televizi, v rozhovorech, ale v posledních letech jste se trochu stáhl. Asi není potřeba se vracet k tomu, čím jste si prošel. Nechybí vám ale ten svět toho showbyznysu?

Já jsem se snažil dávat rozhovory do přijatelných časopisů a novin. Do bulvárů jsem rozhovory nedával, ale oni si mě vždycky našli. S nějakými jsem se potom i úspěšně soudil. Já věřím tomu, že je profesionální spisovatel povinen odvést nějaké propagační penzum, měl by to udělat pro svého nakladatele. Když budete odmítat všechny rozhovory a televizní vystoupení, tak z toho ten nakladatel nebude mít velkou radost. Jediné, co si hlídám, je hranice vkusu. To ať posoudí ostatní, jestli se mi to daří nebo ne.

Já jsem vůbec nemyslel, že vás najdu na sociálních sítích. Ale našel jsem váš profil na Instagramu a tuším, že jste i na Facebooku.

Jsem na Facebooku, tam i pravidelně přispívám. Vím, že mi vytýkali, že bych měl mít i ten Instagram, ale já jsem řekl, že když už jsem v pětapadesáti souhlasil s Facebookem, tak by mi mohli tolerovat, že nechci mít už nic dalšího.

Ten Facebook si obsluhujete sám? Baví vás to?

Ten si píšu sám a docela mě to i baví. Ty tři řádky na Facebooku jsou ideálním prostorem, kde si mohu rýpnout do politiky.

Vstupujete do diskuzí, hádáte se s lidmi?

Minimálně. Já jsem ten Facebook už na samém počátku označil za komunikační jednosměrku, protože když už ho mám tedy mít, tak se tam odmítám s lidmi hádat a kazit si den tím, že budu číst nějaké nesmysly. Je to můj domeček, kde přijímám jenom ty, kteří jsou hodní a slušní.

Jak vnímáte svět? Opravdu nesledujete ani zpravodajství?

To jsem asi říkal v nějakém temnějším období, když jsem byl po té nemoci, o které se nechci bavit. Když vám jde o život, tak vás hádky mezi jednotlivými politickými stranami opravdu nezajímají. Teď už se snažím být v obraze.

A co na ten svět říkáte?

Pociťuji hlubokou vděčnost, že já i moje rodina jsme měli to štěstí, že jsme se narodili do země bez války, bez nějakých obrovských vnitropolitických otřesů, perzekucí a tak dále. Můžeme si užívat život, tak jak to třeba moji rodiče ještě neměli, protože zažili komunismus.

Vy jste začínal psát v 80. letech.

Pamatuji si ještě cenzuru samozřejmě. Posílal jsem povídky do časopisu a i tam jsme naráželi na cenzuru. Petr Bílek byl redaktor v Mladém světě, který nás, mladé autory, lektoroval. Napsal jsem novelu, která nikdy nevyšla a to je moje skutečná prvotina, nikoliv kniha Názory na vraždu. Ještě předtím jsem napsal Případ 12. patra, což je taková komorní novela o nočních vrátných v pražském chemapolu. Já jsem dělal v pražském chemapolu nočního vrátného, takže je to autobiografie. Vymyslel jsem si, že tam mezi ty vrátné přijde paranoidní velitel závodní stráže a vymyslí si, že ta budova má nikoliv jedenáct, ale dvanáct pater a on tomu skutečně věří. A nutí ty strážné, aby tu obchůzku vykonávali i v tom neexistujícím, dvanáctém patře. Což je taková jednoduchá, až primitivní metafora doby socialismu a komunismu, která nás nutila zapisovat a hlásit něco, co není pravda. Samozřejmě to vyjít nemohlo, protože ta metafora byla velmi průhledná. Pan Lukáš, tehdejší spisovatel, řekl, že se mu to moc líbí, ale že to bohužel v této době nevyjde a že mám napsat něco komornějšího. Tak jsem ho poslechl a napsal jsem Názory na vraždu. Zavražděná učitelka nikomu nevadila, takže to vyšlo. Vyšlo na to pár slušných recenzí, ale prodalo se jen pár tisíc výtisků, což by dnes nebylo tak špatné, ale tehdy to bylo málo v kontextu těch statisícových běžných nákladů. Potom jsem chtěl napsat knihu, který se bude víc prodávat a to byla Báječná léta pod psa.

Báječná léta pod psa jsou vaše nejúspěšnější, nejprodávanější kniha?

To by musel říct nakladatel – nebo tedy oba moji nakladatelé. Nejprodávanější budou podle mě určitě knížky, které byly zfilmované.

Mě z té vaší tvorby vyčnívá jedno dílo – Mafie v Praze. To je z mého pohledu úplně jiné téma, než kterému jste se věnoval v ostatních knihách, povídkách, případně denících. Čerpal jste ty informace jen ze zpravodajství, nebo jste měl nějaké konzultanty či přímo lidi z toho prostředí?

Tušíte správně, spolupracoval jsem s různými lidmi. Přes kamaráda a investigativního žurnalistu Jaroslava Kmentu, jsem měl i nějaké kontakty na důstojníky BIS. Měl jsem i velmi konspirativní schůzky, kdy jsem zděšeně zjišťoval, že ten pán, který na tu schůzku přichází, se bojí víc než já. Dodnes mě těší, že se některé ty napůl reálné, napůl smyšlené věci staly tvrdou realitou. Ale žádné mafiány osobně neznám. V mých očích je nejhorší to propojení mafie a politiky.

Jaké byly na tu knihu tenkrát ohlasy?

Například mi nahlásili, že mi hrozí jakési nebezpečí. Nechci si hrát ex post na Salmana Rushdieho české literatury, ale pravda je, a to můžu doložit, že jsem zřejmě jediný současný český spisovatel, který měl na autogramiádě policejní ochranku. Bylo to trošku děsivé.

Učí se o vás ve školách?

Já to nezkoumám, ale vím, že jsem součást povinné četby. Spíš mě mrzí, že to ty děti čtou, protože musí a ne proto, že by samy chtěly.

Vy jste učil tvůrčí psaní. Ještě učíte?

Už neučím, učil jsem pár let na tehdejší literární akademie Josefa Škvoreckého. Dělal jsem i takové měsíční kurzy, třeba na Moravě a tak. Ale už to nedělám, už je to pro mě příliš vyčerpávající. Zdravotně na tom nejsem nejlépe a mluvit několik hodin v kuse je opravdu náročné.

Může se člověk, který nemá úplně mnoho talentu, naučit psát tak, aby to bylo snesitelné?

Na tuhle otázku jsem odpovídal zejména rodičům, kteří svým dětem ten kurz platili. A já jsem říkal: “Nemůžu vám zaručit, že z vašeho dítěte udělám spisovatele, ale můžu vám zaručit, že to dítě bude trochu líp psát, než psalo, protože řemeslné věci se dají naučit.” Nikomu nemůžete vnuknout nápad, nikomu nemůžete věnovat talent, ale můžete mu říct, že tohle zahájení povídky nebo románu je blbé, nebo že čtrnáct postav pro čtyřstránkovou povídku je trochu moc.

Vracíte se zpětně k vaší tvorbě a hodnotíte ji?

Jsem samozřejmě ohromen vývojem kolem knihy Báječná léta pod psa. Někteří kritici tvrdí, že jsem spíš povídkář než romanopisec. Ale musím říct, že když zpětně něco čtu, tak jsem pyšný.

Sledujete, jaké vycházejí knihy a čtete je?

Od roku 2012 mám velmi výrazný handicap a nemůžu moc číst. A hlavní problém mám s pamětí, pobírám kvůli tomu invalidní důchod. A já skutečně přečtu třeba čtyřicet stránek knížky, která mě baví, a když se k tomu vrátím druhý den, tak už nevím, co jsem četl a musím začínat od znova. Takže čtu málo a musím říct, že mě ani tolik knih nebaví. Pracuji na nové novele, která bude o sexu v domově důchodců.

A dřív jste se nechal inspirovat knihami, které zrovna vycházely?

Nejvíc jsem četl v devadesátkách, když jsem byl ještě redaktorem českého spisovatele a měl jsem to v popisu práce. Četl jsem bezpočet českých autorů a kdybych chtěl být jízlivý, tak bych řekl, že to je důvod, proč dnes už tolik nečtu. Ale bylo by to nefér vůči Radce Třeštíkové, Radce Denemarkové a dalším. Člověk s tou četbou stejně jednou skončí, tak já jsem skončil o pár let dřív.

Je něco, co vás baví víc než psaní?

Asi nic intenzivnějšího než psaní neznám. Samozřejmě radši pojedu s dcerami k moři a budu jíst krevety, to je asi větší rozkoš, než psát prózu.

A píšete dál? A píšete stejně jako dřív nebo méně?

Když píšu, tak píšu každý den. Už si občas nechávám volné víkendy. Dříve jsem byl opravdu velmi striktní a pracoval jsem těch třicet dní v měsíci. Všechny moje partnerky z toho byly právem nešťastné. Dneska už tu literaturu nenadřazuji nad život.

Jste vždy spokojený s tím, jak jsou ty vaše knihy zfilmovány?

Až na film Případ nevěrné Kláry se podle mě všechno vydařilo a mám ty filmy rád. Také ty filmy přivedly diváky k mým knihám.

Vy žijete od dětství na Sázavě?

No, ve dvaceti bych si stěžoval, že tam musím bydlet, ale dneska jsem nadšený. Pražské bary už k životu nepotřebuji a kdybych chtěl, tak to není tak daleko. Mám tam božský klid.

Vy jste už zmínil vaše dcery – jak si rozumíte třeba v pohledu na svět?

Dělají mi radost všechny tři a myslím, že se shodneme na většině věcí. Jen se tedy kriticky vyjadřují k tomu, co píšu o jejich matce.

Zaráží mě právě ta otevřenost ve vašich dílech – jak to vaše rodina bere?

No tak zase jsem jim díky tomu zaplatil školy, jezdily se mnou na Maledivy a podobně, takže ať si nestěžují. Myslím, že jsem je tolik nezneuctil.

Vy jste v nějakých rozhovorech mluvil o tom, že nevíte, jestli budete moci dál psát a že jste přemýšlel nad tím, že byste se vrátil k učení.

Kdysi jsem učil na základce na Zbraslavi. No, dokud jaksi vydrží ta komerční úspěšnost, tak bych to jít dělat nemusel, ale já jsem o tom uvažoval v době, kdy mě opustil ten bývalý nakladatel. Tehdy byla distribuce mých knih mizerná – prostě v těch knihkupectvích nebyly. Teď jsem přešel do nakladatelství Euromedia, kde všechno funguje a prodeje začaly stoupat.

Jaký jste děda?

Asi bych mohl být výkonnější dědeček a víc si toho vnuka půjčovat, ale jak jsem říkal, mám určité zdravotní problémy. Oni bydlí přímo naproti mně, takže se docela často vídáme. A musím říct, že moje rodina mi opravdu hodně pomohla.

Dnes je nepřeberné množství toho, čím se člověk může bavit. Co baví vás?

Ty aktivity se mi po tom roce 2012 výrazným způsobem omezily. Taky jsem zůstal na Sázavě a prodal pražský byt, v Praze už tedy nemám bydlení a není úplně jednoduché tady mít večírek, nebo jet do divadla. Občas tedy do toho divadla jdu, ale mě vždycky bavily ty knížky. Řeknu jednu banální věc – já už jsem dneska pomalu čtyřicet let prostě zavřený sám doma. Nemám dvě krásné sekretářky, nemám milého nebo protivného šéfa – já nemám žádného šéfa, žádné kolegy v práci. Čili já chci potvrdit, že psaní je osamělé povolání a lidé vám chybí. Takže fakt vítám, když mě sousedé pozvou na grilovačku, kafe nebo třeba lahvinku. A v té Sázavě mám kolem sebe několik skvělých rodin a sousedů. A tohle funguje. Na Vánoce se na Štědrý den scházíme u mě na terase. Já na Štědrý den dopoledne napsal všem sousedům SMSku, ať se staví na panáka, pokud jsou otrávení tím předvánočním úklidem a takovou tou buzerací. A do pěti minut všichni chlapi přišli. Samozřejmě po dvou hodinách, co jsme tam popíjeli, tak si pro ně přišly i manželky. No a je to taková tradice, kterou dodnes držíme a upevňuje to vztahy. S některýma sousedama se dokonce vidím jen na ten Štědrý den, ale s řadou sousedů mám pravidelné styky.

Nežije v Sázavě náhodou taky Jaroslav Dušek?

Jarda Dušek je jeden z nich, ne vždy je tam na Vánoce, takže ne vždy chodí na naše vánoční mejdany, ale mnohokrát přijde i s krabicí vína. Někteří chodí s lahví vína, Jarda chodí s krabicí. Ne, že by zamýšlel, že to vypijeme, ale velkoryse mi to věnuje. Někdy se potkáváme u něj. Navíc jeho dcera má teď domeček přímo proti mně – krásný srub – takže o to častěji je Jarda u nás.

Tipnul bych si, že budete mít docela rozdílný pohled na svět. Vy budete asi realistický a pan Dušek bude asi trošku k esoterice.

Tušíte správně, přátelsky jsem si ho dobíral, protože když sedíte s kamarády a Jarda tam před všemi vysloví větu “věděl jsi, že termití královna se při požáru termitiště teleportuje na jiné místo?”. Tak já říkám, že já to nevěděl a nechci to vědět a nechci tomu věřit – my racionalisté bychom si prostě rádi uchovali víru, že termití královna se nemůže nikam teleportovat. Že to nejde. No a tak dále. Já tuhle větu říkám asi po padesáté, protože to je exemplární příklad našeho škádlení, ale zdůrazňuji, že je přátelské.

Čím škádlí on vás?

Tak on je ukáznější. On se různě otužuje, chodí bos, méně pije. Když se pokouším otevřít třetí lahev, tak mě škádlí.

Co technologie ve vašem životě? Je to něco, co vám usnadňuje život nebo komplikuje?

Asi přísně vzato mi technologie život usnadnili – pošlu mail a nemusím na poštu. Ale nemám to rád a nerozumím tomu. Všechno mě to vlastně učí dcery, kteří to udělají. Třeba ten Facebook mám a občas na něj i přispívám, ale když se tam něco změní a musí se třeba klikat jinam, tak už volám si o pomoc.

Mě zaujalo, že jste pořádal oslavu padesátin a pozval jste si tam ex milenky.

No a ex přítelkyně.

Já jsem totiž takovou blbost udělal, když jsem slavil třicetiny. Ale kolik jich tam bylo u vás?

Řekněme to rovnou, nedoporučujeme to, milí posluchači. Rozhodně to nedoporučujeme. Bylo to prostě vychloubačné gesto. Narcistní gesto, které si dneska vyčítám.

Já bych to nikdy nepřiznal, kdybych to neslyšel od vás, ale také se za to stydím.

Já jsem to měl v Jazz Docku a hráli mi tam Monkey Business – vlastně to byl takový koncertík. Vlastně jsem chtěl udělat dobrý skutek a přátelské gesto. A všechny ty ex přítelkyně jsem tam pozval na dobré jídlo, raut, na hezký a milý koncertík a ještě projíždku po Vltavě. Naivně jsem si myslel, že dělám mnoha lidem radost. Ale že tím strašně zklamu a právem naštvu svojí současnou manželku a taky některé rodinné příslušníky, to jsem tak nějak nedomyslel nebo si to nechtěl domyslet. Dneska už si to vyčítám, ale tak stalo se…

Co vás čeká v následujících měsících, letech? Na čem pracujete? Kam míříte?

Dokončuji dvě nové knížky, nebo respektive jednu knížku, jejíž součástí jsou dvě novely. Jedna se jmenuje Neobyčejná laskavost – milostný erotický příběh z domova důchodců a druhá Neobyčejná nestoudnost – takoví korporátní účastníci zájezdu.

Mimochodem, píšete radši pod tlakem, nebo si naopak necháváte dostatek času na odevzdání?

Rád píšu v naprosté pohodě. Mě to psaní baví. Čili já u toho počítače těch šest až osm hodin denně strávím i když nemám finanční tlak a i když mě k tomu nic a nikdo nenutí.