Moje deformace je, že jsem velký perfekcionista. S módou se musí umět podnikat, říká módní návrhář Osmany Laffita

Osmany Laffita hostem Prostoru pro dva:

Moderuje Luboš Procházka

Letos slavíte dvacet let vaší značky na světové módní a designové scéně. Napadá mě otázka na úvod: Je opravdu móda a design váš celý život?

Abych řekl pravdu, tak nikdy jsem neplánoval, že budu návrhář. Ale je pravda, že už jako dítě jsem si dělal různé šatičky a maloval a tak dále. A tak asi jo. Ale nemůžu říct, že móda je můj celý svět. Já dokážu cokoliv. (smích)

No a dovedete si bez ní představit ten život?

Nedokážu, protože móda je jako naše vizitka – reprezentujeme se tím, jak vypadáme. Ale není to tak, že bych se z módy zbláznil. Dokážu dělat cokoliv. Dokonce jsem pracoval v továrnách, kde jsem vyráběl pneumatiky pro auta.

A kdybyste se třeba ráno probudil a někdo vám řekl, že s módou končíme a rozjedeme něco nového, tak co by to bylo?

To by mě nezajímalo, protože i kdyby to skončilo, tak já s tím pokračuji. Móda nebo styling je můj denní život.

Je móda dobrý byznys?

Móda je dobrý byznys, pokud s ní člověk umí pracovat. Někdo to dělá jen tak jako zábavu nebo aby se prezentovali jako módní návrhář a tak dále. Ale za mnou je velká práce a hodně starostí. Já jsem víc umělec, ale vedle sebe mám tým, který vede ten byznys. Můj manžel se stará o ekonomiku, marketing a tak. S módou se musí umět podnikat.

Vy jste po vaší výroční módní přehlídce v Národním muzeu v Praze v rozhovorech pro média děkoval manželovi. A to mimo jiné za to, že když jste na té módní cestě šel chvíli dolů, tak on byl pořád s vámi, abyste zase mohli jít nahoru.

To výročí bylo pojmenováno Grácias. Grácias je děkuji a já jsem děkoval všem lidem, kteří byli kolem v průběhu mé kariéry. Bylo to výročí dvaceti let jména Osmany Laffita a na každém kroku, který jsem v kariéře udělal, tak manžel byl vedle mě. A za to, kde jsem dnes, je jeho velká zásluha, protože on mě toho hodně naučil.

Vy jste současně i parfumér. Jak to vlastně děláte? To se ráno probudíte a řeknete si “tak dneska budu šít, zítra budu navrhovat parfém a pozítří se podívám trošku na to povlečení”? Jak vlastně vypadá to rozložení práce?

Je takové přísloví, že kočár nesmí jít rychleji než kůň – protože kůň táhne ten kočár. Já začínal jako módní návrhář, který tvořil jen módu. Potom začali doplňky jako boty, kabelky, pásky a tak dále. Pak jsem dělal interiér designera. Pak jsme vymysleli povlečení, kosmetiku… Nemůžeš dělat jen to samé a móda není jen to oblečení. Světoví návrháři nemají jen oblečení. Krok za krokem musíš vymýšlet nové produkty. Třeba výroba parfému není sranda, to je třeba práce na několik let. Testuješ a mixuješ a pak, když dokážeš tu vůni, co se ti opravdu líbí, tak to trvá ještě čas než si sedne a může do flakonu a na trh. Takže to jsou opravdu dlouhé procesy. To samé je kosmetika. Já jí netestuji na zvířatech. Zvířata miluji, jsou součástí mého života. Moje kosmetika se testuje přímo na nás, na naší pokožce. Já mám velice citlivou pleť, takže pokud bych zkusil něco agresivního, tak se to hned objeví na mě. Takže můžu dát ruku do ohně, že moje kosmetika je kvalitní.

Cílíte jen na ženy? Nebo máte kosmetiku i pro muže?

Kosmetika je de facto unisex. A stejně jak funguje pro ženy, tak funguje i pro chlapy. Nevím, kdo rozdělil kosmetiku na dámskou a pánskou, to je trošinku marketing, bych řekl, protože od nás je to stejné.

S vaší talkshow teď máte turné po českých městech a viděl jsem ohromný zájem ze strany fanynek, ale oproti dřívějšku už máte i mnoho mužů. A viděl jsem i ohromný zájem o vaše parfémy, mikiny, trička a tak dále.

Sám jsem překvapený, protože jsem si říkal, jestli to dokážu. Když mluvím s tebou a ty se směješ, protože vypravím příběhy a srandičky, tak je to něco jiného. Druhá věc je postavit se na pódium, kde je minimálně tři sta lidí, ale spíš sedm set, osm set… A rozesmát celé divadlo. A musím říct, že do teď mám trému. Ale opravdu jsem neočekával, že to bude tak úspěšné. Jeden den končím představení a už si to divadlo objednává další show. Teď to jsou tři druhy show: Kafe u Osmanyho, Osmany show a Vánoce z Osmany, které teď připravujeme.

Je to úspěšné i proto, že jsi jako vysoce postavený umělec přišel mezi ty lidi přímo do těch sálů a do toho města – a oni nemusí do Prahy?

Jezdíme a máme s nimi přímý kontakt. Na začátku jsem to dělal podobně jako Karel Gott – skončila show a já jsem tam zůstal a fotil se s celým sálem. Jenže když cestujeme, tak opravdu musím rychle zpátky do Prahy a tak dále. To je jeden důvod, proč už to nedělám. Druhý důvod je kvůli tomu, že je podzim a nerad bych chytil nějakou nemoc. Ty show máme naplánované dopředu a já jako profík už dělal show i nemocný se zimnicí – ale myslel jsem si, že umřu.

Je tvoje značka ekonomicky dostupná i pro běžné lidi?

Myslím, že je to dostupné. Ta kosmetika a ty menší věci jako mikiny, trička a tak, to bylo vymyšlené právě tak, aby to bylo přístupné. Nemůžu říct, že Osmany Laffita je levná značka. Není to pro každého, jak se říká. Ale právě proto jsme vymysleli tyhle produkty, abychom mohli lidem udělat radost. Ten, kdo nemá třicet, padesát, sto tisíc, aby si koupil něco ode mě, tak má určitě tisíc korun, aby si udělal radost. Takže na show bereme parfémy, krémy, kosmetiku, trička, mikiny a na místě se to prodává. A prodává se to dobře. A jsou tam levnější než na e-shopu.

Co děláte, když nemáte zrovna ten den představení?

Já si myslím, že čím starší jsem, tím víc pracuji. A když si myslím, že budu mít jeden den volno, že budu odpočívat a nemusím navrhovat, nemusím se starat o klienty, nemusím dělat talkshow, tak mi volá nějaký Luboš Procházka a zve mě na rozhovor. (smích)

U spousty umělců platí, že čím víc jdou léta, tím víc je ten člověk upnutý na svou práci, aby všechno bylo precizní a dokonalé. Umíte i vybuchnout?

Umím. Ale nejsem takový. Málokdy se mi to stane. Musím děkovat Bohu a děkovat lidem, které mám kolem sebe. Ale jsem perfekcionista a občas přijde moment, kdy už nemohu a vybuchnu. A když Laffita vybouchne, tak to je druhá světová válka. Jsem schopný toho, že když je den přehlídky a nějaký model se mi nezdá, tak ho na místě roztrhám, rozpárám a musí se to dělat znova. Ale to je normální, to je ta profese. A když jsi perfekcionista, tak to je to nejhorší, co může umělec být. Já jsem původně akademický malíř. A když jsem končil akademii na Kubě, tak mi učitelka řekla, že jsem dobrý malíř, ale v životě nebudu úspěšný – že jsem moc detailista. A malíř musí mít volnou ruku. Moje deformace je, že jsem až moc perfekcionista.

Huboval jste někdy modelům nebo modelkám, že šaty nenesli tak dobře, jak měli?

Jo, stalo se to. A jsou i modelky, které jsem dokonce vyškolil – například Simona Krainová se naučila chodit na podpatku díky mně, já jsem udělal ta školení. Jsou holky, které to mají v sobě a mají to vrozené. A pak jsou holky i kluci, kteří patří pod nějakou agenturu a nejsou moje starost. Je to agentura, která se musí starat a naučit je, jak se chodí. Když jsem pracoval u mojí agentury, protože jsem byl booker a choreograf, tak si pamatuji, že jsem bral holky, postavil je před zrcadlo a tam jsme trénovali změnu pohybu obličeje – smutné, romantické, seriózní, naštvané. Pak jsem je učil chůzi, aby se uměli kroutit – a mně se zdá, že současné agentury se nestarají, prostě jen prodávají. A pak ty modelky dostanou krásné koktejlové šaty, ale jdou, jako by táhly pytel brambor. To není hezké, neprezentuje to ten model a deformuje to krásné šaty.

Jak moc dokážete rozlišit krásu ženy a muže?

Jsem gay, to si řekněme. Ale já jsem víc zaměřený na ženské a miluji, když vidím hezkou ženu – jak jde, jak je hezky oblečená a tak. Po chlapech moc nekoukám. Spíš se na ně dívám z profesionálního hlediska. Koukám, jak dobře vypadají, víš?

Dobře… Tak chlap v pěkném obleku, nebo ve sportovním?

Oboje. Protože jsou chlapi, kterým sportovní věci moc sluší a pak jsou chlapi, kteří jsou ohromní v obleku.

Vy jste byl v létě měsíc na rodné Kubě, kde jste i pokukoval po tom, že byste možná měl svůj butik na Kubě. Jak je to daleko? Daří se?

Krok za krokem – já nikdy nespěchám a chci jít najisto. Je to v procesu. Samozřejmě jsem Kubánec a chybělo by mi, kdybych ve své rodné zemi neměl svoji značku, takže na tom pracujeme. Ale je to složité. Spousta lidí si myslí, že na Kubě je hlad a že není co jíst. Není to pravda, tam je jídlo na každém rohu. Ale pravda je, že ekonomie je blbě udělaná. Třeba produkty jsou strašně drahé a málokdo si je může dovolit.

Můžete na Kubě svobodně podnikat?

To teď už může každý. Ta politika se mění. Dokonce se můžu spojit i se zahraničím a mít společnou firmu nebo společné podnikání na Kubě. Ale všechno má svůj čas. Já jsem přišel roku 1987 sem a roku 1989 tady byla ta sametová revoluce. Všichni šli do ulic a chtěli změnu. Jenže na Kubě se to takhle nedělá, oni radši emigrují. A víte… Moje máma byla součástí té revoluce na Kubě, kterou vedl Fidel Castro. Ale je pravda, že už je to starší dáma, je jí 87 let a ví velice dobře, že to, za co bojovala, už nefunguje. A už je potřeba změny. Ten systém a ten stát se musí změnit. Ale nejsem politik.

Vy jste tady už 37 let, tak jak se změnila politická situace v Česku? Je tady dobře?

Já pořád říkám, že nejsem politik, ale myslím... Ať posluchači prominou, ale ten politický bordel, který je ve světě, je i tady. A jsem rád, že se nevěnuji politice, protože to svinstvo je všude. Je venku a je tady v České republice.

Když jste přijel z Kuby, tak jsme byli komunistický stát a pak jsme vpluli do kapitalismu – tak za to by Češi měli být dnes rádi, ne?

Ano. V těch 80. letech měla Kuba nejvíc pomoci z Ruska. A já si pamatuji, že když jsem přijel do Česka, tak se mi zdálo, že jste byli v horší ekonomické situaci než my Kubánci. A nevím jestli to je tím počasí, plážemi, mořem, karnevaly… Ale mně se zdálo, že to tady je depresivní. A Češi nebyli šťastní lidé. Nikdo se neusmíval a tak dále.

Byl jste v té době někdy v Tuzexu?

Byl. Ale měl jsem strach, protože my jsme byli kontrolovaní. Pokud bychom koupili bony a šli do Tuzexu, tak by nás deportovali na Kubu. Takže já vždycky šel zamaskovaný jako zloděj. (smích)

Byly tam pěkné věci?

Byly. Byla to jediná možnost, jak si koupit nějaké hezké džíny a takové věci. Tam to opravdu fungovalo. Nejčastěji ty hezké zboží přivezli Poláci a bylo to docela levné.

Vy příští rok slavíte kulatiny.

Ano, budu slavit šedesát let. Ale mně to nevadí, já jsem šťastný a spousta lidí mi říká “ale blbost, ty nevypadáš na šedesát, co jsi dělal? Máš plastickou chirurgii?”. Nemám nic. Nevím, jestli to je tím životem, že miluji život a každý den žiju naplno a hezky… A pak je tam ta genetika. Každopádně jsem rád a jsem hrdý, že říkám, že budu slavit kulatiny protože šedesát let nemáš každý den. Doufám, že můj manžel se bude snažit a připraví mi něco hezkého. Guy to musí vymyslet, je to na něm. Já se starám o kolekce.

Děsí vás ten věk?

Ne, ne. Ale přemýšlím nad tím, že už jsem v druhé půlce života. Ale neděsí mě to, protože pro mě je věk jen číslo. Jsou lidé, kteří jsou hodně staří, ale cítí se stále mladí. A myslím, že to budu mít taky tak. Ale je to poznání, ty bolesti… Předtím mě nebolely klouby, ale teď mě bolí kyčle a tak dále. To poznáš, že stárneš. Ale já se o sebe starám. A nevadí mi, jestli budu mít vrásky – třeba to budou hezké vrásky.