Miř na měsíc a když se netrefíš, pořád skončíš mezi hvězdami., říká mentor Jan Mühlfeit

Rozhovor s Janem Mühlfeitem:

Dalo by se říct, že vy pomáháte najít lidem lepší cestu životem, aby se rozvíjel přirozený talent a psychicky netrpěli?

Dá se to tak říct. Já si myslím, že pomáhám lidem poznat, kdo jsou, aby mohli pochopit, kým být mohou. My se už učíme od dětských let učíme, co je kolem nás, ale neučíme se, co je uvnitř nás – jak funguje mysl, jak fungují emoce. A tohle všechno je propojeno do našeho těla. Vlastně jakákoliv myšlenka, jakýkoliv zážitek nechává něco, čemu já říkám somatická stopa. A ty stopy mohou být pozitivní, ale mohou být i velmi negativní.

Když půjdeme zpátky do minulosti, čím jste chtěl být jako kluk?

To bylo různé, protože já jsem extrémně zvídavý, takže to bylo skoro každý týden něco jiného. Vědec, umělec, zpěvák, herec… Hrál jsem ochotnické divadlo, pak jsem chtěl vyhrát Wimbledon. Deset let jsem hrál profesionálně tenis. Pak jsem se zamiloval do počítačů, což mi vydrželo. Když je člověk mladý a je hodně zvídavý, tak si chce takzvaně očuchat všechno možné, a to se mi i podařilo. A co se mi daří i dnes v těch 62 letech je to, že jsem schopen propojovat lidi, témata a věci, které spolu relativně nesouvisí. To je třeba to, co dělám s těmi vrcholovými sportovci. Já se je snažím znovu uvést do dětství, protože ty děti mají agnostický vztah k chybám a k prohře. Kdybychom učili dvacetileté lidi chodit, tak jich devadesát procent nechodí, protože by se báli, co si řeknou ti ostatní, když udělají chybu, když spadnou. To dítě to takhle nemá. Dítě zabrečí, udělá další krok a další krok a takhle se učí, protože se nebojí dělat ty chyby. To se stane až když nás ostatní začnou hodnotit – rodiče a později škola. Hodnotit lidi se musí, ale neměli bychom je hodnotit během toho procesu a měli bychom vidět to dobré – i třeba to, kde se mají zlepšit. Ale my vidíme většinou jenom to špatné. Třeba podle studie Gallupu, tak když dítě dostane jedničku, tak rodina tráví deset procent času tím, kde to dítě může vyniknout a sedmdesát procent času tím, kde to dítě vyniknout nemůže.

Kde chtěli vaši rodiče, abyste vynikl?

Moji rodiče byli zajímaví. Výchova byla taková zvláštní, ale vyvážená. Matka byla učitelka na vesnici, takže si dovedete představit: “Děti, musíte mít samé jedničky, co by si řekli ti ostatní lidé.” Tomu se v psychologii říká FOPO, Fear of Other People Opinion – co si řeknou ostatní lidé. A to je základem toho, že si lidi pak ty chyby démonizují. To vzniklo někdy v pravěku, kdy ten člověk zemřel hlady, když udělal nějakou chybu. My ale v 21. století hlady nezemřeme. Takže tohle nebylo úplně optimální, řekněme. Ale to, co optimální určitě bylo, je to, že oba rodiče byli velmi pracovití. Moje sestra je neurolog, ale rodiče nám nikdy neříkali, že můžeme být jen tohle nebo tohle. Nechali to na nás.

Vy jste si vybral tu cestu elektroniky. Vystudoval jste ČVUT Jste zručný i manuálně? Nebo jste spíš takový ten vědátor?

Ta manuální zručnost existuje v několika úrovních. Můj otec, který uměl udělat nábytek, postavil prostě sportovní halu, byl přitom původem manažer. Byl chytrý i zručný. Pak je taková ta úroveň “domácího kutila” a pak následuje úroveň “totální lempl na ruční práce”. Tam bych zařadil sám sebe. Ale to je také dané tou výchovou – otec neměl úplně trpělivost a říkal: “Ty se budeš muset živit hlavou.” (smích)

Ale zase je dobře, že to odhadl.

Já si raději čtu nebo něco studuji. Ale otce jsem kvůli tomu obdivoval – on opravdu na co sáhl, tak to mu šlo. A pořád obdivuji lidi, kteří jsou zruční a živí se rukama. Existuje taková nálepka, že když se někdo živí rukama, tak to je kvůli tomu, že se nemůže živit hlavou. To vůbec není pravda. Můj děda byl zedník a byl velmi inteligentní.

Jaké bylo to studium na ČVUT?

Mohl bych tady lhát, ale můj život do třiceti let byl jeden velký mejdan. (smích) Ne, že bych se úplně flákal, ale prostě jsem si užíval život a nechal jsem to plynout. Lasse faire, lasse passe, jak se říká ve francouzštině. Ale když bylo po revoluci, tak jsem dělal na Ministerstvu vnitra a pak jsem dělal na ekonomické správě. Hodně mě motivoval ministr vnitra Ján Langoš. Pocházel ze slovenské Akademie věd a hodně se věnoval počítačům. I na tom vnitru začaly ty počítače hodně jet a já se spoustu věcí naučil, ale nebylo to úplně ono. Mě lákala ta privátní sféra. Tak jsem odešel, dostal jsem nabídku od kluků co tady měli firmu Software602, která měla textový editor.

V jakém to bylo roce?

Tohle byl rok 1991. Na tom Ministerstvu vnitra mě dokonce povýšili a zvedli mi plat, ale já jsem stejně za půl roku odešel. V té české firmě jsem se naučil, jak se ten software vyrábí. No a pak, když přišel Microsoft do střední a východní Evropy, tak jsem jim vyjednával i nějaké nákupy zdrojových kódů v Americe a takové věci. Uměl jsem dobře anglicky. Microsoft mi v roce 1993 nabídl pracovní pozici a já to odmítl. Oni vám to většinou podruhé nenabídnou, ale mně to nabídli za půl roku znovu a tehdy už jsem souhlasil. Jsem slavný tím, že jsem odmítl práci Billu Gatesovi. (smích)

Anglicky tehdy umělo málo lidí.

Já jsem uměl pasivně anglicky, díky těm počítačům – rusky jsme se učili ve škole. A na tom Ministerstvu vnitra jsme měli velmi intenzivní jazykovou přípravu, to mi hodně pomohlo. Po revoluci sem navíc začali jezdit Američané a člověk se s nimi mohl bavit. Můj prastrýc byl velmi úspěšný český houslista a já si myslím, že jsem po něm zdědil docela dobrý hudební sluch. V angličtině poznám, odkud lidé jsou na základě jejich přízvuku.

Co ta vaše cesta do Ameriky? Kdy se to stalo? Pamatujete si, kdy jste úplně poprvé sedl do letadla a letěl?

V Microsoftu jsem začal v létě roku 1993. Mě v Americe strašně nabíjí to, jak jsou lidé pozitivně naladění a všechno je možné. Tady vám devadesát procent lidí řekne, že to nebude fungovat, nebo že na to nemají. Oni to mají obráceně. Je to možná i dané tím, že ten stát a ten národ vznikl tak, že je to takový melting pot, takový hrnec, do kterého připluli různé národy a národnosti. Samozřejmě, že mají své problémy, jako každá země. Ale Ameriku mám nesmírně rád, takový ten podnikatelský duch tam pořád je. Teď tam jedu, budu mít nějaké přednášky o svých knihách. Kniha Odemykání dětského potenciálu vyšla po celém světě, takže o tom tam budu hovořit.

A jak rychle jste tam zdomácněl?

Docela rychle. Myslím, že je mi to hodně blízké, protože já jsem si nikdy tu zvídavost nenechal sebrat, ani v té škole. Většina škol učí bohužel podle memorovacího principu, to nemá s Komenským nic společného. Děti jsou extrémně zvídaví, proto osmadevadesát procent dětí vykazuje v šesti letech vysokou kreativitu a v pětadvaceti letech už to jsou jen dvě procenta. Škola vás neučí otázky, ona vás učí odpovědi. A když si to vezmete, tak my máme umělou inteligenci u které jsou extrémně důležité dvě věci – formulovat problém a zeptat se. Jakmile člověk přestane být zvídavý, tak přestane být i kreativní. Samozřejmě, když přijde dospělý člověk do nějakého prostředí, třeba do startupu nebo do nějakého zajímavého rádia, který tu kreativitu podporuje, tak díky té neuroplasticitě se ta kreativita obnoví. Proto se často říká “ono ho znovu navštívilo dítě”. Protože my, když jsme děti, tak jsme kreativní a víme, jak na to. Dokonce poznáme, které činnosti mu energii dávají a které mu ji berou. Proto si s některými hračkami hraje a jiné hodí do kouta. Dítě je až sedmdesát procent času do šesti let v takzvaných stavech flow, kdy i když děláte něco těžkého, tak maximálně využíváte ten svůj talent. Výchova a škola do toho potom hází vidle. Povolání rodič je velmi těžké a nikdo vás na něj nepřipravuje. Takže je velká pravděpodobnost, že budete dělat nějaké chyby v té výchově, ale přiznejte to těm dětem, protože takhle aspoň vychováme generaci, která už na tom bude líp. Každé dítě se narodí s nějakými geny, které popisují ty talenty. Ty geny dostáváme od předchozí generací, takže špatná otázka je, zda mám talent, správná otázka je, na co mám talent. Jako děti a později i jako dospělí to zkoušíme v různých činnostech a tam, kde to nejvíc kliká, tak to pak chceme dělat. My víme od těch zhruba deseti tisíc dětí, se kterými jsme pracovali, že je tak pět až deset procent, které vám v pěti, deseti, dvanácti letech řeknou: “Budu tohle” a opravdu se to stane. Ostatní děti si to v podstatě zkouší. Často se mě rodiče ptají, že co když jsou ty děti malé a nemohou si ten test udělat. Tak říkám, ať je sledují, kdy je něco baví tak, že vás vůbec nevnímají a pište si, při jakých činnostech to je, s jakými hračkami si hrají. Z toho se dá opravdu hodně vypozorovat.

Já se ještě vrátím do toho Microsoftu. Vy jste tam vystřídal několik různých řídících pozic, měl jste pod sebou několik tisíc zaměstnanců. Objevil jste v sobě toho lídra brzy?

Když jsem končil v Microsoftu, to už je skoro deset let zpátky, tak jsem měl takovou velkou řeč v jedné posluchárně na Cambridge, která je ze třináctého století. A přesně na tohle se mě pak ptali v nějakém rozhovoru, jestli jsem byl lídr jako dítě. A já jsem řekl, že nevím, že jsem jako dítě dělal samé kraviny a ty děti to dělaly po mně, takže asi ano. (smích) Vždy jsem se snažil něco vymyslet – nové hry nebo jak vytočit učitele, to bylo moje. Pak jsem byl rozumnější, asi jsem vzdoroval kvůli tomu, že byla maminka učitelka. Každopádně jsem hodně vděčný mému bývalému šéfovi, se kterým jsem strávil patnáct let, Jean-Philippe Courtois, který je teď prezidentem Microsoftu. Myslím si, že ve mně viděl potenciál a dával mi šance. V té nejhorší chvíli, když jsem byl hospitalizovaný v blázinci s těžkou depresí, tak on seděl někde v Seattleu s Gatesem a napsal mi rukou krásný dopis, že jsem lídr, že to překonám, že jsem dobrý a tak. Já jsem si ten dopis schoval, protože je fakt krásný. Před dvěma roky slavil pětatřicáté výročí v Microsoftu a poprosili mě, jestli bych o něm něco nenapsal na takovou pamětní tabuli a já jsem zveřejnil ten dopis a napsal jsem tam k tomu, že to je nejlepší odpověď na to, jaký on je.

Může se dobrým a pozitivním lídrem stát ten, kdo k tomu ty předpoklady od dětství úplně nemá? Dá se to naučit?

Určitě ano, dá se to naučit. Ale musím se neustále vystavovat mimo tu zónu komfortu. Já jsem si to ani neuvědomoval, protože jsem to dělal intuitivně. Měl jsem na starosti Českou republiku a Slovensko, což bylo třeba sto lidí a zhruba dvacet milionů dolarů. No a protože jsem kecal do toho, co má dělat střední a východní Evropa, tak najednou za dva, za tři roky už jsem měl na starosti 31 zemí. (smích) Oni viděli, že rád opouštím tu zónu komfortu a že to, co říkám, má nějaký smysl. A takhle jsem to dělal i s těmi lidmi, které jsem povyšoval já, protože podle mě to není o tom, co v tu chvíli člověk umí, ale jaký má drive a jakou má energii. Když jsem měl nějakou novou práci, tak jsem nikdy přesně nevěděl, jak to budu dělat. Když mi dali tuhle práci, tak to byl region, který byl klidně až jedenáctý v řadě a Gates řekl: “Chci, aby ty výsledky byly daleko lepší.” Já říkám: “Jasně.” Nevěděl jsem, jak to udělám, ale začal jsem špekulovat. Tam jsem poprvé přišel k té pozitivní psychologii, k tomu pozitivnímu leadershipu, že jsme ty lidi otestovali a viděli jsme – tohle je to, co ty máš, jaký jsi, a tohle je ten popis práce, tak se pojďme bavit o tom, jak ty dvě věci dát dohromady. A najednou úplně stejný tým, který byl průměrný až podprůměrný po dobu deseti let, byl nejlepší na světě čtyři roky za sebou. Proto jsem začal hovořit o odemykání lidského potenciálu.

Co vy a umění zpětné vazby?

Upřímně, do takových třiatřiceti let mě to vytáčelo, protože jsem to bral jako kritiku. A jedna z věcí, která je důležitá, je nebrat ty věci osobně. Já vám řeknu, proč jsem se dostal do blázince. Doma musely být samé jedničky, pak jsem přijel do Microsoftu a tam bylo takové heslo “druhé místo, první poražený”, to je prostě šílený tlak na výsledky. A já jsem od přírody extrémně zodpovědný. Když jste extrémně zodpovědný, tak se staráte o všechny ostatní a sami o sebe až nakonec. To se mi přesně stalo. Já jsem tu práci a Microsoft miloval, s tím to nemá nic společného, ale nedokázal jsem mentálně odpočívat. Když je ten stres chronický a vy si neodpočinete, tak vás to jednou dožene. Dvě chyby, které jsem udělal – že jsem neodpočíval a že jsem za tím Cyrilem Höschlem nešel už na podzim, protože podle mě bychom to vyléčili ambulantně. Já jsem to nechal propadnout. Tři měsíce jsem ležel doma a tři měsíce v blázinci. Poté jsem bral asi pět let antidepresiva a dostal jsem se z toho. Já jsem zažil totální vzestup i totální propad. To když zažijete, tak vám názory těch lidí přestanou vadit. Měl jsem sebevražedné myšlenky a to nikomu nepřeji. A když tohle to máte, tak každý den, co tu stále jste, je v podstatě bonus. Já už jsem tady nemusel dvanáct let být, protože se mi to stalo, když mi bylo padesát let. Je důležité rozlišovat, co je relevantní zpětná vazba, která vás může někam posunout a co relevantní není. Nelson Mandela říkal: “Já buď vyhraju nebo se naučím něco nového. Neexistuje nic mezi tím.” Takže já to tak dělám a tohle jsem posunul i všem sportovcům a manažerům, které koučuji. Každý večer si připomenu, co jsem udělal dobře, poučím se z toho, co jsem dobře neudělal – to mi většinou řekne moje žena. (smích) A představím si, jak to budu dělat dále. My máme takový hormon, kterému se říká dopamin a ten dopamin vás pochválí za to, když něco dokončíte, ale současně vás motivuje v tom pokračovat. Takže vy – ať už máte úspěchy, neúspěchy – uzavřete ten den a pokračujete dál.

Na co jste myslel, když vám bylo nejhůř? Dokáže člověk myslet konstruktivně?

Deprese je o tom, že vy nejste v zásadě schopný přemýšlet racionálně. A ta emoční část mozku, které se často říká amygdala, tak vám streamuje tu negativitu. Takže vy přemýšlíte o těch negativních myšlenkách a ještě jde proti vám ta imaginace. Představujete si drastické scénáře toho, jak to všechno skončí. Lidé páchají v depresích sebevraždy, protože ztrácejí naději a já jsem ji ztrácel taky. A navíc jste podezíraví. Já nevěřil ani své rodině. Nikomu jsem nevěřil a nevěřil jsem tomu, že se to může otočit. Nefungovala ani ta antidepresiva. A když byl ten největší propad, tak jsem uvažoval o tom, jak to skončit. Ale na tom je zase paradoxní to, že jsem začal přemýšlet nad tím, co si tady beze mě všichni počnou. To je paradox té opice. To je část mozku, která má ochránit život. První prioritou mozku je přežití a až potom je přemýšlení, vítězství a tak dále. A když naši předkové byly v ohrožení, tak jim tato část mozku říkala “bojuj, uteč, nebo se běž někde schovat”. A takhle vznikl stres. Lidi si myslí, že se rozhodují logicky. Není to pravda, když si přečtěte dílo Kahnemana, který je laureátem Nobelovy ceny, tak v něm stojí, že sedmdesát procent rozhodnutí jsou emoční rozhodnutí. A pokud ta emoční část mozku není verifikovaná, tak se bohužel propadáváte. Ty antidepresiva mají ten mozek restartovat, aby se znovu obnovil serotonin a tak dále. A mně se to bohužel nedařilo a zabrala asi třetí nebo čtvrtá antidepresiva. Poměrně rychle se to otočilo, během měsíce jsem najednou začal běhat a přišlo mi, jako když mě někdo za trest dal do nějakého Matrixu, tam jsem byl šest měsíců a zase mě z toho vytáhl. A potom mě nesmírně posílilo, že jsem šel ven s kůží na trh. Začal jsem i mimo Microsoft o tom přednášet – aby si na to lidé dávali pozor a dělám to doteď. Není to jednoduché a podle studie Národního ústavu duševního zdraví má pětatřicet procent deváťáků těžkou nebo středně těžkou depresi a třicet procent má úzkosti. A to řešení není to, že tam bude na každých deset lidí jeden psycholog. To nejde. Psychologové tam být určitě mají a je to dobře, ale musíme ty děti začít učit, jak ten mozek funguje. To je moje přesvědčení.

Jak pracovat s dítětem v pubertě, které se kousne a nevím jak s ním pohnout?

Tohle je úplně normální. Já jsem se snažil inspirovat lidi sám sebou, ale často jsem přinesl do jejich života jiné lidi, kteří něco dokázali. V roce 2002 mi moji lidé říkali, že na ně moc tlačím, že nemůžeme mít takové růsty a podobně. Měli poraženecké myšlenky. Tak jsem jim naservíroval Reinholda Messnera. My jsme se nějak skamarádili, on slezl poprvé Mount Everest bez kyslíkové bomby. A on když jim řekl, že devět z deseti doktorů mu řeklo ať to nedělá, že přežije, tak on do toho stejně šel, protože ta šance, že přežije tam byla. A to těm lidem úplně otočilo to, jak přemýšlí o tom, co je a co není možné. Takže je dobré ty děti motivovat nějakým vzorem. Já mám opravdu natrénované profesionální sportovce. Byl jsem dokonce u kouče Michaela Jordana, kterým je Tima Grower. Například otec Kobe Bryanta mu řekl, že ho bude mít rád úplně stejně, když zahraje nula nebo šedesát bodů. A tomu se říká bezpodmínečná láska. A když je to dítě takhle vychované, tak snáší prohru mnohem lépe. V momentě, kdy rodiče své děti motivují k výhře tak, že jim něco koupí, tak je to špatně. Protože je to jenom o tom výsledku. Existuje fixní myšlení, které funguje tak, že buď seš mistr se samýma jedničkama nebo když nemáš samé jedničky a nevyhráváš, tak jsi totální lůzr. Ty děti si na to zvyknou a pak tu činnost velmi rychle vzdávají, když se jim přestane dařit. Ještě existuje růstové myšlení, které je o excelenci – každý den být lepší verzí sebe sama. Říct si tři zásadní věci – co budu dělat dál, co přestanu dělat a co mám začít dělat. Kontinuální, konzistentně dobré výsledky se dají dosahovat tím, že se soustředím na ten výkon. Toto říkali moudří lidé, stojící ve starém Řecku, že jsou věci, které neovlivníte. Musíte hrát v životě s kartami, který máte a ne s kartami, který byste chtěli mít.

Vy s těmi profesionálními sportovci spolupracujete velmi úzce. Kdo je teď v té vaší stáji? O koho se staráte, komu pomáháte?

Čtyři roky jsem dělal s Patrikem Schickem v době, kdy byl opravdu nejlepší střelec Evropy a potom byl druhý nejlepší střelec v Bundeslize. Pět let jsem dělal s Jirkou Léčkou, Jan Kumstát se dostal za pět týdnů, co jsme spolu dělali, do finále Australian Open. Většinou mám ty naše nejlepší sportovce, kteří hrají i v zahraničí. pracuji i s házenkářkami, atlety…

A vy s nimi jezdíte na ty turnaje a závody?

Někdy ano, ale většinou se dívám online.

Tlaky v tenisu jsou opravdu veliké. Jak s tím pracujete?

Vysvětlím, co jsem udělal s tím Honzou Kumstátem. V tenise je důležitá jedna věc a to je velmi rychle zapomenout ten minulý míč, protože ten je irelevantní. Vy se musíte pořád cítit dobře. Můžete si hodit raketu z ruky do ruky, což pro ten mozek znamená, že něco skončilo a něco nového začíná. Nádech, výdech – tím rozhýbete bránici a to zabraňuje stresu. Rozhýbáná bránice dává amygdale signál, že je všechno v pohodě. Pak se můžete koncentrovat, kouknout se do centra rakety, udělat si své rutiny. Honza si začal na hlavu házet ručník, aby se na chvíli od toho tenisu úplně odpojil. Protože každým rozhodnutím, které uděláte, se snižuje vaše mentální energie a tímhle tím se to dá trošičku pozastavit. Když si tvoříte takovou mini-meditaci. Navíc jsem si všiml, že chodil na tom Davis Cupu shrbený, tak jsem mu řekl, že tam musí chodit jako lev. Takže jsme udělali pár lehkých věcí, ale zásadní je se maximálně koncentrovat na tenhle míč. A není to lehký, protože ta mysl neustále sklouzává k tomu minulému. A nebo přemýšlíte nad tím, jak to váš oponent zahraje teď a tak dále. Není to jen v tenisu, platí to obecně. To už říkal Buddha, že lidé trpí, protože lpí na minulosti. Paradoxem ve sportu je, že se musíte nejvíce povzbuzovat tehdy, když se vám nejméně daří. Jeden souboj je na hřišti a druhý je chemický souboj v těch hlavách.

A co když potom přijde ten zkrat, kdy se flákne raketou?

To je otázka. Vy můžete fláknout raketou a je konec, protože ten druhý vidí, že jste hotový. Nebo fláknete raketou a je to epizodka, na kterou zapomenete. Mozek funguje tak, že předvídá na základě minulé zkušenosti a pokud se stoprocentně koncentruje, tak si z té paměti vytáhne, co má udělat a zahraje dobrý úder. Pokud se nesoustředí a třeba lpí na minulém míči, tak se to částečně překryje a kazí. Jakmile nedáte šanci té racionální části toho mozku, tak věříte kravinám.

Když chce někdo dělat sport na profesionální úrovni, tak je dnes už nezbytné, aby měl mentálního kouče?

Myslím si, že ano. Hodně trenérů si pořád ještě myslí, že je to za potřebí jen v případě, když jsou problémy.

Jak moc si myslíte, že je ta současná česká společnost nemocná?

Tak to bychom museli začít Bílou horou. (smích) Takhle, já si myslím, že Češi mají daleko na víc, než předvádějí a než si myslejí. Proto mám nový podcast, který se jmenuje Máte na víc, než si myslíte. Má to určité historické paralely, protože na Bílé hoře v podstatě poprvé došlo k vyvraždění nějaké české inteligence. Pak, když si vezmete roky 1948, 1968… To jak se říká, že v Čechách ti úspěch neodpustí ani nejlepší kamarád, tak si myslím, že je pravda. A něco je i na tom, že vás tady lidé uznávají až potom, co vás uznávají v zahraničí. Pak si myslím, že máme syndrom té český kotliny, tomu se říká anglicky not invented here, tedy to, co tady nevynalezneme, tak prostě nebude fungovat. Myslím si, že jsou Češi velmi šikovní a chytří, ale neumí prodávat sami sebe. Tady se říkají takové nesmysly jako “lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše”. Já vždycky říkám: “Miř na měsíc a když se netrefíš, pořád skončíš mezi hvězdami.” Ale na to, jak jsme malí a kolik šikovných lidí tu máme, můžeme být hrdí. Já jsem hrdý na to, že jsem Čech.

Co je teď před vámi?

Vyšla mi knížka Odemykání dětského potenciálu po celém světě v angličtině, takže ta se musí trošičku zpromovat. Zároveň jsme teď dokončili můj kurz, který se bude jmenovat Human Potential Accelerator a bude se prodávat po celém světě. Čeká nás Olympiáda, takže teď připravuji řadu sportovců.

Honzo, já moc děkuji, že jste si udělal čas. Ať se daří odemykat potenciál v nejrůznějších lidech.

Moc děkuji za pozvání. Já si myslím, že nejšťastnější lidé jsou ti, kteří udělají šťastným někoho jiného, a to činností, kterou oni sami milují. V Microsoftu jsem byl šťastný, ale teď jsem zase o kus šťastnější. Nashledanou.